Tajemný cizinec

Kapitola IV

Když otec Petr nazítří zaplatil Solomonu Isaacsovi ve zlatě a ostatní peníze u něho uložil na úrok, hned z toho byla spousta řečí. Nastala taky příjemná změna; mnoho lidí přišlo otci Petrovi blahopřát, hezká řádka dávných přátel, co ochladli, začala se zase chovat vlídně a přátelsky a na dovršení všeho byla Marget pozvána na večírek.

A nevězelo za tím žádné tajemství: otec Petr podle pravdy vylíčil celou událost, dodal, že ji nemůže vysvětlit, ale je mu jasné, pokud on tomu rozumí, že tu zasáhla ruka prozřetelnosti.

Několik lidí potřáslo hlavou a dalo se slyšet mezi čtyřma očima, že to spíš vypadá na ruku Satanovu; opravdu hádali překvapivě dobře, když se uváží, o jaké šlo nevědomce. Někteří se kolem nás kluků začali lstivě točit, snažili se z nás lichotkami vymámit, abychom prý „řekli pravdu“, a slibovali, že to nikdy nikomu neřeknou, chtějí to vědět jen pro svůj klid, protože je to všechno tak podivné. Dokonce chtěli od nás to tajemství koupit za hotové peníze, a kdybychom si byli dokázali něco vhodného vymyslet – ale nedokázali jsme si nic vymyslet, tak duchaplní jsme nebyli, a museli jsme se tedy příležitosti vzdát, a to byla škoda.

Tohle tajemství jsme přechovávali bez jakýchkoli nesnází, ale to druhé, to veliké a nádherné, nás zrovna pálilo v útrobách, jak se žhavě dralo ven a jak my žhavě toužili taky je ven pustit a všechny lidi jím ohromit. Ale museli jsme je zamlčet; vlastně se zamlčelo samo. Satan řekl, že tomu tak bude, a bylo tomu tak. Každý den jsme prchali a scházeli se o samotě v lese, abychom mohli mluvit o Satanovi, a opravdu jsme na nic jiného nemysleli, na ničem jiném nám nezáleželo a ve dne v noci jsme Satana čekali, doufali jsme, že přijde, a byli jsme čím dál netrpělivější. Ostatní kluci nás už vůbec nezajímali a neúčastnili jsme se jejich her a podniků. Od té doby, co jsme poznali Satana, připadali nám nudní a jejich počínání bylo tak malicherné a všední vedle dobrodružných výprav do dávných let a mezi souhvězdí, vedle jeho zázraků, rozplývání, výbuchů a vůbec jeho kousků.

Prvního dne jsme kvůli něčemu trnuli úzkostí, a pod tou či onou záminkou jsme pořád chodili do domu otce Petra, abychom věděli, na čem jsme. Šlo nám o ty zlaté mince; báli jsme se, že se rozpadnou v prach jako pohádkové peníze. Kdyby se rozpadly – ale nerozpadly se. Až do večera si nikdo na nic takového nepostěžoval, a tak jsme určitě věděli, že je to opravdové zlato, a pustili jsme starosti z hlavy.

Chtěli jsme se na něco zeptat otce Petra, a tak jsme se napřed rozlosovali, kdo tu otázku položí, a druhého dne večer jsme trochu ostýchavě šli k …