Mohutný sen

XIV.

Bylo prvního června roku tisícího devítistého osmnáctého.

Jitro se rozšlehlo nad zemí, krásné a čisté. Začínalo se ruské léto.

Ohromná široká řeka těžce se valila k jihu.

Volha, Volha…

A za ní, na levém břehu, v dáli na východě se tušily samarské stepi. Vála z nich vůně svěží, první zeleni i rozvírající se země. Tam zpívali ptáci.

Ohromná klenba nebeské modři stála nade vším, a mezi ní a zemí širá poušť ostrého, čistého vzduchu; nesmírný prostor, jenž byl bez hranic.

Zato na prudkém srázu, jejž tvoří pravý břeh Volhy u Batrak, rozkvétaly již keře a zelenaly se zahrádky kolem rybářských domků. Všude po srázných uličkách stály hloučky zvědavých lidí.

Čechoslováci… Čechoslováci přijeli…

Podivný národ! V Penze porazili rudá vojska. Sovět před nimi utekl. Sovětská vláda je tam svržena. V Kuzněcku je propustili beze všeho dále na východ. Vše před nimi ustupuje. Jako když je oblak předchází a mrákoty porážejí jejích nepřátele. V Syzrani se před nimi rozutekly všecky tamnější oddíly rudé armády bez boje. Bez jediného výstřelu odevzdali Čechoslovákům rudí gardisté svoje zbraně, ba i děla, a dali se všichni internovat, zavřít do ohrady jako stádo vrtohlavých ovcí. A v Syzrani stál všeho všudy oddíl českých dělostřelců bez děl a téměř beze zbraní. Syzraňský sovět uprosil na nich příměří a zavázal se, že nebude nijak překážeti československému transportu. Ve městě je slavnostní nálada. Čeká se, že se sovět, který nemá, na koho by se nyní opřel, rozejde, a že se vlády ujme městská duma. Ulice jsou polepeny plakáty. Sovětskými, jež vyzývají k boji s kontrrevolučními a bělogvardějskými bandami Čechoslováků, československými, které se ohrazují proti krvelačnosti sovětské vlády a proti zbytečné bratrovraždě, žádajíce volný, nerušený odjezd na východ.

Ráno, sotva se rozbřesklo, viděli batračtí rybáři, že ohromný alexandrovský most přes Volhu je obsazen vojskem. Stály zde hlídky a na obou březích řeky na železnici chránily vchod na most ozbrojené, pancéřové vlaky, jejichž děla ovládala celou hladinu plynoucí řeky daleko před a daleko za mostem, jakož i okolí mostu. U vchodu na most s batracké strany vlál ohromný prapor, bílý a červený.

Hlídky zastavovaly každý parník. Malý člun s vojáky pak se přiblížil lodi a propouštěl jen obchodní a neozbrojené poutníky. Udivení poutníci dostali pak na cestu proklamace Čechoslováků, aby zvěstovali Rusi, že veliký most přes Volhu je obsazen československým vojskem, které však, ku podivu, ujišťuje, že nechová nijakého nepřátelství vůči ruskému národu, že netouží po občanské válce a po politickém převratu, že zkrátka a dobře se brání přepadení a chce na východ k moři. Mnozí a mnozí se zasmušili nad skromností těchto vítězů a nad jejich střízlivou, téměř omluvnou řečí. Jakoby tito „mocní“ stále se rozpačitě ohlíželi a říkali: Promiňte, my nic, je nám velice líto… A vlastně, ano, tak jest: vlastně by měli od Volhy zamířiti na Moskvu a tam svrhnouti Lenina, Trockého a ostatní! Tak uvažovali mnozí z cestujících, projíždějících nyní pod mostem buď na sever ke Kazani nebo na jih k Caricinu.

Ano, bylo to podivné vojsko.

V noci na stanici Kuzněcku zachytili již telegramy z Moskvy.

Hřmělo z nich prokletí!

Bandy Čechoslováků!

Smrt bělogvardějcům!

Vrahové ruského proletariatu!

Kontrrevoluce! Hydra, zvedající hlavu!

Najatci imperialistických zločinců!

Voláme celé pracující Rusko do boje s nimi!

Každý ozbrojený Čechoslovák buď na místě zastřelen – bez soudů, bez průtahů. Sovětská vláda je staví mimo zákon. Každý, kdo zabije Čechoslováka, prokazuje veliké služby revoluci a pracujícímu lidu.

Prokletí, prokletí, prokletí!

A hle, podivné vojsko, záhadné, neznámé vojsko stojí dnes už na volžských březích, a snad zítra bude stát před ohromnou Samarou.

Nebohým syzraňským dělníkům a batrackým rybářům to vše nešlo do hlavy. Rozsáhlé dílny na syzraňském nádraží hučely jako úly. Konečně dělníci „vynesli resoluci“, že se jim nikterak nezdá, jakoby Čechoslováci v této při měli co činit s pracujícími vrstvami Ruska. Naopak, shledávají spravedlivým, aby byla Čechoslovákům poskytnuta pomoc. Sta dělníků se hlásilo dobrovolně k obsluze československých vlaků. K velitelům „Čechovojsk“ přicházeli mladí lidé a prosili, aby směli bojovati s nimi proti nepřátelům Ruska – „germanobolševikům“ a proti „komisaroděržaviju“. Najednou zde byly početné organisace socialistické; sociální demokrati-menševici, „Plechanovci“, socialisté-revolucionáři, národní socialisté, kozáci.

Ale Čechoslováci jakoby byli hluší. Stále vedli svoji.

Boj proti bolševikům jest vaší vnitřní záležitostí. My bojujeme pouze o volný průchod našich vojsk Ruskem, o cestu k východu. Kdyby nás byly sověty nepřepadly, nenapadlo by nás ani, abychom proti nim bojovali. Ne že bychom byli jejich zvláštními ctiteli, ale proto, že problém „sověty či nesověty“ je věcí Ruska, ne nás. Nechce-li Rusko sovětů, nechť je tedy svrhne samo.

Na syzraňském nádraží vřel nyní bolestně tento spor.

Perný mu naslouchal s úžasem.

A nejvíce jej ohromovalo, že se tu nikde nehlásili monarchisté, „kadeti“, buržoasie, bývalí důstojníci, atamani, generálové. Ti všichni jakoby stáli kdesi v ústraní a dívali se na vše s pocity patrně velmi smíšenými.

Opravdu, neviděl jich zde.

Kdosi se dotkl jeho ramene. Byl to hubený, vyčouhlý člověk, světlovlasý a světlooký, smutný, zadumaný. Ukázal křivým, kostnatým prstem na růženec bomb, jež se houpaly na opasku Perného.

„Tolik bomb!“ řekl tiše.

„Opravdu, jaksi zbytečně mnoho,“ zastyděl se uvnitř Perný. A nevěda, co říci, podíval se téměř tupě do bleděmodrých očí Rusových.

„Kdybyste mi dal dvě, tři, stačilo by mi to,“ řekl tiše Rus.

„K čemu?“ ustrnul Čechoslovák.

„Hm, k čemu! Vyhodil bych do povětří celý syzranšký sovět,“ odtušil muž a vydal krátký chrčivý pošklebek.

„Kdo jste?“

„Jsem člen zdejší ilegální organisace es-serů. Poslat k čertu několik komisarů, a Syzraň nebude nikdy už bolševická. Všecko zdejší dělnictvo je naše. Ale bojí se terroru.“

„A vy nejste pro terror? Proč však chcete …