Ostrov v bouři

XXXIII.

Tohoto dne pak nebylo možno vůbec ani hlavu vystrčit na ulici. Prudký kulometný oheň, který začal včera večer, dnes se vystupňoval v šílený déšť, krupobití. Děla hřměla a houkala – co byly předevčírem odpoledne ony těžké rány, jež vyrazily všecky okenní tabule v této části města. Dnes patrně zahajuje plukovník Muravjev ze Slobodky, kde je jeho štáb a hlavní síly, všeobecný útok na město. Pečersk udrželi proti Ukrajincům sami bolševici kyjevští. Osvědčila se tak již dobře nová, vyzkoušená taktika bolševiků. Co jejich pravidelné oddíly obkličují místo a útočí, jejich stoupenci ve městě podnikají vnitřní ozbrojené povstání, vedou drobnou vyhlazovací vojnu a bijí nepřítele bezohledně a ukrutnicky všude, kde ho dopadnou.

Budecius ještě včera v poledne byl venku. Pokoušel se přivésti staříka Šmída. Ale Němčíkovi se již nijak nechtělo na ulici. Bylo to opravdu svrchovaně nebezpečné. Od domovníka jeho domu podařilo se mu však získati malá zákopová kamínka, jež koupil kdysi strážce domu, toho nepovšiml a prohlížel dále raněnou, jejíž bílá prsa byla zbarvena rudě.

„Horečky ovšem jsou… i budou ještě. Ledu by bylo třeba… A v komnatě ovšem teplo, teplo, toto nic není. A posilnit nemocnou by bylo třeba. Je celá vysláblá. Silnou polévku. Vím… vím: kde ji vzíti? Těžká věc, těžká věc léčit v takovýchhle dnech člověka! Takovou ránu, takovou – ránu –! Nemusela by umříti – ví Bůh, nemusela! Oj, oj – jen sám Bůh může tu pomoci za takovýchto podmínek! Do nemocnice by se slušelo ji dopraviti! Ale dopravuj teď někoho do nemocnice! Zabijí na ulici – a je po léčení! Nu, aspoň rázem konec. Avšak je beztak konec. Kdo ví, co se děje? Lidé střílejí na sebe, zraňují se, zabíjejí se – proč, zač, kdo se v tom vyzná? Povídají: Ukrajinci, bolševici – eh, všecko stejná svoloč! A ruský národ hyne!“

Genrych Adolfovič si narovnal brýle a těžce vzdychl.

„Potřeboval kdo tuto vojnu,“ rozmlouval dále sám se sebou, pozoruje puls raněné. „Vojnu, revoluci, střílení – čert je všecky pober! Pěkné svinstvo vymysleli! Cara vyhnali, činovníky vyhnali, policii zrušili! Nu, bodejť by! A teď střílejí! Jeden na druhého!“

Obrátil se posléze k přítomným a řekl zamyšleně:

„Přijďte pro mne, bude-li hůře. Obklady… recept napíši, pro všecko… Snad byste našli někde lékárnu. Raněná je vysílená – a jistě i hladová. Pomaličku krmit. Dá Bůh – pomůže! A klid! A teplo! A vy mne zas pěkně doprovoďte. Sice mne ještě někdo zabije. Bránit mne musíte, holoubku! Bránit, vojáku! Nu, pojďme!“

Služka Zoša tu stála v rozpacích. Mají něco málo dříví ve sklepě – a uhlí téměř není. Kdo mohl tušit? V celém okolí hokynáři již dávno nemají. Chodí mnozí až do Svjatošína pro dříví. Elektrického světla rovněž není – ba i svíček je asi pět kusů všeho všudy. Ještě zbylo něco dřevěného uhlí – na roztopení samovaru. Čaj jest – ale cukru vůbec není. A polévku? Čtyři dny už jí neviděla, ani masa. Ve spíži je slaneček a trochu sušené zeleniny.

„Mlčte!“ řekl Budecius, doprovázeje doktora, hekajícího za chůze po schodech.

„A řekněte mi, nu, jen mi řekněte, co bude, co bude dále?“ vyhrkl najednou, když se octli dole v průjezdě.

„Ukrajinci neudrží města!“ řekl Budecius hluše.

„I čert s nimi!“ zachraptěl stařík. „A kam půjdou?“

„Do Brestu! Přivedou odtud Němce!“

„Co to povídáte? Němce? Němce že přivedou?“

„Ano, a vypudí bolševiky!“

„Vypudí bolševiky! Aha!“ souhlasil stařík.

Pozorovala horečnýma očima Budeciusa a co chvíli vztáhla k němu ruce. Ráda by něco řekla. Ale nezmohla se dosud na jedinou souvislou větu.

„Bude zas dobře, budeme zas běhat jako srnky, mládence plašit, skotačit…“ těšil ji „kulomet“.

Raněná se jen usmívala.

Budecius se však nikdy ani nezmínil o tom, co bude. Tušil to příliš dobře: v těchto dnech nesmírná vlna, jež se valí na ně na všecky, nezeptá se na nikoho z nich zvláště, nepomine nikoho z nich, ani ho nepřeskočí.

„Co bude, to bude, pomodleme se k Bohu,“ radila bábuška.

Připadala chvílemi Budeciusovi jako piková dáma.

A tu vždy více a více se v jeho duši vrývala světelná, fosforeskující písmena: Osud.

Oh, sem to tedy dopracoval? K fatalismu, před nímž, vždy duch vzdorný, odbojný a drsný, dobrovolně skládá nyní zbraň? Oh ne, ovšemže ne! Něco silnějšího se v něm rodilo, světlejšího a vyššího na místo starého vzdoru.

V těchto dnech, plných hrůz, chvatu, zápasu s osudovými úskoky, jež jako střelba za rohem ho stíhaly, aniž už chvílemi chápal, odkud se berou, odkud přicházejí a k čemu směřují, v těchto dnech krve a smrti, vzklíčil v jeho duši nepoznaný dosud, útlý stvol víry.

Podivoval se kdysi národní víře svých bratří, vojáků československých. Nyní i jeho zachvacoval vždy jasnější a určitější plamen víry – nejen v dobrý národní osud jeho lidu, tohoto milovaného vojska, nad něž v životě nic pro něho nebylo silnějšího, mravnějšího a statečnějšího – nejen to! Žil a dýchal v něm nyní plamen sladké a útěšné, přesvědčené a moudré víry v řiditele tohoto světa, této hvězdy a jejích světadílů, států, národů, – a nejen této hvězdy, jistě ne z nejmenších, ale všeho vůkol, hvězd, měsíců a sluncí…

Když včera v noci všichni usnuli, i on se tvářil, že spí. Neklidně dýchala Aňa Andrejevna, tiše oddychovaly dívky, Táňa a Tasja, chrčel „kulomet“, a sípala bábuška, chrápala Zoša.

Usmál se v duchu na ně. Ležely tu prostě a odevzdaně tyto různé ženy, co venku ještě kulomety štěkaly jako psi a nad městem plynula záře požáru.

Ale on, Jan Budecius, nespal dlouho, téměř až do dnešního jitra.

Jako před odsouzencem, jenž co chvíli může opustiti tento svět – a takové jsou nyní dny pro všecky lidi v Kyjevě – proběhl před jeho očima celý jeho život.

A tu viděl to, čeho dříve neznal, nechápal, odmítal pochopit.

Nic v jeho životě nebylo marného a zbytečného. I krutá utrpení, jež se mu nevyhnula a jež ho přepadala ze dne na den, byla, jak nyní jasně viděl, nesmírně užitečná. Tichá, metafysická úzkost ho jala. Neboť si opakoval s nebývalou pokorou, vytrvale, tiše a vroucně:

Ó, moci ještě znáti bezpečně, jaké jsou to ruce, jež mne vedou a řídí?

Kdo js…