Mohutný sen

XXII.

Nad rozlehlý kraj vystoupilo nové slunce. Srpnové slunce.

Zhlíželo se v široce rozlité řece a spalo mezi rozsáhlými vrboviskami, z nichž prokukovaly skleněné oči kalužin.

Srázný drolivý břeh se západní strany vrhal sivý stín na žlutavou valící se vodu, jež v mírných, ale vydatných vlnách vytrvale hnala k jihu.

V malém městečku na pravém břehu tábořil shluk lidí. Vysokých, kostnatých mužů s orlíma očima. Byli unaveni dlouhými pochody, ale z jejich očí a z jejích bytostí šlehala odhodlaná jiskrnost a tuhá vojenská vůle. Přes to, že byli téměř bezbranní.

Jejich náčelník byl rozložitý, tvrdý muž.

Všecky oči co chvíli se upíraly k němu. S láskou i oddanou bázní.

Vypravovalo se o boji Čechoslováků s bolševiky u města Bujinska. Obyvatelé líčili porážku rudých. Hostili ochotně neznámé vojsko chlebem a slaninou.

Vojáci byli vyhladovělí a lačně hltali velká sousta chleba a tulku.

Oživovala je všecky veliká a silná naděje. Čechoslováci!

Věděli, že za nějakou chvílí musí se objeviti před Těťuší.

Zvědové z městečka vykládali a hodili: „Už jdou… viděli jsme jejich hlídky…“

Ano, šli.

Vše jim běželo vstříc.

Oddíl dostihl městečka. Byl zahalen jásotem.

Mladému důstojníkovi vyšel vstříc rozložitý a bohatýrský náčelník potulného, tábořícího mužstva.

„Kdo jste?“

„Major Blagotič!“

„Srb?“

„Ano… Jsme Srbi. Jsme zbytek dobrudžské divise. Chtěli jsme se dostati do některého přístavu v severním moři a odjeti do Francie… jako vy. Sověty nás zadržely… jako vás… Odzbrojily nás. Podařilo se nám vyváznouti z Kazaně. Jdeme vám vstříc. A prosíme vás, abyste nám dovolili bojovati po vašem boku. Pobratimsky… Neodmítněte pomoci půltřetího sta vojáků. Dobrých vojáků – ručím za ně!“

Nebylo už potřebí podrobněji hovořiti o této věci. Vojáci se objímali a div netančili radostí – českou besedu a srbské kolo dohromady. Vypravovalo se nyní o jiných událostech. O tom, jak Čechoslováci právě dobyli Jekatěrinburgu, jak před jejich příchodem místní sovět dal povražditi carskou rodinu. Celý Ural jest nyní v jejich rukách. Postupuje se k Permi a očišťuje se celé rozlehlé území na západ s Uralu k řece Volze od zbytků nepřátel. Rovněž v Sibiři se probíjí Gajda se svými oddíly na východ k Vladivostoku. Irkutsk je v jeho rukách již od poloviny července. Kdo ví dnes, jakými kouzly a zázraky zmohl nejvážnější překážku na veliké sibiřské magistrále, třicet devět bajkalských tunelů? Ale zmohl ji, vykouřil odtud bolševiky, ovládá Bajkal a žene útokem na Čitu. Oddíly Syrového zajišťují severní trati, vedoucí do Sibiře z Ruska a odřezávají krásnoarmějcům vpád do našeho týlu přes Tumeň. Za krátko budou rozptýleny poslední znaky bolševického panství v Sibiři i v Povolží a nesmírné území bude prosto nepřátelství, bude obsazeno Čechoslováky, největší území, jež bylo v bojích dobyto v této světové válce…

Dobrovolníci vypravovali prostě a zábavně tyto věci. Vše jim připadalo jasné a zřejmé, nevyhnutelné. Prostí strejci s fajfkami v kapsách, kteří nikdy ani v nejbarvitějších snech nesnili o městech a krajích, jimiž prošli nyní, sotva umějící vyslovit jejich východní jména, seznamovali se rychle s neočekávaným zeměpisem a rýmovali názvy světadílů jako kdysi dobrácká jména sousedních vesnic doma v Čechách.

Srbové jim pak horlivě vypravovali o Kazani, kde se všichni radostně třesou nadějí na příchod Čechů. „Molim, gospodyne, molim bračo“ se tu mísilo v české „ty, poslouchej, Tondo, bratře četaři“ … A mezi nimi pobíhaly děti z Těťuši, škemraly o cukr a výrostci o papirosy – –

Od jihu pak se blížilo veliké loďstvo. Za hřmění děl a za zvuků hudeb vyjelo ze Simbirska. Loďstvo bitevní, obrněné až po komíny, každá loď plující pevnost, pancéřový ostrov, plynoucí po řece Volze, jež od dob Stěňky Razina sotva viděla divadlo podobné. Vpředu jako tmaví vodomilově letí dělové čluny, přední a úderné částky slavné flotily, brázdí hlaď řeky jako hlídky, jež obezřetně a opatrně obzírají její tok i její břehy. Za nimi mohutné volžské parníky. Vlající prapory bílé a červené, ohromné vlajkové stuhy svatojirské, zlatěoranžové a černé, šustí a bijí se v poryvech větru, který vane s levého břehu řeky s širých, rozpiatých zelených planin, v nichž sedí vesnice Mordvinů a Baškirů nebo Tatarů kazaňských. Plyne důstojně a mocně „Karamzin“, „Oleg“, „Samara“ a jiné lodi, jež vezou vojsko; roty, kulomety a děla československá, oddíl národní armády, „Kapellovce“; vojáci stojí u kulometů, na velitelských můstcích českoslovenští důstojníci a ruští dobrovolníci – námořníci, strojírny hučí a šrouby těžce, ale urputně pracují v kalících se vlnách. Je slyšeti zpěv, hlasy, volání, rozkazy.

Jeden rozkaz však řídí všecko: Na Kazaň!

S břehů jde sem vůně střemchy a mísí se v zápach lodního dýmu a olejů, voda za večerů vlhce voní. Na lodích je napětí a žádostivost boje. A v mnohých srdcích i pýcha dobrodružností a vysoce vznášející cit odvahy. Někteří z vojáků jakživi se neplavili takto po ohromné řece, jež vytváří celé tlumy illusí.

Přicházejí západy slunce, jež barví strmé pravé břehy Volhy do krvava, a za časných jiter se vyčkává na jeho východ, kdy veliké siné stany nad lučinami se trhají, vystupují z nich šedomodré chininy a vrcholy bukových lesů, z nichž stoupá ranní pára, a nade vším vyplouvá nad obzor ohnivý ranní kotouč, jenž zlátne a za nějakou chvíli statně pálí do mokvavého, zeleného kraje.

Ústí nějaké nové mohutné řeky se blíží. Je široké a pěnivé a přivřeným očím připomíná úsek moře. Je to Kama. Oddíl, který bude chránit tento pořádný kus podkazaňského kraje, provede útok na město Lajševo a bude obranou a jistotou pravého křídla výpravy v pochodu na Kazaň. Oddíl? Stačí jedna nota… Stačila.

A nyní dále proti proudu, na sever, na Kazaň.

Míjejí hodiny. Napětí a žádostivost boje roste.

Jen co bude vidět město!

Viděti město – znamená, míti je už zpola v hrsti. Hlad po něm žene všecky jako vichřice. Kdo by chtěl zůstat před jeho branami?

Viděti město chána Ulu Machmeta a jeho mešity… Město Pugačeva, který je dovedl spáliti na popel, aby v n…