Plukovník Švec

DĚJSTVÍ PRVNÍ
(PENZA)

Velká úřední místnost dopravního komisaře v nádražní budově v Penze. Vysokými okny je viděti v dálce na návrší město „bílou Penzu“, věže a báně soboru, zvonice, empírové úřední budovy bývalého gubernátorství. Při stěnách místnosti obvyklé zařízení, telegrafní přístroje, telefony. Je časně ráno koncem května. Dosud chladno. Sovětští železniční úředníci a zřízenci mají zimní čapky s pěticípou hvězdou namísto starých carských kokard. Sedí, někteří u telegrafních přístrojů, jiní u stolu, a pracují.

KOMISAŘ DOPRAVNÍ neklidně přechází místností. Vstoupí ŽELEZ­NIČNÍ ÚŘEDNÍK.

KOMISAŘ: Přijeli?

ÚŘEDNÍK: Vlak vjíždí právě do stanice, soudruhu komisaři.

KOMISAŘ: Kdo je na peroně? Petrov?

ÚŘEDNÍK: Petrov, soudruhu komisaři.

KOMISAŘ: Petrov je ovšem hlupák. Každý Petrov, kterého jsem poznal, byl hlupák. A zde nelze dělat hlouposti.

ÚŘEDNÍK: Rozkážete, soudruhu?

KOMISAŘ: Zatím nic. – A co ti tam?

ÚŘEDNÍK: Koho míníte, soudruhu?

KOMISAŘ: Nu, ti – s běločervenými stužkami. Nechápavý! Člověk aby stále jen řval na plnou hubu.

ÚŘEDNÍK: Čechoslováci? Jsou klidní – zdá se…

KOMISAŘ: Zdá se… Nejhorší je právě, co se zdá. Jsou klidní… hm…

ÚŘEDNÍK: Jste nervózní, soudruhu.

KOMISAŘ: Mlčet! A vy jste drzý. Jako každý menševik.

ÚŘEDNÍK (pokrčí rameny; po chvíli): Přišel jsem pro rozkazy, soudruhu!

KOMISAŘ (mávne rukou): Všichni s nimi tajně sympatizujete. Vy – i eseři. Čert aby vás vzal! Kdoví, jaké naděje v ně neskládáte.

ÚŘEDNÍK: Myslím, soudruhu, že sovět do nich vkládá naděje nemalé. Vyzval je přece, aby vstoupili do Rudé armády. A mnozí už vstoupili.

KOMISAŘ: Mnozí? Kdybyste nemluvil hlouposti. A netropil si blázny. Nařizuji vám…

ÚŘEDNÍK: K vašim službám, soudruhu…

KOMISAŘ: Nařizuji vám okamžitě přivésti ke mně náčelníka vlaku s pancéřovými automobily. Co tam dělá, u čerta, Petrov?

ÚŘEDNÍK: Běžím, soudruhu.

KOMISAŘ: Běžte! Cvalem! Vlak přece musí být už chvíli ve stanici. (K telefonu, vytáčí, telefonuje.) Haló, komisař dopravy Kostomarov. Sovět? Kurajev? Vlak s pancéřovými automobily…

Při „Haló“ vstoupí PORUČÍK KALUŽA se dvěma ČESKOSLOVENSKÝMI VOJÁKY v plné zbroji. Všichni v místnosti strnou v údivu. Také ÚŘEDNÍK zůstane stát přede dveřmi.

KALUŽA (Slezan, mluví úsečně): Vlak s pancéřovými automobily – hlaste to, prosím, do sovětu, továryši – je v rukách našich.

KOMISAŘ upustí sluchátko.

KALUŽA: V rukách Čechoslováků. Jen to hlaste, továryši!

KOMISAŘ: Čeho se to odvažujete? A co ti ozbrojení vojáci?

KALUŽA (lhostejně): Odvažujeme se!

PRVNÍ VOJÁK (čsl.): Už toho máme všeho tákhle. (Gesto.) Továryši!

DRUHÝ VOJÁK: Tak mne pojďte odzbrojit. Máte přece rozkaz Trockého. Každého Čechoslováka ihned odzbrojit, a zprotiví-li se, namístě zastřelit. Protivím se.

Zvoní telefon.

KALUŽA: Volá vás sovět, továryši. Nu tak, hlaste přece, že pancéřový vlak je v rukách Čechoslováků!

KOMISAŘ: Kdo dal k tomu rozkaz?

KALUŽA: Poručík Švec.

KOMISAŘ (ironicky): Neznám nijakého takového poručíka.

PRVNÍ VOJÁK: Tak ho poznáte, továry…