Veliké dni

VII.

„Už jsou tady zas!“

„Je jich dnes sedm! Potvory! Cožpak nemohou ti Rusáci ani jednoho zatraceného Germánce sestřelit?“

„Jak krásně plují!“

Zazněl pronikavý signál trubky.

„Všichni do úkrytů. Hodí bomby!“

Nad Okonskem, nad československým táborem, plula flotila německých aeroplánů směrem od Kovelu na východ. V slunci svítila tato hučící, stříbřitá tělesa jako světlé kovové vážky, plující, vysoko nad mohutným rybníkem, jímž byl skutečně zdejší kraj, pokrytý bažinami, potoky, říčkami, jezery, mezi nimiž se zelenaly ostrovy lesů, hájů, rozsáhlých křovisk a ostřicových lučin.

Vesnice Okonsk bylo pouhé spáleniště. V rozbitých domech, s nouzí upravených za bydliště, obývalo několik vojáků a bylo v nich několik skladišť. Většinou však bylo tu prázdno. Prošla tady na ústupu ke Kovelu pruská vojska jež vše zničila. V blízkém háji za vsí, uprostřed křovin, olší, vrb, trnek a divokého chmele, zůstavili Němci nebo Rakušané, jichž armády se tu stýkaly, malý domek, jakási ruční práce nepřátelských vojáků, kde se nyní usídlil velitel prvního pluku československého, podplukovník Piotrovský, zvaný „Pšoncka“, rodem prý Polák, důstojník, jehož snad ruská armáda nemohla nijak užíti a proto ho darovala nové československé brigádě jako velitele pluku. Nedaleko v lese vládl nad druhým plukem podplukovník Chotkievič, staré nemehlo, jenž sloužil všem za největšího šaška u pluku. Velitel brigády, plukovník Václav Platonovič Trojanov, jediná ruská autorita ve vojsku, dlel tou dobou v Kyjevě, kde se projednávaly „zásadní otázky“ československé.

Podplukovník Piotrovský se bál aeroplánů. Dal vysázeti dvacet pět ran dobrovolníkovi, který pobíhal po volném prostranství před zemljankami v době, kdy aeroplány letěly nad táborem. To bývalo pravidelně vždy o sedmé hodině ranní. Potom se vracely zase někam ke Kovelu. Teprve tehdy se vycházelo na cvičení do blízkého borového lesa, prořídlého a volného, jenž přece jen skýtal dosti úkrytu před vzdušným nepřítelem. Po celé dny i noci zněla zde bubnová dělostřelba od Kovelu.

Slýchali ji s jistým pohnutím zejména vojáci Rybářovy roty.

Jejich zemljanky byly vykopány na pokraji olšového háje, zhuštěného ještě křovisky trnek, šípkův a ostružin. Byla to jakási rozcuchaná čupřina na zeleném temeni země, pod níž se ševelil drobný lidský hmyz, žijící tolika nadějemi a takovou nesmírnou idealistní věrou! Věděly o tom německé aeroplány? Zajisté. Ale pouze to, že tu kdesi okolo Maněvič stojí také české legiony. A velitelé německých i rakouských vojsk vypisovali jen tisícové sumy na jejich pochytání.

„Jak je zde krásně!“

Budecius vylezl ze své zemljanky a volal na Perného, jenž dosud ležel uvnitř. Utvořili nyní rodinu s Březou i Skálou.

„Slunce svítí na Němce i na nás stejně spravedlivě,“ poznamenal za chvíli Perný, když se protáhl na trávníku před obydlím.

„Stejně – ale nespravedlivě,“ usmál se Budecius.

„Pod Kovelem jsou urputné boje,“ řekl Březa, čistě svoji pušku. „Celé týdny se těšíme na to, že se hneme ku předu. A stále nic. Oh, to zde už není Brusilov. Starý generál Leš je pakostnicový dědek, a jeho armáda trpí po něm pakostnicí. Těšil jsem se, že vás uvedu do Kovelu. A nic!“

„Rusové mají pod Kovelem zase silné ztráty,“ řekl zasmušile Skála. „Jsou to již hekatomby slovanských lidí, jež byly obětovány od počátku války. Není to ohromné?“

„A našich lidí padlo teprve několik desítek. Nesvolávám na ně smrt, na mou duši! Ale přál bych si již, aby nás bylo několik desítek tisíc a abychom si náležitě zabojovali,“ odvětil Březa. „Jsem přesvědčen, že takové dvě české úderné divise vzaly by Kovel za den, beze ztrát – a snad by otevřely cestu do Němec. A což, kdybychom měli 4 úderné a 2 reservní divise? Neseženeme zde na Rusi mezi všemi Čechy a Slováky 90.000 lidí – bojovníků? Jestli ne, nestojí celá naše věc za mnoho, ani za fajfku machorky.“

„Nastoupit!“ zvolal za nimi kdosi neviditelný v houští.

„Výborně! Vojáci musí cvičit a nikoli neustále debatovat,“ řekl Budecius.

Rota se shromažďovala.

Šikovatel Horáček s úsměvem v očích sháněl svoje lidi jako kvočna kuřata.

„Nuže, Strnade, Plšku, Skřivane, Bergře, kde máš vintovku, Svobodo, hoši, rychle, praporčík ku bude co nevidět!“

„Žádnej kvalt a žádnej spěch,
ať nám tu nedojde dech.
Žádny máslo, žádnej tvaroh,
vždycky jenom Vojta Baroch.“

„Barochu, nedělej komedie, není na to čas. Počkej až večer!“ zlobil se Horáček.

„Někdo mně ukrad vintovku,“ zalkal pojednou Skála.

„Cože?“ zahřměl na něho Březa. „Slyšíte to, bratři? Někdo mu ukradl vintovku!“

„Spíš hlavu si můžeš dát ukrásti, než vintovku,“ zvolal kdosi v tomto chumlu, veselém a pohyblivém, v němž bylo tolik života, vůle a radosti a v němž Andress pravidelně přitakal všemu svým „wirklich!“

Přišel praporčík Rybář.

Mladistvý a usměvavý jako vždy, s očima poněkud vzdálenýma a snivýma, trochu efebský a koketní, ale zřejmě šťastný, že má svoji rotu, již si za několik dní odvede k veselé a smělé práci.

Horáček velí k pozoru a představuje mu rotu.

„Zdorovo molodci!“

„Zdravija želajem, Vaše Blahorodije!“

„Na zdar, bratří!“

„Zdar!“

Tento ruský a český pozdrav i tato odpověď byly tradiční zvyklosti Družiny od prvních dní války na Rusi. Kolikráte se přeli zejména novodružinníci o to, má-li předcházeti dříve pozdrav český a potom ruský, či naopak.

„Jsme přece nejdříve Češi a potom Slované.“

„Byli jsme nejdříve Slovany a potom Čechy,“ odpověděl kdysi starý praporečník Heyduk.

Rota vykročila.

„Kluci“ šli vesele a zpívali. Energicky zmáhali hroznou písčitou cestu, v níž se hluboko nořily jejich boty, do nichž vnikal zlý, droboučký písek. Útočištěm byl řídký, borový, maněvičský les. Zde cvičily i jiné roty.

Budeciovi bylo lehce a vesele. Zpíval s ostatními, vykračoval pružně a vnímal bedlivě všecky tiché vtipy Vojty Barocha, jenž „demoralisoval“ takto svůj čtyřstup. Kdosi za ním zašeptal: „Nech už toho, Vojto. Cožpak jsme hasiči?“

Ale Vojta Baroch jal se od této chvíle rozvíjeti svoji vojensko-odbornou theorii o hasičských povelech.

„Frán-to! Podej sem tu …