Král Oidipús

SBOR (vejde):

Zvěsti ty Diova, ze zlatých Delf zní slova tvá sladká:
cože as přinášíš do pyšných Théb?
Trnu pln neklidu, zděšené srdce mi horečně bije!
Ó Paiáne, lékaři božský,
před tebou chvěji se posvátnou úzkostí,
čeho si vyžádáš hned či v příštích měsících dalekých?
Rci mi to, nebeský hlase, ty děcko naděje zlaté!

Nejprve vzývat chci vás, ó Athéno, Diova dcero,
Foibe, ty vrhači dalekých střel,
sesterská Artemido, ó věhlasná královno země,
zjev se, ach, zjev se, ach, spásná ty trojice,
jež na thébském náměstí trůníš!
Jestliže již i dříve, když pohroma na vlast se řítila,
smrti jste zhasili plamen, ó přijďte, ó přijďte i nyní!

Ó hrůza! Nesmírné útrapy mé!
Je churav k smrti veškerý lid
a ztupělo důvtipu ostří:
kterak tu pomoci, kterak se brániti?
Plody se nedaří slovutné země,
není požehnán rodiček bolestný skřek.
Jak hbitý pták
rychleji nezkrotné ohnivé vichřice
duše za duší ulétá na západ
k Hádovu břehu smrti.
Tak hřbitovem nesmírným stala se vlast!

Tlí po zemi tílek nebohých změť
a rozsévá nákazu smrti.
Na stupních oltáře sténají v modlitbách
nevěsty mladé i šedivé matky,
lkajíce k bohům, by skončili hrůzu těch běd.
A žalný zpěv
kvílením provázen proniká k Foibovi –
Sešli nám tedy svou spásu radostnou,
Diovo dcero zlatá!

A Area, který zbraní prost
s pochodní sžíravou obchází
a seje nářek a žárem plní těla,
ó prosím, zažeň ho na útěk daleko z vlasti mé,
zažeň ho do hlubin obrovských
k podmořské Amfitrítě,
zažeň ho na výspy thrácké,
bouřlivé, nehostinné!
Je marno již všechno: zdolá den,
čeho snad ušetřila noc –
Otče Die, v rukou tvých
je vláda blesků ohnivých:
ó udeř a Area znič svou hromovou ranou!

Tvé střely ochranné, nezdolné
z tětivy, pletené ze zlata,
kéž na pomoc nám létají, ó Foibe,
ty dárce světla! A Artemido, ty zjev se též
s ohnivou září plamennou,
s kterou po horách těkáš!
Volám i tebe, ó Bakchu,
jásavý, zpitých zraků,
ty průvodce Mainad šílených,
se zlatým vínkem na hlavě:
přispěj rodné vlasti své
a boha, který od bohů
je nenáviděn, svou planoucí pochodní sžehni!

OIDIPÚS (vychází z paláce):

Aj, modlíte se; vaše modlitba
se splní; slyšte mne a hojte zlo,
pak přijde spása, strasti poleví!
Mně neznáma je zvěst i skutek sám,
a proto takto mluvím. Maje stopu,
já nepátral bych takto zdaleka;
však stal jsem se až potom občanem –
I pravím toto ke všem Thébanům:
Kdo ví, čí rukou zhynul Láios,
syn Labdakův, nechť vše mi oznámí!
Tak poroučím. A má-li někdo strach,
že sebe sám by musel udati,
buď bez obav: jen zemi opustí
a jinak neutrpí zlého nic!
Kdo zná však jiného, kdo vrahem byl
neb strůjcem, netaj toho; odměnu
mu vyplatím a vděku nadto dojde –
Však smlčíte-li, výzvy nedbajíce,
buď z bázně o druha neb o sebe,
pak poslyšte, co na to udělám:
Ať vrah je kdokoliv, já zapovídám
zde v zemi, které kraluji a vládnu,
jej přijímati k sobě, mluvit s ním
a v modlitbách a božích obětech
i svaté vodě účasti mu přát;
z vás každý od prahu jej odháněj!
Je naší s…