Život na Mississippi

Odvážný skutek

Když jsem se vrátil do kormidelnické budky, St. Louis zmizelo a já jsem byl ztracen. Tady byl kus řeky, který byl celý zapsán v mém notesu, ale pro mne neměl hlavu ani patu; rozumějte, byl obrácen vzhůru nohama. Viděl jsem jej cestou proti proudu, ale nikdy jsem se neohlížel dozadu, abych se podíval, jak vypadá, když je za mnou. Znovu jsem poklesl na mysli, protože bylo jasné, že se musím naučit znát tuto úmornou řeku tam i nazpátek.

Kormidelnická budka byla plná kormidelníků, kteří jeli dolů „obhlídnout si řeku“. To, čemu se říká „horní tok“ (dvě stě mil mezi St. Louis a Cairem u vtoku Ohia), mělo nízký stav vody a Mississippi mění svůj tok tak vytrvale, že kormidelníci vždycky považovali za užitečné si zajet dolů do Caira a obhlédnout si řeku znovu, když jejich lodi zakotvily na týden v přístavu, to znamená, když byl nízký stav vody. Hodně si obhlíželi řeku ubožáci, kteří si jen zřídka našli nějaké kormidelnické místo a jejichž jediná naděje na to, že nějaké místo najdou, záležela v tom, že budou neustále na číhané, že budou připraveni vklouznout do bot nějakého váženého kormidelníka, když náhle ochuraví, nebo v nějakém jiném případě nutné potřeby. A hodně takových jezdilo neustále sem a tam a obhlíželi řeku ne proto, že by skutečně věřili, že najdou místo, ale proto, že na lodi byli hosty, a tudíž jim přišlo levněji „obhlížet řeku“ než zůstat na břehu a platit za stravu. Časem se tihle chlapíci zmlsali a obtěžovali jen takové lodi, které byly proslulé tím, že strojí dobrou tabuli. Všichni hostující kormidelníci byli užiteční, protože vždy projevovali vůli a ochotu, ať ve dne či v noci, vyjet na řeku v loďce a být nápomocni při označování sjízdného toku bójemi nebo pomoci kormidelníku lodi, jak mohli. Většinou byli vítáni, protože všichni kormidelníci jsou neúnavní mluvkové, kdykoliv jsou pohromadě, a protože mluví jen o řece, nalézají vždycky pochopení a jsou vždycky zajímaví. Pravý kormidelník se nestará o nic na světě kromě řeky a jeho stavovská pýcha překonává pýchu králů.

Na této cestě nás doprovázela pěkná společnost takových obhlížečů řeky. Bylo jich asi osm nebo deset a v naší velké kormidelnické budce měli místa nadbytek. Dva nebo tři z nich měli lesklé cylindry, skládané náprsenky, diamantové jehlice, rukavičky z kůzlečiny a lakýrky. Mluvili vybranou angličtinou a chovali se důstojně, jak se sluší na lidi zámožné a těšící se znamenité kormidelnické pověsti. Ostatní byli oblečeni více nebo méně nedbale a nosili na hlavě vysoké kužele z plsti, které připomínaly doby Společenství.

Já jsem byl v této vznešené společnosti nula a cítil jsem se zde jako podřízený, neřku-li bezvýznamný. Nebyl jsem důležitý ani natolik, abych směl vypomoci u kormidla, když bylo třeba v rychlosti prudce zatáhnout za provaz vedoucí ke zvonci; v případě potřeby to učinil nejblíže stojící host, a to se dělo celou dobu hodně často, protože splavný tok se klikatil a byl nízký stav vody. Stál jsem v koutku a rozhovor, jemuž jsem naslouchal, zbavoval mne vší naděje. Jeden návštěvník se ptal druhého:

„Jime, jak jsi projížděl Plum Point proti proudu?“

„To bylo zrovna v noci a já jsem to projížděl, jak mi poradil jeden hoch z Diany; začal jsem asi padesát yardů nad hromadou dříví u falešného bodu a držel jsem se ve směru na chatu na Plum Pointu, až jsem se dostal přes práh – jeden a tři čtvrtě – pak jsem namířil k střednímu prahu, až jsem se dostal do jedné čáry se starým bavlníkem s jednou větví v ohybu, pak jsem se obrátil zádí k bavlníku a přídí k dolíku nad bodem a projel jsem skvěle – devět a půl.“

„Pěkně zamotaný přejezd, že?“

„Ale horní práh jde rychle dolů.“

Další kormidelník se ujal slova:

„To já jsem měl lepší vodu a začal jsem níž, od falešného bodu – rovné dva – a přejel jsem druhý práh před velkým pahýlem v zatáčce a měl jsem jeden a tři čtvrtě.“

Jeden z vznešených poznamenal:

„Nechci říkat, že vaši měřiči jsou špatní, ale to se mi zdá na Plum Point dost vody.“

Všichni kolem přikývli na souhlas, když tento klidný políček dopadl na vychloubače a usadil ho. A tak povídali, povídali a povídali. Zatím mi táhlo myslí asi toto: „Tak tedy, jestliže mne neklamou uši, musím se naučit nejen jménům všech měst a ostrovů a záhybů, a tak dále, nazpaměť, ale musím dokonce uzavřít vřelou osobní známost s každým starým pahýlem a bavlníkem s jednou větví a jakousi hromadou dříví, které zdobí břehy této řeky v délce dvanácti set mil; a nejen to, musím dokonce vědět, kde jsou tyto věci, i potmě, nejsou-li tito hosté obdařeni zrakem, který dovede proniknout na dvě míle hustou černou tmou. Přál bych si, aby kormidelnické zaměstnání bylo někde v Jerichu a abych na ně nebyl nikdy pomyslil.“

Za soumraku zazvonil pan Bixby třikrát na velký zvonec (to byl signál k přistání) a kapitán se vynořil ze své pracovny na předním konci „texasu“ a tázavě se podíval vzhůru k nám. Pan Bixby řekl:

„Zůstaneme tady přes celou noc, kapitáne.“

„Dobrá, pane.“

To bylo všechno. Loď přirazila k břehu a byla na noc uvázána. Zdálo se mi báječné, že kormidelník může jednat, jak se mu zlíbí, aniž musí dlouho žádat kapitána o svolení. Povečeřel jsem a šel jsem ihned spát s odvahou pokleslou po mém denním pozorování a zkušenostech. Moje nedávné cestovní poznámky byly jen změtí bezvýznamných jmen. Po každé, když jsem se do nich ve dne podíval, jako by mne poutaly a svazovaly na uzel. Teď jsem doufal, že najdu úlevu ve spánku, ale nestalo se tak, hlava mi třeštila až zase do východu slunce, trápila mne zuřivá a neúnavná můra.

Ráno jsem se cítil sklíčený a pokleslý na duchu. Pluli jsme plnou parou vpřed, využívajíce všech možností, protože nám záleželo na tom, abychom se „dostali z řeky“ (to znamenalo dostat se do Caira), dříve než nás zastihne noc. Avšak partner pana Bixbyho, druhý kormidelník, najel náhle s lodí na dno, a než jsme ji uvolnili, ztratili jsme tolik času, že bylo jasné, že nás přepadne tma pořádný kus cesty nad ústím. To byla velká smůla, zvlášť pro některé z hostujících kormidelníků, jejichž l…