Ohnivý drak

III.

Na květnou neděli odpoledne se shromáždila v domku Jirákově v Klášterci nad Orlicí hojná společnost. Byl zde Jiří Skála se sestrou Marinou, myslivec Březa, učitelé Sršán a Rous, skalník Jonáš, učitelka Libuše Horná, děvče Svobodovic, dcerka sedlákova, sotva škole odrostlá, leč mimořádně bystrá a vnímavá děvucha. Ač bylo venku pěkně, slunce překypovalo mladistvou jarní silou, silnice hladká a vysušená, cestičky a stezky v lese měkké a suché, nicméně všichni hosté Jirákovi se hlučně bavili a disputovali, zatím co Jiračka vařila kávu a podávala buchty. Starý Jirák byl zřejmě šťasten nad takovou hojnou účastí při nedělní besedě, zejména si pochvaloval Jiřího, že v Praze nezpyšněl a nezapomněl starých svých přátel. Otevřenými okny vnikal do světnice, zakouřené tabákovým dýmem, svěží jarní vzduch horský, silný a omlazující. Se strání se nesla vůně smrků, borovic a jedlí, příjemný pach čerstvé trávy, dráždící chřípí mladistvou svěžestí a vzbuzující na jazyku pachuť šťavnatého salátu. Po návsi se procházela děvčata s hochy, všichni nastrojeni a čistí jako čerstvě obílené domky v obci.

Ale hosté Jirákovi neměli valného smyslu pro okouzlující dech jara. Hovořilo se. Tentokráte měl hlavní slovo skalník Jonáš.

„Vy říkáte národ, národ,“ řečnil, „ale to je slovo, jehož já dobře nechápu. Není jiné opravdové pospolitosti, aspoň pro mne, měl pospolitost třídní. Hle, zde jsme na českopruské hranici. A věřte mi, že německému lamači skal, s nímž pracuji, si rozumím lépe, jsem mu lidsky bližší než českému měšťákovi ze Žamberka. To, že s ním mluvím německy – je snad náhoda. Vůbec jazyk je jen vnější, mechanický prostředek styků mezi lidmi a bude věcí a úlohou budoucnosti, aby jazykové rozdíly hrály vždy menší a menší roli, ba aby vymizely na konec a mezi lidmi se ustálilo užívání jednoho jazyka. Kdyby to byla čeština, bylo by mi to milé osobně, neboť bych se nemusel učiti jinému jazyku, avšak nevím, pokud by to bylo praktické pro lidský celek. Ale mohla by to býti němčina, angličtina, ruština nebo snad i esperanto. Že lidstvo konečně musí k něčemu takovému přijíti, to, prosím, ukazuje Amerika, kde je přece tolik národností a angličtina je jim nakonec jazykem tak obvyklým, rodným a nenahraditelným, jako nám, zakrslým Evropanům, naše mateřské jazyky. A Amerika, tak aspoň se všeobecně říká, je země budoucnosti. Není to přece maličkost, že tato praxe se výtečně osvědčila na takovém pořádném kusu země, jako je Amerika a mezi tolika miliony lidí. A přece žádný z nich neřekne: já jsem se poangličtil, já jsem Angličan, nýbrž každý řekne s pýchou, že je Američan. S touž pýchou budoucí člověk řekne o sobě, že není ani Čech, ani Němec ani Turek, nýbrž prostě pozemšťan, či vůbec jen: člověk. A možná, že to řekne anglicky nebo německy nebo esperantsky. To je však lhostejné, řekne to upřímně lidsky. O to jde, kamarádi, o nic jiného za dnešní doby. Aby se k tomu však došlo, je potřebí vypěstovati mezi lidmi vzájemnost a lásku. To je možné však jen tenkráte, spojí-li …