České granáty

Pan Zakysal

Pan Zakysal je také vlastenec. Mnohému se naučil, mnoho ví, a také mnoho pracuje. Duch jeho je dost jasný, srdce dobré - ale podívejte se na obálku těch dvou drahých kamenů - prohlídněte si tělo a celý jeho povrch! Na první pohled zdá se vám, že vidíte někde na pasece polootesaný doubek.

Stojí - a nedbá, aby se narovnal; kabát na něm visí napřed bez knoflíků, nazad s rozpáraným loktem. Na botách se mu lepí osmidenní bláto a na bradě strmí třinedělní strniště. Pro kouř, valící se před ním z malé hlíněné dýmky, není vidět, zdali se dnes myl.

S ramenem zabíleným stojí opřen o stěnu, a - chcete-li, bude s vámi bystrým okem prohlížeti filosofický pluk od Kanta až do Hegela a Schellinga^[47]- bude s vámi rokovati o slovníku pařížské akademie aneb o důmyslném bádání našeho Purkyně^[48], bude rozbírati "Libušin soud"^[49] nebo nejzapletenější proces. Ale řeč jeho je drsná, hučivá. Ozve-li se třeba dost mírně v neznámé společnosti, hned se každý ohlídne: Kdo to huláká? - Jde-li po pokoji, otřásají se stolice.

A největší radost jeho je přece u veřejnosti mluviti ... a jak mluviti! - že si každý hned uši zacpává.

Pan Zakysal ovšem pro národ a jazyk jen hoří; když ale usta otevře, ptá se hned soused souseda: "Ich bitte Sie, wer ist der widerliche Schreier?"^[50]

"Ein böhmischer Patriot!"^[51] odpoví druhý s ousměchem. -

Ach, ty milá slovanská líbeznosti - neopouštěj nás! Stůj při nás, líbě usmívavá - neboť oči nepřátel točejí…