Veronika se rozhodla zemřít

Ve své nynější poloze mohla Zedka přehlédnout celé oddělení, kde teď byla všechna lůžka prázdná - až na to, na kterém spočívalo její přikurtované tělo, na něž vyděšeně zírala nějaká dívka. Ta dívka netušila, že osoba na lůžku má stále všechny biologické funkce v nejlepším pořádku, ale že její duše je ve vzduchu, málem se dotýká stropu a prožívá hluboký klid.

Zedka uskutečňovala astrální cestu - něco, co ji překvapilo při prvním inzulínovém šoku. S nikým o tom dosud nemluvila; léčila si tu pouze depresi a hodlala odsud nadobro odejít, jakmile jí to její stav dovolí. Kdyby jim tady začala líčit, jak vyšla z těla, považovali by ji za šílenější, než když do Villete přišla. Jakmile se však vrátila zpět do těla, snažila se dočíst z knih o dvou věcech: o inzulínovém šoku a o tom prapodivném pocitu, že se vznáší ve vzduchu.

O vlastní léčbě se mnoho nedozvěděla: poprvé byla aplikována kolem roku 1930, v psychiatrických léčebnách však od ní zcela upustili, protože mohla pacienta nenapravitelně poškodit. Zedka jednou v průběhu inzulínového šoku navštívila v astrálním těle pracovnu dr. Igora právě ve chvíli, kdy o téhle věci diskutoval s některými majiteli léčebny. "Je to zločin!" prohlašoval. "Ale je to levnější a rychlejší," odpověděl jeden z akcionářů. "A kdo se vůbec zajímá o práva bláznů? Nikdo nebude nic namítat!"

Přes všechny výhrady považovali dosud někteří lékaři tuto metodu za vhodnou k rychlé léčbě deprese. Zedka hledala - a snažila se vypůjčit si - jakýkoli text, který by pojednával o inzulínovém šoku a zvláště o výpovědi pacientů, kteří jej prodělali. Bylo to pořád stejné: samé hrůzy, ale nikdo nezakusil nic podobného, co v tom okamžiku zažívala ona.

Došla k oprávněnému závěru, že mezi inzulínem a pocitem, že se její vědomí ocitá mimo tělo, není žádná souvislost. Právě naopak, takový typ léčby snižuje pacientovy mentální schopnosti.

Začala studovat materiály o existenci duše, přečetla několik knih o okultismu, až nakonec objevila obsáhlou literaturu, která popisovala přesně to, co prožívala ona: ten jev se nazýval "astrální cesta" a zakusilo jej již hodně lidí. Někteří z nich se rozhodli popsat, co při tom cítili, a jiní dokonce rozvinuli metody, které jim umožňovaly vyjít z těla záměrně. Zedka si tyto postupy osvojila a používala je každou noc, aby se dostala tam, kam chtěla.

Výpovědi o zkušenostech a vizích se různily, ale všechny uváděly několik shodných bodů: zvláštní nepříjemný zvuk, provázející oddělení těla a ducha, po němž následuje náraz a rychlá ztráta vědomí, a hned nato klid a radost ze vznášení, přičemž duch je spojen s tělem stříbřitou šňůrou, kterou lze donekonečna napínat, a to i přes určitá neověřená tvrzení (samozřejmě v knihách), že by člověk mohl zemřít, kdyby tu stříbrnou šňůru nechal prasknout. Zkušenost ji však poučila, že může jít tak daleko, jak se jí zachce, a šňůra se nikdy nepřetrhne. Rozhodně jí ale knihy hodně posloužily k tomu, že se z nich dozvěděla, jak astrálních …