Tajemný cizinec

Kapitola IX

Satan tak podivuhodně překonával čas i vzdálenost. Neexistovaly pro něj. Říkal, že si čas a vzdálenost vymysleli lidé, a jsou to prý vylhané představy. Často jsme s ním odlétali do nejvzdálenějších končin zeměkoule a pobývali tam týdny i měsíce, a přece jsme zpravidla byli pryč pouhý zlomek vteřiny. Dalo se to dokázat na hodinách. Když se lidi u nás v městečku jednoho dne už hrozně rmoutili, že se komise pro potírání čarodějnictví bojí zakročit proti astrologovi, proti domácnosti otce Petra, ba vůbec proti komukoli, kdo není úplný chudák a sirotek, přešla je všechna trpělivost, vzali boj proti čarodějnictví do vlastních rukou a dali se do pronásledování jedné moc známé dámičky, co se o ní všeobecně vědělo, že si navykla zrovna ďábelsky ulevovat lidem, na příklad taky tím, že je koupala, myla, dobře živila, místo aby jim pouštěla žilou a patřičně je očišťovala, jak to dělají lazebníci. Přiběhla ulicí, v patách měla řvoucí, spílající smečku, a tak hledala útočiště v tom a zas v onom domě, ale všude jí zabouchli dveře před nosem. Ta smečka ji takhle štvala déle než půl hodiny, my pořád za nimi, protože jsme nechtěli o nic přijít, a když jí nakonec došly síly, upadla, a oni ji chytili. Dovlekli ji k jednomu stromu, přehodili provaz přes větev a hned na něm začali vázat smyčku, kdežto několik jiných zatím tu ženskou drželo, ona naříkala a prosila, a nablízku tu zatím stála její dceruška, dívala se na to všechno a plakala, ale bála se třeba jen hlesnout nebo prstem hnout.

Oběsili tu dámičku a já po ní hodil kámen, i když jsem ji v duchu litoval, ale kamenovali ji všichni, každý si taky dával pozor, co dělá ten druhý, a kdybych nedělal to, co všichni ostatní, ještě by si toho mohli všimnout a hned by se to rozneslo. Satan se dal do smíchu.

Kdo stál nablízku, užasle a nevrle se po něm podíval. Se zlou se potázal, že se teď smál, protože městečko stejně už po něm podezřívavě číhalo kvůli těm jeho nevymáchaným, posměšným řečem i kvůli té nadpřirozené hudbě a mnoho lidí ho mezi čtyřma očima pomlouvalo. Místní kovář, chlap jako hora, svolal teď na něj všeobecnou pozornost, když zahromoval, aby ho všichni slyšeli:

„Čemu se směješ? Ven s tím! A taky laskavě přítomným vysvětli, proč jsi nehodil kámen.“

„Víš to jistě, že jsem nehodil?“

„To tedy vím. Z toho se nevyvlékneš, to máš marné; já se na tebe díval.“

„Já taky – já tě taky viděl!“ křičeli dva další.

„Tři svědci,“ povídá Satan. „Kovář Mueller; řeznický mládenec Klein; tkalcovský tovaryš Pfeiffer. Tři docela obyčejní lháři. Chce ještě někdo svědčit?“

„Na tom nesejde, jestli tu jsou či nejsou další svědci, nesejde ani na tom, co si o nás myslíš – tři svědci stačí, aby s tebou byl amen. Dokaž, že jsi hodil kámen, nebo to s tebou dopadne bledě.“

„To je slovo!“ vykřikl dav, zavlnil se a sevřel co nejblíž kolem středu zájmu.

„A nejdříve nám odpovíš na tu první otázku,“ zvolal kovář, celý šťastný, že je mluvčím lidu a hrdinou téhle chvíle. „Čemu ses smál?“

Satan se usmál a docela mi…