Tajemný cizinec

Kapitola XI

Satan mě takhle navštěvoval celý rok, ale nakonec se objevoval čím dál řidčeji, až se pak dlouhý čas neobjevil vůbec. Vždycky jsem se v takových obdobích cítil tak sám a skličovalo mě to. Měl jsem pocit, že ztrácí zájem o náš maličký svět, a možná, že nechá návštěv úplně. Když konečně jednoho dne zase přišel, byl jsem radostí bez sebe, ale jen chviličku. Prý mi přišel říct sbohem, a to naposled. Prý musí všelicos prozkoumat a zařídit v jiných končinách vesmíru a zdrží ho to tam na delší čas, takže já bych se ho tak jako tak už nedočkal.

„Ty vážně odcházíš a nikdy se už nevrátíš?“

„Ano,“ povídá. „Přátelili jsme se spolu dlouho a bylo to milé – milé oběma; ale teď musím odejít a už se spolu neuvidíme.“

„V tomto životě, Satane – ale v dalším životě? Jistě se přece setkáme v dalším životě?“

V té chvíli mi naprosto klidně a střízlivě dal tuhle podivnou odpověď: „Není žádný další.“

Jakýsi podvratný vliv, prýštící z jeho duše, vnikl do mé duše a probudil ve mně mlhavý, zastřený, ale blažený a nadějný pocit, že tato neuvěřitelná slova snad jsou pravdivá – že dokonce jistě jsou pravdivá.

„Nikdy tě to nenapadlo, Theodore?“

„Ne. Jak mě to mohlo napadnout? Ale kdyby to jen byla pravda –“

„Je to pravda.“

Pocítil jsem v prsou hotový výbuch vděčnosti, ale pochybnost ji zarazila, než měla čas vyjádřit se slovy, a já mu povídám: „Ale – ale – viděli jsme ten budoucí život – viděli jsme ho, jak opravdu bude, a tak –“

„To bylo vidění – neexistoval.“

Probouzela se ve mně tak skvělá naděje, že mi to až bralo dech. „Vidění? Vi –“

„I život je jenom vidění, je jenom sen.“

Zrovna to elektrizovalo. Bože! Když jsem tak hloubával, tisíckrát mě napadla právě tato myšlenka!

„Nic neexistuje; všechno je sen. Bůh – člověk – svět – slunce, měsíc, hvězdná poušť – sen, všechno sen; neexistují. Neexistuje nic než prázdný prostor – a ty!“

„Já!“

„A ty nejsi ty – nemáš žádné tělo, žádnou krev, žádné kosti, jsi pouhá myšlenka. Ani já neexistuji; jsem jenom sen, stvořila mě tvá představivost. Za okamžik si to uvědomíš, pak mě vyloučíš ze svých vidění a já se rozplynu do nicoty, co sis mě z ní stvořil…

Hynu už teď – pomíjím – mizím. Za chviličku budeš sám v prostoru bez břehů, budeš bloudit jeho bezmeznými samotami navždy bez přítele i druha – protože zůstaneš myšlenkou, jedinou existující myšlenkou, a je dáno tvou přirozenou povahou, že je to myšlenka neuhasitelná a nezničitelná. Ale já, tvůj ubohý sluha, jsem tě objevil tobě samému a osvobodil tě. Sni další sny, a lepší!

Je to podivné, žes to netušil před dávnými léty – před stoletími, věky, eóny! – protože trváš, bez jediného druha, po všechny …