Anabase

XX.

Budecius užasl, když vstoupila do jeho oddělení ve vagoně na nádraží žena. Byla to Vlasta Žárská.

„Neviděla jsem vás kolik dní,“ řekla rozpačitým, chvějícím se hlasem. „Ale to konečně není, proč jdu za vámi. Nesu vám dopis…“

„Dopis? Mně? Od koho?“ podivil se voják.

„Od mladé, krásné dívky. Byla dnes dopoledne u nás v nemocnici. Ptala se po vás. A nenašla nic rozumnějšího, než odevzdati právě mně dopis pro vás. Je to – ovšem – růžový dopis.“ Budecius se zasmál.

„Řádíme tu na Sibiři my Čechoslováci, což? To je opravdové vojsko! Valdštýnův tábor. Ale vy žertujete zajisté.“

Dívka mu podala dopis. Opravdu, růžová obálka. Tak se to patří.

„Řádíte…“ zašeptala. „Pokud se pamatuji, řádíval jste i jinde. Doma na příklad…“

„Pokud se pamatujete…“ zasmušil se. „Kéž byste se nepamatovala!“

Roztrhl obálku a četl:

„Mnohovážený Ivane Vjačeslavoviči! Musím s Vámi mluvit. Ještě dnes. Musím. Přijďte dnes o šesté k večeru na daču Šujských za Slobodkou, blízko monostýru. Tam nyní žijeme. Budu Vás čekati u severních dvířek zahrady. Musíte přijíti. Důležité! Zia.“

„Tedy Zia… To je ta malá Tatarka,“ řekl pomalu Budecius.

„Ano, ta. Se zlatýma očima, jak jste sám o ní kdysi řekl i přede mnou. Mluvila chvíli se mnou o vás. Vyptávala se na vás, Představte si: mne se vyptávala ta děvuška na vás.“

Vlasta Žárská trochu pobledla.

„Co jste jí řekla?“ zeptal se Budecius chmurně a díval se děvčeti přímo do očí.

„Nic,“ odtušila Vlasta.

„Nic tedy. Nu… Je to snad dobře. Nemáte věru co říci o mně. Co dobrého. Děkuji vám. Ta dívka mne vyzývá na dostaveníčko. Mám tam jíti?“

„Jděte…“ usmála se podivně i smutně Vlasta.

Voják se odmlčel a znovu četl divné to psaníčko.

„Snad je to něco důležitého,“ poznamenala dívka po chvíli. „Měla jsem dojem, že běží o něco vážného. To děvče bylo vzrušeno. Možná, že má zprávy pro nás… pro nás Čechy. Připadala mi jako poselkyně nebo vyzvědačka, která vás chce varovat, zachránit či něco podobného. Jste jí asi velmi drahý…“

Budecius opětně k ní pozorně vzhlédl.

„Pojďme!“ řekl posléze.

Vyšli z vagonu. Probírali se mezi vozy, až se vymotali z nádraží na cestu k mostu.

„I já jsem dostala psaníčko,“ řekla po chvíli dívka truchlivě. „Od Jiřího Skály. Nikdy v životě nečetla jsem něco tak smutného. Odejel z Omska na frontu. Zanechal v Omsku tu… cizí ženu… Zinočku.“

Budecius se trochu podivil tomuto tónu. Cizí ženu… pravda, pravda. Paní Kordovou. Představoval si, kterak maminka, jež odjela za nimi, učinila asi vše, aby zachránila Zinaidu Alexandrovnu od „dalšího bláznění“. Kdo však zachrání kapitána Kordu od „dalšího bláznění“? Přihlásil se ovšem k bojům do tajgy. Nikdo ho nechce však pustit. A nejméně Rameš a jeho oddíl. Kapitán Korda se bouří. Nadává na „náčalstvo“ bezmála tak, jako nadávají delegáti. A pije.

„Nemyslíte, že bychom už měli odjeti odtud?“ zeptal se náhle Budecius.

Vlastu překvapil neobyčejně tento nápad. Celá ožila, obrátila se k němu a změkla na ráz. Byla to nyní upřímná česká dívenka a z jejích očí zahovořilo k němu náhle tolik srdečnosti, až se ulekl. Bál se, aby v ní nerozpoutal mnoho nadějí.

Proto dodal rychle:

„Rozhodně pojedeme domů. Snad zítra, snad pozítří. A co jiného nám zbývá?“

Viděl, že to řekl z nouze a že to řekl prostě a téměř bezmyšlenkovitě. Postřehla to.

„Ale nespěcháte…“ řekla tiše. „Jak jste se roztoulali, Čechoslováčkové! Jak se vám zalíbilo ve světě…“

„A vám se nelíbí ve světě?“

„Ne!“ řekla krátce a zrychlila krok vedle něho. Ani jí nestačil.

Přešli most a dali se po nábřeží.

„Je mi smutno ze světa,“ řekla za hodnou chvíli. „I z vašeho Ruska je mi smutno. Přiznávám se, nerozumím mu. Stejně, jako jsem nerozuměla Americe. Jsem tedy opravdu české děvče a moje místo je – tam!“

Ukázala jemně rukou k západu. Na západě však bylo viděti pouze vysoké hory a modrý letní obzor nad nimi.

„Doma u nás…“ zašeptala vzrušeně, „není těchto obzorů, jistě. Ale je tam bezpečí. Jsou tam viditelny cesty k spáse. Zde všecky cesty se rozbíhají, jsou široké a pohodlné, jaké mohou býti pouze cesty do pekla. A člověk tu ztrácí úctu k životu. Život je tu příliš groteskní a jakoby neměl za krejcar ceny. Jsou tu takové rozlohy země života, že marně tu hledáš pevný bod. Jen zvířata a Rusové mohou žíti bez pevného bodu.“

Řekla to tvrdě a pevně. Jakoby ho chtěla ranit. Domnívala se dnes už, že to opravdu musí ranit každého vojáka československé armády na Rusi.

Ale Budecius rozuměl této hořkosti. Šel nyní trochu sklesle vedle ní a nejraději by se byl proměnil ve psa, který by ji mlčky a pokorně sledoval v jejích stopách. Zjistil k ohromnému podivu v sobě, že tato dívka vzbouzí v něm něco jako strach. Kdykoli na ni pomyslel, byl vždy přeplněn velikým utrpením.

Došli až před dům americké nemocnice.

„Jsem zde doma!“ řekla s tichým úsměvem. „Sbohem! Dobrého pořízení!“

Podal jí ruku, zasalutoval a aniž řekl slova, odešel.

Šel nyní ovšem ke Slobodce a k monastýru. Ale musel na ni myslet po celou cestu. Nejhorší bylo, že musel na ni myslet.

A myslel na ni, viděl ji stále před sebou, od prvního okamžiku, kdy se s ní v životě sešel. Bylo to veliké utrpení.

Šel tedy v těchto myšlenkách, tu a tam vzhlédl k některému vojáku, který tudy bloudil, řekl mu „na zdar“ a nedivil se ani, nedostal-li odpovědi. Jindy by se ho zmocňovala ošklivost. Dnes mlčel. Šel na „dostaveníčko“ a vzpomněl pouze, může-li býti z toho nějaký užitek pro „ně“.

Pro ty „kluky sakramencký“ – jak říkával Korda.

Přešel most přes Ušakovku a octl se mezi prvními domky Slobodky. Slobodka měla správný název „Řemeslná Slobodka“. Tak se jmenovávaly v ruských městech dělnické čtvrti. Všude na rozích ulic byly houfce dětí. Hrály si, křičely, hulákaly. Měl v srdci vlnu lásky k těmto dětem. Děti nového Ruska! Co z vás bude za rok, za pět, za deset let? Jinak Slobodka mlčela. Byla mlčenlivá, až mráz šel po zádech. Kdo tu bydlí? Slýchal, že je to v poslední době hnízdo bolševiků. V poslední době… Neboť předtím Slobodka vítala vítěze Čechoslováky – osvoboditele. Tu a tam potkal člověka, obyvate…