Lesní panna aneb Cesta do Ameriky

PROMĚNA

Háj; sem tam nižší a vyšší křoviny i stromoví, v jehož lupení je LESNÍ PANNY viděti. Vše tvoří malebné skupení. Hudba.

Výstup 5.

JASANA, LESNÍ PANNY.

JASANA: Chutě ven, z těch temných domů,
Z křoviska i silných stromů,
Chutě sestry – chutě ven

Na teplounký letní den!

LESNÍ PANNY přicházejí kupředu.

JASANA: Jenom jednou do roka nám přáno
Kročit na to zemské kvítí,
V poledne, když slunce svítí –
Na hebounké trávě podovádět,
Laškovat a tance vésti,
K lidským obydlím se nésti,
Milující párky svádět.
Jinak ale panna lesní
V půlnoci jen na zem vstoupá,
V chladné rose tělo koupá,
Prchá hrad i chýše vesní;
A když se k ní člověk zblíží,
Již ho smrti náruč tíží.

PANNY: A když se k ní člověk zblíží,
Již ho smrti náruč tíží.

JASANA: Dnes tu ale slavme ples,
Ať se ozve vrch i les!

Tanec LESNÍCH PANEN.

Po tanci:

JASANA: Stůjte! Lidskou nohu cítím
Běžet po drnu a kvítím –
Ejhle, dívka z blízké vesnice!
Rozptylte se, milé sestřice.
Poslechněme, co ji žene
Tuto chvíli v pustá lada.
Snad má srdce rozbolené,
Tu jí pomoz naše rada!

PANNY: Má-li srdce rozbolené,
Pomůže jí naše rada.

Rozběhnou se po křovinách.

Výstup 6.

TEREZKA, pak ISIDOR.

TEREZKA: Ty můj Bože – to jsem běžela, sotva dechu popadám. Už jsem myslila, že přijdu pozdě. A kdo ví, jestli jsem nevyvedla něco hloupého; – dnes máme svatého Jana Křtitele, to prý není o polednách v širém poli jisto – Panenko Maria, snad se mi nic nestane? Já za to nemůžu, já musela Isidora objednat – jinde se s ním nemůžu sejít, otec mi to zaporučil, a já s ním musím mluvit; on se tak divně s otcem rozešel, a půjde-li opravdu do té Ameriky –

ISIDOR: Ach, zlatá Terezko! Tu jsem!

TEREZKA: Našel tě učedník?

ISIDOR: Našel, a já jsem rád, že můžu s tebou promluvit.

TEREZKA: To bych neřekla! Podle toho, co jsem o tobě slyšela, nemusí ti na tom tuze mnoho záležet, jestli se mnou mluvíš nebo ne. Ty prý chceš tedy opravdu do té Ameriky?

ISIDOR: Chci, vždyť jsem o tom s tebou často rozprávěl.

TEREZKA: Opravdu?

ISIDOR: Vždyť víš příčinu.

TEREZKA: Vím, vím – ale ne od tebe! Ta mi musela teprva napadnout. Ty jsi lhář, ošklivý lhář!

ISIDOR: Ale Terezko, jakápak je to titulatura?

TEREZKA: Ty mě nemiluješ – a proto chceš odtud – nevíš jak se mne zbavit –

ISIDOR: Ale moje milá Terezko!

TEREZKA: Já nejsem tvoje milá Terezka, sice bys nechodil do Ameriky.

ISIDOR: Ale nebuď jenom tak tvrdohlavá.

TEREZKA: Cože? Tvrdohlavá? Já, osoba jako z vosku a dykyty^[7], já tvrdohlavá? No, nynčko teprva vidím, že sis mě nikdy ani dobře nevšiml, žes mě tedy nemoh’ ani milovat, žes mi jen tak ledabylo něco mluvil, aby ti jazyk nezdřevěněl.

ISIDOR: Ó já nešťastný učitel! Tohle jsou potom moje radosti!

TEREZKA: Cože? Ty si chceš ještě naříkat? Nebyla jsem s tebou vždycky jako s máslem? Ale nynčko zatočím s tebou jináč. Ty zde zůstaneš.

ISIDOR: Cože?

TEREZKA: Ty zde zůstaneš! Já tě naučím poslouchat!

ISIDOR: A tohle by byla pěkná lekce! Poníženě ruku líbám, to by bylo…