Ostrov v bouři

VI.

Ulice se podobala kotli, na jehož dně bouřlivě kypí škvířivý, masitý a změtený obsah.

Hučelo to a šumělo jako les za bouře.

Valilo se to jako rozvodněná řeka v předjaří.

Jan Budecius, když vyšel z domu na Litějném prospektu, byl s počátku stržen tímto zdivočelým proudem. Neslo jej to. Stěží rozeznával kolem sebe jednotlivé tváře. Tak byly vesměs stejné ve výrazu! Ale přece: toto je dělník, patrně z Putilovky, toto je voják, hle, matros, student ve své uniformě, zde šat, jakési zbytky z činovníka, ba, je zde i známý petrohradský „frant“, švihák, cosi jako „frajer“, módně oblečený. Tolik podivných lidí – a přece dav o společné jakési fysiognomii, vzrušené, podrážděné…

Na Něvský! Továryši! Na Něvský!

K Mariinskému dvorci!

Ničeho podobného! K Zimnímu dvorci!

Na Něvský!

Tak volaly první řady.

Náhle se rozvinuly standarty nad všemi těmito hlavami.

Nuž, to je jejich mateřština. Ohromná písmena, černá a nestvůrná, na rudém plátně, vlnícím se ve vzduchu!

Pryč s ministry nesocialisty!

Pryč s buržoasií!

Ať žije sovět dělnických, mužických a vojenských deputátů! Pryč s válkou!

Tuto standartu nesli dva invalidé, jeden o berlích, sotva se vleče, jiný s černou páskou přes oko. Za ní dvě studentky nesly další nápis:

Ať žije mír!

A zase:

Ať žije dělnická vláda!

Pryč se zrádci dělnictva! Pryč se sociálpatrioty!

Zemi pracujícímu lidu! Rozdělte zemi chudině! A konečně:

Proletáři všech zemí, spojte se! Ať žije Internacionála!

Budecius vzhlédl pak nad sebe. Nad jeho hlavou se třepetala rovněž standarta, jejíhož nápisu nemohl ihned rozluštiti. Nesli ji dva matrosové ošlehaných, rudých tváří, s prořídlými zuby, sivých, podivných očí. Konečně mohl jasně čísti:

Ať žije občanská válka!

„Nu, továryši“ ozval se výkřik, „zapějte, zapějte něco!“

Ženský hlas, vysoký a ostrý jako hvizd větru v telegrafních drátech, zanotoval:

„Vy žertvoj pali v borbě rokovoj…“^[1]

A již tuto melodii podchytily mocné mužské, ruské bassy.

A zněla nyní kolébavou a vlnivou notou této písně celá ulice. Krámy, okna – vše se kvapně zavíralo. Okenice všude klapaly… a kde jich nebylo, spouštěly se nervosně záclony ve všech oknech. Tiše přihlížely hloučky diváků… aby klidily posměch, nadávky, prokletí!

„S námi! Kdo jste pracující, s námi! Hanba kontrrevoluci!“

„Smrt buržoasii! Smrt!“

„Smrt! Smrt!“ opakovaly jarostné, divé hlasy.

Budeciusovi se konečně podařilo se vyplésti z množství. Slyšel ještě za sebou:

„Hej, soldatíku, do řady, do řady! Jaký je to pořádek!“

Zahnul do postranní uličky. Zastavil se a chvíli byl na rozpacích. Ale potom, jako by byl hnán nějakým běsem, rozběhl se uličkou ku předu, našel paralelní ulici s Litějným a postupoval takto s průvodem. Když seznal konečně směr jeho, dal se úprkem k Mariinskému dvorci.

Zde stály pancéřové automobily. Hrozivé shlížely s jejich kupolí a otáčivých věží kulomety. Řídkým řetězem byli zde rozestaveni junkeři a důstojníci. I ženy-dobrovolci ženského batalionu, ozbrojeny puškami, několik členů revolučních úderných skupin, georgievská rota… V postranních ulicích stálo po sotně kozáků.

To je vše? pomyslel si Budecius a musel se usmáti. Hle, Alexandr Fjodorovič! Mnoho věrných, holubčík, nenasbíral.

Dva důstojníci rozmlouvali opodál…

To, co slyšel od nich, bylo podivné. Závěr: naplevať!

Nějaký občan, velmi starostlivý a vážný, se k němu přiblížil a řekl obezřetně:

„Jakých hloupostí nadělali, Židi prašiví!“

„Proč Židé?“ namítl Budecius, jen aby něco řekl.

„Nu, právě Židé! Nachamkesi takoví! Miljukov, Kerenský – všichni jsou Židé. Svobodu dali – a teď, hleďme, tu jejich svobodu! Před svoločí, opilou a zlodějskou, se tady barikádují. Všech by jich… Židů prašivých…!“

Občan se rychle vzdaloval, co hluk houstl a se blížil.

Tváře důstojníků rovněž vzaly výraz velmi vážný. Budecius slyšel nyní zřetelně:

„A koho my tu vlastně ochraňujeme? Za koho my tu vlastně krky svoje sázíme, ha? Za takovou svoloč, za Kerenského. Sám všecko nadrobil, komitéty do armády zavedl, síly a odvahy nemá ani špetku, aby aspoň včas armádu na frontě zreorganisoval, frontu Němcům nevydal. Operetka je všecko, to je to! A on sám? Clown takový, žvanil a hlupák!“

„Věru, nemá to smyslu, Alexěji Konstantinoviči! A na konec ještě jakou moudrost vydumali: nedati se vyprovokovat! V nižádném případě nepoužíti zbraní, dokud snad oni sami nezačnou. Výborné! Až budeš míti bodák v břichu, potom smíš použíti zbraně. Blahoslavený Kerenský! Věru, je to všecko jedna svoloč!“

„Tak co vlastně chcete, pánové,“ nezdržel se Budecius, pozdravil po vojensku a obrátil se k důstojníkům. Oba sebou trhli a překvapeně si ho prohlíželi. Dříve za starého režimu bylo nemyslitelné, aby prostý voják oslovil důstojníka. Revoluce však uvolnila velmi radikálně styky podřízených s nadřízenými. Ba, oba důstojníci i poněkud zbledli, domnívajíce se, že je to nějaký špion Kerenského.

„Co tedy vlastně počíti, pánové?“ opětoval znovu Budecius. „Patrně se vším praštit… a nechati toho! Nechati zodpovědnosti! Předati ji bolševikům, tak? A ti Rusko odevzdají Němcům, tak? Protože se nám zdá Kerenský horší cara, tož lépe popustiti uzdu bolševikům. Oni vás sice všecky zařežou… ale buďsi. Naplevať na všecko, tak?“

Cítil, kterak se mu krev žene do tváří.

„Dovolte, dovolte…“ začal rozpačitě starší z důstojníků, „jakého jste pluku? Nejste Lotyš?“

„Nikoli. Jsem Čech. Československá brigáda!“

„Ah, vy jste Čech! Zborov! Nu, vaši jsou molodci! Ale dovolte, jakým právem jste vyslechl…“

„Nevyslýchal… Každý, kdo stál na blízku, mohl vás slyšet. Ostatně tak, jak mluvíte vy, hovoří dnes všecko ruské důstojnictvo. Kde však chcete hledati východisko ze situace, než v samých sobě? Mluvíte stále o Kerenském. A což Rusko?“

„Rusko hyne…“ vzdychl mladý důstojník.

„Ano, hyne… Nuže, nelze jen od rána do večera melancholicky opakovati „Rusko hyne.“ Je nutno něco podniknouti, aby nezhynulo. Jste muži!“

„A domníváte se opravdu, že Kerenský je lepší bolševiků? Domníváte se, že je nějaký rozdíl mezi polobolševismem a bolševismem? Hrozíte nám, že n…