Král Oidipús

SBOR:

Hó, ho! Jaké to nic,
synové smrti, jaké to nic
je tento vezdejší život!
Který, který že lidský tvor
získá ze všeho blaha víc
než pouhé zdání, že blažen je,
a náhlé zhroucení snů svých?
Tvůj los, Oidipe, nešťastný,
vida před sebou, příklad tvůj,
tvoji bídu, nemohu nic
šťastným na světě zváti!
On, on! Die, ó slyš!
On, který slavně zasáhl cíl
a došel plného blaha!
Smrt jenž odrazil od našich bran,
hradbou otčině mé se stal,
když zahladil pannu nestvůrnou,
tu věštkyni drápů křivých! –
Proto také jsi králem zván
vlasti, kterou chráníš jak štít,
proto došels nejvyšších poct,
vládls ve velkých Thébách.

A teď – a teď? Koho lze nazvati bídnějším?
Koho běh života připoutal k takému prokletí,
k tolika strastem šíleným?
Hó, hó, Oidipe, slavný Oidipe!
Jakže jsi mohl veplout
ve svůj manželský přístav
jako rodný syn
i plodící otec a choť?!
Jakže as, jakže tě mohlo snést,
neblahý, lůžko otcovo
až po dnešní den a mlčet k tvému hříchu?!

Čas vidí vše: Ale ač soudil dávno již,
vzpíral se dlouho odkrýti zločinný sňatek tvůj,
v kterém jsi chotěm i synem byl.
Hó, hó, Oidipe, synu Láiův,
kéž, ó kéž bych tě nikdy,
nikdy nebýval spatřil!
Nářek přehrozný
teď zaznívat musí z mých úst –
Musím však říci, co pravda je:
dýchám zas lehce, jsa tebe prost,
a oko mé bezesné zkonejší se spánkem…

POSEL (vyjde z domu):

Vy nejvzácnější muži země té,
ach, co vše čeká tu váš sluch i zrak,
jak hrozný žal vás pojme, lnete-li
až dosud věrně k domu Labdakovu!
Ni nejmocnější světa veletok
by neočistil domu tohoto,
co skrývá hrůz – již vbrzku zjeví se –
hrůz zaviněných, ne snad bezděčných!
A strasti z vlastní vůle nejvíc bolí.

NÁČELNÍK SBORU:

Co jsme již věděli, to stačilo
nás pohnout k nářku: co chceš ještě zjevit?

POSEL:

Zvěst prvou rázem říci lze i slyšet:
již zhaslo oko božské Iokasty!

NÁČELNÍK SBORU:

Ta přeubohá! Kterak zemřela?

POSEL:

Svou vlastní rukou. Nezřeli jste ji,
a nejsmutnější dojem ušel vám;
však vylíčím vám dle své paměti,
jak dotrpěla žena nešťastná –
Když pobouřena vběhla do domu,
hned rovnou do ložnice pádila,
rvouc vlasy oběma si rukama.
I uzamkla se sama v pokoji
a volá Láia dávno mrtvého
a vzpomíná si dávných objetí,
jichž plodem zhynul sám a matku, ji,
tu nechal v hříchu rodit synu svému.
A loži klnula, kde zrodila
k své bídě z chotě chotě, z dítěte
své děti – Jak pak skonala, již nevím;
smrt její nemohli jsme sledovat.
Vždyť vrazil náhle dovnitř Oidipús,
a na něj hleděli jsme, kterak řádí.
On pobíhal a volal po meči
a hledal ženu, ne, ach, ženu ne,
však rodné lůno své i dětí svých.
Co zuřil, snad mu démon prozradil,
kde je, z nás nikdo, kdož jsme byli tam.
I vzkřikl děsně, skočil, jak by mu
kdos cestu značil, přímo na dveře
a vyvrátiv je z čepů, vpadl dovnitř –
a tam jsme uviděli jeho choť,
krk v provazové smyčce, oběšenu.
On zařval strašně, když ji zočil tak,
a uvolní hned provaz, nešťastník.
Tak leží nebohá tu na zemi –
a on – ach, to byl strašný pohled pak!
…