Ostrov v bouři

XXXVI.

Důstojník, konající službu u telegrafu na stanici Bachmač, což je železniční uzel a městečko na hlavní ruské trati Kyjev–Kursk–Moskva, Kursk–Voroněž–Penza–Čeljabinsk–Vladivostok, Minsk–Romodan–Poltava, Minsk–Kremenčuk, Kyjev–Bachmač–Konotop–Brjansk–Moskva, vzrušeně vyběhl z nádražní budovy a vyhledal náčelníka štábu československých vojsk, operujících proti Němcům v rayoně městečka Bachmače.

Zastihl ho v jeho vagoně a hlásil mu: „Bratře podplukovníku, hlásím, že jsem obdržel důležitý telegram. Zde jest!“

Náčelník štábu byl podplukovník Ušakov. Byl to důstojník generálního štábu, jenž už na cestě z Žitomiru nabídl své služby čtvrtému československému střeleckému pluku. Byl přijat. I stal se důstojníkem vojska československého. Byl Rus.

Přijal telegram a četl ho polohlasně. Když skončil, nesmírně zbledl a spustil ruce. Telegram zněl:

„Obdržel jsem oficiální zprávu, že naše delegace podepsala 3. března ve 3 hodiny odpoledne mírovou smlouvu s Německem a s jeho spojenci. Vzhledem k tomu nařizuji ihned po obdržení tohoto rozkazu přerušit jakékoli vojenské operace.

Zůstaňte na místech, na nichž jste v tomto okamžiku!

Nejvyšší velitel ruské armády
praporčík Krylenko.“

Po chvíli podplukovník Ušakov vážně vzhlédl k důstojníkovi a řekl:

„To se nás netýče! Jsme československé vojsko. Míru s Němci jsme dosud neuzavřeli – a sotva v dohledné době uzavřeme. Můžete jít za svou službou. Na zdar!“

Na stanici stálo množství vlaků. Nové a nové stále přibývaly. Byly to většinou vlaky československého vojska. Ale stály zde i vlaky bolševiků.

Jejich vojevůdcové – bylo jich mnoho – se přihlásili se svými oddíly jako spojenci k boji proti Němcům a Ukrajincům, „bandám loupežného imperialismu“.

Stála tedy u Bachmače vedle vojsk československých i trojí armáda bolševická.

Armáda vrchního velitele Primjakova. Armáda vrchního velitele Šarova.

Vedle těchto dvou vrchních velitelů byl tu i oddíl a štáb jakési kyjevské dámy, zvané zde „madame Boš“.

Jejich bojovníci tvrdili Čechoslovákům, že jsou na sobě vzájemně neodvislí. Šarov se nepodřizuje Primjakovovi. Primjakov se nepodřizuje Šarovovi. A „madame Boš“ sympatisuje více s Primjakovem než se Šarovem. Ostatně kdesi vzadu, snad v Kursku, je další vrchní velitel, Antonov Ovsjejenko.

„Čert je sebral!“ žehrali dobrovolníci, rušně debatující na peroně.

„Všude nám jen překážejí!“

„Ruší naše disposice. Pletou rozkazy. Působí jen zmatek a ztráty!“

„Nedávno jeden z nich přišel k nám do vagonu. Továryši, povídá, nemá-li někdo z vás „panorámu“? Jakou „panorámu“? Nu, artilerijskou, povídá. A to prý koukáš, koukáš skrze rouru u kanónu, míříš, láduješ – a lítá to, čert ví kam. Pánu Bohu do oken a v nejlepším případě do vlastních řad. Střílejí jako jsme my stříleli za klukovských let jáhlami ze skleněných trubiček. Vojně to nerozumí, důstojníků, ba ani snad poddůstojníků věci znalých nemají, a pořád se nám tady jen pletou pod nohy. Pěkní spojenci! Ještě na to jejich spojenectví doplatíme!“

„Už jsme dost doplatili na vlastní hlouposti!“

„Nechali jsme stát most u Korostyševa. Ani jsme sáhnout nesměli na most u Kyjeva. Samé presenty dáváme Němcům. A krev našich kluků jim přidáváme nádavkem. V celých potocích!“

„Neutralita!“

„Dobrá, neutralita. Ale kdybychom byli vyhodili korostyševský most, jak bylo původně nařízeno, neměli bychom nájezdu německých panceřáků. Zdrželi bychom pochod Němců na Kyjev. I okolní dráhy, korosteňskou i kazatinskou, jsme mohli poškodit a neudělali jsme to. Němci by ani dnes nebyli ještě v Kyjevě,“ vykládal rozhorlený voják technické roty.

„U Kyjeva jsme neprovedli ani řádné hlídkování Dněpru. Němci tam chodili přes zamrzlou řeku se dívat nám do ranců. A zase to stálo lidi. Neutralita!“

„A tady? Půjdeme prý uzavříti příměří s Ukrajinci, povídá nějaká delegace. Přijdou do stanice Plisky. Tam jsou Němci. Bylo jich málo. Toť se ví, že rádi uvítali příměří. Poslali si zatím pro posily do Kyjeva. Mohli jsme je v Pliskách rozbít!“

„Sláva Bohu, že je tomu zmatku konec. Slyšíte?“

„Nu, střílí se pořádně!“

„To je u Česnokovky! Odtud na sever!“

„Blízko! Povážlivě blízko!“

„Nu, ale co chcete? Hromada vlaků už projela!“

„Vojsko je zachráněno!“

„Však to byla pasť! Ze západu, ze severu… od Doči už Němci docházeli do Bachmače. Sláva, hoši, Kadlecovi! Zachránil nás u Doče, a neměl ani mapy. Sám jsem slyšel, jak vypravoval důstojníkům, že našel konečně jednu mapu u kteréhosi bolševického oddílu, který se mu tam také pletl pod nohy. Jejich velitel měl v té mapě zabalený chleba s máslem. Rád ji Kadlecovi postoupil. Nevěděl asi, nač to je!“

„Nechte je být, ty bolševiky,“ řekl vážně starší voják ve skřipci. „Oni za to nemohou! Je to chyba inteligence a ruských důstojníků, že s nimi nejdou. Na konec jsou to jediní z Rusů, kteří mají trochu vůle bránit se Němcům!“

„Oni by důstojníky zařezali, kdyby k nim přišli. A jejich bojování? Vždyť je to šílenství. Nadělají více škod sobě, nám, všem, než užitku!“

„Muravjeva také nezařezali,“ namítl ještě muž se skřipcem.

„A Krejčí, hoši, Krejčí! To vám je chlapík! Vůbec kluci z druhé divise jsou molodci! Ani jsem si to o nich nemyslel!“ Byl to voják čtvrtého pluku, jenž takto mluvil.

„Toť se ví, nemyslel. Vy v první divisi jste si o nás patrně myslili, že jsme bramboroví vojáci.“

Obě divise československého armádního sboru se zde upřímně sbratřily.

Oddíly druhé divise, čekající trpělivě na příchod pluků divise první, jež se těžce a vlekle soustřeďovala rozbředlými březnovými cestami od Kyjeva k Prilukám a odtud na sever k Jičně, shromažďovaly pro ni zásoby vagonů a lokomotiv. Honily je až z odlehlé poltavské, ba i kremenčugské trati směrem k Bachmači. Toto město a stanice stalo se nyní cílem Čechoslováků i Němců. Nebýt obrany Kadlecovy, padlo by do rukou Němců, kteří by tak odřezali československým ešelonům cestu na Kursk a dále na východ. Oddíly šestého a sedmého pluku zaujaly již 9. března posice u stanice Desny na sever od Bachmače, aby bránily trať na Homel, a na stanici Pesky, na trati k…