Kapitola XXV - Studna
„Lidé se natlačí do rychlíků,“ řekl malý princ, ale potom už nevědí, co hledají. A tak se rozčilují a točí se kolem dokola...“
A dodal:
„Nestojí to za to...“
Studna, ke které jsme přišli, se nepodobala saharským studnám. Studny na Sahaře jsou pouhé jámy vyhloubené v písku. Tahle se podobala studni na vesnici. Ale nebyla tam žádná vesnice a myslil jsem, že se mi to jen zdá.
„To je zvláštní,“ řekl jsem malému princi, „všechno je připraveno: rumpál, vědro i provaz...“
Zasmál se, dotkl se provazu a uvedl rumpál do pohybu. A rumpál skřípal, jako skřípe stará korouhvička, když vítr dlouho spal.
Slyšíš,“ řekl malý princ, „probouzíme tuto studnu a ona zpívá...“
Nechtěl jsem, aby se namáhal.
„Počkej,“ řekl jsem mu, „pro tebe je to příliš těžké.“
Pomalu jsem vytahoval vědro až k okraji. Postavil jsem je na roubení pěkně do rovnováhy. V uších mi stále zněl zpěv rumpálu a ve vodě, která se dosud chvěla, jsem viděl chvějící se slunce.
„Toužím po té vodě,“ řekl malý princ, „dej mi, prosím, napít...“
A tu jsem pochopil, co hledal.
Zvedl jsem vědro až k jeho rtům. Pil se zavřenýma očima. Bylo to líbezné jako sváteční den. Ale tato voda byla docela něco jiného než obyčejný pokrm. Zrodila se z pochodu pod hvězdnou oblohou, ze zpěvu rumpálu a z úsilí mých paží. Byla srdci tak milá jako nějaký dárek. Když jsem byl malý chlapec, světlo vánočního stromku a něha úsměvů, to vše dodávalo vždycky zvláštní záři vánočnímu dárku, který jsem dostal.
„U vás lidé pěstují pět tisíc růží v jedné zahradě,“ řekl malý princ, „a přece tam nenalézají to, co hledají...“
„Nenalézají...,“ odpověděl jsem.
„A přesto by mohli najít, co hledají, v jediné růži nebo v trošce vody...“
„Jistě,“ odpověděl jsem.
A malý princ dodal:
„Ale oči jsou slepé. Musíme hledat srdcem.“
Napil jsem se. Dobře se mi dýchalo. Písek má za úsvitu barvu medu. Radoval jsem se i z té medové barvy. Proč jen jsem pocítil tíseň...
„Musíš dodržet slib,“ řekl tichounce malý princ a zase si sedl ke mně.
„Jaký slib?“
„Víš, náhubek pro beránka... jsem zodpovědný za tu květinu!“
Vytáhl jsem z kapsy své náčrty. Malý princ je uviděl a zasmál se:…
Antoine de Saint-Exupéry
Jirka Svátek –
Na první pohled prostý a jednoduchý příběh, na druhý v něm najdete velkou hloubku. Tahke útlá ale myšlenkami prošpikovaná novelka je dneska už naprostá literární klasika.
Ale uznávám, že na tuto knihu je asi třeba dospět. Jako dítě jsem knihu moc nechápal a našel jsem si k ní cestu až na vejšce. A od té doby se k ní pořád vracím.