Veliké dni

X.

Ráno se rozloučil s Dubovikem. Vsedl v průvodu žandarmů do slušného automobilu, jenž s nimi sjel do městečka. Zastavil před židovskou školou a vešel se svým průvodčím dovnitř. Okolo automobilu se ihned shromáždilo množství zvědavých ruských vojáků i židů z okolních domků a krámků.

„Je to rakouský generál,“ vykládal šofér.

„Nevypadá na to!“ poznamenal kterýsi mužíček. I židé nesouhlasili. Nešlo jim však na rozum, proč vozí v automobilu prostého vojáka – Rakušáka.

„Teď, holoubku, generála od prostého nerozeznáš. Poschovávali oni, chrabří, svoje zlato, poschovávali!“ rozumoval jiný mužík.

Když vstoupili do místnosti zajatců, našli Perného v tuhé hádce s ostatními Rakušáky i s oběma Němci. „Cimrkomandant“ se „do toho vložil“ a právě chtěl Perného udeřiti po hlavě, když obrovský žandarm zabránil tomu, sraziv Sasíka pěstí k zemi, až hekl. Oba Prušáci, pozorujíce červené šňůry žandarmovy a domnívajíce se, že vstoupil důstojník, ihned zvážněli, zasalutovali a stáli po celou dobu v pozoru.

Žandarm, jenž patrně z návodu Dubovikova prokazoval svému chráněnci všemožné pocty, obešel vážně a důstojně řadu zajatců a téměř každému z nich uštědřil štulec nebo notný pohlavek. Potom spokojeně vykročil ke dveřím a řekl oběma „svým“ zajatcům krátce:

„Pojďme!“

Perný šel velmi zdiveně. A užasl, když měl vstoupiti do automobilu.

„Prosím, račte!“ řekl žandarm uctivě.

Vsedli a opustili za okamžik Chorostkov.

Budecius, „učenej“ včerejšího dne, vypravoval po cestě o své rozmluvě s Dubovikem.

Projížděli prudce a rychle východohaličské vesnice a špinavá městečka, naplněná smrdutými Židy, vybíhajícími a žasnoucími nad dvěma šedomodrými Rakušáky, jedoucími v ruském autu.

Temné lesy se střídaly s pláněmi, hnědými a syrými, na něž mírně padal sníh.

„Jaké jsou to prapory na Komendanturách?“ zeptal se Budecius žandarma, když projížděli městečkem, kde na jedné budově vlál oranžový, černý a bílý prapor.

„To jsou erární barvy,“ řekl dobrý hromotluk, jinak málomluvný.

„A národní barvy vaše, ruské barvy?“

„Národní barvy? Ani snad nevím. Tak – při slavnostech – v Kyjevě na příklad, bývají „nacionální flagy“. Červená, modrá, bílá. Ale toto jsou carské, hosudarstvenné flagy. Jsou i zakázané barvy, žlutá a modrá na příklad, ukrajinské,“ rozhovořil se žandarm.

„Býval jste v Kyjevě?“

„Ó zajisté. Jsem Kyjevlanin.“

„Znáte tam nějaké Čechy?“

„Čechy? Znám. Jeden Čech dobré pivo vařil na Podole v Kyjevě. Teď car zakázal. I vodku zakázal. Nu, tajně tu a tam se pije. Páni důstojníci! – Ach, Čechy, znám-li ještě? Na Kreščatiku jest veliký závod Jindříškův. Housle prodává. I Červený, továrník, housle i nástroje vojenským hudbám dodává. I český hotel jest v Kyjevě, prvotřídní, „Praha“. Ano, ano, jsou tam Češi. Na počátku války, loni na podzim, i svoji Družinu vypravili do pole. Na Sofijské ploščadi přísahali. Asi batalion. Celý Kyjev je doprovázel. Měli znamenitou hudbu. A kolem čapek nosili bílé a červené stužky. Molodci! Za nás šli bojovat. Za Rus!“

Žandarm byl téměř dojat.

Budecius to ovšem přičítal rozměklosti ruské duše, jíž k slzám dovedl pohnouti každý idealistní počin cizincův.

Blížili se Husiatynu.

Bylo to městečko celkem zachovalé; malá říčka tvořila zde hranici mezi Rakouskem a Ruskem a dělila i obec na Husiatyn rakouský a Husiatyn ruský. Na mostě přes řeku pohraniční budky, erární barvy rakouské a erární barvy ruské. Zde stávali kdysi strážcové hranic obou států. Nyní zde všude bylo výhradně ruské vojsko.

Projeli městečkem, objeli rozbořenou staniční budovu „Husiatyn“, po železnicí až k lesu, zřejmě panské oboře. U vrat je propustily udivené stráže, až stanuli před rozlehlou zámeckou budovou nějakého polského šlechtice, vystavěnou v normandském slohu z červených cihel.

Štáb sedmé armády generála Ščerbačeva!

Na nádvoří obdobný ruch jako v chorostkovském štábu sboru. Množství důstojníků generálního štábu, důstojníků technických a leteckých oddílů, množství osobních i nákladních automobilů, vojáci a poddůstojníci odborných druhů zbraní vesměs oblečeni v kožené šaty, všude zápolní čistota a elegance.

Příjezd automobilu s dvěma zajatci způsobil rozruch.

Žandarm však kategoricky zakázal jakékoli otázky a rozhovory. I mladým důstojníkům se ohradil. Měl rozkaz!

Z hlavní budovy po krásném schodišti sestoupil k automobilu osmahlý, mladý kozácký důstojník, orientálního kavkazského typu, štábní kapitán – neboť Budecius i Perný se naučili již rozeznávati ruské hodnosti důstojnické. S počátku ovšem, vidouce červené lampasy na temněmodrých jezdeckých kalhotách kozákových, domnívali se, že je to ruský generál. Žandarm ho však oslovil „Vaše Blahorodí“, nikoli „Vaše Prevoschoditělstvo“.

„Prosím, za mnou!“ řekl mladý důstojník německy a vedl je po širokých schodech mohutné budovy nahoru.

„Máme již o vás zprávy,“ řekl cestou, usmívaje se. „Jste molodci!“

Budecius byl nyní zcela spokojen. Zdálo se mu, že aspoň něco bude moci učiniti pro své plány. Aspoň drobty z toho velikého, dle jeho mínění, díla, jež byl propracovával ve svém mozku tak přísně a podrobně po celé dny i po celé noci tam, na „druhé straně“. Ukáže Rusům celou tu vnitřní hnilobu Rakouska i jeho armády, vyzve je k usilovné propagandě zejména mezi Čechy a ostatními Slovany, načrtne jim celý postup a plán morálního rozrušení rakouské fronty, podtrhne činnost výzvědnou i špionáž za frontou nepřítele – i nabídne jim své služby. Vykonati lze veliké, dalekosáhlé věci. Věří v to, že by bylo možno učiniti i věci epochální, které by daly nový směr válce. Zorganisovati rakouské Slovany! Rozvrátiti morálně frontu, seřaditi národy rakouské k revoluci! Vnuknouti Rusům myšlenku, aby přijali tuto českou nabídku, jež jim může přinésti tolik užitku a jež může býti významnou pro celou válku. A všichni Češi a Slováci, pokud za něco stojí, budou rádi v tomto smyslu pracovati. Vojsko! Ovšem, především české vojsko! Ukázati se na frontě! Obětovati něco!

Vešli do místnosti, upravené na kancelář. Zde je zapsali.

Jan Budecius, spisovatel, 33 roků, příslušný do Prahy, …