Ohnivý drak

VII.

O „Pomlázce“ odpoledne se dostavili hosté z Prahy do Klášterce k Jirákovým na odpolední besedu. Byli přítomni všichni obvyklí hosté Jirákovi, i děvče Svobodovic, ač ve vsi se tančilo ve dvou hospodách. Jonáš se záhy dorozuměl se Štěpánem, učitelé rozmlouvali s Budeciem, jehož návštěvu považovali za jakési vyznamenání pro Klášterec. Musel jim dokonce podepsati nějaké pohlednice.

Největší radost měl starý Jirák. Těšilo jej, že učení lidé z Prahy jdou k němu pohovořiti. Stařena Jirákova vařila kávu. Na stole vonělo vanilkou velikonoční pečivo, celý byt starého písmáka překvapil Pražany čistotou a starosvětskou vlídností. Paní Kolárové se výlet již dokonale líbil.

Březa, hrdina včerejška, jediný dnes nepřišel. Vymlouval se na to, že ho bolí hlava a že potřebuje nutně klidu a procházky. Marina pohleděla na něj nechápavě, téměř s výčitkou. Zdálo se, že toho nepozoroval. Tak se vydali Jiří s Marinou sami na cestu do Klášterce. Přišli k Jirákovým, když tam už byli i žamberští. Rozhovor byl v proudu.

„Já tvrdím,“ hlásal Jonáš, „že pro proletariát není jiné cesty k lepšímu životu nad cestu Internacionály. Stále se obáváte socialismu jako nějaké příšery, jež zalije svět krví. Já ovšem nesdílím radikálního programu zde svého pražského soudruha. To vše půjde hladčeji, než si myslíte. Síla naše nespočívá v krvi a v násilí, nýbrž v organisaci. V obrovské organisaci, jež předloží jednou mizivé menšině vykořisťovatelů své poslední radikální požadavky – a kdo jich nebude chtíti splniti? Vždyť tato organisace bude schopna zastaviti i běh světa, bude-li to zapotřebí!“

„Opět sedí na sociálních problémech,“ poznamenala přicházející Marina. „Jsem zvědava, co se vylíhne z těchto vajec!“

„Něco, co tu ještě nebylo, panenko,“ řekl jízlivě Jonáš.

Paní Kolárová se naklonila k Jiřímu, jenž si sedl opět vedle ní:

„Vaše sestra je krasavice. Čím je to, že ve vašem rodě jsou tak krásní lidé?“

„To je klam,“ řekl Jiří, červenaje se.

„Mám dobré oči!“ Paní Kolárová se usmála.

„A nyní vás především všech pěkně prosím, abyste s námi pojedli z darů božích,“ pravil a pobízel starý Jirák.

Děvče Svobodovic nespouštělo očí s Jiřího a s paní Kolárové.

Jonáš se Štěpánem pokračovali ve svých rozepřích o taktiku proletariátu. Jonáš by zajisté hájil okamžité revoluce, velikého světového převratu, kdyby zde byl sám proti svým obvyklým protivníkům. Takto byl přinucen odmítati radikální program Štěpánův, poněvadž jeho nejmilejší živel byla oposice. A dovedl pro podepření své vývojové theorie třídního boje nalézti tolik překvapujících důvodů, že přiváděl začasté jinak nepoddajného Štěpána do rozpaků.

„Abych se vám přiznal,“ zahovořil náhle hlasitěji Hora, „bylo mi včera podivně u srdce, když jsme po slovech myslivcových překročili hranice. Tak mi napadla dětinná obava: což jestli se už nevrátíme, co budeme dělati mimo svoji vlast, což, ztratíme-li tuto vlast nenávratně a navždy? Snad to byla sentimentalita, ale bodlo to, píchlo to u srdce!“

„Ach ano, těchto vlastenců se u…