U řeky Piedra jsem usedla a plakala

U řeky Piedra ...

... jsem usedla a plakala. Podle pověsti se vše, co do řeky spadne - listy, hmyz, ptačí pera -, promění v kameny, které dláždí její koryto. Kéž bych si mohla vyrvat srdce z hrudi, hodit je do proudu a navždy se zbavit bolesti, stesku a vzpomínek.

U řeky Piedra jsem usedla a plakala. V mrazivém chladu mě na tváři studily slzy, jež splývaly s ledovým proudem řeky přede mnou. Někde se tato řeka vlévá do jiné, potom do další, a nakonec -daleko od mých očí a srdce - se všechny tyto vody vlijí do moře.

Ať i mé slzy plynou do dálky, aby můj milý nikdy nepoznal, že jsem je kvůli němu prolila. Ať plynou do dálky a s nimi i vzpomínka na řeku, klášter, kostel v Pyrenejích, ranní opar, na cestu, kterou jsme urazili společně.

Vzpomínka na cesty, hory a louky mých snů - snů, jež jsem si nechala zdál, aniž, jsem o tom věděla.

Vzpomínám na kouzelný okamžik svého života, na tu chvíli, kdy pouhé ano či ne mění celou existenci člověka. Zdá se to tak dávno, a přece uplynul jenom týden od chvíle, kdy jsem opět našla svého milého a kdy jsem ho znovu ztratila.

U řeky Piedra jsem začala psát tento příběh. Ruce mi křehly zimou, nohy dřevěněly v nepohodlné poloze, byly chvíle, kdy už jsem nemohla dál.

"Snaž se žít. Vzpomínky si nech na stáří." říkával.

Možná, že láskou stárneme předčasně a láskou mládneme, když už nás mládí opouští. Jak ale nemyslet na všechny ty chvíle? A tak píšu, abych proměnila smutek ve stesk, samotu ve vzpomínky. Abych dle rady ženy, která se mě ujala, hodila svůj příběh do řeky, až si ho dovyprávím do konce. A pak, jak pravila světice, vlny řeky uhasí, co bylo ohněm napsáno. Všechny příběhy lásky jsou stejné.

Dětství a dospívání jsme prožili společně. Jako všichni mládenci z malého města i on nakonec odešel. Řekl, že chce poznat svět, že jeho sny sahají za obzor po…