Miliónová bankovka

Asi desátého dne své proslulosti rozhodl jsem se splnit povinnost k vlasti zdvořilostní návštěvou u amerického vyslance. Přijal mě tak nadšeně, jak se v mém případě slušelo, vyčetl mi, že konám povinnou návštěvu tak pozdě, a prohlásil, že mohu získat jeho odpuštění jedině tenkrát, zasednu-li toho dne u něho při večeři na místo uvolněné tím, že jeden z pozvaných onemocněl. Řekl jsem, že přijdu, a dali jsme se do hovoru. Ukázalo se, že chodil do školy s mým otcem, že pak spolu studovali na Yaleově univerzitě a zůstali nejvřelejšími přáteli až do otcovy smrti. A tak mě pozval, abych trávil u něho v domě všechen volný čas, a já se samozřejmě nedal dvakrát nutit.

Nejen že jsem se nedal nutit; s radostí jsem přijal. Kdyby to prasklo, mohl by mě nějak uchránit před úplnou zkázou; nevěděl jsem jak, ale snad by ho něco napadlo. Bylo příliš pozdě, abych mu mohl odhalit svoje tajemství, třebaže na počátku své strašné londýnské kariéry byl bych mu je odhalil bez váhání. Ne, teď už jsem se toho nemohl odvážit; zabředl jsem už příliš hluboko, abych mohl odkrýt karty před přítelem, s nímž se znám tak krátce; ale ze svého vlastního hlediska jsem se docela dobře držel nad vodou. Abyste totiž rozuměli, hodně jsem si půjčoval, ale vždycky jsem dbal, abych si nepůjčoval nad poměry – to znamená, abych nepřekročil možnosti, které mi poskytne můj plat. Nemohl jsem ovšem vědět, jaký můj plat bude, ale mohl jsem bezpečně odhadovat jeho výši, neboť jsem věděl, že vyhraji-li sázku, budu si moci vybrat kterékoli zaměstnání, jež mi ten bohatý starý pán bude schopen opatřit, pokud já prokáži, že je mohu vykonávat; že to prokáži, o tom jsem vůbec nepochyboval. Pokud pak šlo o sázku, ničeho jsem se nebál; vždycky jsem měl štěstí. Odhadoval jsem tedy svůj plat na šest set až tisíc liber ročně; to znamená šest set za první rok a pak rok za rokem čím dál víc, až svou zdatností získám tu vyšší částku. Dosud jsem byl dlužen jenom tolik, že se to rovnalo mému platu za první rok. Všichni se snažili půjčit mi peníze, ale pod různými záminkami jsem je odrážel; vypůjčil jsem si tedy dosud jen tři sta liber na penězích a dlužil jsem dalších tři sta liber za stravu a byt a za různé nákupy. Doufal jsem, že mi plat za druhý rok vystačí na zbytek měsíce, budu-li obezřetný a hospodárný, a umiňoval jsem si přísně o to dbát. Jakmile měsíc skončí a můj zaměstnavatel se vrátí z cest, všechno se zase spraví, protože věřitelům postoupím svůj plat za ty dva roky a rovnou se vrhnu do práce.

Na té večeři se sešla milá společnost, čtrnáct lidí. Vévoda a vévodkyně z Shoreditche a jejich dcera hraběnka Anna Gracie Eleonora Celestýna a tak dále a tak dále de Bohun, hrabě a hraběnka z Newgate, vikomt Cheapside, lord a lady Blatherskitovi, několik lidí obojího pohlaví bez titulů, vyslanec s chotí a dcerou a přítelkyně jeho dcery, dvaadvacetiletá anglická dívka jménem Porcie Langhamová, do které jsem se ve dvou minutách zamiloval a která se právě tak rychle zamilovala do mne – to jsem viděl i&n…