České granáty

Josef Kajetán Tyl

49 

Elektronická kniha: Josef Kajetán Tyl – České granáty (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: tyl13 Kategorie:

Popis

E-kniha Josef Kajetán Tyl: České granáty

Anotace

O autorovi

Josef Kajetán Tyl

[4.2.1808-11.7.1856] Josef Kajetán Tyl se narodil roku 1808 v Kutné Hoře, jeho otec byl krejčím a vojenským muzikantem. Tyl od 1822 studoval na gymnáziu v Praze a od roku 1826 v Hradci Králové, kde bydlel u Klicpery. Do Prahy se vrátil na filosofii, ale již 1829 hraje české hry u Hilmarova kočovného divadla. Po rozpadu divadla hrál Tyl v německých divadelních...

Josef Kajetán Tyl: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Žánr

,

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „České granáty“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

1.

Václav Mrskáček,
pomocník ve škole vesnické,
Jiříku Švihalovi,
preparantu[3] na škole normální[T1]

Milý Jiříku!

Víš-li pak ještě, jak jsme o vánocích zpívávali: "Radujme se, veselme se !?" - Nuže tedy, radujme se, veselme se - mámeť vyhráno! to jest: já mám vyhráno, neboť jsem ve Hlupíně mládencem.[4] To ty koukáš, viď? Však ono to také přišlo z čista jasna jako hrom o svaté Dorotě.

Já myslil, že si ještě nanejmíň pět roků posedím; ale ono kdesi cosi - inu, také školní mládenci mají své osudy,[5] a láska je hrozná věc! - Bývalý zdejší pomocník přiženil se totiž do selského statku, a nosí teď místo metly bič a bodku. Dobře udělal. Člověk se těch kluků napere, až ruka brní, a přece jen pořád prázdnou slámu mlátí; je-li sedlákem, nemá se toho vždy co strachovat. Obilí přece někdy dobře podsejpá.

Abych ti ale všecko a pořádně popsal - příští pátek budou tomu čtyry neděle, co jsem dostal dekret.

Starý Pískálek, zdejší učitel, mi to dávno sliboval, a také to nyní u vrchnosti vymohl. Jsem tomu hrozně rád. - Ročně tu mám svých 20 rýnských. Z koledy a pomlázky dostanu třetinu, ze Řehoře[6] polovičku - protože budu sám nedvěda dělat - a co vytlučeme o posvícení, z toho mi slíbil starý ošatku koláčů a tolar na novou podrážku. V poledne jídám u něho, ráno člověk mnoho nepotřebuje, a večer se pozvu do pivováru nebo do mlejna. Ob den mohu také do hospody vrazit; tam vždycky někdo sklenici piva nebo kus chleba a syreček za mne zaplatí. Kabát nosím teprva půl druhého léta, kalhoty jsou dobré, a na svátek mám ty vybledlé ankýnky.[7] Postel moje stojí ve školní světnici za kamny - a tak mám pohodlí, jaké si jen žádati mohu.

Sousedé mi přejí. Já si ale také svatě umínil, nežli jsem do školy jen pách, že budu děti jenom jednou za den bít, a proto by mě teď matky radostí na rukou nosily. Starý Pískálek je prával rok do roka ráno i odpoledne - a proto si dělám také velikou naději, až jednou skapne, že mi zdejší místo neujde. Deset roků budu rád na Hlupín čekat! Učitel tu má 80 rýnských jistého, pět kop otýpek, půl sáhu dříví štěpinového, celé vědro piva a sobotáles. Ten musí ovšem, abych řekl, vytloukat; ale to nic nedělá, trochu počká, trochu se povadí, trochu požaluje - a není-li pak jiné pomoci, vybere to v másle nebo vejcích - přitom bývá to největší vyražení.

Ostatně umí náš starý se zdejším lidem chytře se zatáčet. On s ním pije, on s ním louská noviny, on s ním cvikuje; řeč přijde k řeči - a za dobré slovo zavorá mu Kuba ten kousek pole, Filip mu to zaseje a sklidí, Matěj vymlátí. Já ho ještě neslyšel, aby si byl stejskal. Což mu také schází? Pomysli jen: má dva kabáty, a ženu pochoval. Doma uklízí teď dcera.

Musím se dát vždycky do smíchu, kdykoliv si vzpomenu, že jsem jednou kdesi cosi četl, jak prý je svrchovaný čas, aby se vůbec na zlepšení stavu vesnických učitelů pomyslilo. Blázni byli, kordy měli! Jako by jim něco scházelo! Jsou prý nuzáci, živi z mozolů nedělní muziky; jejich vážnost je prý zašpiněna hospodským prachem a důstojnos…