Mohutný sen

XXIV.

Praporčík Skála vyběhl ze síně, kde mu Švec stiskl ruku a děl mu „tož na shledanou!“ – jako stěna bledý. Zsinalý.

Vše je skončeno… šeptal si jako v omámení… vše je skončeno…

Lidé, polekaně a plaše přebíhající po ulicích, se po něm zděšeně ohlíželi.

Je asi opilý… říkali si.

Potácel se ulicemi opravdu jako opilý. Jak je možno však býti opilým z hoře a z hrozného zklamání? Potácel se však, pletl nohama, klopýtal, přidržoval se zdi. Zastavil se občas, nabral dechu a zase pokračoval v cestě-necestě.

Slyšel Ševcova slova. Viděl jeho hnědé, rozhodné oči. Utkvívala v něm všecka gesta, každý pohyb ruky a každé zachvění prstů. A trnul tichým úžasem a bázní nad soustředěným a jasným čelem, plným rozvahy a klidu. Sám pak se zachvíval po všech údech zmořeného těla, když vzpomněl na tvář velitelovu, zničenou probdělými nocemi a spálenou vydanou energií. Z ní však žhnuly právě ony hnědé, rozhodné oči. Plné velikosti.

A Ševcova slova v něm plápolala jako náhlý oheň, který vzplane, přidáš-li do zhasínajícího popele ještě hrst suchých větví a dýchneš-li do toho ze vší síly, jež trhá plíce a napíná žíly k prasknutí.

Ano, slyšel vše bezpečně a krutě bezpečně.

Opustíme Kazaň.

Kappel byl poražen!

Zle poražen.

Kutlvašr se držel na Vrchním Uslonu jako opravdový geroj. Nelze však obětovati lidi na marnou věc. I tak jest Kazaň Thermopyly. Ale není jen Kazaň. Jde o celé vojsko. Jest přece ještě Simbirsk, Samara, Nikolajev, Ufa, Ural.

Jeden voják může bojovati proti stu. Slavně padne. Ale padne jistě.

A tu je odpovědnost za životy lidí. Odpovědnost za marnosti.

Město jako chlípná děvka se nestaralo ani dost málo o svůj osud.

Někdo se postará. Čechoslováci.

V posledních hodinách sehnalo několik stovek bázlivé, výstřelu se děsící mládeže. Rozutíkávala se bezhlavě, sotva došla k městům, kde znělo třeba jen matně echo vzdálené bitvy.

Štáby pracovaly. Dělaly osnovy, hromadily hory papíru. Zařizovaly se. Nedovedly evakuovati ani desetinu zásob do zázemí, kde je taková nouze o výzbroj i výstroj. A nouze je v Samaře, v Ufě, na Urale a po celé Sibiři, kde nebylo nic, nic… A „debužírovaly“ … Dostihy, dámy, dostihy, závodní koně, dámy…

Výsledek: ústup.

Nařizuji ústup z Kazaně!

Skála nyní běžel přímo klusem ke svým lidem.

Kolik že mu to zbývá lidí? Ne mnoho.

Antoš. Bednář. Holas. Hlaváč. Hodek. Chaloupka. Mašek. Nutr! A jiní a jiní. Padl i Vambera.

A včera byl raněn Perný. Raněných nelze počítati. Je jich příliš mnoho.

Stáli do posledka na svých místech. Pobručovali, ale stáli. Odklízeli mrtvé kamarády, odnášeli raněné. Ale zase přišli a stanuli na svá místa. Zalehli do svých titěrných zákopčíků. Nespali. Nejedli. Padali jako mouchy únavou, jíž nikdo nevysloví. Nebylo nikdy takové únavy. A není možné, že by ještě někdy mohla být.

Když odnášeli Perného, řekl:

To není ještě konec…

Není-li to už konec? Jistě je konec snů. Nastává ústup. Neudržíme-li se v Simbirsku a v Samaře, stvoříme frontu na Urale. Vždyť jsme na Volze obsadili frontu tak rozsáhlou, jako byla fronta proti centrálním mocnostem na západní hranici Ruska.

Teď však: Nařizuji ústup z Kazaně!

Tak zní rozkaz! Tak zní slova Ševcova. Ustup… Je to vojenský pojem, jehož snad ani neznali. Byl sice ústup od Tarnopole, byl ústup z Ukrajiny. Ale toto je jiný ústup. Toto je ústup od jejich plánu. Tarnopol a Ukrajina – byli tam článečky v osudu druhých a nesli jen důsledky cizího ztroskotání. Ale toto byla jejich fronta, fronta československá, do níž se teprve vlévaly jiné síly… ó, jaké to byly nejisté, nicotné a kolísavé síly! Jak daly za sebe pracovati! Jak přicházely pozdě nebo vůbec nepřicházely!

Perný ovšem řekl:

„To není ještě konec…“

Zní to pythicky, i když to nejtvrdší dnes voják roty myslel nadějně.

Rota ho přijala s mlčením.

Ústup… Nu, což dělat! Tedy ústup!

Budecius k němu potom přistoupil, vzal ho za ruce a řekl mu tiše:

„Zachráníme životy lidí… Snad zachráníme i více…“

Rota dostala však úkol těžký. Bude chránit evakuaci a ústup po řece Kamě a Bělé. Až do Ufy. Ostatní oddíly budou ustupovati k Simbirsku, případně, bude-li Simbirsk vzdán rudým, na východ od něho k městečku Nurlatu na Volgobugulminské dráze. Kdyby se Skálova rota neubránila na řece Kamě či Bělé přepadení rudých, nechť si vojáci vezmou pásy, ponechají lodní transport osudu a přebrodí se na západní pobřeží. Doufejme, že se nějak dostanou k svému pluku. „Tož, na shledanou!“

Tedy zpět do Ufy… děl si Skála trpce.

A viděl zase město na skalnatém kopci s točitou silnicí nahoru, prašnou v létě za sucha, mazlavou, jílovitou a obtížnou za dešťů a za sněhů. A viděl park, slyšel hudbu. „Cholodnavo kvásku komu nada…“

Nu, pěkného kvásku jsme se napili u Kazaně. Chladného i horoucího.

Pěkně jsi nás pohostila, mátuško. Volga, Volga…

A čím nás pohostí Kama? Čím Bělá? Vyspíme-li se aspoň jednu noc? Aspoň jednu noc…

Čechoslováci se tedy dali na poslední pochod kazaňskými ulicemi.

Obezřetně se stahovaly řetězy obránců a couvaly do ulic města s posic, chránících ještě včera jeho zdi. Dělo se to vše za nepřetržité střelby a drobných bojů, v nichž padali na tvrdou dlažbu i rozměklé cesty mrtví a ranění.

Město teprve nyní pochopilo, že s odchodem československých rot nastává pro ně opravdový konec. Otřáslo se panikou.

Diváci, kteří pozorovali denně na návrší před branou pevnosti, kterak jde boj u Arakčina, na Krásnoj Gorce, na Vrchním Uslonu, složili nyní rychle svoje dalekohledy do pouzder a spěchali odtud.

Vše se hnalo k přístavu. Vše bralo útokem cesty na Lajševo.

Nastoupili-li Čechoslováci ústup, Kazanci vrhli se na útěk, na úprk.

Někteří ještě prosili a slibovali. Vše, vše… Bylo už marno.

Nad městem šel dech hrůzy. Představy o pomstě rudých, vraždění, honění lidí na popraviště, požárech domů a celých čtvrtí.

Jako sopečný žhavý písek a sírný prach sypala se na vše panika.

A proměnila město i jeho okolí, veselé a žírné město Kazaň, v truchlivou, groteskní maškarádu.

Tlustá, „zažitočná baryňa“, jela tu na parádním vozíku, taženém závodním koněm, nezvyklým t…