Paličova dcera

JEDNÁNÍ TŘETÍ

Slušný pokoj u vdovy ŠESTÁKOVÉ. Vpravo napřed stůl, sem tam sesle. Po pravé straně dveře do krámu.

Výstup 1.

LIDUŠKA. ROZÁRKA se sestrami.

LIDUŠKA: K paní Šestákové byste ráda? Copak to má být?

ROZÁRKA: Mám něco důležitého a nebudu dlouho obtěžovat.

LIDUŠKA: Tedy počkejte! (Stranou.) Vypadá mi trochu zkroušeně. Bezpochyby nějaká žebrota. (Jde do krámu.)

ROZÁRKA: První uvítání nebylo tuze laskavé, a co jsem o tetě zaslechla, nedělá mi velkou naději; ale musím to přece zkusit.

Výstup 2.

ŠESTÁKOVÁ v jednoduchých šatech, černou hedbávnou^[10] zástěru a slušný čepec. LIDUŠKA za ní, ale odejde hned zase prostředními dveřmi. Předešlé.

ŠESTÁKOVÁ: Co je? Co chcete? Co jsme zač? Jen honem, já nemám kdy; v krámě plno lidu. (Šňupe.)

ROZÁRKA: Odpusťte, milostpaní –

ŠESTÁKOVÁ (utrhne se): Ah!

ROZÁRKA: My přicházíme z Květolib.

ŠESTÁKOVÁ: Co je to? Co je mi do Květolib! Já tam žádného nemám, žádného neznám, nechci žádného znát.

ROZÁRKA: Ach, jemnostpaní –

ŠESTÁKOVÁ: I dejte mi svatý pokoj s tou jemnost – nevíte, kdo jsem? Plátenice Šestáková; krám bez velikého zlatého nápisu, ale s dobrým zbožím. (Šňupe.) Co jste chtěla říct?

ROZÁRKA: Že by to byla pro mne smutná věc, kdybyste nechtěla z Květolib žádného znát.

ŠESTÁKOVÁ: Proč? Co je vám do toho?

ROZÁRKA: Já jsem Valentova.

ŠESTÁKOVÁ: – Cože?

ROZÁRKA: A to jsou moje sestry.

ŠESTÁKOVÁ: Tak? A vy se opovažujete? Vy osobo, se opovažujete –? Já neznám žádného Valentu; přes dvacet let se to jméno ke mně nehlásilo: co chce teď najednou? Pryč s ním, ono je mi jako sůl v ocích!

ROZÁRKA: Mně se zdá – že jste také rozená Valentová?

ŠESTÁKOVÁ: Co je komu do toho? Já jsem tak rozená pro sebe, a ne pro jiného. (Šňupe.) Valentová! Vida! – (Jemněji.) Copak dělá matka?

ROZÁRKA: Tu jsme už pochovali.

ŠESTÁKOVÁ: Procházkovic Madlenku?

ROZÁRKA (živě): Pamatujete se na ni, tetinko? Ach, ona o vás často mluvila a zpomínala na ty časy, když jste spolu ještě doma bývaly.

ŠESTÁKOVÁ: Zpomínala si? Tak? Ale dvacet roků nedala o sobě slyšet. Pěkné zpomínání.

ROZÁRKA: Ona si netroufala – protože jste se na pantátu hněvala.

ŠESTÁKOVÁ (rozkřikne se): Na toho –

ROZÁRKA: Prosím, paní tetinko, on je náš otec.

ŠESTÁKOVÁ: Tak? A proto bych neměla říct, že je – (Šňupe.) Víš, co mi udělal?

ROZÁRKA: Vím.

ŠESTÁKOVÁ: No? A za to bych ho snad měla na rukou nosit? Jak se máš, bratříčku? Co děláš, bratříčku? Ne, ne! Do nejdelší smrti nechci o něm slyšet, aby do něho – no, puntík na to^[11]! – – Jakpak se matce pořád vedlo?

ROZÁRKA: Oh – dobře!

ŠESTÁKOVÁ: Dobře? A koukáš přitom, jako bys jí šila košili do hrobu. Je-li pravda, mužíček asi vydělával – z groše na trojník. Dělal muziku, toulal se – ano, ano, to boží požehnání! Od té chvíle, co mně ublížil, šlo to s ním z kopečku; o rodičích nebudu nic zlého mluvit.

ROZÁRKA: Nazbyt nebylo u nás arci nikdy – ale –

ŠESTÁKOVÁ: Co to mluvíš? Nazbyt! Kde je na světě co nazbyt? Hloupé řeči! Má-li kdo co víc než jiný, nemá to nazbyt, nemá to, aby rozhazoval, a…