Veronika se rozhodla zemřít

Když mu sundali sádru a vrátil se na vyslanectví - obklopen péčí, hýčkáním a všemožnou pozorností, jíž se synovi velvyslance dostává od ostatních diplomatů -, poprosil matku, aby ho dala zapsat do kursu kreslení.

Matka namítla, že už zameškal spoustu hodin v americkém gymnáziu a má nejvyšší čas to dohnat. Eduard se vzepřel: nemá nejmenší chuť učit se dál zeměpis a přírodopis.

Chce být malířem. V jednom okamžiku se podřekl a prozradil důvod: "Musím malovat vidiny ráje."

Matka na to nic neřekla a slíbila, že se pozeptá přítelkyň, který kurz kreslení ve městě je nejlepší.

Když se velvyslanec odpoledne vrátil z práce, našel ženu celou uplakanou v ložnici.

"Náš syn se zbláznil," řekla mu v slzách. "Ten úraz mu poškodil mozek."

"Nesmysl!" pohoršil se velvyslanec. "Vyšetřovali ho přece doktoři, které nám doporučili Američané." Žena mu tedy pověděla, co jí Eduard řekl.

"To je normální mladický protest. Počkej a uvidíš, že zase bude všechno dobré."

Tentokrát však čekání nikam nevedlo, protože Eduard chtěl honem začít žít. Když se za dva dny nedočkal rad matčiných přítelkyň, zapsal se do kurzu kreslení sám. Začal se učit barevnou škálu a perspektivu, ale přitom také přišel do styku s lidmi, kteří se nikdy nebavili o značkách bot nebo modelech aut.

"Stýká se s umělci," stěžovala si s pláčem matka.

"Jen ho nech," odpovídal velvyslanec. "Brzo ho to přestane bavit, zrovna tak jako se nabažil toho děvčete, křišťálů, pyramidy, kadidla a marihuany."

Čas však plynul a Eduardův pokoj se změnil v improvizovaný ateliér s malbami, které rodičům připadaly úplně nesmyslné: byly to kruhy, exotické kombinace barev, primitivní symboly pomíchané s modlícími se postavami.

Eduard, kdysi samotářský chlapec, který si za celé dva roky života v Brasílii nepřivedl domů ani jediného kamaráda, míval teď pokoj plný cizích lidí, vesměs špatně oblečených a zarostlých, kteří poslouchali příšernou hudbu zesílenou na maximum, pili a kouřili bez jakéhokoli omezení a jevili naprostou neznalost zásad slušného chování. Jednoho dne si ředitelka amerického gymnázia pozvala paní velvyslancovou k pohovoru.

"Váš syn zřejmě bere drogy," řekla. "Jeho školní prospěch je mnohem horší, než je běžné, a jestli to tak půjde dál, tak ho nebudeme moci zapsat do dalšího ročníku."

Matka šla rovnou do velvyslancovy pracovny a sdělila mu, co se právě dozvěděla.

"Pořád mi říkáš, že se časem všechno spraví!" křičela hystericky. "Tvůj syn je narkoman, blázen, má nějakou velice vážnou mozkovou poruchu, a ty se staráš jenom o své koktejly a recepce!"

"Mluv potichu," napomenul ji.

"Nebudu mluvit potichu, už nikdy nebudu potichu, dokud s tím něco neuděláš! Ten chlapec potřebuje pomoc, rozumíš? Lékařskou pomoc! Jdi a něco udělej."

V obavě, že by ho manželčin výstup mohl znemožnit v očích spolupracovníků, a také proto, že Eduardův zájem o malířství trval déle, než čekal, si velvyslanec - praktický muž, který přesně věděl, jak v každé situaci postupovat -rozvrhl plán útoku.

Nejdřív zatelefonoval svému kolegovi, americkému velvyslanci, a poprosil ho, aby ještě jednou směl použít jejich vyšetřovacích přístrojů. Žádosti bylo vyhověno.

Znovu vyhledal prověřené lékaře, vysvětlil jim okolnosti a požádal je o revizi všech předcházejících vyšetření. Lékaři, kteří se obávali, aby nakonec nedošlo k soudnímu procesu, udělali přesně to, co se po nich chtělo - a došli k závěru, že z vyšetření nevyplývá nic nenormálního. Před odchodem dali velvyslanci podepsat dokument, v němž potvrzoval, že od uvedeného data zprošťuje americké velvyslanectví odpovědnosti za to, že doporučilo jejich jména.

Hned nato šel velvyslanec do nemocnice, kde předtím Eduard ležel. Pohovořil si s ředitelem, vysvětlil mu synův problém a požádal ho, aby - pod záminkou rutinní kontroly - nechal Eduardovi udělat krevní zkoušky zaměřené na odhalení drog v organismu.

Tak se stalo. A žádná stopa po drogách se nenašla.

Zbývala třetí, poslední etapa strategického plánu: promluvit si přímo s Eduardem a zjistit stav věcí. Teprve až bude mít všechny informace pohromadě, učiní rozhodnutí, které bude považovat za správné.

Otec a syn si sedli v obývacím pokoji.

"Děláš matce starosti," řekl velvyslanec. "Zhoršily se ti známky a hrozí ti, že nepostoupíš do dalšího ročníku."

"Ale v kurzu kreslení mám známky lepší, tati."

"Tvůj zájem o umění je jistě potěšující, ale na tohle máš před sebou celý život. Teď musíš především dokončit střední školu, abych tě mohl uvést na diplomatickou dráhu."

Eduard dlouho přemýšlel, než něco řekl. Znova si vzpomněl na svou nehodu, na knihu o vizionářích - což bylo nakonec jen impulzem k tomu, aby našel své pravé poslání -, pomyslel na Marii, o které už nikdy neslyšel. Dlouho váhal, až konečně odpověděl.

"Já nechci být diplomatem, tati. Chci být malířem."

Otec takovou odpověď očekával a věděl, jak ji obejít.

"Budeš malířem, ale napřed dostuduj. Uspořádáme ti výstavu v Bělehradě, Záhřebu, Lublani a Sarajevu. Můj vliv ti může hodně pomoci, ale je třeba, abys dostudoval."

"Kdybych to udělal, tak bych si zvolil tu nejsnadnější cestu, tati. Vstoupím na nějakou fakultu, vystuduju něco, co mě nezajímá, ale co mi přinese peníze. Malířství zůstane na druhém místě, a já nakonec na své poslání zapomenu. Musím se naučit vydělávat si peníze malováním."

Velvyslance to začínalo rozčilovat.

"Máš přece všecko, chlapče: milující rodiče, peníze, společenské postavení. Ale víš, že naše země prochází složitým obdobím, mluví se o občanské válce; zítra už tu možná nebudu, abych ti pomáhal."

"Já si pomůžu sám, tati, věř mi. Jednou namaluji cyklus obrazů nazvaný ,Vidiny ráje'. Bude to vizuální historie toho, co někteří muži a ženy zažili jen ve svém srdci."

Velvyslanec pochválil synovo rozhodnutí, ukončil rozhovor úsměvem a rozhodl se počkat ještě měsíc - diplomacie je ostatně umění oddalovat rozhodnutí, dokud se problém nevyřeší sám od sebe.

Měsíc uběhl, a Eduard dál věnoval všechen svůj čas malování, podivným kamarádům a hudbě, která určitě musí působit psychické poruchy. K dovršení všeho ho vyhodili z amerického gymnázia, protože se pohádal s učitelkou o existenci svatých.

Poslední možností před neodkladným rozhodnutím měl být rozhovor, k němuž velvyslanec Eduarda vyzval jako muž muže.

"Eduarde, už jsi ve věku, kdy musíš za svůj život převzít odpovědnost sám. Doposud jsme s tebou měli trpělivost, ale nyní je načase, abys skoncoval s tím hloupým nápadem, že budeš malířem, a abys zahájil svou životní dráhu."

"Moje životní dráha je ta, že budu malířem."

"Ty úplně přehlížíš naši lásku a naši snahu dát ti dobré vzdělání. Nikdy jsi přece takový nebyl a já si myslím, že všechno zavinila ta tvoje nehoda."

"Ale pochop, tati, že já vás mám raději než kohokoli nebo cokoli jiného na světě."

Velvyslanec si odkašlal. Nebyl zvyklý na tak přímé projevy citu.

"Pak tedy ve jménu té lásky, kterou k nám chováš, udělej laskavě to, co si přeje tvá matka. Nech na nějaký čas toho svého malování, najdi si přátele na své společenské úrovni a začni se zase učit."

"Ty mě přece máš rád, tati. Tohle po mně nemůžeš chtít, vždyť ty jsi mi byl vždycky příkladem v tom, jak jsi bojoval za svůj cíl. Nemůžeš chtít, aby se ze mě stal člověk bez vlastní vůle."

"Řekl jsem: ve jménu lásky. Nikdy dřív jsem něco takového neřekl, ale prosím tě o to teď. Pro lásku, kterou k nám cítíš, pro lásku, kterou my cítíme k tobě, vrať se zase ke své rodině - nejenom ve smyslu fyzickém, ale i ve smyslu reálném. Ty sám sebe klameš a utíkáš od reality.

Od tvého narození do tebe vkládáme největší naděje našeho života. Jsi pro nás vším: naší budoucností i minulostí. Tvoji prarodiče byli státní úředníci a já jsem musel bojovat jako lev, abych mohl nastoupit diplomatickou dráhu a udržet se na ní. A to všechno jen proto, abych ti otevřel prostor a všechno ti usnadnil. Pořád ještě mám pero, s nímž jsem podepsal svůj první dokument jako velvyslanec, a se vší láskou je schovávám, abych ti je předal v den, kdy učiníš totéž.

Nesmíš nás zklamat, chlapče. Už tady dlouho nebudeme, chceme zemřít v klidu a s vědomím, že jsi na správné životní cestě.

Jestli nás máš opravdu rád, pak udělej, o co tě prosím. Jestli nás rád nemáš, pak si dál dělej svoje."

Eduard dlouhé hodiny zíral na oblohu nad Brasílií a pozoroval oblaka míjející v modři - krásná, ale bez jediné kapky deště, která by spadla na suchou půdu brazilské náhorní roviny. Cítil v sobě stejnou prázdnotu.

Když půjde dál svou cestou, matka se utrápí, otec ztratí chuť do práce a oba si budou klást za vinu, že nedokázali dobře vychovat milovaného syna. Když přestane malovat, vidiny ráje nikdy nespatří světlo světa, a pro nic jiného se nadchnout nedokáže.

Rozhlédl se kolem sebe, viděl svoje obrazy, znova si vzpomněl, s jakou láskou a porozuměním dělal každý tah štětcem, a usoudil, že vlastně všechny za moc nestojí. On sám je zmetek; touží po něčem, k čemu se vůbec nehodí, a výsledkem bude zklamání rodičů.

Vidiny ráje jsou jen pro vyvolence, kteří se objevují v knihách jako hrdinové a mučedníci své víry. Lidé, kteří už od dětství vědí, že je svět potřebuje - a to, co četl v té knize, si autor vymyslel.

Při večeři řekl rodičům, že mají pravdu: byl to jenom mladický sen a stejně už jeho nadšení pro malířství ochladlo. Rodiče byli spokojeni, matka se radostí rozplakala a objala ho; všecko bylo zase jako dřív.

Velvyslanec v noci tajně oslavil své vítězství tím, že si otevřel láhev šampaňského - a vypil ji sám. Když se odebral do ložnice, jeho žena - poprvé po mnoha měsících - klidně spala.

Nazítří našli Eduardův pokoj v troskách, obrazy byly čímsi rozřezané na kusy a jejich syn seděl v koutě a koukal do nebe. Matka ho objímala a říkala mu, jak ho má ráda, ale Eduard na to nereagoval.

O lásce už nechtěl ani slyšet: měl celé té historie po krk. Myslel, že může všeho nechat a řídit se otcovými radami, ale zašel ve své práci příliš daleko - překročil propast, která dělí člověka od jeho snu, a teď už se vrátit nemohl.

Nemohl jít ani vpřed, ani zpátky. Nejjednodušší tedy bylo zmizet ze scény.

Ještě pět měsíců zůstal Eduard v Brazílii v péči odborníků, kteří u něho diagnostikovali vzácný případ schizofrenie, vyvolané pravděpodobně úrazem při jízdě na kole. Hned nato vypukla v Jugoslávii občanská válka, velvyslanec byl spěšně odvolán, problémy se vyhrotily do té míry, že se rodiče nemohli o syna starat, a jediným východiskem bylo poslat ho do nově otevřeného sanatoria ve Villete.