Alchymista

Karavana zamířila k západu. Putovali od časného rána a zastavili, když bylo slunce nejpalčivější, aby se zas dali na pochod k večeru. S Angličanem Santiago moc nemluvil, protože ten většinou četl své knihy.

Začal tedy mlčky sledovat pochod zvířat a lidí napříč pouští.

Všechno bylo docela jiné než v den odjezdu: tenkrát se rozruch, křik, dětský pláč a řev zvířat mísily s nervózními příkazy průvodců a obchodníků.

V poušti však byl jen věčný vítr, ticho a dusot kopyt. Ba ani průvodci mezi sebou nemluvili.

"Tolikrát už jsem putoval těmihle písčinami," řekl večer jeden velbloudář. "Poušť je ale tak veliká a obzor tak daleký, že si člověk připadá docela malý a raději mlčí."

Santiago pochopil, co má velbloudář na mysli, přestože sám sem vkročil poprvé. Pokaždé když pozoroval moře nebo oheň, byl s to celé hodiny mlčet a na nic nemyslet, pohroužen do nesmírnosti a síly živlů.

- Poučil jsem se stykem s ovcemi i se sklem, - pomyslel si.

- Můžu se poučit i z pouště. Zdá se mi starší a moudřejší.

Vítr nikdy neustával. Santiago si vzpomněl na den, kdy jej ucítil nahoře na tarifských hradbách. Možná že teď čechrá rouno jeho ovcí, které jdou andaluskými pláněmi za vodou a potravou. - Už to nejsou moje ovce, - řekl si, ale nestýskalo se mu. - Určitě si zvykly na nového pastýře a na mě zapomněly. Tak to má být. Kdo stejně jako ovce bývá pořád na cestě, ten ví, že se ustavičně odchází.

Pak si vzpomněl na kupcovu dceru a byl si jist, že se už vdala.

Třeba si vzala prodavače pražené kukuřice nebo nějakého pastýře, který také umí číst a vyprávět zvláštní příběhy; takových jako on je určitě víc. Podivil se však svému tušení: možná se už také učí té Univerzální řeči, v níž je minulost a přítomnost všech lidí. "Tušení" tomu říkávala jeho maminka.

Santiago začal chápat, že tušení jsou rychlým pohroužením duše do onoho univerzálního proudu života, kde příběhy všech lidí jsou navzájem spojeny a my můžeme vědět vše, protože vše je psáno.

"Maktub," řekl chlapec, neboť si vzpomněl na Sklenáře.

Poušť byla někdy písčitá, jindy zas kamenitá. Když došla karavana k nějakému balvanu, obešla jej; octla-li se před skalisky, dala se velkou oklikou. Když byl písek pro kopyta velbloudů příliš jemný, hledalo se, kde je pevnější. V místech, kde dřív bývalo jezero, pokrývala půdu sůl. To pak zvířata sténala a velbloudáři sesedli a vyprostili je. Pak vzali náklad na záda sami, a když přešli zrádný terén, znovu všechno naložili na hřbet zvířatům. Pokud některý průvodce onemocněl nebo zemřel, velbloudáři si losem zvolili jiného.

To všechno však mělo jediný cíl: bez ohledu na to, jakými oklikami bylo třeba jet, karavana směřovala pořád k témuž bodu.

Jakmile byly zdolány překážky, znovu si to namířila k hvězdě, která ukazovala, kde leží oáza. Když lidé viděli tu zářivou hvězdu na jitřní obloze, věděli, že ukazuje k místu s ženami, vodou, datlemi a palmami. Jen Angličan si toho nevšímal: většinou byl zabraný do četby svých knih.

I Santiago měl s sebou knihu, kterou se pokoušel číst v prvních dnech cesty. Mnohem zajímavější mu však připadalo pozorovat karavanu a poslouchat vítr. Hned jak se naučil líp rozumět svému velbloudovi a mít ho rád, knihu zahodil. Byla to zbytečná zátěž, přestože si v jakési pověrčivosti říkal, že vždycky potká někoho důležitého, kdykoli tu knihu otevře.

Skamarádil se s velbloudářem, který jel po jeho boku. Když se večer všichni sesedli kolem ohňů, vyprávěl mu příhody, které zažil jako pastýř.

Za jednoho z těch večerů se velbloudář rozpovídal o svém životě.

"Žil jsem v jednom místě poblíž El Kairumu," vykládal. "Měl jsem kus půdy, děti a život, který až do smrti měl být pořád stejný. Jednou byla úroda lepší než jiné roky a všichni jsme se vydali do Mekky. Já tak splnil jedinou povinnost, která mi ještě zbývala. Byl jsem spokojen a mohl jsem zemřít v míru a pokoji.

Jednoho dne se však zatřásla země a Nil vystoupil z břehů.

To, o čem jsem myslel, že se stává jenom druhým, se nakonec stalo mně. Sousedé se báli, že při těch záplavách přijdou o své olivovníky; manželka trnula hrůzou, že nám velká voda odnese děti. A já se děsil, že se mi před očima hroutí vše, čeho jsem dosáhl.

Nedalo se nic dělat. Půda už se obdělávat nedala a musel jsem si najít jinou obživu. Dnes jsem velbloudář. Tehdy však jsem pochopil slovo Alláhovo: lidé se nebojí neznáma, protože každý člověk je schopen dosáhnout všeho, co chce a co potřebuje.

Bojíme se jenom, že ztratíme to, co máme, ať už život nebo pole. Ten strach ale přejde, když pochopíme, že náš příběh a příběh světa psala táž Ruka."

Večer se někdy karavany setkávaly. Jedna vždycky měla to, co druhá postrádala - jako by opravdu všechno psala táž Ruka.

Velbloudáři si sdělovali informace o větrných bouřích a sesedali se kolem ohnišť, kde si vyprávěli příhody z pouště.

Jindy se zas objevili tajuplní zahalení mužové; byli to Beduíni, kteří střežili pouť karavan. Podávali zprávy o lupičích a barbarských kmenech. V tichosti se objevili a v tichosti zase zmizeli a z černých burnusů s kapuci jim bylo vidět jen oči.

Jednou večer přišel velbloudář k ohni, kde seděl chlapec s Angličanem.

"Proslýchá se, že mezi kmeny došlo k bojům," řekl.

Všichni tři mlčeli. Santiago vytušil ovzduší strachu, přestože nikdo neřekl ani slovo. Zas jednou porozuměl jazyku beze slov, Univerzální řeči.

Po chvíli se Angličan zeptal, jestli hrozí nějaké nebezpečí.

"Když někdo vstoupí do pouště, už není možné se vrátit," odpověděl velbloudář. "Jakmile není možné se vrátit, musíme se starat jen o to, jak nejlíp jít vpřed. Ostatní už je na Alláhovi, i to nebezpečí."

A skončil oním tajuplným slovem: "Maktub."

"Musíte si víc všímat karavan," řekl chlapec Angličanovi, když velbloudář odešel. "Jdou cestou plnou oklik, ale míří pořád k jednomu místu."

"A vy byste měl víc číst o světě," odpověděl Angličan. "S knihami je to stejné jako s karavanami."

Ta obrovská skupina lidí a zvířat začala postupovat rychleji.

Kromě mlčení ve dne zavládlo ticho i večer, kdy se dřív lidé scházeli, aby si povídali u ohně. Jednoho dne Vůdce karavany rozhodl, že už ani ohně se nebudou rozdělávat, aby na sebe karavana zbytečně neupozorňovala.

Cestující teď vždycky shromáždili zvířata do kruhu a spali uprostřed, aby se nějak chránili před nočním chladem. Kolem skupiny dal Vůdce rozestavit ozbrojené stráže.

Angličan jednou v noci nemohl spát. Zavolal na chlapce a šli se projít po písečných přesypech kolem tábora. Byl právě úplněk a Santiago vypověděl Angličanovi celý svůj příběh.

Angličana velice zaujalo, jak sklenářství začalo prosperovat poté, co tam přišel Santiago pracovat.

"To je hybná síla všeho," řekl. "V alchymii se tomu říká Duše světa. Když si něco přejeme z celého srdce, pak jsme blíž

Duši světa. Je to vždy kladná síla."

Dodal, že tím nejsou nadáni jen lidé: všechny věci na Zemi mají duši, bez ohledu na to, jde-li o nerost, rostlinu nebo živočicha, anebo třeba jen o pouhou myšlenku.

"Všecko, co je na povrchu a pod povrchem Země, se ustavičně přetváří, protože Země je živá; a má duši. Jsme součástí této Duše a málokdy si uvědomujeme, že ona vždy pracuje v náš prospěch. Jistě však chápete, že tam v tom krámě se na vašem úspěchu podílely dokonce i sklenice."

Chlapec chvíli nic neříkal a pozoroval měsíc a bílý písek.

"Sleduji, jak postupuje karavana pouští," řekl nakonec. "Karavana i poušť mluví stejnou řečí, a proto jí poušť umožňuje průchod. Prověřuje každý její krok, aby zjistila, jestli je s ní v souladu; v kladném případě dojde do oázy.

Kdyby někdo z nás sem přišel s velikou odvahou, ale té řeči by nerozuměl, zahynul by hned první den."

Dívali se spolu dál na měsíc.

"Takové je kouzlo znamení," pokračoval chlapec. "Sleduji, jak průvodci čtou znamení pouště a jak duše karavany rozmlouvá s duší pouště."

Po chvíli promluvil zase Angličan. "Musím si karavany víc všímat," prohlásil nakonec.

"A já si musím přečíst vaše knihy," řekl chlapec.