Veronika se rozhodla zemřít

Veronika na okamžik přestala hrát a podívala se ven na Mari, která tam čelila nočnímu chladu v lehkém plášti; chce se snad zabít?

"Ne. Zabít jsem se chtěla já."

Znovu se obrátila ke klavíru. V posledních dnech života konečně uskutečnila velký sen: hrát celou duší, jak dlouho bude chtít a kdykoli se jí zachce. Nevadilo jí, že jejím jediným posluchačem je mladý schizofrenik; zdálo se, že hudbě rozumí, a na tom záleželo.

Mari se nikdy zabít nechtěla. Naopak, před pěti lety se v tém-že kině, kde byla předtím, zděšeně dívala na film o hrůzách v Salvadoru a říkala si, jak může být její život důležitý. Právě v té době - kdy její děti dospěly a měly povolání - se rozhodla nechat nudné a nekonečné práce v advokacii a po zbytek života působit v nějaké humanitární organizaci. Stále víc se šířily zvěsti, že v zemi možná vypukne občanská válka, ale Mari tomu nevěřila: přece teď, na konci století, Evropské společenství u svých bran nepřipustí novou válku.

Na druhém konci světa však bylo tragédi! víc než dost: mimo jiné v Salvadoru, kde děti hladověly na ulici a musely se prostituovat.

"To je hrůza," řekla manželovi, který seděl vedle ní.

Souhlasně přikývl.

Mari své rozhodnutí dlouho odkládala, ale teď si řekla, že by si s mužem měla vážně promluvit. Už si užili všeho dobrého, co jim život mohl nabídnout: měli dům, práci, hodné děti, potřebné pohodlí, zábavu a kulturní vyžití. Proč teď neudělat něco pro své bližní? Mari měla známé v Červeném kříži a věděla, že v různých částech světa zoufale hledají dobrovolníky.

Už měla až po krk byrokracie a procesů, během nichž nebyla s to pomoci lidem, kteří se po dlouhé roky svého života pokoušeli vyřešit problém vzniklý bez jejich přičinění. Práce pro Červený kříž by však přinesla okamžité výsledky.

Rozhodla se, že po skončení filmu pozve manžela na kávu a svůj úmysl s ním prodiskutuje.

Na plátně právě úředník salvadorské vlády rozvláčně omlouval nějakou nespravedlnost a - úplně znenadání - Mari pocítila, jak se jí rozbušilo srdce.

Řekla si, že to nic není. Možná se jí v dusném kině špatně dýchá; kdyby to nepřešlo, půjde se trochu osvěžit do haly.

Než se však stačila vzpamatovat, srdce jí tlouklo stále rychleji a na těle jí vyrazil ledový pot.

Lekla se a snažila se soustředit na film, aby z hlavy vypudila nepříjemné představy. Už však nedokázala vnímat děj na plátně; dál se tam odvíjely obrazy, titulky byly zřetelné, ale Mari jako by vstoupila do úplně jiné reality, kde tohle všechno bylo cizí, nemístné a patřilo to ke světu, v němž nikdy dřív nepobývala.

"Je mi špatně," řekla manželovi po jistém váhání, protože se zdráhala připustit, že s ní není něco v pořádku. Déle to však tajit nemohla.

"Půjdeme ven," odpověděl muž.

Když vzal manželku za ruku, aby jí pomohl vstát, všiml si, jak je ta ruka ledová.

"Já ven nedojdu. Prosím tě, řekni mi, co se to se mnou děje."

Manžel se polekal - Mari měla zpocený obličej a podivný lesk v očích.

"Jen klid. Zajdu pro doktora."

Mari propadla zoufalství. Jeho slova dávala smysl, ale všechno ostatní - kino, přítmí, lidé, kteří seděli v řadách vedle sebe a dívali se na lesklé plátno - to všechno jí připadalo hrozivé. Byla si jista, že žije, život kolem sebe mohla dokonce nahmátnout jako cosi pevného. Nikdy dřív se jí nic podobného nestalo.

"Nikam nechoď, nenechávej mě tu samotnou. Vstanu a půjdu s tebou. Nepospíchej."

Omluvili se sousedům v řadě a vykročili k východu vzadu v sále. Ženino srdce tlouklo jako zběsilé a ona vůbec nepochybovala o tom, že se jí nikdy nepodaří vyjít odtamtud ven. Všechno, co dělala, každý její pohyb - klást jednu nohu před druhou, s omluvou se prodírat mezi sedadly, chytit se manžela pod paží, nadechnout se a vydechnout - se zdál vědomý a promyšlený, a to bylo děsivé. Jakživa nepocítila takový strach.

"Umřu v kině."

A myslela si, že ví, …