Mohutný sen

XV.

Byla nesmírná hluboká noc.

Za Volhou postupující červen, toto nenadálé léto ruského vnitrozemí, nížinné léto stepní, jež za několik dní se stane peklem žáru a sucha, rozhazuje dnes vůně mateřídoušky a všecku omamnost noční probouzející se louky.

Stanice je tichá.

Obezřetně procházejí hlídky.

Byl skončen krvavý boj u Bezenčuku.

Šeptají si o tom, když se potkávají a postojí chvilku tu mezi vozy, tu u nádražní budovy, tu na místech okolo, vykázaných k střežení. Kdesi vzadu je „ariergard“, zadní voj. Hoši Voženílkovi. Mnozí z nich jsou už vystřídáni. Bylo to zatracené odpoledne. Mysleli už bezmála všichni „penzenští“, neboť tak si říkala nyní celá Čečkova a Ševcova skupina československých vojsk, daleko odhozená od „mateřského těla“ armády, jež stála na východ od Čelabinska, že vše půjde tak hladce a krásně jako šlo dosud – téměř bez boje byl vzat alexandrovský most a téměř bez boje byla obsazena řada stanic na trati k Samaře.

A najednou!

Dalo se vše čekat. Moskva zuří. Sbírá vojsko po celé Rusi a posílá je za odjíždějícími Čechoslováky.

Penza, Syzraň, Batraky, jsou ovšem již zas obsazeny sovětskými oddíly. Hroby mrtvých, kteří byli zabiti v Penze a pochováni v Batrakách vysoko na hrázi nad samou Volhou, jsou nyní ve stínu „rudých“. Snad jsou už zohaveny.

Kurajev jistě řádil v Penze krvavě. Nešťastné město asi zaplatilo hrůznou pokutu za svoji příchylnost k Čechoslovákům. Jak se asi daří nyní železničářům v Penze, v Syzrani, v Batrakách? Co asi učinili bolševici s přednostou stanice v Kuzněcku, který tak ochotně propustil všecky vlaky „vzbouřených“ Čechoslováků?

Ach, není novin! Vždycky jsme na ně nadávali, kdykoli jsme je čítali. Ale ku podivu, nelze bez nich žíti. Co je s námi? Co je s ostatními? Co dělá Čelabinsk? Co dělá Sibiř? Na malém kousku stepní země, kde se popásala dnes odpoledne tak pokojně stáda koní, je „penzenská skupina Čechovojsk,“ podobná ježku, štíru či krabu, který nyní zvolna leze kupředu po trati mezi Syzrani a Samarou. Nalevo od nás teče Volha. Rudí mohou po ní plaviti svoje síly, jež kdekoli mezi Syzrani a Samarou snadno vystoupí na břehy a napadnou nás zleva. Napravo jsou nedohledné stepi, odkudž mohou na nás přikvačiti jízdní pluky rudé armády. Před námi je Samara, veliké město, centr celého Povolží, kam se už před časem koncentrovaly značné sovětské oddíly proti Orenburgu, kde vládne ataman Dutov, vůdce orenburžských kozáků, vzbouřivších se proti sovětské vládě. Drží Dutov dobře v šachu tuto Samaru, aby proti nám nemohla vyslati větších sil? Vida, jak je nyní důležitý tento Dutov, kozácký ataman, vůdce jedné z několika kontrrevolucí, jež dosud zuří v Rusku! Bolševici mohou nás ve skutečnosti napadnouti se všech stran. Jsme ježek, jenž se prokousává dopředu chumlem nepřátel. Ale co činí vlastně bolševici? Připadá, jakoby byli omráčeni, na hlavu padlí. Či je jich opravdu tak málo, či jsou tak zbabělí, že nechají Čechoslováky činit, co jim libo?

Jistě že nenechají. Bezenčuk! Zatracené odpoledne.

Však jsme trochu příliš důvěřovali. A hle, co činí bolševici. Najednou se objevili v našich zádech. Bylo jich husto, husto. Obrněné vlaky, pancéřové automobily, jízda. Postupovali proti zadnímu voji, který už opouštěl Bezenčuk. Začínali obcházeti naše boky. Nebylo možno se jim vymanévrovati. A hrozila zkáza. Ale byl tu Voženílek. Pochopil, koho má po ruce. Československé útočníky od Zborova. I nařídil přímo prudký útok do nepřátelského středu. Útok, jaký dovedou jen oni, ti chlapci, kteří pracují samostatně, každý téměř na svoji pěst, jímž nápověď rozkazu je rozkazem a rozkaz sám už vykonaným činem. Ostatně – vždyť běží o všecko.

Nepřítel byl prolomen.

Čechoslováci pak, vniknouce mezi roztažená křídla a rozrazivše je daleko od sebe, sami stále v útoku, neoddávajíce se oddychu ani přestávce, rozstříleli a rozprášili rudé vojsko tak, že z něho nic nezbylo. Daleko odeševší jeho křídla utekla z části až k řece Volze, anebo se rozptýlila ve stepi a mnozí poschovávali se v dědinách, odkudž je večer mužíci přivedli téměř svlečené a potlučené Čechoslovákům jako zajatce Ostatní pokud mohli utekli do svých vlaků a prchali zpět do Syzraně. Na stanici Bezenčuku nechali státi celý svůj oběd, kuchyně, kořist, vše.

Byl to zvláštní oddíl, vyslaný z Moskvy, vypravovali zajatci. Lepší síly. Je zničen. Ale jistě není to poslední oddíl, který přišel za Čechoslováky, aby je pronásledoval. Jsou ještě oddíly vpředu, vpravo, vlevo. A jsou oddíly po celé trati, po veliké sibiřské magistrále.

Jak je všem této noci, všem od Bezenčuku do Vladivostoku?

Praporčík Skála resumoval.

Seděl nyní ve svém voze a přemýšlel o rozkazech, jež ho došly.

Byl mezi nimi i rozkaz Ševcův o bitvě u Bezenčuku.

Tento velitel stál nyní před jeho očima.

A v duši mladšího důstojníka se pramenil tichý a horoucný ručej mužského podivu a oddané lásky.

Poručík Švec!

Byl duší bezenčuckého boje. Neboť jeho duše byla s každým z vojáků.

„Co by mi řekl poručík Švec?“ říkal si právě každý voják co chvíli v okamžicích těžkých a v situacích svízelných.

„Co by ti řekl poručík Švec?“

Jiří Skála četl nyní jeho rozkaz.

„K vítězství v Penze se přidružila nová, neméně cenná… Vy, bratři, účastníci těchto bojů, dokázali jste, že nejen umíte prudce útočit, nýbrž že i dovedete v silném artilerijském a kulometném ohni klidně a houževnatě hájiti posice ve špatných, namnoze žádných okůpkách, ba že jste schopni při silné únavě, důvěřujíc sobě i svým vůdcům, protiútoku, jenž zahnal nepřítele daleko za Volhu. Obohatili jste historii našeho tažení o nový skvělý čin. Díky vám.“

Skála by byl nejraději ještě teď v noci shromáždil všecky svoje lidi a přečetl jim Ševcova slova.

Tak z nich vanulo mužností, silou a vojenskou moudrostí.

A přece to byl důstojník, který v Penze nevítal tento boj s bolševiky, vzpomněl si jinoch. Protivilo se mu, bíti se s dělníky, jak řekl. Ach, kdyby skutečně byli bojovali proti nám dělníci? Kdo to bojuje proti nám?

V Penze jsme měli mezi zajatci sta Němců a Maďarů.

Zajali jsme tam také ří…