Mohutný sen

XVII.

Na samarském mostě
nařežem jim prostě!

Tak to rozhodl Vojta Baroch. A tak se i mělo stát!

Už včera odpoledne viděli na východě mohutné město. Večerní páry, stoupající z obou řek, Volhy a Samarky, jež se tu stékaly v pravém úhlu a tvořily proklatý ostroh, který měnil město v pevnost, zahalovaly prosvítavou mlhou jeho rysy. Jak se tam dostati?

Před nimi voda, voda řeky Samarky. Pravda, je tu most. Prý podminovaný. Zleva města neobejdeš: jiná voda, Volha. Zkrátka a – špatně: opět pravý úhel a v něm zářivý bod, město. Voda, voda, voda!

Ale díky prozřetelnému osudu; aspoň něco je za nimi! Noc nejistoty a obav. Nastává jitro a s ním ranní svěžest nervů a svalů. Bystrost očí a bystrost srdcí.

Nářezem jim prostě!

Tak zvolna postupuje nejdříve proti Samaře noc.

Ví se, že tam už čtyřicet osm hodin očekávají český útok. Co hodinu, co minutu. Ale zde s ním nespěchají. Zde jsou si vědomi zase, jak je dobré natahovati nepřítele na skřipec a vysilovati jej čekáním a neklidem. Zde se naučili válčiti odysseovsky; neboť sil je málo a prostředků ještě méně.

Už jen ti, kterým se podařilo utéci od Lipjag do města, zredukují sílu nepřítelovu na polovic. Zvědové, kteří oklikou přes drobné vesnice se dostali sem ze Samary, utvrzují, že sami bolševici nazývají úprk svých oddílů od Lipjag „bezštannoje běgstvo“, útěk, při kterém se ztrácejí kalhoty. A celá Samara očekává nové „bezštannoje běgstvo“ – od Samary.

Roty jsou připraveny. Připraveno je i dělostřelectvo. Malý improvisovaný obrněný vlak, zvaný „Orlík“, čeká v záloze, aby vjel po mostě na nádraží a vyčistil je už podle zkušeností a method traťového boje, který je československým vynálezem. Velí mu malý Choljavínek, jeden z mála ruských důstojníků, který jde s vojskem už z Ukrajiny a nezaměnil by úzký bíločervený proužek hedvábí na čapce za nic na světě, ani za carské „pohony“.

Půlnoc, která se právě převalila, odděluje „přípravy“ od „akce“.

To znamená, že každý bude nyní na svém místě. O jedné hodině jitřní „to“ začíná. Do pěti, nejdéle do šesti hodin ráno, bude Samara „hotova“.

A neřekl to nikdo menší než poručík Švec, ředitel útoku.

Jiří Skála ležel se svým oddílem, rozsypaným v střelecký řetěz, na vlhkém, oroseném náspu hájku či parčíku před mostem přes řeku Samarku. Byli zde všichni jeho chlapci. A v jaké náladě! Před bitvou u Zborova jim nemohlo býti lépe! Perný byl napiat jako struna. A věčně vedle něho ležel dobrovolec Rjazanov. Až se mu motala chvílemi hlava ze všeho – jak že jen mohl tak snadno zapomenouti na Ukrajinu na pohřeb bachmačských v Kursku, na „internacionální otrjad“, na list Kohoutkův, na všecky rozpory, pochyby, obavy… Maria Antonovna učinila z něho reakcionáře, a ku podivu, vidí, že to unese. Ani Skála nepřipadá mu již tak ohavným stvořením jako kdysi. Lpí na něm, neboť od něho vyjde povel k útoku.

A zradil opravdu to svoje tak zvané „přesvědčení“ pro tak zvané „děvče?“

Byl o něčem přesvědčen? O čem?

A bylo to jen „děvče“, jež jej postavilo před Penzu, před Bezenčuk, před Samaru?

Vedle něho je Vambera. Za ním je Hofírek. Pak přijde Baroch. Liebermann. Budecius. Všichni – a on mezi nimi – jsou protknuti železným a pružným prutem, který je udržuje v řadě, vyrovnává je nebo jimi mrští kupředu. A přece – jak jsou všichni různí! Od starého Bobrujčana až k mladistvému, nestárnoucímu Skálovi. Teď už půjde s nimi – až do smrti! A nešel dosud někdy s nimi? Kdy nešel s nimi?

Zahvízdlo mu nad hlavou.

Á, – to je známý zvuk. Bzučí to jako čmelák u tvého ucha, ležíš-li někdy v létě v trávě za venkovskou stodolou. Ale toto zde – to je granát. Náš granát.

Jak jsou ti dělostřelci zastřeleni! Začínají ještě za tmy.

Zdvihl hlavu. Nu, mýlil se. Jaká tma!

Svítalo.

A právě na východě. Právě kdesi nad Samarou.

Temné stěny noci se trhají. Před jeho očima, docela nízko nad titěrným obzorem, jak on jej právě vidí, stoupá zlehka a bázlivě vzhůru fialové světlo jako spodní obruba opony, již vytahují s námahou do výše. Za okamžik, za dva okamžiky, bude již scéna dostatečně osvětlena.

A zas: rána! Rána za ranou.

Dělostřelci tedy pracují. Tomu se říká „artilerijská podgotovka“, dělostřelecká příprava.

Ale najednou docela jasný zvon prasknuvšího šrapnelu.

Samara tedy odpovídá. Špatně.

Kam to, u čerta, střílejí, hlupci? Někam daleko od nich, nalevo, na louky před Samarkou.

Ó, teď už to jde veseleji.

Odtud: bum!

Odtamtud: třask!

A nyní nezbývá než známý, prostý, rachotivý povel „vzhůru“. Ale dosud nic!

Malý bronzový střevlík pádí rovnoběžně vedle jeho pušky po droboučké stezičce mezi stébly. Nyní uhýbá k dobrovolci Rjazanovu.

Perný vzhlédl k sousedovi.

Můj Bože! vždyť dobrovolec Rjazanov je opravdový chlap! Jeho oči se dívají lstivě, chytře a rozhodně jako oči Asiatů. Je to opravdu žena? A je to žena, již držel v náručí, těsně na srdci, těsně na prsou a těsně na svých kolenou, je to žena, která učinila také z něho chlapa? Co z ní bude? Kde zůstane ležet toto tělo, zahalené v mužské tvrdé a drsné hadry, planoucí živá růže v koženém pouzdře, jež není pouzdrem na květiny…

Náhle ohromil svět, tichý a úzkostí se tetelící svět kolem nich, hromový, burácející úder. Tak strašný, až všichni na okamžik ztuhli.

„Něco vyhodili do povětří,“ zašeptal někdo v řetězu.

„Co tě vede! Salva!“

„Celá baterie dala salvu.“

„Ale tohle přece není dělová salva, ty vojáku!“

„Tak co by to bylo?“

„Salva je to – ale, možná, že…“

„Ruční granáty…“

„Kvérgranáty… to to bude! …“

Jiří Skála vyskočil, jako by jej nějaké pero vymrštilo.

„Vzhůru!“ vyjekl diskantem. „Kupředu!“

„Kupředu! Kupředu!“ opakovaly hlasy.

A již se řetěz zdvihl. Proběhla jím elektřina a usadila se v očích. Tisíce jisker!

Letěl Budecius, ústa pootevřená, lapaje po vzduchu. V blízkosti jeho jako vždy Liebermann. Staré nůžky se mu klátily u pasu a překážely mu v běhu.

Perný vskočil do jakési kalužiny. Voda vysoko stříkla a pokropila dobrovolce Rjazanova od hlavy k patě.

Země, byť rozměklá, kluzká a houpavá, přece jen zřetelně skandovala jejich skoky.

„Kupředu! Kupředu!“…