Král Oidipús

NÁČELNÍK SBORU:

Toť zlé, ó králi – ale pokavad
jsi svědka neslyšel, měj naději!

OIDIPÚS:

Však je to poslední má naděje;
lze pouze vyčkat toho pastýře.

IOKASTÉ:

Až přijde, jakou čekáš útěchu?

OIDIPÚS:

Když bude shodně mluvit s řečí tvou,
pak ušel jsem té hrůze, slyšelas?

IOKASTÉ:

A co jsem prve řekla zvláštního?

OIDIPÚS:

Prý tvrdil, pravilas, že lupiči
jej zavraždili; tedy udá-li
zas stejný počet, nejsem vrahem já!
Přec jeden člověk není celá tlupa!
Však řekne-li, že to byl jeden poutník,
je jasné vše a je to dílo mé –

IOKASTÉ:

Buď jist, že užil slova lupiči,
a teď ho nemůže již odvolat:
tak obec slyšela a nejen já!
Než i když něco změní z prvé řeči,
ó pane, nikdy nedokáže přec,
že Láios byl zabit tak, jak měl!
Dle věštby měl být zabit synem mým;
než vrahem nikdy synek ubohý
se nestal: sám už dávno mrtev je.
A proto nechci příště pro věštbu
ni vpravo ani vlevo zrakem hnout!

OIDIPÚS:

Máš pravdu; ale pošli přece jen,
ať přijde onen sluha: nezapomeň!

IOKASTÉ:

Hned pošlu proň – však pojďme do domu;
chci činit jenom to, co je ti milé.

Odejdou do paláce.

SBOR:

Ó sudbo, dopřej mi žíti v čisté zbožnosti,
bych ve slovech i činech svých
vždy plnil svaté nadpozemské řády,
oblačných výšin poutníky věčné,
jež odvěký nebes klín
jen zroditi mohl!
Jich nezplodil z krve své
syn mateře smrtelné
a zapomnění lahodný sen
nezkalí nikdy jejich zrak:
to veliký bůh bytuje v nich, jenž nestárne!

Však zpupnost plodívá tyrana, zpupnost bezbožná!
Je výstředností lačna jen
a zkázy, jásá v přesycení slepém,
ale když zpita vrcholu dojde,
oh, do strmé propasti
zlé sudby se skácí,
kde údy si roztříští!
Ó bože, mou prosbu slyš:
kéž nikdy zbožnosti nezbavíš nás,
nejlepší zbraně otčiny!
Jen v ochraně tvé, bože, my povždy chceme žít!
Kdo pýchy však cestou jde
buď ve slovech neb činech svých
a práva se nebojí
a nectí boží příbytky,
nechť zdrtí ho osud zlý:
Měj ten vděk neblahé zvůle své,
když z nečestného zisku bude týt
a konat skutky bezbožné
a na svaté věci drzou sáhne rukou!
Zdaž může kdo ještě skrýt svou hruď
střelám božím, když takto hřeší?
Ctí-li se skutky takové, ó nač, ó nač
mám tančiti bohům?

Již nepůjdu úcty pln
ni do Delf, země kde svatý střed,
ni do chrámu abského
ni k olympijské výšině,
když souhlasem lidí všech
má slova nebudou stvrzena.
Ó Die, jsi-li vskutku pánem světa,
ty vševládný, kéž neujde
ni tobě ni věčné tvé moci to, co pravím!
Je popírán již co zašlý zvuk
výrok věštěný Láiovi,
nikde již Apollón Foibos není slavně ctěn;
ta tam je už víra!

IOKASTÉ (vyjde se služkami):

Mně přišlo na mysl, ó kmetové,
jít do svatého chrámu s vínky zde
a se zápalným bohům kadidlem.
Svou hruď až příliš strastmi rozrývá
můj choť a neváží jak soudný muž
dle toho, co již bylo, to, co jest,
spíš věří slovu každému, jež děsí.
Mé domlouvání neprospívá nic;
jdu tedy k tobě – vždyť jsi nejblíže –
ó spásný Foibe, s touto obětí,
rač rozluštění smírné přivodit!
Jsme všichni v bázni nad ním …