Ostrov v bouři

XIII.

Hofírek, „špinavý jako prase“, jak se o něm s oblibou říkalo nejen u roty, ale nyní už u celého batalionu, dnes si čistil na zápraží před chalupou boty a prozpěvoval písničku, kterou prý pochytil ve štábu divise v Polonoje od jednoho písaře a od té doby si ji zamiloval:

„Všecko je stvoření boží,
i ta mrcha ženská,
i ta mrcha ženská!

Jenom jsem s ní jednou nebyl,
a už se mně stejská,
a už se mě stejská!“

„Kušuješ s tím,“ ozvalo se za ním z chalupy. „S tím se jistě vyznamenáš před novým práporou. Měl by ses raději naučiti nějaký vinš.“

Byl to Vojta Baroch, jenž takto předstíral opovržení, namáčeje velikou, černou kůrku chleba v čaji a nakukuje z okna.

Ale Hofírek pěl dále:

„Už se všichni voženili
a já ještě počkám,
a já ještě počkám…

Až mně srdce láskou shnije,
pak ho hodím kočkám,
pak ho hodím kočkám.“

„Kočky by ho nežraly,“ prohodil opět Vojta Baroch z okna. „Nejvýš prasatům můžeš hodit to svoje srdce.“

K chalupě se přiblížil nyní robustní chlapík s nakroucenými kníry. Byl to Andress, zvaný dragoun, pyšný na svoji někdejší příslušnost ke kavalerii. Prohlásil už z dálky k Hofírkovi:

„Já mu budu dělat koňucha!“^[5]

„Komu?“

„Was hajst komu? Práporovi! Bude míti přece jako rotný koně. Himllaudon! Já, kluci, mu toho koníka voježdím, uvidíte! To bude koník! Ten bude jen tancovat!“

„Nohy máš k tomu křivý dost,“ sekl Baroch.

„A ty… ty máš křivou hubu, jo!“ rozzlobil se dobrý Andress. A dodal ihned jedovatě: „Když jsem sloužil v Linci, měli jsme u švadrony jednoho wachmajstra, který měl taky takovou křivou hubu, jako ty. Mančaft vo něm říkal, že mu švadrona tou hubou projede galopem, než by mrk. Taky ji furt pouštěl na špacír a i v noci spal s votevřenou hubou. To byla jinčí vojna, než tohle. Tohle, to je legrace.“

„Tak‘s tam měl zůstat. Beztoho seš Němec!“ zlobil ho Baroch.

„Kruci, neříkej mi, že jsem Němec, nebo tě rozsekám na cimpr campr. On mi bude říkat, že jsem Němec. Jak si to foršteluješ? Jednu ti trhnu – a fertyk!“

Andress, dotčen na bolavém místě, se rozkatil.

„No, no,“ chlácholil je oba Hofírek. A zapěl znovu:

„Všecko je stvoření boží, i ta mrcha ženská…“

„Nastoupit! Nastoupit!“ volal na blízku za stodolou nějaký hlas.

„Sakra, kluci,“ vyskočil Baroch. „Kde mám vintovku? Neviděli jste moji vintovku?“

„To seš jó soldát,“ poznamenal uštěpačně Andress.

Baroch konečně vyletěl z chalupy s vintovkou v ruce, upravuje si šat.

„Musíme se na to vyštapicírovat. Ať má novej prápora z nás radost. Vždyť je z nás. Můžeme být na to pyšní!“

Dobrovolníci se scházeli na blízkém palouku. Šikovatel Horáček je již pořádal v šik.

„Včera v noci přijel,“ vypravoval kdosi. „Viděl jsem ho. Bude bydlet v jedné chalupě se Švecem.“

„Jak vypadá?“

„Je trochu pobledlý, ale jinak dobře.“

„Však jsem se bál, že to skončí v blázinci!“

„Ty blázne! Takových nervenšoků je! No, ale drželo ho to silně.“

„Kluci! Tamhle už jde!“

„Hofírku – knoflík! Zapni si knoflík!“

„Hoši, utřete někdo Liebermannovi nos.“

„Sakra… já jsem doma zapomněl kotýlek.“

„A já mám vintovku bez štyku…“

„To budou nohy! Počkejte!“

„Vojna jako řemen!“

„Březova škola!“

„Já myslím, že bude Jako Rybář…“

„No, je jako panenka…“

„Tak už tiše…“

„Mě tlačí lžíce v botě…“

„Chichi!“

„Nesmát se! Bratři…“ byl to Horáček, jenž ještě v rychlosti přehlédl šik. Potom energicky zvolal:

„Smirno! Ravněnije na pravo!“^[6]

Skála se přiblížil až k šiku. Horáček předstoupil před něj a hlásil:

„Bratře praporčíku, devadesát osm mužů!“

Skála se značně udivil. Potom zvolal zvučným, a přece rozpačitým hlasem:

„Na zdar, bratři!“

„Zdar!“

„Volno!“ velel mladý praporčík.

Obešel všecky a náhle se zastavil v zamyšlení.

„Devadesát osm mužů… devadesát osm…“ opakoval nějak teskně. „Bylo nás stošedesát u Zborova. Chybí tedy šedesát dva bratři. To je slabá rota. Nu, známí! Vojta Baroch! Hle!“

Vojta Baroch nečekaně vystoupil z řady a spustil:

„Milý bratře praporčíku Skálo,
nediv se, že nás je už tak málo.
Dobří kluci naši už jedí jen šutr,
u Zborova zhltla nám je země-mutr.
Velmi často na ně vzpomínáme,
strašnou pomstu za ně přísaháme.
Veselí jsme zas a už se nermoutíme,
však tu vojnu nějak dokroutíme.“

Všichni se podivně usmáli těmto veršům. I tvář Vojty Barocha přes všechen chtěný cynismus vyjadřovala určitý stesk.

Skála mu podal ruku a spěšně poodešel na pravé křídlo šiku. Tam stál ohromný Andress vedle Liebermanna.

„Jak se máš, kapičko?“ oslovil člověka z Mostu praporčík.

„Ujde to…“ odvětil Liebermann, stíraje si svoji „libellu“ s nosu.

„A nůžky máš ještě?“

„Ještě!“

„Na co je chceš nyní… je oddych…“

„Ty jsou vždycky potřebny…“

„Stříhá si teď nehty, bratře praporčíčku,“ poznamenal Andress a dodal vesele: „Hohoho!“

Slovo „praporčíček“ vyvolalo smích. I Skála se usmál. Ale pojednou se rozhlédl, jakoby ještě někoho hledal, a zeptal se nejistě:

„Plšek?… Kde je Plšek?“

„Který Plšek?“ zeptal se šikovatel Horáček.

„Plšek přece… koktavý…“

Všichni se na sebe nechápavě podívali.

„Ale bratře praporčíku…“ řekl smutně Horáček, „vždyť jsme ti přece psali, že…“

„Co?“

„… že padl! Padl u Zborova. Jeden z prvních.“

„Padl! Ano, ano… Vzpomínám! Strnad! Plšek! Ano, ano! Tak mi nějak připadlo snad, že to není možno. Nyní si vzpomínám, že jste mi to psali…“

„Je nás teď devadesát osm, bratře praporčíku,“ řekl Horáček, aby převedl řeč jinam. „Ale čekáme každý den novobrance z Bobrujska na doplnění početního stavu. První batalion již dostal doplnění. Doufáme, že před příjezdem Masarykovým budeme zase ve slušné formě. Také výzbroj i výstroj bude nutno doplniti.“

„Budu se o vás starat, bratři, ze všech svých sil,“ řekl praporčík téměř tiše ke své rotě. Ale všichni ho slyšeli.

„Máte-li někdo nějaké přání či stížnost, přijďte jen ke mně. Nikoho neodmítnu. Ostatně snad mne znáte. Nic se mezi námi nezměnilo. Byl jsem určen za vašeho velitele. To neznamená, že bych přestal býti vaším bratr…