Ostrov v bouři

XXXV.

Bylo šedé, sychravé jitro – – –

Budecius se ubytoval na Slobodce u jednoho Žida, který se zdráhal vzíti k sobě Čechoslováky na noc.

„Zabijí mne…,“ naříkal.

„Kdo tě zabije, smrade?“ zlobil se pan Kódl, jenž se včera přiřadil k hloučku Budeciusovu.

„Ukrajinci… bolševici… Gruzinci… Němci… Austrijáci… Čechoslováci…“ naříkal Žid zplna hrdla.

„Mlčet! …“ poručil Kódl. „Ustlat nám! Čaj připravit! Deky přinést! A budeš-li se chovat nepřátelsky, ihned zaříznu!“

Tak se v noci ledajak uložili ke spánku. Střídali se v stráži. Čert aby tady někomu věřil.

Budecius záhy usnul tvrdým spánkem. Nespal řádně již kolik nocí.

Ale záhy se také probudil.

Svítalo. Venku bylo šedé, sychravé jitro.

Kaluže vody, bláta, rozbředlého sněhu svítily jako chorobné, souchotinářské oči na cestách. Smutně čněly do výše pahýly stromů.

Díval se chvíli oknem.

Po ulicích přecházely československé stráže. Jako stíny duchů. Šero bylo přeplněno mhou. Ojedinělý výstřel šlehl se strany města. Ale to byl zvuk, jenž ničeho neznamenal. Ojedinělé výstřely zpívaly na všech místech Ruska již kolik měsíců této revoluce, nebo, chcete-li, této občanské vojny. Střílejí – nu, střílejí! Hlouposti.

Ale – pěkná hloupost! Rána z děla! dvě, tři, dvacet! Kdo to střílí?

Včera, poslední ze všech, přešel Budecius most.

Rozloučil se před tím s Tasjou, s Táňou, s bábuškou, s „kulometem“, se Zošou. Zašel i na hřbitov rozloučit se s Aňou Andrejevnou. Ve svém zápisníku měl její kadeř, již ustřihl tehdy, kdy ji bez pohřbu odnesli do městské márnice. Pochovali ji do společného hrobu obětí občanské války.

Rozloučil se tedy s Kyjevem.

Rozvědčíci pak ještě za večera přinesli zprávy, že Kyjev je pln Ukrajinců a Němců. Rakušané zformovali z Haličanů a ze zajatců ruských, kteří se prohlásili za Ukrajince, zvláštní ukrajinský legion po způsobu polském. Byli to „sičevici“. I ti přišli nyní do Kyjeva. A s nimi celá, nedávno vypuzená Ukrajinská centrální rada. Všichni ti ukrajinští sociální demokraté, socialisté-revolucionáři jdou – s Leopoldem Bavorským!

A nyní střílí z děla. Leopold Bavorský a ukrajinští socialisté. Ti všichni stojí na pravém břehu Dněpru.

A na levém břehu? Čechoslováci! A ještě někdo: bolševici. Jacísi bolševici. Neboť jiní bolševici v této chvíli podpisují mír s Němci v Brestu Litevském!

Opravdu, komedie plná poskoků, úskoků… Plná omylu!

„Sakra!“ probudil se za dělového hromobití pan Kódl a vyskočil.

Hle, člověk, jenž u Shakespeara mluví prosou, pomyslel si Budecius, slyše ho klíti, vida ho sbírati svůj tlumok a horečně prohlížeti vintovku. Byl ozbrojen náležitě. Kolem prsou měl otočenu kulometnou „lentu“, pás, plný patron.

„Co se děje?“

„Střílejí!“

„Kdo střílí?“

„Nevím. Snad naši odkudsi z Dárnice nebo „dálnobojky“ až z Brovar, nebo Němci.“

„A kam se střílí?“

„Patrně na most! Možná i na město. Ačkoli Dieterichs zakázal ostřelovati město.“

„Jaký Dideriks? Kdo je to zas?“ vrčel Kódl.

„To je náš nový náčelník štábu armádního sboru. Generál Dieterichs. Rus.“

„A kdo je velitelem sboru?“

„To jsou pěknej voják, pane Kódl. Generál Šokorov přece!“

„Já myslel, že Maxa. Nevypadá to zrovna, jakoby nás vedl ňákej generál. Utíkáme, pořád jen utíkáme. Bojíme se do toho říznout! I s Němci se mažeme. Dáme jim Kyjev – beze všeho! Co je to za pořádek? Co si o nás Rusáci pomyslí?“

„Rusákům je asi všecko fuk,“ řekl jeden z přidruživších se včera vojáků.

„Rusáci v Kijevě se těší asi na Němce a na Rakušany. Židovky si jistě už nakoupily každá kilo pudru. Budou zase promenády, koncerty v Kupeckém sadě, avantury. Ženským je to jedno: voják jako voják. A politice nerozumějí. Rozumějí jen jedné věci. A to je…“

„Dej mi pokoj se ženskými,“ zahuhňal pan Kódl nevrle.

Rána z děla! A nová! A opět! Zase totéž hromobití.

Ale záhy se začíná i praskot… ostrý praskot prudké střelby z pušek.

„Kulomety! Kulomety, hoši! Pojďme! Honem! Už to začíná. Tady to maj, pane Kódl.“ Voják se rozesmál a plácl kamaráda po zádech.

Kamarád Kódl se přece jen silně zarazil.

„Jen kdybysme věděli, co a jak?“ řekl pohnutě.

„To uvidíme. Furt se de!“

Budecius vyběhl první z domu. V předsíni dole spatřil skrčeného u zdi Žida, na smrt vyděšeného.

„Dobrýtro, pane domácí!“ řekl mu pan Kódl. Vyletěli na ulici.

Zde se sbíhali vojáci druhého pluku, jenž obsadil Slobodku a zůstal zde jako ariergarda.

„Na mostě – boj!“ vzkřikl kdosi z nich.

„Jo, na mostě boj – a z oken tady na Slobodce na nás střílejí!“

„Kdo střílí?“

„Obyvatelé!“

„Ukrajinci, Židé, snad i bolševici…“

„Bolševici jsou naši spojenci…“

„Ano… vždyť bojují proti Němcům!“

„Čert jim věř a čert jim rozuměj, co vlastně chtějí a proti komu asi bojují.“

„Střílejí jako malé děti. Mají radost, že to bouchá!“

„Molodci!“

Tatata… tatatatata…

„K mostu!“

„Co blázníš? Počkej na rozkaz! Nepoběžíme přece všichni k mostu!“

„Rozkaz! To si počkáš!“

„Je tady velitel divise… Kolomenský…“

„Ten ještě asi spí se svou ženou. Vezl ji včera v kočáře a s ní tisíc kufrů. Také těží z neutrality!“

„A kde je Maxa?“

„Ten asi někde vyjednává…“

„S kým?“

„S Ukrajinci… s bolševiky… s Němci… s Rakušany… se všemi!“

„Ták!“

„Nu, ať je mu pánbu milostiv! Odvahu má! Vždyť ho mohou chytit. Ty bys to neudělal.“

„Ne, já ne. Já na to nejsem.“

„Jsme vojáci… jaképak vyjednávání! A s Němci snad dokonce?“

„Tady se míchá vobyčejná vojna s tou vobčanskou. Ruskej salát,“ poznamenal kdosi, jistě bývalý bufetčík.

„Pozor! Krýti se! Střílí se sem!“

Hlouček vojáků se ukryl za plot jakéhosi rozlehlého sadu.

Na mostě zuřil boj.

Co chvíli saniťáci, nedbajíce střel, odnášeli odtud raněné.

„Je to asi zlé!“ řekl někdo mrzutě.

Po široké ulici, jež šla středem Slobodky, pádily různé povozky. Také kočár s paní Kolomenskou a s kufry tudy ujížděl.

„Hned bych za ní spustil jednu!“ řekl kterýsi voják rozhořčeně. „Ani by nepoznala už je-li to československá či německá!“

Zmatek na ulici se stupňoval.

Vozy, vozíky, ba celé fůry náhle se vyrojily odkudsi z postranních uliček a ze širokých vrat domů a hnaly se nyní střední ulicí předměstí. …