Ohnivý drak

V.

„Čeho zde hledáte,“ obrátila se Marina k mladému myslivci, jejž náhle potkala na křižovatce lesních cest, vedoucích ke Kunvaldu. Dívka byla vzrušena, neboť zjev mladého muže vytrhl ji z hlubokého zamyšlení.

„Jaká otázka pro myslivce,“ děl Březa s úsměvem vynuceným, zřejmě překvapen novou nevlídností děvčete. „Konám svoji povinnost, střežím zvěře, aby jí zlý medvěd neroztrhal nebo vlk nezadávil. Co je na tom divného?“

„Na tom je mnoho divného. Sem přece jste nikdy nechodíval. To není váš rayon.“

„Mýlíte se, promiňte, Marino! To jest můj rayon. Ostatně – kde by nebylo mého rayonu! Jsem svobodný člověk. A tam, kde jste vy, jest i můj rayon. Nedomnívejte se, že mi uniknete. Miluji vás. Vím, a vidím, že se mi posmíváte. Ale to nebude dlouho trvati. Vím to!“

„Víte! Víte – co můžete věděti? Co mi chcete vsugerovati, vy pochybný kouzelníku, pochybný čarostřelče! Hledíte mne uvésti ve zmatek – a hle, moje srdce je ledové! Chcete mi naočkovati horečku lásky – a moje oči jsou klidné a hledí přímo na vás. Protivíte se mi. Chcete bráti násilím a hrubou dřevorubskou mocí tak jemné a složité ústrojí do rukou, jako je ženské srdce! Myslíte si, že jsem dítě, nebo že jsem příliš zdivočela a zezvířečtěla ve zdejších lesích. Mýlíte se, čarostřelče! Já se vám nedám! Snad jsem vám v mnohém podobna. Právě proto nemůžeme býti přáteli. Zničili bychom se vzájemně. Nelze, nelze! Co tu stojíte? Proč na mne tak hledíte? Jděte! Jděte! Ó, jak mi bylo dobře, když jsem zde bývávala sama, samotinká uprostřed velikého hukotu lesů. Od té doby, co jste zde vy, rušíte moji samotu – a toho vám nikdy nezapomenu.“

„Což chcete zemříti pannou?“

Marina zrudla hněvem. Myslivec se polekal poněkud svých slov a sklopil oči. Marina přistoupila k němu těsně a přísně naň pohlédla a řekla ledově:

„Kdo může věděti, kým zemru. Já sama vím jen tolik, že nebudu nikdy vaší. Protivíte se mi, opakuji vám to znovu.“

„Nuže, tedy – dobře! Zdá se, že to, co hovoříte, myslíte velice upřímně. Odjedu opět na schwarzenberské, do Hluboké. Sám čert mi byl dlužen Parishe. Odjedu – abych zde nestrašil a neničil vašeho pokoje. Zdá se, že očekáváte někoho jiného. Budiž. Ale vězte, že nikdy nikdo vás tak nemiloval a nebude milovati, jako já miluji vás. Nevím, co je to, kdo jste, že jste mohla tak hrozně zpustošit i moje srdce. Jaká jste divná, Marino. Nevím o vás, že byste milovala kohokoli. Čeho nebo koho očekáváte? Hleďte, žil jsem tolik let tam dole, v jižních Čechách. Jsou tam tišší a zamyšlenější lesy, než zde. Mladá Vltava tiše plyne lučinami, rybníky jako mrtvé oči utopených dívek se dívají do kraje. Lid je tam pokorný a spokojený se svou sudbou. Pracuje bez reptání na knížecím. Děvčata jsou tam pokojná a milá, když někoho pomilují, vdávají se a žijí tichý život uprostřed svých četných dětí…“

„Nuže, bylo bláznovstvím, že jste odtamtud odešel; zajisté, toto mi chcete říci?“

„Ne, Marino. Nechci vám nic takového říci. Chci jen věděti, odkud se vzala v českém děvčeti taková studenost, jaká je v…