Lesní panna aneb Cesta do Ameriky

PROMĚNA

V amerikánském lese. Po pravé straně nedodělané staveni osadníků – před ním neotesané klády.

Výstup 2.

BARNABÁŠ, v oděvu velmi jednoduchém, v tváři zarostlý, otesává kládu. Děti sbírají třísky a roští. Nazad vykopávají dva osadníci pařez.

BARNABÁŠ: Tohle není už pražádná existence! – ó, Ameriko, Ameriko! tebou jsem si pěkně posvítil. Doma jsem moh’ sedět na peci – tady se musím péci na slunci – (Ukáže na stavení.) a tahle bouda je můj palác. A co zkusím s Voršilou! Já mám očistec na zemi – a mohl bych napsat ze svého života kroniku, že by při ní mládenci a panny krvavé slzy prolévali.

KAČENKA: Tatínku, tatínku! Tamhle leží hrozitánský had –

BARNABÁŠ: Nech ho ležet – to je náš milý spoluobčan, rozený republikán.

FRANTÍK: Ta je hloupá! Ona se ho bojí!

Výstup 3.

VORŠILA, předešlí.

VORŠILA: No, co je to zase, pane presidente? Je už po díle? Má se kláda sama otesávat? Má se stavení samo dodělat?

BARNABÁŠ: Ale Voršilo, já táhnu jako kůň.

VORŠILA: Táhni, vždyť jsi se sám zapřáh’, já tě k tomu nenutila – pane presidente! He, děti – kde zas běháte? Chcete, aby vás něco pokousalo?

BARNABÁŠ: Jakpak stará? Nemáš tam něco na zub? To amerikánské povětří tráví jako vitriol; mně se pořád zdá, že mám v žaludku díru.

VORŠILA: Nu jdi si – jdi! Zastřel si bažanta nebo nějakého indiána, vždyť jsi o tom fantazíroval, pane presidente!

BARNABÁŠ: Pro Boha tě prosím, Voršilo, přestaň mi s těmi špičkami. Není moje neštěstí už dost veliké? Kdyby mě viděli moji kamarádi od Lemonů v téhle posituře^[18] – oni by mě dali do plátku a obrázek k tomu.

VORŠILA: No, vždyť jsi to sám chtěl. Vyjez tedy, co sis nadrobil.

BARNABÁŠ: Ach, já bych presidýroval nejraději nad českými džbánky – ty milý Bože, to by byla zase existence! Jenom mázíček – ach! mně se lepí už jazyk na dásně, když si na to vzpomenu.

VORŠILA: Ale já si právě vzpomínám, že nemáme kus masa v kuchyni. Jdi tedy a ohlídni se po něčem, ať to má už peří, nebo srst.

BARNABÁŠ: Musí to být hned?

VORŠILA: Hned! Nebo chceš, abych ti pomohla? Víš, co jsem ti doma slíbila? Toho se budu držet. Já opustila dům a pole, abych se dřela jako nádenice – a to musím být každou chvíli přichystána, že přijdou na nás lidojedi. (Zatíná pěstě.) Ó, Bože! Bože! – já bych tě hned –

BARNABÁŠ: Piáno, dušičko, piáno!

VORŠILA: Hubu drž! – dělej, ať něco přineseš!

BARNABÁŠ sundává flintu a růžek s prachem, který visí vedle okna.

VORŠILA: Já se nechala jenom jednou ošidit – ale teď musí platit moje vůle! (k DĚTEM) Musíte ty klocy na sobě mermomocí dřít? Nemáte doma co dělat? (Dá každému štulec.) Hybaj do komory!

DĚTI pláčou a běží do stavení.

VORŠILA za nimi.

BARNABÁŠ: Teď by bylo už nejlíp, kdybych mohl z té slavné Ameriky upláchnout – někam na ostrov – a být Robinsonem. Tady není už žádná existence! A nebo kdybych se mohl navrátit zas domů – ty milý Bože! To by byla opice! Čtyry neděle bych se nehnul od čepu a potom bych si vlez na toho škrabáka, co píše o Americe! Tomu bych pověděl, zač je toho loket, musel b…