Ohnivý drak

XIII.

Vlak vezl jen velmi zdlouhavě svoji kořist k bojišti.

Všude na nádražích spatřil Jiří lidi, kteří při pohledu na odjíždějící vojáky slzeli. Krajiny, jimiž projížděli, byly smutné, holé, podzimní. Nikde ani člověka na polích. Jen ve vesnicích venku před stodolami ženy hospodářů, jsoucích na vojně, mlátily obilí a řezaly slámu. U hlídačských budek traťových stály rovněž ženy se signálními terči. Tu a tam na polní cestě se belhal jakýsi děda. Ač válka trvala pouze něco přes tři měsíce, zdálo se, jakoby mužští vymřeli po venkově.

Jiří se díval z okénka svého vozu, „dobytčáku“, jak se říkalo, zádumčivě. Veselost poněkud ustoupila vážnosti a zachmuřenosti. Bylo velmi smutno tam venku na polích, i zde mezi vojáky – i zde, v tomto vždy smavém a smírném srdci. Truchle míjeli moravské lány, žírná pole, bohaté a veselé kdysi vesnice před jeho očima. A zde, ve voze, Francek, zpěvák, uznaný celou četou za kapelníka, zpíval již jen „ty nejsmutnější“. Pražský Pepík jakýsi se pokoušel probuditi své druhy k životu oplzlými anekdotami, ale ani to netáhlo. Všichni ještě příliš živě vzpomínali na domov.

A také Jiří viděl myslivnu „Rájec“, viděl vysokého, patriarchálního dědu i hranatého otce, Marinu, chodící v zamyšlení po zahradě, psa, srnku Isabellu, viděl i Klášterec a Jirákovu chalupu, ale především viděl na nádraží plačící Vlastu Žárskou, krásnou a dojemnou v tomto okamžiku, kdy v slzách hlásá celému světu svoji velikou lásku. Lidé se dívají na ni, lidé se dívají na něj – všichni rozumějí.

Vlak občas se zastavuje na delší dobu, aby mohl býti rozdán vojínům oběd. Na některých stanicích potkávají transporty raněných, jedoucí z bojiště. Kterýsi chromec na ně pokřikuje: Vy už „to nevytrhnete!“

A zase potom únavná, mdlá, drkotavá cesta, pole, lučiny, lesy, kopce, bažiny a smutné oči rybníků. Traťové tyče ubíhají, vlak hrčí a opakuje neustále: Na – smrt – na – smrt – na – smrt – na – smrt. A jindy výsměšně: ho – ho – ho, ho – ho – ho, ho – ho – ho.

Potkávají nekonečné transporty jiných pochodových praporů, dělostřelce, vozatajstvo, zásoby střeliva i různých konserv, celé vagony mouky, potkávají také úhledné a čisté vlaky sanitární, dosud prázdné, spěchající lačně na bojiště. Kolik je všude uprchlíků z Haliče, kolik zejména židů! V dlouhých kaftanech, umaštěných a poslintaných, sedí na svých pytlech a vacích na nádražích, brebentí jakýmsi smíšeným, divokým jazykem, o němž si Jiří myslí, že je jimi vymyšlen proto, aby mu nižádný proklatý goj nemohl nikdy porozuměti. Občas se mihne mezi nimi i vážný a důstojný rabín v pestrém jakémsi hávu a zdobených střevících, uctívaný svým průvodcem, kterak sedí v restauraci I. třídy vážně a velekněžsky a horlivě se probírá v německých novinách.

Příchuť fronty vzrůstá a s ní mizí i dusivá tesknota. Mnoho nových věcí vzbuzuje zvědavost.

V Krakově na konec transport vystupuje z vlaku. Pobudou zde několik dní a potom půjdou na frontu pěšky – už vojenským, válečným pořádkem, za ustavičných cvičení. Jsou ubytováni v…