Život na Mississippi

Vracím se

Když jsem byl vzdálen po jednadvacet let, velmi silně jsem zatoužil uvidět znovu řeku s parníky a ty z hochů, kteří tam ještě zbyli. Rozhodl jsem se tedy, že si tam zajedu. Naverboval jsem za svého průvodce jistého básníka a jednoho stenografa, aby ho „chytal“, a v půli dubna jsem se vydal k západu.

Poněvadž jsem měl v úmyslu dělat si poznámky, které bych mohl později otisknout, uvažoval jsem trochu o metodě, jakou mám postupovat. Usoudil jsem, že kdyby mě na řece poznali, nemohl bych tak svobodně odcházet a přicházet, vyzvídat a slídit, jako když zůstanu nepoznán. Vzpomínal jsem si, že za starých časů mívali lodníci ve zvyku navěšet důvěřivému cizinci na nos plno nejmalebnějších a nejpodivuhodnějších bulíků a rozšafného přítele odbýt pustými a prázdnými fakty. Došel jsem tedy k závěru, že z obchodního hlediska bude výhodné zahalit naši společnost maskami falešných jmen. Nápad to byl jistě dobrý, ale působil nám nekonečné svízele, neboť přes to, že Smith, Jones a Johnson jsou jména, která si člověk snadno zapamatuje, když nemá proč si je pamatovat, je takřka nemožné vzpomenout si na ně, když je jich třeba. Jak to dělají zlosynové, že si dokáží udržet v paměti zbrusu nové falešné jméno? To je veliká záhada. Já jsem byl neviňátko, a přece jsem byl jen málokdy s to nahmátnout své nové jméno, když jsem je potřeboval, a zdálo se mi, že kdybych měl na svědomí nějaký zločin, který by mě mátl ještě víc, nedokázal bych si zapamatovat toto jméno vůbec nikdy.

Odjeli jsme Pensylvánskou železnicí dne osmnáctého dubna v osm hodin ráno.

Večer. – Mluví se o šatech. Jejich půvab a malebnost se postupně ztrácí, jak se člověk vzdaluje od New Yorku.

To nacházím ve svých poznámkách. Nezáleží na tom, kterým směrem jedete, tato skutečnost zůstává vždy táž. Ať jedete na sever, na jih, na východ nebo na západ, je to jedno. Můžete se ráno probudit a odhadnout, jakou vzdálenost jste urazili, jen když si všimnete, jaké míry půvabu a malebnosti se tou dobou nedostává oděvu nově přistoupivších cestujících – nemám na mysli jen ženy, nýbrž obě pohlaví. Možná, že celá ta věc vězí ve vystupování, a myslím, že tomu tak bude, protože ve venkovských městech je spousta dam a pánů, jejichž šaty jsou vesměs šity u nejlepších newyorských krejčích a švadlen, a přece to nemá žádný pozorovatelný vliv na tuto významnou skutečnost; cvičené oko si nikdy nesplete tyto lidi s Newyorčany. Ne, New Yorkem zrozený a odkojený člověk má v sobě takový půvab, švih a způsoby, jaké nemůže nahradit pouhé ošacení.

19. dubna. – Tohoto rána jsme se octli v kraji hustých kozích bradek, někdy provázených knírem, ale jen příležitostně.

Bylo zvláštní narazit na tu bohatou úrodu zastaralé a nevkusné módy. Bylo to, jako když se člověk náhle srazí s nějakým zapomenutým známým, kterého měl po celé generace za mrtvého. Kozí bradka ovládá rozsáhlou plochu země a je provázena železně obrněnou vírou v Adama a biblický výklad světa, jíž útoky vědců ani za mák neublížily.

Odpoledne. – Povaleči na nádražích mají obě ruce v kapsách kalhot; doposud bylo možno pozorovat, že jedna ruka je někdy venku, zde se to nestává nikdy. To je důležitý zeměpisný fakt.

Kdyby darmošlapové určovali ráz krajiny, bylo by to ovšem ještě důležitější.

Doposud bylo možno po celou cestu pozorovat nádražní povaleče, jak se drbou na lýtku jedné nohy druhou nohou; zde tento pozůstatek činnosti chybí. Vypadá to zlověstně.

Postupně jsme vnikali do kraje, kde se žvýká tabák. Před padesáti lety byla oblast žvýkání tabáku totožná s Unií. Nyní je značně omezena.

Pak se začaly objevovat vysoké boty. Přece však ne ve velkém množství. Později, dole na Mississippi, se staly pravidlem. Zmizely z jiných oblastí Unie zároveň s blátem; bezpochyby zmizí i z vesnic na řece, až si tam udělají pořádnou dlažbu.

O desáté večer jsme dorazili do St. Louis. U přepážky hotelu jsem udal kvapně vymyšlené falešné jméno, přičemž jsem se s hanebným výsledkem pokoušel o bezstarostnou nenucenost. Vrátný se zarazil a prohlédl si mě soustrastným pohledem, jakým si člověk prohlíží vážené osoby, které se octly v pochybné situaci, a pak řekl:

„V pořádku; vím, jaký druh pokoje si přejete. Býval jsem vrátným v hotelu U Svatého Jakuba v New Yorku.“

Málo slibný začátek podvodnické kariéry! Odebrali jsme se do jídelny a potkali jsme jiné dva muže, které jsem odněkud znal. Jak je to podivné a nespravedlivé: mazaní podvodníci si jezdí a pořádají přednášky pod mým pseudonymem a nikdo je nepodezřívá, ale když se počestný člověk pokusí vydávat se za někoho jiného, je rázem odhalen.

Jedno se zdálo být jasné: že musíme vyrazit dolů po řece hned nazítří, když se zde v takové míře vynořují lidé, kteří se nedají vodit za nos. Bylo to nechutné rozčarování, protože jsme doufali, že strávíme v St. Louis týden. Jižní hotel byl dobrý hotel a mohlo se nám tu pohodlně žít. Je velký a dobře vedený a jeho výzdoba nedohání člověka k pláči, jako je tomu v obludném Palmet House v Chicagu. Je pravda, že kulečníkové stoly pocházejí ze staršího silurského období a tága s koulemi z pozdního pliocénu, v tom je však kus osvěžení a nikoliv nepohodlí, neboť prohlížení starožitností je zdrojem úlevy a uklidnění.

Nejpozoruhodnější nedostatek, který bylo lze pozorovat v kulečníkovém sále, byl nedostatek lidí od řeky. Jestliže zde byli, pak stáhli svou vlajku, byli zde v přestrojení. Neviděl jsem tu nic z frajerských ctností a půvabů, chlubivé holedbání se penězi a jejich okázalé rozhazování, kterým se za starých časů odlišovala posádka parníku od suchozemské posádky v nabitých kulečníkových hernách v St. Louis. V té době bývaly všecky hlavní hospody vždycky obsazeny lidmi od vody. Bylo-li někde padesát hráčů, pocházelo z nich pravděpodobně třicet nebo pětatřicet z říčních lodí. Měl jsem však podezření, že jejich řady se nyní ztenčily a že posádky parníků už nejsou místní šlechtou. Za mých časů přece říkali hospodskému Bille nebo Joe nebo Tome a plácali ho po rameně; dával jsem si na to pozor. Ale z těchto lidí to nikdo neděla…