Život na Mississippi

Mark Twain

62 

Elektronická kniha: Mark Twain – Život na Mississippi (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: twain13 Kategorie:

Popis

Mark Twain: Život na Mississippi

Anotace

Oblíbený americký spisovatel Mark Twain vykreslil v této své knize, založené na osobních zkušenostech i studiu a dokumentárním materiálu, mohutný obraz prostředí a života řeky, na jejímž břehu vyrostl, prožil na ní jako lodivod řadu let i nalezl umělecké jméno a načerpal náměty pro nejedno ze svých děl.

Mark Twain – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Žánr

, ,

Název originálu

Life on the Mississippi

Originál vydán

Jazyk originálu

Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Život na Mississippi“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Katastrofa

Leželi jsme tři dni v Novém Orleansu, ale kapitánovi se nepodařilo najít jiného kormidelníka, navrhl mi tedy, abych vykonával denní službu a abych ponechal noční služby George Ealerovi. Bál jsem se však; neboť jsem ještě nikdy neměl sám službu u kormidla a myslel jsem si, že se určitě dostanu do nějakých nesnází v některé peřeji, nebo že najedu s lodí na dno při přejíždění některého prahu. Kapitán mi dal příkaz pro kapitána parníku A. T. Lacey k cestě do St. Louis a říkal, že tam najde nového kormidelníka a že pak budu moci znovu nastoupit své staré místo pomocníka. Lacey měl vyplout za dva dni po Pennsylvanii.

Večer před odjezdem Pennsylvanie jsme seděli s Henrym na hromadě zboží u řeky a povídali si až do půlnoci. Předmětem našeho hovoru byla hlavně jedna věc, kterou jsme, myslím, nikdy předtím nezkoumali – neštěstí na parnících. Jedno z nich bylo na cestě k nám, ačkoliv jsme o tom neměli tušení. Voda, z níž vznikla pára, která ono neštěstí způsobila, plynula svou cestou o nějakých patnáct set mil výš proti proudu, právě když jsme si povídali, doplynula však v pravý čas na pravé místo. Pochybovali jsme o tom, zda lidé, nepožívající vážnosti, i když nejsou mnoho platní v případě pohromy a hrozící paniky, mohou být vůbec něco platní; rozhodli jsme se tedy, že kdyby někdy v naší praxi došlo k neštěstí, zůstaneme aspoň na lodi a budeme prokazovat nepatrnou službu, k jaké nám náhoda poskytne příležitost. Henry si to pamatoval později, když přikvačilo neštěstí, a jednal podle toho.

Lacey vyjel proti proudu za dva dni po Pennsylvanii. Přistáli jsme za dva dni v Greenville ve státě Mississippi a někdo vykřikl:

Pennsylvania vyletěla do povětří u Lodního ostrova a sto padesát lidí přišlo o život!“

V Napoleonu ve státě Arkansas jsme téhož večera dostali zvláštní vydání memphiských novin, v nichž byly některé podrobnosti. Zmiňovaly se o mém bratru, psaly, že vyvázl.

Dále proti proudu jsme dostali čerstvější zvláštní vydání. Byla tam zase zmínka o mém bratru, tentokrát však byl uveden jako raněný, kterému není pomoci. Všechny podrobnosti o katastrofě jsme se dověděli teprve, když jsme dorazili do Memphisu. Toto je ten žalostiplný příběh:

Bylo to v šest hodin, za horkého letního rána. Pennsylvania se plazila kupředu severně od Lodního ostrova, asi šedesát mil pod Memphisem, na poloviční páru, vlekouc za sebou člun s dřívím, který se rychle vyprazdňoval. George Ealer byl v kormidelnické budce – sám, jak se domnívám; druhý strojník a jeden topič měli službu ve strojovně; druhý plavčík měl hlídku na palubě; George Black, pan Wood a můj bratr, písaři, spali stejně jako Brown a první strojník, tesař, první plavčík a jeden topič; kapitán Klinefelter seděl v holičském křesle a holič se ho chystal oholit. Na lodi bylo hodně cestujících v kajutách a tři nebo čtyři sta cestujících na palubě – tak se tehdy říkalo – a jen málo jich bylo vzhůru. Když byl člun s dřívím skoro vyprázdněn, Ealer dal zvoncem signál „plnou parou vpřed“ a v příštím okamžiku vybuchly čtyři z osmi kotlů s hromovým třeskem a celá přední třetina lodi byla vržena do vzduchu. Její hlavní část včetně komína spadla zase na loď jako hora, změť rozbitého harampádí, a pak v malé chvilce vypukl požár.

Mnoho lidí bylo vymrštěno do značné vzdálenosti a padlo do řeky; mezi nimi byl pan Wood, můj bratr a tesař. Tesař byl ještě natažen na své žíněnce, když dopadl na vodu, sedmdesát pět stop od lodi. Browna, kormidelníka a George Blacka, vrchního písaře, už nikdo nespatřil a nikdo o nich od výbuchu neslyšel. Holičské křeslo, v němž zůstal sedět kapitán Klinefelter nezraněn, zůstalo viset svým opěradlem nad prázdnotou, všechno, co bylo před ním, podlaha a všechno ostatní, zmizelo a ohromený holič, který rovněž zůstal neporaněn, stál jednou špičkou nohy v prázdnu a stále ještě nevědomky míchal svou mýdlovou pěnu, bez jediného slova.

Když George Ealer viděl, jak komíny před ním letí do výšky, věděl, oč jde; zavinul si tedy obličej do šosů svého kabátu a pevně na ně přitiskl ruce, aby udržel tuto ochranu na místě a aby se mu pára nedostala do nosu nebo do úst. Měl dost času dbát na tyto podrobnosti, zatím co letěl vzhůru a zase zpátky. Náhle přistál na vrcholu jednoho z nevybuchlých kotlů, čtyřicet stop pod někdejší kormidelnickou budkou, doprovázen kormidelním kolem a prškou jiných předmětů a zahalen oblakem vřelé páry. Všichni z mnoha lidí, kteří do sebe vdechli tuto páru, zemřeli, nikdo neunikl. Ealer jí však nevdechl ani trošku. Prodral se co nejrychleji na čerstvý vzduch, a když se pára rozptýlila, vrátil se, vyšplhal se znovu na kotle a trpělivě shledal do jedné své šachové figurky a několik klapek ze své flétny.

Tou dobou začalo hrozit nebezpečí ohně. Výkřiky hrůzy a bolesti plnily vzduch. Spousta lidí byla opařena, mnoho jich bylo zmrzačeno; výbuch vrazil železný sochor do těla jednomu z mužů – myslím, že říkali, že to byl kněz. Nebyl hned mrtev a jeho utrpení bylo strašné. Mladý, patnáctiletý francouzský námořní kadet, syn jednoho francouzského admirála, byl strašlivě opařen, ale snášel statečně svá muka. Oba lodní důstojníci byli zle opařeni, přece však zůstali stát na svých místech. Přitáhli člun s dřívím a společně s kapitánem odráželi zuřivý zástup přestrašených vetřelců, až se jim podařilo přenést do člunu především raněné a umístit je v bezpečí.

Když pan Wood a Henry padli do vody, zamířili k břehu, který byl jen několik set yardů daleko; Henry však pojednou řekl, že myslí, že není raněn (jaký neuvěřitelný omyl!), a že tedy poplave zpátky k lodi a pomůže zachraňovat raněné. Rozloučili se tedy a Henry se vrátil.

V té době se začal oheň prudce šířit a několik lidí, kteří byli uvězněni pod troskami, žalostně naříkalo o pomoc. Všechno úsilí o zdolání ohně se ukázalo marné, odhodili tedy kbelíky stranou a důstojníci se vrhli kupředu se sekyrami…