Král Oidipús

SBOR:

Kdo to byl? Koho to označil as
hlas boží ze skály delfské,
že krvavou rukou spáchal čin
tak bohaprázdně pustý?
Nechť k útěku zrychlí krok
a hbitěji pádí než kůň,
jenž závodí s vichrem!
Jsa ozbrojen blesky a ohněm jak bouř
syn Diův Apollón řítí se naň,
a Kéry, mstitelky děsné,
nechybné, letí za ním.

Vždyť právě z Parnásu sněžného
nám zazářil rozkaz boží,
jenž káže všem, by slíditi
se jali po neznámém.
Snad v skalách, v jeskyních dlí
a divými lesy se štve
– býk zaběhlý v horách –
a v samotě vleka se s bídou svou
chce uniknout výrokům ze svatých Delf;
však stále jej obletují
perutí nechabnoucí.

Hrozně mne děsí, hrozně mne děsí
moudrý ten věštec výroky svými;
nelze mi věřit, nelze mi upřít,
v rozpacích nevím, cože mám dělat!
A tonu v pochybách, nevida
ni dopředu, ani vzad
a nechápu zhola nic.
Nikdy posud jsem neslyšel
ni dřív, ni za doby nynější,
že s Labdakovci Polybův syn
měl spor: nuž odkud mám vzít
teď záruku bezpečnou,
bych pro Láiovu smrt,
tak temnou, věhlasné cti
se dotýkat směl,
jíž slyne Oidipús král?

Zajisté Zeus a Apollón znají
v moudrosti boží konání lidská;
že bych však věštce – smrtelný tvor je –
nemohl nikdy věhlasem předčit,
toť jistě úsudek nesprávný –
ač může důvtipem svým
kdos důvtip překonat čís. 
Já však, dokavad neuzřím,
že věštba určitě splněna,
já nepřidám se k těm, co haní ho!
Vždyť viděl jsem přece sám,
jak stanula před ním Sfinx,
a na vlastní oči jsem zřel,
jak obstál ve zkoušce moudrosti
a potěšil vlast.
Muž bez hany: tím je mi vždy!

KREÓN (přikvapí):

Já slyšel jsem, že král náš Oidipús
mě viní z hrozných věcí, občané;
to nelze snést: zde stojím! Věří-li,
že v těžké době té jsem trochu jen
mu slovem nebo skutkem ublížil,
pak nechci s touto pomluvou být živ
ni o hodinu déle! Nečeká
mne malá újma pro tu pohanu,
zde jde mi o vše, když by stát i vy
i přátelé mě měli za špatného!

NÁČELNÍK SBORU:

Ba padla jakás výtka, ale spíš
jen hněv ji vynutil než rozvaha.

KREÓN:

Však řekl tu, že z mého návodu
ten věštec vylhal to, co prohlásil!

NÁČELNÍK SBORU:

Tak jsem cos slyšel; v jakém smyslu, nevím.

KREÓN:

A s pevným zrakem, s pevnou rozvahou
to obvinění na mne vrženo?

NÁČELNÍK SBORU:

Snad; nevidím, co páni dělají.

OIDIPÚS (vyjde):

Ha, ty jsi zde? Tak drzé čelo máš,
že přijít pod mou střechu neváháš,
ač zjevně vrahem jsi mé osoby,
ač zřejmě lupičem jsi vlády mé?
Což měls mě, ptám se, za zbabělce snad
či za blázna, že to jsi zosnoval?
Snad že bych nepoznal tvé kroky lstné
či nebránil se, kdybych je i poznal?
Což není pošetilý pokus tvůj,
chtít bez přátel i peněz lovit trůn,
když lze ho nabýt lidem jen a zlatem?

KREÓN:

Hle, poslyš, dovol tak mi odvětit,
jaks mluvil ty: dřív poznej, potom suď!

OIDIPÚS:

Což, řečnit znáš! Však já jsem nechápavý 
– když mluvíš ty. Jsi zarytý můj sok.

KREÓN:

Však předně o tom poslyš slova má!

OIDIPÚS:

Však předně o tom nemluv, že jsi čist!

KREÓN:

Když myslíš, bezhlavá že svévole
je pravý poklad, …