Anabase

XXVI.

Kapitána Kordy se zmocnil veliký neklid.

Třebaže se v oněch dobách rozhodně nedoporučovalo, aby kdokoli z Čechoslováků se vzdaloval od svých stanovišť, ubikací a ešelonů, přece jen kapitán Korda přikázal Ramešovi, aby mu sedlal koně. Bajkala!

„Chceš někam jet?“ tázal se voják starostlivě. „Zmrzneš, bratře kapitáne. Ty i kůň. Dnes ráno bylo 33° mrazu.“

„A to něco je?“ zahučel Korda. „Znám 43° mrazu. Neptám se tě kolik je stupňů! Říkal jsem ti, abys sedlal! Bajkala…“

„No, však právě Bajkala,“ vzdoroval voják. „To je zvíře choulostivý. Takový fajnový zvíře! To není do takové Siberije. Máme tam sibiřské koníky, chlupaté, který na zimu dostávají tady kožich rovnou od přírody a který něco snesou. Ale Bajkal? Ten je jako panenka. Nastydne se a pojde nám. Já sem si dycky myslel, že si ho vezmeš, bratře kapitáne, do vlasti, To by byl přeci pěknej kousek. Dobrá paráda! Takováhle frajeřinka!“

A Rameš učinil gesto, jímž zpravidla vojáci-Čechoslováci snažili se určit míru oné „frajeřinky“. Vypadalo, jako bys chtěl podtrhnout důležitou a závěrečnou větu na nějakém významném projevu.

Ale Korda odmítl také gestem, před nímž Rameš obyčejně umlkal. Ale dnes se nemínil dáti jen tak. Od té doby, kdy kapitán Korda pohřbil v močálu ušakovském Bajána, všemi milovaného, rozhodl se Rameš, že bude kapitána hlídat. A poslední dny se rozhodnutí jeho jen utvrzovalo.

„Kluci sakramencký“ v oddílu Kordově začínali reptat. Jednak se jim chtělo domů, jinak hubovali na kapitána, že se „zlejvá“.

„Jen když se neulejvá,“ bránil ho Rameš. „Co byste vy na něm ještě chtěli? Byl v posledních dobách kolikráte na kraji smrti. Když štáb potřebuje někoho někam vyslat, jde Korda. Kapitán vjede třeba do samotnýho chumáče zdejších bolšánů a máte vidět, jakej maj respekt. V jedné ruce browning, v druhé granát – a de to!“

Ale nyní, když slyšel, že kapitán chce jet někam za město, nastražil sluchy a odhodlal se vzdorovat:

„Celý kraj je zachvácen povstáním. Kolčak a ministerský předseda Pepeljajev jsou popraveni. Všude se střílí a každý střílí. Bijou se, mažou se navzájem, Bělogvardějci, rudé gardy, eseři, národní revoluční armáda, junkeři, instruktorské roty, povstalci z tajgy, kteří přilezli až sem, Karandašvillovci, mezi všemi pak agenti Semjonova, i v čínské čtvrti se střílí a loupí. A našinci? Prohlásili neutralitu – ale občas někde za rohem stejně dostávají bití. Sám jsi tak tak vyprostil pana Kódla, však nám to vypravoval. A ty bys teď chtěl jezdit někam na výlety? Do kraje? Do tajgy? Nemáš-li ty zdravý rozum, bratře kapitáne, musí ho mít tedy Rameš. Jináč to nepude.“

„Co?“ zaštěkl kapitán. „Tak ty tak? A vy kluci sakramencky tam u vás – tak vy tak? Že se dám přeložit k jezdeckému pluku? Půjdu do zadního voje, tam je ještě nějaká práce. Řekli nám sice: konec války! nastala pouhá evakuace! ale to víš, věř tady někomu. Půjdu já ke třetí divisi třeba, a třeba až ke Zmekovi, k majorovi, který velí ariergardu. Já vás naučím, vy kluci sakramencky. A vy si tu služte pod nějakým stolečkářem. Tam mají ještě pravidelnou sovětskou armádu na krku a taky nesmějí ztrácet hlavu. Jsme jediné vojsko v Sibiři, které vypadá jako vojsko. A jsme jediné vojsko na světě, které dnes ještě stojí ve zbrani a je hotovo k boji. Přeci se, k sakru, nevzdáme, nesložíme zbraně, i kdyby na světě bylo tisíc neutralit! Zbraně složíme až doma – a ani to není jisté. A když já, jako velitel jízdní rozvědky, který má o všem vědět, se chci trochu podívat do terénu, tak ty, kluku sakramencká, začneš mi tu něco kušnit o tom, že někde někdo střílí? Hybaj – sedlej Bajkala, potřebuji rychlého koně, však mu to udělá dobře, vždyť by zdřevěněl – a za chvilku ať stojíš s koněm tady, u sta hromů!“

Rameš se polekal – ale přece jen se ještě vzchopil k otázce:

„A kam pojedeš, bratře kapitáne? Kdyby se jako někdo ptal…“

„Do Innokenťjevské!“

Rameš se zhrozil.

„Tam jsou Kappelovci!“ řekl vážně. „A chystají se prý k útoku na Irkutsk. Zase bude mela. To bude zas krve. A snad už jde boj mezi revkomem a jejich hlídkami. Tam zrovna – právě do té řezanky chceš lézt, bratře kapitáne?“

„Ano! A teď marš! Bajkala!“

Rameš spustil ramena a šel.

Kapitán Korda vyhledal starou, černou burku kavkazskou, narazil si vysokou, kozí srstí pošitou papachu a netrpělivě přešlapával na vytuhlém sněhu.

Kapellovci! opakoval si několikráte.

Již vojáci z první divise uměli tak pěkně vyprávěti o hrdinském generálu Kappelovi, s kterým v prvních dobách bojů na Volze často společně bojovali proti rudým. To byly dnes už legendární doby, heroický věk! Kappelovci – nesmiřitelní a nejlepší vojáci Ruska! Nejlepší vojáci a nejčestnější lidé Ruska, truchlivě si znovu připomínal Korda. Vše zklamalo, vše se dalo koupit, zaprodat, vše zradilo – Kappelovci nezradili. V celé té hrůzné válce občanské, jež tolik a ukrutnicky odkryla ruskou bídu, Kappelovci, skromní, tiší, rekovští a tvrdí jako Ural, z něhož vesměs vzešli, vydrželi do konce. Směšní, žalostní diktátoři přišli po hašteřivé, vzájemně se požírající demokracii samarsko-sibiřské, krvaví atamani, kteří si rozdělili zázemí a drancovali je, aniž poslali jediného svého hrdlořeza na frontu hájenou po osm měsíců Čechoslováky bez vystřídání a do poslední chvíle Kappelovci, spekulanti mezi ministry, jež vedl sám ministr zásobování Zefirov, a zloději mezi intendanty, jež vedl sám generál Kasatkin, rabovali ze všech sil zásoby, určené pro frontu, kde mrzli a hladověli nakonec už jen Kappelovci, dobrovolníci z Povolží a z Uralu, dělníci z Iževského a Votkinského závodu, opovrhující z duše hanebnou a opilecky potácivou vládou Vrchního Vladaře, prý Diktátora; ale nesmiřitelní vůči bolševikům, jimž vzdorovali od počátku. Dělníci a sedláci, studenti a kozáci, mládež z Jekatěrinburku, v jejichž divisi přes všecky zákeřnosti kolčakovštiny vůči Čechoslovákům, byl neustále vybraný pluk „imeni Čechoslovakóv“, jichž bratrství nemohli z bojů na Volze zapomenout, ten drobný a roznícený lid Ruska vzdoroval do posledních okamžiků – a když všichni začali…