Kapitola X - Král
Žil v oblasti asteroidů 325, 326, 327, 328, 329 a 330. Nejdříve se tedy vypravil na ně, aby tam hledal nějakou práci a poučení.
Na prvním bydlel král. Oblečen v purpur a hermelín, seděl na velmi prostém, a přece majestátním trůně.
„Ale hleďme, poddaný,“ zvolal král, když uviděl malého prince.
A malý princ se ptal sám sebe: Jak mě může znát, když mě ještě nikdy neviděl?
Nevěděl, že králové vidí svět velice zjednodušen. Všichni lidé jsou pro ně poddaní.
„Pojď blíž, ať tě lépe vidím,“ řekl mu král a byl moc pyšný, že konečně někomu kraluje.
Malý princ se díval, kam si sednout, ale planeta byla celá zaplněna nádherným hermelínovým pláštěm. Zůstal tedy stát, a protože byl unaven, zívl.
„Zívat v přítomnosti krále se nesluší,“ řekl mu mocnář. „Zakazuji ti to.“
„Nemohu se udržet,“ odpověděl malý princ celý zmatený. „Byl jsem dlouho na cestě a nespal jsem...“
„Nařizuji ti tedy, abys zíval,“ řekl král. „Již léta jsem neviděl nikoho zívat. Je to pro mne něco nového. Tak jen zívej dál. Nařizuji ti to.“
„Teď se bojím... už nemohu...,“ odpověděl malý princ a po uši se začervenal.
„Hm, hm,“ odpověděl král. „Tak... tak ti nařizuji chvílemi zívat a chvílemi...“
Trochu breptal a zdál se pohněván.
Králi totiž šlo o to, aby se uznávala jeho autorita. Nestrpěl neposlušnost. Byl to absolutistický mocnář. Ale byl také velký dobrák, a proto dával rozkazy rozumné.
„Kdybych nařídil,“ říkal obvykle, „kdybych nařídil generálovi, aby se proměnil v mořského ptáka, a on neuposlechl, nebyla by to vina generálova, ale moje.“
„Mohu se posadit?“ zeptal se nesměle malý princ.
„Nařizuji ti, aby ses posadil,“ odpověděl král a přitáhl si majestátně cíp svého hermelínového pláště.
Malý princ žasl. Planeta byla maličká. Nad čímpak mohl tak vládnout?
„Veše Veličenstvo,“ pravil, „prosím o prominutí, že se vás ptám...“
„Nařizuji ti, aby ses mě ptal,“ řekl honem král.
„Vaše Veličenstvo, čemu vládnete?“
„Všemu,“ odpověděl král velmi prostě.
„Všemu?“
Král rozvážně ukázal na svou planetu, na ostatní planety a na hvězdy.
„Tomu všemu?“
„Ano, tomu všemu,“ odpověděl král.
Byl to totiž vladař nejen absolutistický, ale i vševládnoucí.
„A hvězdy vás poslouchají?“
„Ovšem,“ řekl mu král. „Uposlechnou ihned. Nesnesu nekázeň.“
Taková moc malého prince oslnila. Kdyby on ji měl, viděl by ne čtyřiatřicet, ale dvaasedmdesát nebo sto, nebo dokonce dvě stě západů slunce v týž den, aniž by musel posunout židli! A poněvadž mu bylo trochu smutno při pomyšlení na jeho malou, opuštěnou planetu, dodal si odvahy a požádal krále o laskavost:
„Chtěl bych vidět západ slunce... Udělejte mi tu radost... Nařiďte slunci, aby zapadlo...“
„Kdybych nařídil generálovi, aby létal od květiny ke květině, jako létá motýl, nebo aby psal tragédii nebo aby se proměnil v mořského ptáka, a generál by rozkaz neprovedl, čí by to byla chyba?“
„Vaše,“ odpověděl pevně malý princ.
„Správně. Je třeba žádat od každého to, co může dát,“ odvětil král. „Autorita závisí především na rozumu. Poručíš-li svému lidu, aby šel a vrhl se do moře, vzbouří se. Mám právo vyžad…
Antoine de Saint-Exupéry
Jirka Svátek –
Na první pohled prostý a jednoduchý příběh, na druhý v něm najdete velkou hloubku. Tahke útlá ale myšlenkami prošpikovaná novelka je dneska už naprostá literární klasika.
Ale uznávám, že na tuto knihu je asi třeba dospět. Jako dítě jsem knihu moc nechápal a našel jsem si k ní cestu až na vejšce. A od té doby se k ní pořád vracím.