Tajemný cizinec

Kapitola VIII

Ne a ne usnout. Spánek se mi nevyhýbal proto, že jsem byl pyšný na svoje cesty, že mě vzrušil ten let kolem celého světa až do Číny nebo že jsem se v duchu poškleboval tomu Bartelu Sperlingovi, co si sám říkal „cestovatel“ a na nás ostatní koukal spatra, protože kdysi byl ve Vídni a vůbec jako jediný kluk z Eseldorfu podnikl takovou cestu a viděl divy světa. Jindy by mi tohle nedalo spát, ale tentokrát mi to bylo jedno. Těžkou hlavu mi dělal Nikolaus, moje myšlenky se točily jen a jen kolem něho a vzpomínal jsem na ty krásné časy, co jsme spolu prožili, když jsme za dlouhých letních dní dováděli a skotačili po lesích, po lukách a na řece, když jsme v zimě bruslili a sáňkovali a rodiče si zatím mysleli, že jsme ve škole. A teď už vlastně opouští ten mladý život, léta a zimy budou přicházet a odcházet a my ostatní se budeme toulat a hrát si jako dřív, ale jeho místo zůstane prázdné; už se s ním nebudeme vídat. Zítra ho nic ani ve snu nenapadne, bude to stejný Nikolaus Bauman jako vždycky, a mě bude obcházet hrůza, až ho uslyším, jak se směje, až ho uvidím, jak bezstarostně a lehkomyslně dovádí, protože já v něm budu vidět mrtvolu s voskovýma rukama, se strnulýma očima, a bude mi připadat, že mu už zastřeli tvář rouškou; nenapadne ho nic pozítří ani popozítří, a zatím ta kratičká řádka jeho dní bude rychle prchat, ta strašná událost bude čím dál blíž, osud mu bude čím dál pevněji zadrhovat tu svou smyčku, a vědět o tom nebude nikdo, jenom Seppi a já. Dvanáct dní – už jen dvanáct dní. Bylo to hrozné pomyšlení. Uvědomil jsem si, že mu v duchu neříkám důvěrně Nik a Niki, ale nazývám ho celým jménem a myslím na něj s takovou vážností, jako se myslí na mrtvé. A když se mi tak vybavovaly v paměti všechny ty naše společné příhody, a zrovna se hrnuly, taky jsem si uvědomil, že většinou vzpomínám na případy, kdy jsem mu ukřivdil nebo ublížil, a všechny mě teď káraly a peskovaly, takže se mi srdce až svíralo lítostí, jak už to bývá, když si vzpomínáme, jak nevlídně jsme se kdysi zachovali k přátelům, kteří teď už odešli na druhý břeh, a hrozně bychom chtěli, aby se třeba jenom na okamžik vrátili, takže bychom mohli před ně kleknout a prosit je: „Smiluj se a odpusť mi.“

Jednou, když nám bylo devět, došel skoro dvě míle daleko obstarat něco místnímu sadaři, ten mu pak za to dal nádherné veliké jablko, takže se Nikolaus úžasem a radostí div nezbláznil, honem s ním spěchal domů, a když mě cestou potkal, nechal mě podívat se na to jablko, protože ho ani nenapadlo, že bych ho mohl obelstít, ale já mu s ním utekl, v běhu jsem je hryzal, on za mnou pádil, prosil, abych mu to jablko vrátil, a když mě tedy dohonil, vrátil jsem mu je, ale to už z něho zbyl jen ohryzek a já se ještě k tomu smál. Rozplakal se, otočil se ke mně zády a povídá, že jablko chtěl dát sestřičce. To mě ťalo do živého, protože se zrovna pomalu vykřesávala z nějaké nemoci a on by si byl užil blaženou, pyšnou chvilku, až by viděl, jak se sestřička raduje, jak je překvapená a&…