Život na Mississippi

Chlapecká touha

Když jsem byl malý chlapec, ovládala mne a moje kamarády z našeho městečka^[1] na západním břehu Mississippi jedna neutuchající touha. Stát se členem posádky na parníku. Měli jsme přechodné touhy jiného druhu, ale ty byly jen přechodné. Když přijížděl a odjížděl cirkus, vznítil v nás všech touhu stát se klauny; první černošský potulný zpěvák, který zabloudil do našich končin, probudil v nás mučivé přání okusit tohoto způsobu života; občas jsme se kojili nadějí, že zůstaneme-li na živu a budeme-li hodní, Pánbůh dopustí, abychom se stali piráty. Tyto touhy pobledly jedna po druhé, avšak touha stát se členem posádky parníku vytrvala navždycky.

Jednou za den přijel laciný, honosný parník proti proudu ze St. Louis a druhý po proudu z Keokuku. Než se to stalo, byl den rozzářen očekáváním; a když se stalo, byl den mrtvou a prázdnou věcí. Cítili jsme to nejen my chlapci, nýbrž celá vesnice. Po všech těch letech si nyní dovedu namalovat obrázek starých časů zrovna tak, jak to tenkrát bývalo. Bílé město, ztopené ve sluneční záři letního rána, ulice prázdné nebo takřka prázdné, jeden nebo dva prodavači před krámy ve Vodní ulici ve vyplétaných křeslech, opřených o zeď, bradu na prsou, klobouk stažený přes obličej, v dřímotě, s dostatečným počtem šindelových odřezků kolem, aby bylo zřejmé, co je zlomilo. Prasnice s houfem selat, brouzdající se kolem chodníku a sklízející vydatnou žeň melounových slupek a jader, pár opuštěných hromad různého nákladu, roztroušených po nábřeží, hromada trámů na hrázi, vydlážděné kamenem, a kořalkou páchnoucí místní pijan v jejich stínu, pár dřevěných prámů na konci hráze, není tu však nikoho, kdo by naslouchal mírným nárazům vlnek na ně; veliká Mississippi, majestátní, mohutná Mississippi, vlekoucí dále svůj tok, na míli široký, zářící ve svitu slunce; hustý les tam, na druhém břehu, „bod“ nad městem a „bod“ pod ním, které ohraničují pohled na řeku a mění ji v jakési jezero, neobyčejně klidné, zářivé a opuštěné. Náhle se nad jedním ze vzdálených „bodů“ objeví závoj tmavého kouře, černošský vozka, proslavený svým bystrým zrakem a nehorázným hlasem, vyrazí křik: „Parník jede!“ a scéna se mění. Místní pijan se zavrtí, prodavači procitnou, následuje zuřivý rachot valníků, každý dům a krám vyleje ze sebe příspěvek několika lidí a mrtvé městečko v mžiku oživne a začne se hýbat. Valníky, káry, muži, chlapci, všechno chvátá z mnoha různých čtvrtí ke společnému středisku, jímž je přístavní hráz. Lidé, kteří se tu shromáždili, upírají svoje zraky na přijíždějící loď jako na zázrak, který zhlédli po prvé. Však na parník je také nějaká podívaná! Je dlouhý a štíhlý a nazdobený a krásný, má dva vysoké, na vršku pestře pomalované komíny s jakousi pozlacenou ozdobou, která je zavěšena mezi nimi, roztomilou kormidelnickou budku, celou ze skla a z „perníku“, přilepenou na vrcholku malé paluby za komíny; kryty kol jsou nádherné a je na nich obrázek nebo pozlacené paprsky nad jménem lodi; kotelní paluba a horní paluba jsou ohrazeny a zdobí je čisté bíle natřené zábradlí, ze stožáru pyšně vlaje vlajka, dvířka kotlů jsou otevřena a z nich odvážně šlehají plameny, horní paluby se černají cestujícími, kapitán stojí u velkého zvonce, chladný, budící úctu a závist u kdekoho; hustá přadena nejčernějšího dýmu se valí a padají z komínů – úsporná velkolepost, vyvolaná trochou smolného dříví před příjezdem k městu – posádka je shromážděna na přídi, široký můstek je vysunut daleko přes výstupek a lodník, jemuž lze závidět, drží v malebném postoji na jeho konci smyčku lana, přebytečná pára syčí, jak uniká skrze ventily, kapitán zvedá ruku, zazní zvonec, kola se zastaví, pak se začnou otáčet zpátky, víříce vodu až do zpěnění, a parník ustrne v klidu. Toho povykování lidí, kteří se chtějí dostat na palubu a na břeh, naložit náklad a vyložit náklad, všichni zároveň a najednou, a toho jekotu a klení lodníků, kterým to všechno usnadňují! Za deset minut je už parník zase na cestě, bez vlajky na stožáru a bez černého kouře, valícího se z komínů. Za dalších deset minut je město zase mrtvé a místní pijan zase spí za hromadou dříví.

Můj otec byl smírčím soudcem a já jsem se domníval, že vládne nad životem a smrtí všech lidí a může dát pověsit každého, kdo ho urazí. To pro mne bylo celkem dost velké vyznamenání, avšak touha stát se členem posádky na parníku se mi přesto neustále vtírala. Zprvu jsem chtěl být číšníkem, abych mohl chodit v bílé zástěře a vytřepávat ubrus přes okraj paluby, kde by mě mohli zahlédnout všichni moji bývalí kamarádi. Později jsem si myslel, že se raději stanu palubním plavčíkem, který stává na konci výstupku se svinutým lanem v ruce, protože toho je zvlášť dobře vidět. To však byly jen prchavé sny, příliš nadzemské, než aby…