Paličova dcera

JEDNÁNÍ DRUHÉ

Sprostá sednice s nuzným nábytkem, mezi ním stará lenoška vedle chatrného stolu. Vpravo dveře do komory, vlevo okno.

Výstup 1.

ROZÁRKA s MADLENKOU a KAČENKOU. Potom BĚTUŠKA a MARTIN.

ROZÁRKA: Nynčko jděte s Pánem Bohem do školy a pěkně se chovejte. Po škole dostanete chleba s máslem.

DĚTI: Ale hodný kus!
(Odběhnou.)

ROZÁRKA (se zamyslí): Tak by bylo arci najednou po starosti. Jedlička je dobrý, poctivý člověk, a –

BĚTUŠKA a MARTIN rychle vejdou.

ROZÁRKA: I vítám tě, Bětuško, to jsou hosté do obydlí smutku! Jáť jsem už myslila, že mě ani neznáš. Co jsem doma, ještě jsi u mne nebyla – a já sama k tobě nemohla, to víš. Měla jsi tedy o svou známou více dbát.

BĚTUŠKA: O, však oni dbají o tebe jiní lidé!

ROZÁRKA: Tak? O tom ani nevím.

BĚTUŠKA: O jen se nedělej!
(Potají k bratrovi:) Začni!

MARTIN: Jakpak?

BĚTUŠKA: Zhurta.

MARTIN (se proti ROZÁRCE rozkročí, zarazí se ale jejím pohledem): Ano – tak je, panno Rozárko!

ROZÁRKA: Copak chcete?

MARTIN: Nic.

BĚTUŠKA ho šťouchne.

MARTIN: To jest –

BĚTUŠKA: E, co budeme dělat dlouhé otáčky! Ano, chceme něco. Nejdřív se tě chceme zeptat, jestli se to sluší, aby ses tak chovala?
(K bratrovi:) Dolož!

MARTIN: Ano, já řku, sluší se to? Fi – hanba!
(K sestře:) Vidíš, už to jde! Mně je vždy jenom o začátek. Já nejsem v stavu vepře píchnout, dokud mu nedá někdo palicí.

ROZÁRKA: Já jsem celá omámená! Copak to mluvíte o mém chování?

BĚTUŠKA: Jestli jsi přišla z Prahy jen proto, abysi nám hochy pobláznila, tedy jsi tam mohla zůstat; my bychom byli tvou matku i bez tebe pochovali.

MARTIN: Boží pravda, já bych ji byl třeba sám odnesl.

ROZÁRKA: Já vám, lidé, nerozumím. Co chcete?

BĚTUŠKA: Jenom zapírej!

MARTIN: Však vy to přece nezaperete! Špína zůstane jen špínou.

ROZÁRKA: Teď si vyprosím, mluvte zřetelně a nezapomínejte, že jste v cizím stavení.

BĚTUŠKA: Nepobláznila si mladého Jedličku? Nelákala jsi ho, až ti jako slepý hejl na vějičky pad?
(K bratrovi:) Dolož!

MARTIN: Já řku, panno –

ROZÁRKA: Počkejte, milý –

MARTIN (honem se k sestře obrátí): Počkejme.

BĚTUŠKA: E co počkejme! Já jsem osoba, která se může o své právo hlásit; ale od tebe je to špatné, že přijdeš schválně z Prahy, abys nu ženicha odloudila. To jsem si na tobě nezasloužila.
(K bratrovi:) Mluv!

MARTIN: Ano, panno Rozárko, to jste neměla dělat. Když je naše Bětuška takový blázen, že si na toho člověka myslí, pročpak jí ho nepřejete? Nemáte zde jiných, říznějších mladých lidí – he?

ROZÁRKA: Dovolte mi –

MARTIN: Dovolme jí.

ROZÁRKA: To je hrozná mejlka, že jsem ti mladého Jedličku odloudila. To nebýval nikdy můj obyčej.

MARTIN: Boží pravda. Proto jste si také nikdá mé osoby nevšimla.

ROZÁRKA: Co jsem doma, sotva jsme spolu několik slov mluvili; teprva dnes mě zastavil, když jsem šla ze hřbitova, a řekl mi –

BĚTUŠKA: Nu? – Co?

MARTIN: Co?

ROZÁRKA: Že by si mě vzal.

BĚTUŠKA: Vzal?

ROZÁRKA: Kdybych totiž chtěla.

BĚTUŠKA: A tys nechtěla – toť se ví! (Nutí se do smíchu.) Hahaha!

MARTIN (po …