Mohutný sen

IV.

„Já jsem komisař Syromjatnikov.“

Komisař Syromjatnikov, který byl jmenován předsedou komise pro odevzdání československých zbraní, byl člověk střední postavy, širokoramenný, dlouhých, těžkých rukou; jeho hlava byla veliká, téměř lysá; zato měl silnou černou bradku a neméně silné černé oči. V těchto očích bylo chvílemi mnoho melancholie. Chodil těžce, jako by váhavě, často se vracíval, když už byl na odchodu, zpravidla bez příčiny, zamýšlel se, pokyvoval hlavou a nakonec připadalo všem, že tak činí zcela bezmyšlenkovitě. Neustále nosil s sebou tašku na písemnosti, ale v tašce nebývalo zpravidla písemností nijakých. Pod černou koženou „kurtkou“ vyčuhoval mu ohromný důstojnický „Nagan“, revolver.

Nyní se díval trochu unyle na Čechoslováka, který mu přivedl ještě dva své druhy, členy komise. Malého, hubeného plukovního písaře Součka v brejlích, trochu ohnutého, který budil zdání souchotináře, a silného řeznického tovaryše Bozděcha, který o sobě tvrdíval, že je sociální demokrat. Sám se přihlásil do této komise, protože doufal, že „svým vlivem a slovem přispěje k mírnému řešení všech sporných otázek,“ jak pravil. „Jsem přece také dělník a vím, co je dělnická organisace.“

Vedle Syromjatnikova byl v pohodlném služebním voze, stojícím na slepé koleji a ozdobeném rudým praporem, člověk světlovlasý a tuponosý, hubený a rozpačitý, komisař Gurovskij. Tak asi mohl kdysi vypadati mladý Tolstoj. Jeho vybledlé modré oči plály důvěřivostí; zdálo se, že celá jeho bytost žije v ustavičném vytržení nad vítězstvím sovětů. Třetí člen byl Žid, který stále postával jaksi skromně stranou, ale vše bedlivě pozoroval. Měl kuriosní jméno: Berlin.

Rozhodli se, že se dají ihned do práce. Dopoledne mohou přijmouti zbraně aspoň od pěti vlaků, z nichž tři nebo čtyři mohou okamžitě vyjeti. Na stanicí Kuzněck, na východ od Penzy stálo několik československých vlaků, které tam dojely ještě před úmluvou se sověty. Jsou to vlaky druhé divise. Dva členové komise tam mohou zajeti a provésti sami odzbrojení. Jeden Čechoslovák a jeden zástupce sovětů, a to Gurovskij; Syromjatnikov skončil poradu s pevným přesvědčením, že práce komise bude úspěšná a že nenajde zbytečných překážek. On, Syromjatnikov, se přesvědčil, že Čechoslováci jsou – nehledě na nezdravý nacionalismus, jemuž dočasně podlehli – element vpravdě proletářský a revoluční, že jejich zápas za svobodu Čechie je plně spravedlivý; že zajisté po svém návratu do vlasti forma jejích státu a vláda jeho nebude jiná než sovětská. Podaří-li se jim to bez krveprolití, jak někteří z nich dovozují, tím lépe. Syromjatnikov slyšel, že v Čechii, Moravii i ve Slovakii není ani české šlechty, ani bohaté buržoasie, jež jsou vesměs zastoupeny právě živlem německým. Není tudíž divu, že továryši Čechoslováci tak vášnivě bojují svůj zápas za národní sebeurčení, jež je jim spolu bojem třídním, revolucí proletářskou.

Souček a Bozděch byli velmi spokojeni Syromjatnikovem. Také Budecius, který s něho neopouštěl očí za posledních slov, pojal zvláštní vnitřní důvěru k tomuto člověku. Komise se spřátelila.

A když dopoledne prohlídka a převzetí zbraní skončilo šťastně, bez jediné rušivé příhody, pozval Syromjatnikov továryše Čechoslováky k sobě do vagonu na oběd.

„Pouze vodky se nám nedostává,“ řekl zasmušile a díval se na české vojáky s netajenou toužebností. Věděl, že v sanitních vozech mají čeští doktoři dosti čištěného líhu, z něhož lze připraviti „prevoschodnou zubrovku“.^[11]

Jak by to Souček ihned nepochopil! Cvrkl se palcem do límce rubášky, což jest na Rusi obecně srozumitelné znamení, že „ona“ jest.

Ostatně, co by Čechoslováci neudělali pro továryše – předsedu „Kozdazbr“?

Neboť tak se jmenovala nyní po celé Penze tato komise.

Komise pro odevzdávání zbraní. Kozdazbr! Docela podle nynějších sovětských mravů dialektických. Sovnarkom a Ispolkom, proč ne Kozdazbr?

Když zanedlouho přinesl Souček pod šinělem celé vědro „spirtu“, čištěného a medicinsky zaručeného, Syromjatnikov zamžikal živě očima a musel se velmi zdržovati, aby útlého písaře neudusil na své býčí hrudi.

„Sedněte, prosím, továryši, jen bez ostychu, po soudružsku. V té bídě teď se mi přece jen poštěstilo nalézti ve městě kousek slaninky, klobásy moskevské, teď se i vejce dostanou, mužíci začínají mít důvěru k sovětskému režimu a vozí už do našich konsumů, třebaže my jim zatím toho mnoho dáti nemůžeme výměnou. Ale pomalu to jde všecko dobře kupředu. Lid si zvyká na bolševiky; vidí, že nejsme nijací Belzebubové. Poměščíci a buržoasie ovšem proti nám brojí. Nelze se divit, že jsou u nás radikální elementy, jež hlásají jich bezohledné vyhubení. Aspoň bude pokoj, říkají. A mají snad pravdu. Ovšem, boj s kontrrevolucí brání značně sovětům v díle obnovy hospodářské a správní. Leč, co dělat? Revoluce je ohrožena, nezbývá, než ubránit revoluci a zajistit její výboje. A revoluce, jak víte, to není žádná ladná čtverylka, to je aspoň „hopák“.^[12] Nu, ládno! Nač ty řeči. Pijte, továryši!“

Syromjatnikov naléval „zubrovky“, jež se zatím „usadila“ v lahvici v podobě nazelenalé tekutiny. Kirgiz, celý oranžový v obličeji jako lívanec, jim posluhoval. Továryš Kirgiz byl Syromjatnikovu prý oddán jako pes.

„Je od Omska, Sibirjak jako já, byl raněn v listopadu v bojích proti bělogvardějcům. Říká o mně, že jsem mu zachránil život. Nu, byl to spíše jeho znamenitý kůň, který nás odnesl oba. To byla tehdy pořádná bouřka! Čerti vědí, proč je ta Sibiř tak kontrrevoluční! Samí kolonisté, emigranti, potomci politických exulantů a katoržníků, ale nejdéle se vzpírali uznání a nastolení sovětů.“

Komisař pohladil svého Kirgiza, který sklonil hlavu podivuhodně a věrně zvířecím pohybem. Jako pes.

Pak se Syromjatnikov zasmušil.

„Bělogvardějci mi zabili v Omsku ženu. Je pravda, bojovala proti nim. Byla to, tak říkajíc, bába v kalhotách. Ostrá jako břitva. Vracel jsem se právě domů po třech letech s fronty, kde jsem byl ke své hanbě carským podpraporčíkem v kavaleristickém pluku. Potom jsem byl předsedou divisního komitétu, potom předsedou a…