Život na Mississippi

Vzpomínky

Odjeli jsme do St. Louis na palubě parníku City of Baton Rouge za krásného, horkého dne, ale hlavní účel mé cesty byl splněn jen napolo. Doufal jsem, že seženu aspoň sto lodníků a pohovořím si s nimi, ale zapletl jsem se tak příjemně do společenského života ve městě, že jsem se dostal jen k pouhým pětiminutovým rozhovorům s dvěma tucty členů posádky.

Seděl jsem na lavici v kormidelnické budce, když jsme obrátili a „namířili si to“ k vyražení; loď odpočívala, aby „nabrala sil“, podle starého zvyku, a černý kouř se valil z komínů rovněž podle starého zvyku. Pak jsme začali nabírat páru a pojednou jsme byli na cestě a pluli vpřed. Všechno bylo tak přirozené a známé, i výhled na břehy, jako by v mém životě na řece nebyla vůbec žádná přestávka. Bylo tu i „štěně“ a usoudil jsem, že teď převezme kormidlo; opravdu se tak stalo. Kapitán Bixby vešel do kormidelnické budky. Štěně právě vedlo loď kolem řady parníků. Znervózňovalo mě tím, protože nechávalo mezi naší lodí a parníky příliš mnoho vody. Věděl jsem velmi dobře, co se stane, protože jsem dovedl listovat ve svém minulém životě a prohlížet si zápisy o něm. Kapitán mlčky přihlížel půl minuty, pak se sám chopil kormidla a přitáhl loď, až se provlékala na šířku dlaně od parníků. Byla to přesně tatáž laskavost, kterou prokázal mně před čtvrt stoletím, na témž místě, když jsem vůbec po prvé vyjel z přístavu v Novém Orleansu. Pocítil jsem velikou a upřímnou radost, když jsem viděl, jak se věci opakují – a obětí je někdo jiný.

Dojeli jsme do Natchezu (tři sta mil) za dvaadvacet a půl hodiny – byla to daleko nejrychlejší plavba, jakou jsem kdy podnikl na této vodní trati.

Příštího jitra jsem nastoupil s ranní směnou ve čtyři hodiny a viděl jsem Ritchieho s úspěchem projíždět půltuctem míst, kde bylo nutno křižovat, v mlze, přičemž se řídil mapou se zakreslenými značkami, kterou navrhl a dal si patentovat sám Bixby. To byl dostatečný důkaz o velké ceně této mapy.

Pomalu, když se mlha začala rozptylovat, zpozoroval jsem, že odraz stromu v klidné vodě, necelých šest set metrů před námi, je silnější a tmavší než přízračný strom sám. Matně se rýsující, duchům podobné stromy, jen slabě prorážející závojem mlhy, připadaly mi krásné na pohled.

V Natchezu jsme zažili těžkou bouři, ve Vicksburgu další a ještě další asi padesát mil pod Memphisem. Měly dávnou energii, jakou jsem dlouho nepoznal. Třetí bouře byla provázena zuřivou vichřicí. Uvázali jsme loď ke břehu, když jsme viděli, že se bouře blíží, a všichni odešli z kormidelnické budky kromě mne. Vichřice ohýbala mladé stromy a odhalovala bledý rub jejich listoví; nárazy větru následovaly rychle za sebou, prudce lomcovaly větvemi nahoru a dolů a sem a tam, vytvářely rychle běžící vlny, v nichž se střídala zelená s bílou, podle toho, která strana listů byla právě vystavena pohledu, a tyto vlny stíhaly jedna druhou, jak tomu bývá na ovesném poli, když je zčeří vítr. Žádná z barev, které bylo vidět kolem dokola, nebyla zcela přirozená, všechny odstíny byly poznamenány olověným nádechem husté hradby mraků nad námi. Řeka byla z olova, všechny vzdálenosti byly stejné; a dokonce i daleko sahající hřebeny vln s bílou pěnou byly zastíněny temným, dusným ovzduším, jímž kráčely jejich legiony. Rachot hromu byl nepřetržitý a ohlušující; výbuch následoval za výbuchem jen s nahodilými přestávkami a jejich ozvěna byla čím dál ostřejší a vyšší a nesnesitelnější pro ucho; blesky byly stejně pilné jako hromy, vytvářely efekty, jež okouzlovaly zrak, a působily, že elektrické napětí, v němž se mísilo potěšení s bázní, prochvívalo všemi nervy v nepřetržitém proudu. Déšť se lil s ohromující hojností; ohlušující rachot hromu se ozýval stále blíž a blíž; vítr byl čím dál zuřivější a začal rvát haluze a vršky stromů a hnát je povětřím, kormidelnická budka se začala houpat, sténat, praskat a poskakovat a já jsem sešel dolů podívat se, kolik je hodin.

Lidé se hodně chvástají tím, že zažili nějakou alpskou bouři, ale bouře, které se mi poštěstilo zažít v Alpách, se nedají srovnat s několika bouřemi, které jsem viděl v údolí Mississippi. Ovšem, je možné, že jsem neviděl Alpy při jejich nejlepších kouscích, a ani si to nepřeji, jestliže opravdu překonávají Mississippi.

Při této cestě proti proudu jsem viděl malý nově se vytvořivší ostrůvek, dlouhý půl míle, který vznikl za uplynulých devatenáct let. Když bylo tolik času nazbyt, že z něho bylo možno věnovat devatenáct let na vytváření pouhého ostrůvku, jaký mělo smysl uplácat celou zeměkouli za pouhých šest dní? Kdyby se bylo věnovalo víc času hned na počátku, pravděpodobně by býval svět udělán správně a nepotřeboval by teď to neustálé zlepšování a správky. Ale když pospícháte se stavbou světa nebo domu, dá se říci skoro bezpečně, že časem objevíte, že jste zapomněli buď na nějaký ostrůvek, nebo na komoru na domácí nářadí nebo na nějaké jiné zařízení tu nebo tam, které se musí pořídit bez ohledu na to, kolik bude stát peněz nebo zlosti.

Cestou proti proudu jsme měli několik tmavých nocí po sobě a bylo možno pozorovat, že kdekoli jsme přistáli a náhle zaplavili stromy prudkou září elektrických světel, vyvolalo to po každé podivný účinek; stovky ptáků se okamžitě zvedly v hejnech z masy zářícího zeleného listoví a kroužily sem a tam v bílých paprscích a často se některý ze zpěvavých ptáků ozval a dal se do zpěvu. Usoudili jsme, že omylem považují tento nádherný umělý den za pravé zboží.

Měli jsme příjemnou cestu na tomto veskrz dobře zařízeném parníku a litovali jsme, že plujeme tak rychle. Dík píli a neúnavnosti se nám podařilo vypátrat skoro všechny staré přátele. Jeden však chyběl, došel své odměny, ať už byla jakákoli, přede dvěma lety. Nicméně se mi podařilo vyzvědět o něm všechno. Jeho případ mi pomohl uvědomit si, jak trvalý účinek může mít zcela malicherná příhoda. Když se učil kovářem v naší vesnici a já jsem chodil do školy, přijeli do města dva mladí Angličané a zdrželi se tam nějakou dobu. A jednoho dne si oblékli lacinou královskou nádheru a&n…