Král Oidipús

OIDIPÚS (vyjde s průvodem z paláce):

Ó pravnukové Kadma praotce,
mé dítky, proč jste přišli před můj dům
a s ratolestí stužkou věnčenou
jak prosebníci usedáte zde?
Je město plno vonných kadidel
a plno lkání, zpěvů žalostných –
I nechtěl jsem skrz posly vyzvídat,
mé děti, co se děje: jdu k vám sám,
já zvaný všemi slavný Oidipús!
Nu, knězi starý – tobě přísluší
zde za ty mluvit – pověz, co vás vede:
zdaž důvěra v mou přízeň nebo strach?
Jen směle mluv! Chci ve všem ochotně
být nápomocen. Byl bych bez srdce,
cit s vámi kdyby nehnul nitrem mým!

KNĚZ DIŮV:

Ó vládce naší země, Oidipe,
hleď na nás: vidíš, jaký je věk všech,
kdož sedíme tu kol tvých oltářů!
Zde mláď je posud neopeřená,
a tu jsme kmeti lety schýlení,
my, starci, kněží bohů – Diův já –
a oni jinochové vybraní.
Lid ostatní pak vínky ozdoben
dlí na náměstích, tam, kde chrámy dva
se tyčí ochránkyně Pallady,
i u věštního krbu Foibova.
Vždyť vidíš sám, že město přespříliš
je zmítáno již zkázou, nemohouc
už z hlubin, z krvavého příboje
své hlavy pozvednouti. I hyne plod,
jejž tají země v tvůrčích zárodcích,
a hynou stáda skotu na pastvách,
a smrti zasvěcen je matek klín:
bůh ohněnosný, hrozný, hrozný mor
pad’ na město a štve je v záhubu!
Tak pustne starobylá thébská vlast,
a sténáním a nářky žalnými
jen černá říše smrti bohatne…

A proto před tvým domem sedíme:
Ni já, ni tito hoši za rovna
tě neklademe bohům všemocným,
však z lidí jsi nám první v příhodách,
jež nese život i čím zkouší Bůh.
Vždyť přišed do Théb daně zprostils nás,
již vybírala od nás krutá Sfinx,
a přitom nezvěděl jsi od nás nic
a nikdo z nás ti nedal návodu,
však božím přispěním, jak praví se
a myslí, vzkřísil jsi nás k životu.
Tak také dnes, ó drahý Oidipe,
náš králi přesilný, v nějž věří vše,
my všichni tulíce se k tobě lkáme:
ó hleď nás nějak spasit, zachraň nás!

Snad slyšels od kteréhos boha zvěst,
snad slyšels výrok moudrých lidských úst:
vždyť zřím, že rady mužů zkušených
jsou nejčastěji zdaru zárukou.
Nuž slyš, ty ze všech lidí nejlepší,
vzkřis k novému zas životu náš stát,
buď dobrým strážcem! Nyní zve tě vlast
svým spasitelem, žes nám přispěl kdys:
Kéž nevzpomínáme však nikdy tak
tvé vlády, žes nás pozvedl a pak
zas klesnout nechal! K žití novému
vzkřis tento stát a pevně dej nám státi!
A jakos tenkrát blahým řízením
nám štěstí poskyt’, tak se staň i dnes!
Jsi pánem této země; chceš-li však
jí dále vládnout, zemi lidnaté
je lépe vládnout nežli pustině.
Co do korábu, co je do hradu,
když se v něm živá duše nehýbe?

OIDIPÚS:

Mé děti ubohé, nač toužíte,
je přehořce mi známo. Dobře vím,
jak trpíte, a vaše utrpení –
ach, jako já z vás nikdo netrpí!
Bol vlastní pouze nese každý z vás
a jiných nedbá, ale duše má,
ta oplakává nejen vlastní já,
i tebe, tebe, všechny, celý stát!
I nebudíte mne tu ze spánku:
já mnohou trpkou chvíli proplakal
a mnoho v starostech se nabloudil.
Tak uvažuje, jediný jen lék
jsem nacházel a toho užil jsem:
já …