Veliké dni

XVI.

Ale když došli do Krzywe, události se jim osvětlily a doplnily ještě jinak a dále. Všude byly záplavy papíru, čehož dříve nebývalo. Byly to noviny. Především „Kyjevskaja Mysl“. Přinášely zprávy o hladových bouřích v Petrohradě.

Rovněž i zprávu o rozpuštění Dumy a zase zprávu o odpovědném ministerstvu. V hlavách Čechoslováků vzrůstal chaos a v jejich srdcích úzkost.

Půlrota se seřadila před štábem, jenž již nebyl jako štáb 23. divise ve známém Folwarku, nýbrž za řekou ve vsi v budově jakési továrny. „Děžurný“ důstojník ohlásil ji veliteli 74. divise, generálu Šipovu.

Byl to vysoký, majestátní stařec s bílým rozčísnutým vousem na bradě, jenž vyšel před šik Čechoslovákův a pozdravil ho. Po tom se obrátil k Březovi a otázal se ho s jakousi příkrostí:

„Vy nejste ruský poddaný? – Ale přísahal jste věrnost našemu caru, caru pravoslavnému?“

„Vaše Prevoschoditělstvo, přísahali jsme všichni, my Čechoslováci, že budeme bojovati za svobodu Československa, za Slovanstvo, za Rusko. Přísahali jsme dle formule, platné v ruské armádě!“

„Dobrá! Vítám vás! A chci býti s vámi spokojen.“

Březa potom, odeslav svoje lidi do ubikací, jež jim opatřili již ubytovatelé, zašel do štábu pro informace a rozkazy.

Zde byli všichni rozrušeni. Nikdo s ním nechtěl mluviti.

Zvěděl ovšem ihned proč. Právě přišel telegram, že car Nikolaj II. se zřekl trůnu ve prospěch svého bratra.

Ruským carem je tedy od nynějška onen štíhlý a zadumaný muž, jejž viděl ještě nedávno v Nadworné.

Michail Alexandrovič!

Nuže? Není to snad vítězství „na celé čáře“?

Ale v jeho duši již se usídlil silný neklid. Měl pocit, že věc s Ruskem není ještě skončena. Je možné, aby takto v době války, se postupoval trůn ohromné říše bez otřesu? Bez těžkého přízvuku, zrozeného z tragického pozadí, jež tu jistě jest?

V jistém smyslu bylo by možné, radovati se všemu tomu, co se děje. Armáda volala po Nikolaji Nikolajeviči. I Češi po něm volali. Tento starý, přísný, ba někdy i zlý voják, tato vysoká postava a tyto ocelové, přímé oči – zdaž to nebylo něco nejvýš srozumitelného a jasného v ruské mlze? Vedeme vojnu s Němci. Za tímto člověkem nestojí ani Alice Hessenská, ani hrabě Frederichs, ani stockholmský Protopopov, ani zrádcové Suchomlinov, Manasevič-Manilov, ani zvíře Rasputin! Nikolaj Nikolajevič mluví vždy neobmyslně: rozbíti Německo!

Totéž je známo o Michailu Alexandroviči.

Zapřísahal prý svého bratra!

Prosil ho, aby dal v této těžké době Rusku vládu, jež by byla odpovědna národu a nikoli Rasputinovi.

Březa vyšel z budovy štábu a pomalu se šinul ke své chalupě.

Rozvědčíci již věděli všecko od ruských vojáků, kteří v hloučcích stáli po vsi a rokovali. Byly to první ruské „meetingy“, „mítingy“, na nichž Miťové přesvědčovali ještě Ivany a jimž s obavou naslouchali Aljošové.

Stanul a poslouchal.

„On, Michail, je prý dobrý člověk!“

„Eh, což, Nikolaj byl také dobrý člověk.“

„Všichni oni jsou dobří, továryši, ale…“

„Nu, nu, stejně nás budou tlačit…“

„Oj, co ty povídáš, Jegoryči! Nelze dát Němcům sežrat zemi, hodit jim Rusko jako vlkům…“

„Hle, on, untěroficír! Rusko je veliké, ať se nažerou.“

„Pravda, všem by stačilo… Hranic tu není… Všechny by uživilo…“

„Lépe by bylo, kdyby udělali mír! Domů nás poslali…“

„I pošlou, holoubku, pošlou… Soldátíkům se přejedla již vojna. A nás tam ženy čekají…“

„A děti! Mám synka, takový je kučeravý.“

„Nechce se nám již bojů… Dosti jsme se nabojovali. Pod Krakovem jsem byl, třikrát raněn a zase na frontu. Jako hovada nás honí…“

„A ty myslíš, že za nového cara bude lépe? Car jako car. Všichni jsou od nás daleko…“

„Nu, nu, továryši! Nehovořte tak! Přece lepší ruský car, než car germánský.“

„Oh, všecko jedno!“

„Ne, ne, přijde car germánský, vezme chleba, dobytek a do Němec pošle. Víte, že tam mají hlad!“

„A ty tomu věříš? Lhali nám, jistě nám lhali…“

„Ba pravda! Nedávno několik Němců vzali do zajetí! Takoví vyžraní! Břichatí! A v brejlích! Lhali nám, jistě nám lhali…“

„Nu, kolikráte já zde s Ivanuškou jsme na to mysleli: k Němcům přejíti!“

„Boj se Boha, Jegoryči! Byl by to hřích. Přísahali jsme. Což ty nejsi člověk pravoslavný?“

„Nu, nu, kolik jich přešlo, a všem je teď dobře. Živi zůstali. A po válce se vrátí domů. A co ty víš, kde zdechneš? Za Nikolaje tolik národa pobili. Ty myslíš, že za Michaila nepobijí?“

„Dokud je vojna, zabíjejí, což dělat. Kdybys byl carem, i za tebe pobijí…“

„Kdybych byl carem, učinil bych mír…“

„A Rusko prodal Němcům, Antikristům, Austrijákům a Turkům. Ještě hůře by vás tlačili, okrádali, zabíjeli. Víš, jak na Kavkaze zabíjeli Armény. A to proto, že byli věrni Kristu. Nepřátelům Kristovým chceš prodat Rusko? Lid zavésti k zatracení? Styď se, Jegoryči…“

„Oh, už jako pop promluvil! Hleďte ho, oficírské papirosky kouří…“

Březa vešel do své chalupy. Byli tu Budecius a Perný.

Perný zářil.

„Bratře praporčíku, bratře praporčíku, co tomu říkáš? Revoluce, ale jaká revoluce! Jak je to krásné! Jsem od té chvíle jako opilý. Zvítězíme! Zvítězíme! Je konec separátnímu míru! Konec „temným silám“! Konec Alexandře Fjodorovně. A povede nás zase Nikolaj Nikolajevič!“

Březa se usmál.

„Bratře praporčíku, myslím, že musíme něco učiniti. Gratulovati ruskému národu! Snad vyslati deputaci… k veliteli divise.“

„K starému generálu Šipovu?“

„Ano. Jistě má radost…“

„Snad!“

Do chalupy vstoupil ruský voják a podal Březovi papír.

„Vaše blahorodí, rozkaz štábu divise.“

Důstojník do něho nahlédl a obrátil se ihned k oběma dobrovolníkům:

„Odpoledne v pět hodin jsou shromážděny všecky oddíly štábu na pastvině za Folwarkem k přísaze novému carovi. Přijdou také Čechoslováci. Jděte, oznamte to bratřím, ať jsou připraveni. Sraz zde před chalupou o půl páté. Nechť nikdo neschází. Hofírek nechť se umyje…“

I vyšel opět do vsi.

Jeho nitro planulo. Měl dojem, že má silnou horečku. A zdálo se mu, že jeho mozek hoří.

Tak se to vše přivalilo jako lavina. Není sil, vše srovnati a zvážiti v tomto okamžiku. A přece, tolik si toho přál on, jeho bratří, všichni důstojníci ruští, s nimiž ml…