Veliké dni

V.

„Učenej“ po dvouhodinné přestávce, v níž nespal, ba spíše třeštil, byl opět vyzván poddůstojníkem na stráž. Byl za to vděčen hejtmanu Kohoutovi. Tam venku, kde je čirý vánoční vzduch, je přece jen nekonečně lépe než zde, v tmavé díře, kde spí na pravo i na levo od něho žalostné ostatky lidí, chrápající, vrtící sebou, snící své nepokojné sny.

Šel trpně za svým desátníkem dlouhou chodbou, kolem hejtmanova příbytku, kde se ještě pilo a hodovalo – a kde se jistě přísahala smrt všemu neněmeckému světu – kolem příbytků vojáků, kde se snad snilo o vánočních stromcích, o ženách a o dětech; vystoupil konečně nad zákopy, kde mezi dráty na stanovených místech stáli vojáci – třaslavé a zimomřivé postavy, černé silhouetové obrázky, na nichž z každého těla trčela do vzduchu věc, zvaná „flinta“.

Desátník posbíral po cestě ještě několik „chlapů“ z různých skrytů, jimž připadla dnešní noci služba, a rozestavil toto mlčenlivě vojsko na „svá místa“. Přezkoušel hesla, posbíral zase staré, vyměněné stráže a v němém průvodu je odvedl ke spánku. Totéž se v této chvíli dělo i na úseku ostatních třech čet čtvrté roty prvního praporu c. a k. 88. pěšího pluku.

Byla hluboká neproniknutelná noc, jako před měsícem. Bláto a bláto. Sníh, jehož zde byly ještě před týdnem hotové závěje, nyní sešel a proměnil půdu v široké, hrozné bahnisko. A z tohoto bahniska chvílemi, když vzplála raketa nebo ruský osvětlovač vrhl široký a volně se pohybující proud ostrého světla na rakouské zákopy, přízračně vystoupily řady kolů, propletených svítícími dráty.

Zde stáli po různu na třicet kroků od sebe vojáci, polní stráže.

Zde stál i „učenej“.

Před ním za dráty, jak věděl a jak dobře několikráte za dne prozkoumal s pozorovacího bodu, bylo pásno „vlčích jam“, s dolíky, na jichž dně se skrýval ostrý kůl, bylo i minové pole se zrádnými kapslemi min téměř neviditelných. A zase dráty a dráty. Byla to široká řeka drátů a číhající smrti. To vše bylo políčeno na Rusy, kteří tu před nedávnem tak zbytečně umírali. Bez dělostřelecké přípravy ráno v pět hodin se jako myši zaryli před tyto dráty a pokoušeli se dostati se přes ně. Byli postříleni však pouze z kulometů křížovým ohněm, kdy ostatní vojsko nemuselo téměř ani zasáhnouti. A na tři sta se jich vzdalo náhle, jaksi bez příčiny. Vstali pojednou před těmito dráty, kdy se mohli aspoň dobře vrátiti, zdvihli ruce a přešli do rakouských zákopů. „Učenej“ s hrůzou viděl, že i tyto mizerné a neškodné Rusy někteří důstojníci stříleli ze vzdálenosti dvou kroků, jako když se střílí do kmene stromu, aby se vyzkoušel náboj. Od kteréhosi těžce raněného poddůstojníka, jenž potom zemřel, dostal malou kovovou „ikonu“, velmi primitivní, patrně jakousi pouťovou ptáci. „Učenej“ však si ji uvázal na hrdlo a nosil ji. Od této chvíle myslel jen na Rusy.

Rusové byli na protějším kopci, zvaném Mohyla. Byl to bod, ovládající celý kraj. Do nedávna stávala na něm ještě silná rakouská polní stráž. Poslední, byť nešťastný útok Rusů ji sehnal odtud a Rusové pošinuli svoje první linie od Darachova sem. To byl jediný výsledek tolika krve. Mezi liniemi, vzdálenými od sebe nyní přes dva kilometry, protékal úzký potok v údolí, jež bylo skryto, jak před rakouskými, tak před ruskými zraky. Sem chodívali ruští rozvědčíci a rakouské patroly, kde se vzájemně lovívali.

„Učenej“ však nedávno slyšel, že od jisté doby jsou Rusové mnohem ostražitější. Není téměř přeběhlíků, jejich „patroly“ každou chvíli v prožluklém údolí schytají několik Rakušanů, kdy ostatní se vracejí odtud s ranami někdy velmi vážnými. Posílají se na ně, celkem bez úspěchu, „Jagdkompagnie“, složené z vybraných hrdlořezů, mohamedánských Bosňáků, Štajeráků, Maďarů a Chorvatů, kteří se rozmrzele vracejí za jitra, bez kořisti a bez „kamarádů“.

Něco prý se chystá naproti. Každé chvíle poplašený hejtman Kohout v posledních dnech si zavolal poručíka Nováka. Neboť bude-li boj, povede setninu Novák. A Novák říkal nedávno nahlas ostatním důstojníkům, že hejtman Kohout žádá o dovolenou. Soudil z toho, že Rusové asi chystají „ángrif“.

Kdosi nablízku zakašlal.

„Učenej“ zbystřil sluch. Byl to jeho soused, nějaký smutný souchotinář od Karlových Varů, Němec, jenž se jmenoval Hajný. Pobíhal neklidně na svém místě, v okruhu nějakých pěti metrů v průměru, jako chycená myška v pasti. Zdálo se, že si polohlasem stále něco povídá. Byl od čety kadeta Macka, od něhož byl často uvazován ke stromu, poněvadž trochu šilhal, a kadet Macek tvrdíval, že dělá na něho grimassy. Oba vojáci se poněkud přiblížili a „učenej“ napomenul souchotináře tichým a naléhavým hlasem:

„Mlč, přijde inspektionsoficír a bude zle. A potom bys mohl upozorniti i Rusy!“

„Ach, co Rusové!“ řekl Němčík. „Ti nepřijdou. A když přijdou! A je to všecko lhostejné!“

„Budeš hodně střílet, až přijdou Rusové?“

„A co bych jiného dělal? Oni budou střílet, my budeme střílet. Všecko se to postřílí. A bude to tak nejlépe! Co jiného na tom zlořečeném světě! Už aby tomu byl konec. Už aby byl konec. Doma mám ženu, děti, žrát nemají co! Marod jsem, nic po mně není, umřu stejně zakrátko – tak jaký to vše má smysl?“

„Musíme přece zvítěziti!“ řekl „učenej“ pochmurně a podivným hlasem.

„Ale – no snad! Jistě! Ale trvá to dlouho. Nemělo by to vítězství tak dlouho trvat! A já se toho asi nedočkám!“

„Nevím, jestli se toho všichni dočkáme, až Rakousko zvítězí“ řekl opět „učenej“, již jasnějším hlasem.

Kdosi třetí se k nim přiblížil. Oba zmlkli a vrátili se na svá místa. Všude byl veliký klid, ticho až těžké.

Ten třetí zamířil k „učenýmu“ a zastavil se těsně u něho. Byl to svobodník Perný.

„To je noc! Nevidíš ani na krok před sebou. Kdyby Rusové útočili v takové noci, povraždíme se mezi sebou,“ řekl tiše mladík k „učenýmu“.

„Bylo by to velmi dobré,“ zašeptal druhý. „Prospělo by to Rusům i nám. Ale co zde děláš?“

„Mám službu. Navalili to dnes na mne. Jindy pouze rozvádívám stráže, dnes mám inspekční službu. A jsem tu na úseku celé setniny úplně sám. Páni oficíři popíjejí u hejtmana. I inspektionsoficier Matějček. Zpí…