Lesní panna aneb Cesta do Ameriky

JEDNÁNÍ II.

Les. Po pravé straně zbořeniště, po levé skalina, uprostřed je viděti hloub do lesa.

Výstup 1.

CIKÁNI rozloženi po trávě i po sutinách. Nazad rozdává stará cikánka jídla z velkého kotle. VIDUKA a HIRALY vpředu.

VIDUKA: Jsem žádostiv, jestli Dora tentokráte zvěř přižene.

HIRALY: Holka je liška – ta tak snadno kohouta nepustí – a kdyby ho měla zakousnout.

VIDUKA: Jenom jestli jsme ji neposlali nadarmo.

HIRALY: Ah! Vára má tenké uši – ten se jistě nepřeslech’.

VIDUKA: Že to jsou vystěhovalci? Nu, dejž, kdo dát může.

HIRALY: Za čtvrt hodiny to víme; nepřijdou-li brzo, tedy se nedali ze silnice svésti – a pečeně nám uklouzne.

VIDUKA: Je to zlořečené řemeslo; ale jsou zlé časy – a padne-li nám kdo do ruky – proč nezůstane doma, proč se stěhuje – proč nás uvádí do pokušení?

HIRALY: Nu, nu, jen se za to nepohlavkuj. Bude-li stát honba za to – rozběhnem se, jako by nás rozprášil – a pozejtří jsme zase u červené skály pohromadě.

VIDUKA: Teď musíme ale hledět, aby byli naši lidé veselé mysli. He, jonáci! Děvice! Jakpak, abyste si poskočili? Zde je to jako na královských kobercích, dokud jsme panovali v Egyptě.

HIRALY: I – k tanci se nedají dvakrát pobízet.

Tanec. Mezi tancem šel VIDUKA s HIRALYM na zbořeniště, odkud se oba do lesa dívají.

Po tanci.

VIDUKA: Hejsa! Tamhle se něco kmitá! Vidíš to?

HIRALY: Vidím, to je Dora!

VIDUKA: Hola chaso – vari z cesty! Honem do děr! Dostaneme hosty – Dřív se jim ale dobře musíme na srst podívat – nežli začne přátelství.

Všichni zajdou za zbořeniště.

Výstup 2.

DORA v selských šatech, pak ISIDOR.

DORA: Jenom ještě co by postřelený zajíc doskočil – a jsme na místě.

ISIDOR (přijde s tlustou sukovitou holí, klobouk se širokou střechou, holý krk, silné vousy, filec^[8] na zádech): Já jsem ale ještě mizernější, nežli postřelený zajíc.

DORA: To se zas napraví. Podívejte se jen kolem, jaké je tu hezké místečko! K odpočinutí jako schválně stvořeno. A tamhle tím průsekem přijdete potom hned na hlavní silnici.

ISIDOR: No, dejž to Pán Bůh, moje kuřátko! Neboť moje pedály jsou už celé rozštemovány, a kdyby nebylo tebe –

DORA: Mne?

ISIDOR: Na mou kuši, já bych se byl v tom lese někde natáhl – a ani heverem by mě nebyli vyzdvihli. Ale tys mě táhla ještě za sebou – jako pravý magnet.

DORA: Ale jděte, co to mluvíte? Vy byste byl vstavu sprosté holce něco navěsit – to jsem si od vás nezasloužila.

ISIDOR: Ale umučená dobroto! Copak tě to napadá?

DORA: Já se nabídla z upřímného srdce, že vám mnohem kratší cestu ukážu, když jste seděli v poslední hospodě tak ztrmáceni, ale proto si nemusíte ze mne posměch dělat.

ISIDOR: Ale milá cest ukazovačko, kdopak se ti posmívá? Toť je pouhý důkaz mé uznalosti – a když tě štípnu do tvářinky, to je, jako bych ti dal vysvědčení, že jsem s tebou nanejvýš spokojen. Poctivý demokrat nemá beztoho nic na rozdanou.

DORA: Demokrat? Copak je to za zvíře?

ISIDOR: Oh, to je vzácné zvíře!

DORA: Není možná.

ISIDOR: Ale má zvláštní neštěstí.

DORA: Prosím vás!

ISID…