Anabase

V.

Pan Kódl vystoupil z vlaku s dvěma ohromnými baťochy.

Odfukoval a bručel:

„Dlabali by, rošťáci, ale aby někdo z nich byl tady a pomoh‘ člověku – to ne. Pak to přijde, banda, a pane Kódl sem, pane Kódl tam. A ukážou, co je, a daj to sem! A já se s tím táhnu jako mezek z Vladivostoku až sem, do Petropavlovska. A chráním to a hlídám, aby mi to ňákej ten Rusák neukradl. A voní, křupani, se válej tady někde po městě nebo po těpluškách a hrají divadlo. Však mi to už povídali kluci na trati, jaký prej máme my v našem regimentu časy. Ale já jim, těm našim klukům, to vysvětlím tady…“

S bídou, ač veliký silák, dostal rance na svoje široká, jako tabule rovná záda, furažku si pošinul do čela a pomalu a rozvážně šlapal do nádražní budovy.

„Á, pan Kódl…“ ozvalo se nablízku.

Chlapík se ohlédl. Zazubil se radostí, že vidí známého. Byl to poručík Horáček.

„To ‘sou voni? A co dělá pluk? Co kluci? Co mládenečkové?“

Starý silák byl pohnut, jakoby se vrátil po dlouhé rozluce do vzdáleného domova.

„Tak jdou, pane Kódl, jdou. Náhodou tu máme rotnou povozku, jela pro nějaké věci na nádraží. Můžou se svésti do města.“

„A to kluci vopustili těplušky?“ podivil se pan Kódl.

„Ne zcela,“ řekl. „Ale pluk je ubytován ve městě. To vědí, pane Kódl, pořádek musí být. Kultivátor nesnáší odmluv, ani odporu, má hlavu tvrdou jako diamant. Zeď by jí prorazil a sklo by jí mohl krájet. Žijeme teď gamisonním životem. Chodíme na cvičení, vědí, dříve se říkalo na „zaňátí“, hlídáme arsenály, skladiště, trať, po níž patrolujeme někdy až do Omska, zkrátka vojančíme. Je radost se na nás podívat…“

Horáček to vše vykládal vážně a dobromyslně. Ale pan Kódl za jeho řeči občas k němu pozorně vzhlédl a zatvářil se více než nedůvěřivě.

„Ale dou…“ řekl nakonec. „A to mi povídají vážně? Kouknou, já jedu od Čeljabinska do Vladivostoku a z Vladivostoku do Čeljabinska. Dvakráte jim řežu tu zatracenou Magistrálu. A všude mluvím s klukama. Je to dneska už holota, povídám jim to, jak to myslím. Samej štváč, aligátor a kluci jsou jako zjančený. Myslej, že je s nimi rozumná řeč? Ale já jím něco řeknu, vědí. To mají z toho bratříčkování. Nigdá jsem pro to nebyl, však mně znaj. Co se mně k vůli tomu kluci nanadávali, jen proto, že jsem jim to, křupanům, řekl dycky na plnou hubu. To maj vidět ty kluky z vosmýho a ze sedmýho, i ty kluky z pátýho, co už viděli ve Vladivostoku moře, jak vrněj, když je teď zase dovážejí támhle na Ural. Že prej kdesi cosi – a u moře prej se cejtěj nejlíp. To věřím. Já sem taky viděl moře. Mně – mně to bylo fuk. Zamrzlá louže… Všude plno mlhy. Ale kluci… voni se v něm už koupali, není to přeci tak dávno. A pak – tam je prej život! Tam je, povídám jim, docela jinej život. To je jako den a noc, tam a tady. Tam je, panečku, veselo. A ještě v Charbině je jako někde no ve Vídni nebo kde. Muzika, valčíky, kabarety…“

Horáček se zachmuřil.

Poslouchal pana Kódla a bylo mu právě silně neveselo. Tedy muziky, valčíky, kabarety… Snad po tomhle touží nyní vojsko? Není to pravda, říkalo v něm všecko. Kluci nejsou takoví. Nemohou být takoví. Nesmějí být takoví. Den a noc! Snad je na tom něco. Ale – naše vojsko? Vojsko těch, kteří padli – právě pro jeho ryzost a vnitřní velikost…

Došli před stanici, kde stály řady selských vozů. Mužíci, zakutaní v baštících, pobíhali kolem malých sibiřských koníků, kteří byli ojíněni jako stromy a odfrkovali jako komíny, teplou zvířecí páru dechovou do mrazivého vzduchu. A vzduch byl nehybný, jako ztuhlý, promodralý mrazem. Kolkolem fialověla ledovitá mlha a na obloze se lehounce chvělo nažloutlým oblakem místo, za nímž daleko kdesi, daleko snad svítilo choré stepní slunce Sibiře.

Den a noc, připadlo zase Horáčkovi, když ukázal panu Kódlovi povozku. Dva chlapíci kolem ní dupotali, plácali se ze široka do dlaní, poskakovali rozkročmo, aby se zahřáli. Kódl jich ani nepoznal, jak byli oblečeni. Měli kožené pološuby „koričněvoj“ barvy, což je barva skořice, na hlavách mohutné nové papáchy z kůže sibiřských králíků, bílé jako hermelín, v jichž čele svítila bíločervená stužka.

Oblékl je Petrš, oblékl, řekl si pan Kódl uznale.

Chlapíci však, sotva uviděli starého siláka, ihned k němu. Poznali jej rázem. Tahali ho za uši – aby prý mu neumrzly, i za nos, plácali ho přes ramena a okamžitě začali ohmatávati jeho tlumoky.

Byli to Hofírek a Liebermann. Teď teprve je poznal.

„Člověče, pane Kódl,“ spustil na něj Hofírek, „kde byli? Co dáli? Dyť my tady mrznem bez nich. A čekáme jich každej den. A vezou? Vezou zas ňákou tu Nikolajevku, jako tenkrát na jaře, pamatujou se? No, to voni dnes přivezli asi něco lepšího.“

„Zima… zima…“ opakoval významně Liebermann. „Ani se nezahřeješ pořádně… Tělocvikem… pft… se nezahřeješ…“

„Á, voni chytrej!“ vzkřikl pan Kódl. „Kouknou ho, človrdu s kapičkou. No, ale aby věděli, že je Kódl pořádnej chlap, tak kouknou, podaj mi ten malej ranec.“

Hofírek s Liebermannem se mohli přerazit. I podali mu svorně oba „ten malej ranec“.

Pan Kódl jej znalecky rozvázal, počínal si s bystrou zručností, prohrábl jeho balíky a zásoby a vytáhl láhev, opletenou lýčím, potěžkal ji se zřejmým potěšením, pohladil a polaskal a zamručel:

„Takovejch mám deset. Jednu taky pro pana Syrového. No, ale jednu taky pro sebe. To ste, kluci, jakživi nepili. To je whisky. A stará. Koupená vod Amerikána. Voni ty kluci americký některý dělaj ňáký kázání a říkají, že sou křesťanský mladíci, a jiný zas prodávaj kde co. Škoda, že ty naše strejčkové, co máme u pluků, taky nemaj něco takovýho. A to jen tabáček, cigarety, čokoládu a knoflíky – co s tím pro našince!“

Pan Kódl by byl vykládal příliš dlouho. Až Liebermann, který se nepřetržitě a s hlubokým zájmem neustával dívat na skvostnou a tajemnou láhev, vztáhl k ní náhle maně ruku a řekl jen žalostně:

„Šsš… cht… cht…“

„Nonono! Počkaj, počkaj, voni. Nejdřív si cucne tady pan Horáček. Potom si cucne Hofírek. Protože voni žrali ještě drtinovej rakouskej komisárek, když Hofírek už po nich střílel u Burkanova. A pořádek a pořadí muší bejt, pamatujou si…