Veronika se rozhodla zemřít

Paulo Coelho
(Hodnocení: 1)

98 

Elektronická kniha: Paulo Coelho – Veronika se rozhodla zemřít (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: coelho04 Kategorie:

Popis

E-kniha Paulo Coelho: Veronika se rozhodla zemřít

Anotace

Mladá Slovinka Veronika se z omrzelosti nad stále stejným životem i z pocitu vlastní zbytečnosti rozhodne spáchat sebevraždu. Ve svém dosavadním životě se vždy snažila dělat to, co od ní očekávali druzí, neměla odvahu naplnit svou vnitřní touhu a riskovat neúspěch. Teprve když se v sanatoriu pro duševně choré dozví po nezdařené sebevraždě, že má poškozené srdce a že pomalu umírá, probudí se v ní instinktivní vůle k přežití a Veronika začne o svůj život bojovat v prostředí lidí, kteří jsou úředně potvrzenými „blázny”. Při vyprávění Veroničina příběhu se světoznámý brazilský autor opírá o vlastní zážitky z dospívání z riodejaneirské psychiatrické léčebny.

O autorovi

Paulo Coelho

[24.8.1947] Paulo Coelho se narodil v Brazílii roku 1947 ve středostavovské rodině jako syn inženýra Pedra a Lygie, která byla v domácnosti. V sedmi letech se stal žákem jezuitské školy svatého Ignáce v Rio de Janeiru. Paulo nakonec začal nenávidět povinný charakter náboženské praxe. Přestože nesnášel ani modlitby, ani účast na mši, tamější výuka měla na něho také v něčem dobrý...

Paulo Coelho: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

Název originálu

Veronika decide morrer

Originál vydán

Jazyk originálu

Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

1 recenze Veronika se rozhodla zemřít

  1. Zita Mračková

    Opravdu velice silný příběh, plný myšlenek o životě, které vás donutí k zamyšlení. Doporučuji!

Přidat recenzi

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Když meditace skončila a súfijský mistr odešel, Mari si ještě chvíli povídala se členy Bratrstva. Veronika si postěžovala na únavu a šla pryč - stejně byl div, že po tak silném sedativu, které jí ráno dali a které by uspalo vola, vydržela být tak dlouho vzhůru.

"Takové je mládí, samo si stanoví své meze a neptá se, jestli to tělo vydrží. A tělo to vydrží vždycky."

Mari nebyla ospalá; vstala pozdě a pak se rozhodla, že se projde po Lublani - dr. Igor vyžadoval, aby členové Bratrstva vycházeli z Villete každý den. Nakonec šla do kina a nudný film o manželských problémech ji tam znovu uspal. Copak neexistuje jiný námět? Proč pořád opakovat stejné historie -manžel s milenkou, manžel s manželkou a nemocným dítětem, manžel s manželkou, milenkou a nemocným dítětem? Na světě jsou přece zajímavější věci, o kterých se dá mluvit. Rozhovor v jídelně netrval dlouho; meditací se všichni uvolnili, a tak se rozhodli jít spát - až na Mari, která se šla projít do zahrady. Cestou prošla společenskou místností a viděla, že Veronika se pořád ještě nedostala do postele; hrála schizofrenikovi Eduardovi, který asi celou tu dobu čekal u klavíru. Blázni se stejně jako děti nehnou, dokud se jim nevyhoví.

Vzduch byl ledový. Mari se vrátila pro plášť a zase vyšla ven. A tam, kde už ji druzí nemohli vidět, si zapálila cigaretu. Kouřila beze spěchu a bez pocitu viny a přemýšlela o Veronice, o klavíru, který slyšela, a o životě venku za zdmi Villete - který pro každého začínal být nesnesitelný.

Podle Mari to nepramenilo z chaosu, dezorganizace nebo anarchie - nýbrž z přemíry pořádku. Společnost má stále víc pravidel - a zákonů na obcházení těch pravidel - a nových pravidel na obcházení těch zákonů; lidé se pak bojí třeba jen jediným krokem vybočit z toho neviditelného řádu, který řídí život všech.

V tom se Mari vyznala; čtyřicet let pracovala jako advokátka, než ji nemoc přivedla do Villete. Hned na počátku své kariéry rychle ztratila naivní představy o justici a pochopila, že zákony nebyly vytvořeny k tomu, aby řešily problémy, nýbrž aby nějaký spor protahovaly donekonečna.

Škoda, že Alláh, Jehova nebo Bůh - na jméně nezáleží -nemůže žít v dnešní době. Protože v tom případě bychom ještě všichni byli v ráji, zatímco On by pořád vyřizoval stížnosti, odvolání, žádosti, soudní příkazy, zatykače, prelimi-náře - a v nesčetných slyšeních by musel vysvětlovat, proč se rozhodl vyhnat Adama a Evu z ráje jen proto, že přestoupili jeden zákon, který představoval čirou zvůli: nepojíst ovoce Dobra a Zla. Jestliže On nechtěl, aby k tomu došlo, proč ten strom umístil právě doprostřed zahrady - a nikoli za zdi ráje? Kdyby povolali Mari, aby onu dvojici obhajovala, zcela jistě by obžalovala Boha z "omisivního deliktu", protože kromě toho, že ten strom umístil na nesprávné místo, neobehnal jej navíc plotem, nedal tam žádnou výstrahu a neučinil ani ta nejzákladnější bezpečnostní opatření, takže každého, kdo tudy šel, vystavil nebezpečí.

Mari by ho rovněž mohla obvinit z "navádění k trestnému činu": upozornil totiž Adama a Evu právě na místo, kde strom stál. Kdyby byl nic neříkal, vystřídaly by se na Zemi celé generace, aniž by se kdo o zakázaný plod zajímal - protože určitě rostl v nějakém lese plném podobných stromů, a neměl tudíž žádnou zvláštní cenu. Bůh však jednal jinak. Vydal zákon a vymyslel si, jak někoho navést, aby ten zákon přestoupil, a to jen proto, aby se mohl vytasit s trestem. Věděl, že Adama a Evu nakonec tolik dokonalosti znudí a že dříve či později začnou zkoušet Jeho trpělivost. Vyčkával, protože možná i Jeho - Boha Všemohoucího - už nebavilo, že všechno tak perfektně klape: kdyby byla Eva nejedla jablko, co zajímavého by se za ty miliardy let událo?

Nic.

Jakmile byl zákon porušen, Bůh - Všemohoucí soudce -ještě předstíral pronásledování, jako by o těch všemožných skrýších nevěděl. Spolu s anděly, kteří také pátrali a bavili se tím žertem (i oni museli mít v nebi dlouhou chvíli od té doby, co odešel Lucifer), se vydal na obhlídku ráje. Mari si představovala, jaká nádherná scéna v nějakém filmovém trháku by se z toho biblického úryvku dala udělat: Boží kroky, zděšené pohledy, které na sebe dvojice vrhá, nohy, které znenadání stanou u jejich skrýše.

"Kdežjsi?" otázal se Bůh.

"Hlas tvůj slyšel jsem v ráji a bál jsem se, že jsem nahý; protož skryl jsem se," odpověděl Adam a nevěděl, že se od chvíle, kdy toto tvrzení vyřkl, přiznal k trestnému činu.

Hotovo. Bůh tímto jednoduchým trikem, jímž dělal, že neví, kde Adam je a proč utekl, dosáhl svého. Aby však andělské obecenstvo, které celou událost pozorně sledovalo, nemohlo zapochybovat, rozhodl se jít ještě dál.

"Kdož? oznámil, té jsi nahý?" řekl Bůh, a přitom věděl, že je možná jediná odpověď: protože jsem jedl z toho stromu, který mi to dal poznat. Touto otázkou dokázal Bůh andělům, že je spravedlivý a že dvojici odsuzuje na základě všech existujících důkazů. Od toho okamžiku už nemělo cenu zjišťovat, jestli to zavinila žena, ani prosit za odpuštění; Bůh potřeboval příklad, aby se žádná jiná bytost - pozemská či nebeská - neodvážila znovu vystoupit proti Jeho rozhodnutím. Bůh muže a ženu vyhnal a také jejich děti nakonec za ten zločin pykaly (jak je tomu u dětí provinilců dodnes), a hned byl na světě soudní systém: zákon, porušení zákona (ať logického nebo absurdního, to je jedno), soud (při němž ten zkušenější vyhraje nad prostoduchým) a trest. Jelikož veškeré lidstvo bylo odsouzeno bez práva na revizi rozsudku, vytvořily si lidské bytosti obranné mechanismy - pro případ, že by se Bůh opět rozhodl předvést svou svévolnou moc. Avšak za všechna ta tisíciletí si lidé vydumali tolikerá odvolání, že to nakonec přehnali -až justice se stal propletenec klauzulí, právní vědy, protikladných textů, v nichž se nikdo nevyzná.

Takže když se Bůh rozhodl původní záměr změnit a poslal své…

Mohlo by se Vám líbit…