Paličova dcera

JEDNÁNÍ ČTVRTÉ

Pokoj u ŠESTÁKOVÉ.

Výstup 1.

ŠESTÁKOVÁ. PROKOP sedí smutně na stoličce. Potom ANTONÍN.

ŠESTÁKOVÁ: (sem tam přecházejíc): To je hanba! Já nemůžu hlavu do krámu strčit – a celou noc jsem oka nezamhouřila. (Zvenku se klepe.) Fi, jak jsem se lekla! Co to zas bude? – Jen dál!

ANTONÍN (vejde): Pozdrav Pán Bůh! Jste vy paní Šestáková?

ŠESTÁKOVÁ: Služba. Co se líbí?

ANTONÍN: To mám radost, že vás poznávám!

ŠESTÁKOVÁ: Já také – (Šňupe.) Kdo –?

ANTONÍN: Nepamatujete se na žádného Jedličku z Květolib? Já jsem jeho syn.

ŠESTÁKOVÁ: Z Květolib?

ANTONÍN: Ano, že prej jste spolu husy pásali.

ŠESTÁKOVÁ: Z Květolib! Copak se ty proklaté Květoliby jenom k mé zlosti spikly? Co tu chcete?

ANTONÍN: No, jen se nezlobte; já přicházím tak vesele, že bych se dal hned do tance. U vás je Valentovic Rozárka?

ŠESTÁKOVÁ (se utrhne): Není!

ANTONÍN: Že ne? I ty můj Bože – v její bývalé službě mi přece řekli – kdepak ji tedy naleznu? Prosím vás, já to musím vědět; já jí nesu pěknou novinu.

ŠESTÁKOVÁ: Tak, pěknou novinu? No, tedy běžte! Jděte do kriminálu.

ANTONÍN: Do kri – co to povídáte? Takové žerty si vyprosím. Ona je moje nevěsta.

ŠESTÁKOVÁ: Mnoho štěstí; ale tady ji nehledejte, já nechci o té darebnici ani slyšet.

ANTONÍN: Lidé, vy jste blázni! Taková osoba – na její nevinnost mohl by ten nejpoctivější člověk jako na Boží písmo přisahat – a v kriminálu? Pročpak?

PROKOP (poslouchal ho se zalíbením a teď k němu přistoupí): To se snad brzy dovíme. Ostatně mě těší, že se mnou jednu melodii zpíváte. Já povídám také, že je nevinná.

ANTONÍN: Není-li pravda? A tady chtějí lidé říkat –
(Pohlédne stranou po ŠESTÁKOVÉ.)

ŠESTÁKOVÁ: Já si zapovím každý vejklad!

ANTONÍN: Ta holka je nevinná, já dám za ni svou hlavu.

ŠESTÁKOVÁ: Máte-li jich půl mandele v zásobě –

ANTONÍN: Nešpičkujte! Moje hlava není žádná makovice.
(K PROKOPOVI:) Ale řekněte mi, copak se vlastně stalo?

Výstup 2.

KOLINSKÝ. Předešlí.

PROKOP: Tuhle máte odpověď.

ŠESTÁKOVÁ: No, co dokázala?

KOLINSKÝ: Ať neumřu na vodě! Já to nemohu ještě pochopit, a kdybych to neměl z jistého pramene, myslil bych, že mě obelhali.

ANTONÍN: Víte, pane, něco o Rozárce? Ona je moje nevěsta – a tu slyším věci, že by se mohl člověku mozek překotit.

KOLINSKÝ: Ba, milý příteli! Na podívanou prej by to v tom děvčeti nikdo nehledal; ale arci – člověk mívá zlé okamžení, vášeň ho uchvátí – no, my to nebudeme rozbírat; ale slovem: – ta holka je palička!

VŠICHNI: Cože?

KOLINSKÝ: Nežli odešla z domu, založila oheň, kterýž potom v noci vypuknul a otcovský domek i sousedovo stavení v popel obrátil.

PROKOP (prudce): To není pravda!

ANTONÍN: To není pravda!

KOLINSKÝ (k PROKOPOVI): Copak ty víš? Ona se hned vyznala.

PROKOP: To je lež!

ANTONÍN: To je lež!

ŠESTÁKOVÁ (šňupe): Palička – a přede mnou se dělala svatou, že bych byla řekla – a nasadí mi sem ještě to plemeno – ale ty háďata musejí mi hned z domu.

ANTONÍN: Koho to myslíte?

ŠESTÁKOVÁ: Její sestry.

ANTONÍN: Ty jsou u vás?

ŠESTÁKOVÁ: Brzy…