Tvrdohlavá žena

JEDNÁNÍ DRUHÉ

Oupravný pokoj

Výstup první

HRDOPYŠKA, VYDŘIDUŠKA

HRDOPYŠKA. Tedy myslíte, pane správce, že si nechá ten človíček říct?

VYDŘIDUŠKA. Hehe, račte milostivě dovolit, všech deset oblízne. Chuděra v těsném fráčku! Školu a nevěstu najednou – to je ambo, na které si pan kandidát ani vsadit nemůže. 

HRDOPYŠKA. A víte jistě, že nemá nikde jinou známost? 

VYDŘIDUŠKA. Nic nemá – on nemá vůbec prachnic. A kdyby měl! Před slovem Vaší Milosti rozpadne se všecko v prach a popel. 

HRDOPYŠKA. Ale copak je vlastně takto za člověka? Já bych nerad, aby mládež nebo děvče do nejistých rukou – je pořádný člověk? 

VYDŘIDUŠKA (neví, co má říct). Já bych nevěděl – že by – aby – co by 

HRDOPYŠKA. Není tulák? 

VYDŘIDUŠKA (s ousměškem). To sotva! On musí vyjít půl leta s podrážkou. 

HRDOPYŠKA. Karbaník? 

VYDŘIDUŠKA. Také bych nevěděl; leda by hrál o knoflíky. Co vydře, dá za knihy. 

HRDOPYŠKA. Za knihy? (Vrtí hlavou) 

VYDŘIDUŠKA. Oh, co já se už hlavou navrtěl! co namluvil! Ale jako by hrách na stěnu házel. 

HRDOPYŠKA. Jaké knihy? 

VYDŘIDUŠKA. To je právě jádro hlouposti! České! Nač potřebuje učitelský vůbec knihy – ale české! To je hloupost jako babylonská věž! 

HRDOPYŠKA. Ah – on bude tedy jeden z těch bláznů, co si přezdívají vlastenců? 

VYDŘIDUŠKA. O, ten je kovanej! A největší kříž mám s ním od té chvíle, co chodí čert po zemi. 

HRDOPYŠKA. Jak to myslíte? 

VYDŘIDUŠKA. Ach, prosím Milosti, copak je ta nešťastná konstituce něco jiného? Vždyť je to zmatek a nepořádek, neposlušnost a neuctivost – že může poctivý ouřadník o rozum přijít! A zvláště tenhle patent od 7. září! Já bych se lítostí propad, když na to pomyslím. Žádné poddanství. Načpak stvořil Pán Bůh panstvo a ouřady, když nemá bejt poddaných? Ten sněm musel bejt zrovna slepotou poražen, když to dekretýroval! 

HRDOPYŠKA. Nechme toho – a pošlete mi kandidáta, abych tu věc spořádal. 

VYDŘIDUŠKA. Pošlu, Milosti! Věc bude snadno v pořádku. On se chytí stropu radostí. Račte mu jen přitom takhle nějakou pilulku stran těch kněh a daremných řečí mezi zuby strčit, to mu vyčistí mozeček. On nasazuje našim sedlákům všelijaké vrtochy do uší – a kazí daremně lid. Já bych ho rád zklepal, ale ode mne už máloco přijme; když ale Vaše Milost vznešená usta rozváže: to mu zatřese osrdím. (Odejde) 

HRDOPYŠKA. Panáček bude bezpochyby jeden z těch třeštěnců, ježto si pro své bláznění hru na demokracii, na svobodu atd. vymyslili! Nu, však my najdeme brzo ruce, které jim ty titěrky poberou. (Klepe se na dveře) Jen dál!

Výstup druhý

PĚNKAVA. Předešlý

PĚNKAVA. Pan baron ráčil poručit – 

HRDOPYŠKA. Ah – bezpochyby –? 

PĚNKAVA. Jan Pěnkava, školní pomocník. 

HRDOPYŠKA. Slyšel jsem, slyšel. Bylo mi o vás povědíno, že jste svému stavu s velikou láskou oddaný. 

PĚNKAVA. Poctivý člověk dělá, co může, když chce mít pokoj se svým svědomím. 

HRDOPYŠKA. Jste také mezi kandidáty, co se o zdejší školu ucházejí? 

PĚNKAVA. Jsem, pane barone! Supliku jsem zadal, ale nedělám si velké naděje. 

HRD…