Miliónová bankovka

Měli jsme se krásně; určitě jsme se měli krásně my dva, slečna Langhamová a já. Tak mě okouzlila, že jsem nedokázal spočítat, co držím v ruce, když se mi v kartě objevily víc než dvě řady; a měl-li jsem už vyhráno, nikdy jsem to nepoznal, začal jsem nabírat další karty a vždycky bych to byl prohrál, jenže ona hrála úplně stejně, protože jí prostě bylo zrovna tak jako mně; a tak jsme nikdy nikdo nevyhráli, a vůbec jsme se nedivili, že nevyhráváme; prostě jsme oba věděli, že jsme šťastni, nic jiného jsme ani nechtěli vědět a nepřáli jsme si být vyrušováni. A já jí pak řekl – opravdu jsem jí to řekl – že ji miluji; a ona – nu, ona zčervenala až po kořínky vlasů, ale byla ráda; a doopravdy mi řekla, že je ráda. Ne, takový večer jsem ještě nezažil! Kdykoli jsem zapisoval figury, vždycky jsem k tomu něco připsal; a kdykoli zapisovala ona, potvrdila mi příjem. Nemohl jsem ani říci: „Dvě navrch,“ abych nedodal: „Bože, vy jste krásná!“ A ona říkala: „Dvě osmy, dva kluci, tři desítky, jedna sedma a dvě sedmy, to jsou tři sedmy, viďte, že je to tak?“ a úkosem se na mne dívala zpod řas, ach, tak krásně a vychytrale! Hotové blaho!

Mluvil jsem s ní naprosto poctivě a otevřeně, řekl jsem jí, že nemám ani cent, jenom tu milionovou bankovku, o které tolik slyšela, která mi však nepatří, a to podnítilo její zvědavost; ztišil jsem hlas a pověděl jsem jí celou tu historii od samého začátku a ona se div smíchy nezalkla. Nemohl jsem pochopit, co jí na tom, u všech čertů, může být k smíchu; ale prostě jí to bylo k smíchu; každou půl minutu ji nějaká nová podrobnost rozesmála a já se musel zarazit asi tak na půl druhé minuty, aby se zase mohla uklidnit. Smála se, až jí z toho bylo nanic – tak mi to sama řekla; nic takového jsem nikdy neviděl. Chci říci, že jsem nikdy neviděl, aby bolestný příběh – příběh plný nesnází, starostí a obav – takhle účinkoval. A miloval jsem ji tím víc, neboť jsem viděl, že umí být veselá, i když se nic veselého neděje; takovou ženu jsem přece brzy mohl potřebovat, jak už věci vypadaly. Samozřejmě jsem jí řekl, že musíme dva roky počkat, až budu ze svého platu opravdu něco mít; ale to jí nevadilo, jenom vyjádřila naději, že budu utrácet co nejobezřetněji, abych nenadělal dluhy na účet platu za třetí rok. Pak se začala trochu strachovat a chtěla vědět, zda jsme se nezmýlili a nepočítali pro první rok s větším platem, než jaký opravdu bude. To promluvil zdravý rozum a trochu mi ubylo sebedůvěry; ale vnuklo mi to dobrý obchodnický nápad a okamžitě jsem se s ním vytasil.

„Porcie, miláčku, bylo by ti proti mysli jít se mnou, až se setkáme s těmi starými pány?“

Trochu se polekala, ale řekla:

„N-ne, nebylo, kdyby tě moje přítomnost povzbudila. Ale – myslíš, že se to hodí?“

„Nevím, jestli se to hodí – vlastně se bojím, že ne; ale závisí na tom tak mnoho –“

„Pak jdu s tebou, ať se to hodí nebo nehodí,“ odpověděla v krásném a šlechetném nadšení. „Jak já budu šťastná, když budu vědět, že někomu pomáhám!“

„Že pomáháš? Vždyť ty to všechno ud…