Život na Mississippi

Zkušenosti mladého kormidelníka

Se čtyřdenním ležením na skalisku u Louisville a s několika dalšími zdrženími promarnil starý ubožák Paul Jones asi čtrnáct dní na cestu z Cincinnati do Nového Orleansu. Tím se mi dostalo příležitosti, abych se seznámil s jedním z kormidelníků a ten mne naučil řídit loď a tak způsobil, že na mne kouzlo říčního života začalo účinkovat mnohem mocněji než kdykoli předtím.

Naskytla se mi také příležitost, abych se seznámil s mladíkem, který cestoval v podpalubí – bohužel; vypůjčil si ode mne totiž šest dolarů se slibem, že se vrátí na loď a splatí mi je hned v den našeho příjezdu. Buďto však zemřel, nebo zapomněl, protože se už nevrátil. Pravděpodobně se mu přihodilo to první, protože říkal, že jeho rodiče jsou zámožní a že cestuje v podpalubí jen proto, že je tam chladněji.

Brzy jsem objevil dvě věci. Jedna z nich byla, že v příštích deseti nebo dvanácti letech nepojede žádná loď k ústí Amazonky, a druhá, že devět nebo deset dolarů, které mi ještě zbyly v kapse, by nestačilo na tak nemožnou výpravu, jakou jsem si naplánoval, i kdybych si mohl dovolit čekat na loď. Z toho vyplývalo, že musím nastoupit novou životní dráhu. Paul Jones měl nyní jet do St. Louis. Usmyslil jsem si, že se usadím přímo proti svému kormidelníkovi, který po třech perných dnech konečně podlehl. Uvolil se, že mne naučí znát řeku Mississippi od Nového Orleansu do St. Louis za pět set dolarů, které zaplatím z prvních výdělků, které dostanu po svém jmenování. Pustil jsem se do skromného podniku – „naučit se“ dvanácti nebo třinácti stům mil veliké Mississippi – s bezelstnou důvěrou, vlastní mému věku. Kdybych byl opravdu věděl, co budu muset vyžadovat od svých schopností, nikdy bych v sobě nebyl našel dost odvahy k začátku. Domníval jsem se, že kormidelník nemusí dělat nic jiného než udržovat loď v řece, a nezdálo se mi, že by to byl bůhvíjaký kousek, vždyť řeka je přece tak široká!

Loď vyjela z Nového Orleansu ve čtyři hodiny odpoledne a my jsme měli „hlídku“ do osmi. Pan Bixby, můj šéf, „srovnal“ loď a vláčel ji za záděmi ostatních lodí, které ležely u břehu, a pak řekl: „Tu máš, vem si ji; a stírej hezky těsně tyhle parníky, jako bys loupal jablko.“ Chopil jsem se kola a počet mých tepů vzrostl do stovek, protože se mi zdálo, že sedřeme bok každé lodi v řadě, podle níž jsme jeli tak těsně. Zatajil jsem dech a začal jsem tahat loď dále od nebezpečí. Myslel jsem si svoje o kormidelníkovi, který neuměl nic lepšího než nás zatáhnout do takového nebezpečí, ale byl jsem příliš moudrý, než abych to říkal nahlas. Za půl minuty jsem měl už široké bezpečnostní pásmo mezi Paulem Jonesem a loďmi a za dalších deset vteřin jsem byl nemilostivě posazen stranou a pan Bixby se znovu pouštěl do nebezpečenství a dřel ze mne kůži za živa tím, že mi vyčítal mou zbabělost. Byl jsem zraněn do hloubi své duše, ale musel jsem se obdivovat klidné sebedůvěře, s níž se můj šéf nakláněl z jedné strany svého kola na druhou a projížděl kolem lodí tak těsně, že se neštěstí zdálo každým okamžikem nevyhnutelné. Když trochu zchladl, řekl mi, že klidná voda je až u břehu a proud uprostřed, a že se proto musíme otírat o břeh, když jedeme proti proudu, abychom využili klidné vody, a držet se hodně uprostřed, když jedeme dolů, abychom využili proudu. Umínil jsem si pro sebe, že se stanu kormidelníkem, který jezdí po proudu, a že jízdu proti proudu ponechám lidem, v nichž zemřela všechna rozvaha.

Tu a tam mne pan Bixby upozorňoval na různé věci. Řekl: „Tohle je Šest mil.“ Přikývl jsem. Byla to docela milá informace, ale já jsem nemohl chápat její důsažnost. Neuvědomil jsem si, že by mne to mělo nějak zajímat. Jindy zase řekl: „Tohle je Devět mil.“ A později řekl: „Tohle je Dvanáct mil.“ Všechny milníky byly přibližně v úrovni vodní hladiny, všechny se mi zdály stejné, jednotvárně nemalebné. Doufal jsem, že pan Bixby začne mluvit o něčem jiném. To se však nestalo; začal se otáčet kolem dalšího milníku, nadšeně se zahleděl na břeh a pak řekl: „Tichá voda končí tady u těch stromů, teď přejedeme na druhou stranu.“ A tak tedy přejel. Jednou nebo dvakrát mi půjčil kolo, ale neměl jsem štěstí. Buď jsem málem uřízl okraj některé třtinové plantáže, nebo jsem se zatoulal příliš daleko od břehu, a tak jsem znovu upadl v nemilost a byl jsem zavržen.

Konečně naše hlídka skončila, povečeřeli jsme a šli jsme spát. O půlnoci mi prudce zasvítila do očí zář lucerny a noční hlídač řekl:

„Pojď, vylez!“

A odešel. Nemohl jsem pochopit tuto podivnou proceduru, přestal jsem se o to tedy pokoušet a zase jsem usnul. Za malou chvilku tu byl noční hlídač znovu a tentokrát byl hrubý. Rozzlobil jsem se. Řekl jsem mu:

„Co vás to napadá, brouzdat se tady uprostřed noci? Jak to teď vypadá, nebudu moci do rána zamhouřit oko.“

Noční hlídač řekl:

„Ať mne čert, jestli ti to zrovna nepřijde vhod.“

Právě se vracela dosavadní hlídka a zaslechl jsem její surový smích a takové poznámky jako: „Hej, hlídači, to nové štěně ještě nevylezlo? Možná, že je trochu zhýčkaný. Dej mu kus cukru do hadříku a pošli pro nějakou chůvu, aby mu zazpívala ‚Hajej dadej‘!“

Zároveň se objevil na scéně pan Bixby. O nějakou minutu později jsem lezl po schůdcích do kormidelnické budky, část šatů na sobě a část v náručí. Pan Bixby šel těsně za mnou a dělal poznámky. To pro mne bylo něco nového – vstávat o půlnoci a jít do práce. Byla to podrobnost kormidelnického povolání, která mi vůbec nikdy nepřišla na mysl. Věděl jsem, že lodi se plaví celou noc, ale jaksi mi nikdy nenapadlo uvažovat o tom, že někdo musí vylézt z teplé postele a řídit je. Začal jsem se obávat, že kormidelnictví není tak docela romantické, jak jsem si představoval; v této jeho fázi jsem nacházel cosi velmi skutečného a dělného.

Byla to poměrně temná noc, přestože svítilo hodně hvězd. Velký plavčík stál u kormidla, zamířil kocábku na jakousi hvězdu a udržoval ji přesně uprostřed řeky. Břehy po obou stranách nebyly o mnoho dál než půl míle, ale zdály se být podivuhodně daleko a podivuhodně nejasné a&…