Strašidla

DRUHÉ DĚJSTVÍ

Týž pokoj. Krajina venku je posavad hustě zakryta deštěm.

PASTOR MANDERS a PANÍ ALVINGOVÁ přicházejí z jídelny.

PANÍ ALVINGOVÁ (ještě ve dveřích): Dobré zažití, pane pastore. (Mluví do jídelny.) Nepůjdeš sem, Osvalde?

OSVALD (uvnitř): Děkuji, nepůjdu. Chci se trochu projít.

PANÍ ALVINGOVÁ: Ano, projdi se; déšť právě trochu polevuje. (Zavře dveře do jídelny, jde ke dveřím předsíně a volá.) Regino!

REGINA (venku): Milostpaní?

PANÍ ALVINGOVÁ: Jdi dolů do čeledníku a pomoz jim víti věnce.

REGINA: Ano, milostpaní –

PANÍ ALVINGOVÁ se přesvědčí, zda REGINA odešla; pak zavře dveře.

MANDERS: Snad dovnitř nic neuslyší?

PANÍ ALVINGOVÁ: Je-li zavřeno, neuslyší. Ostatně odejde.

MANDERS: Jsem tím posud všecek omráčen. Nechápu, jak jsem dovedl sousta požíti o tom dobrém obědě.

PANÍ ALVINGOVÁ (chodí sem a tam, přemáhajíc neklid): Já nejinak. Ale co dělat?

MANDERS: Ano, co dělat? Na mou věru, nevím; v takových okolnostech jsem nadobro ztracen.

PANÍ ALVINGOVÁ: Jsem přesvědčena, že se ještě nestalo neštěstí.

MANDERS: Rač pánbůh chránit! Ale přec je to nedovolený poměr.

PANÍ ALVINGOVÁ: Věřte mi, ta celá věc je pouze bujným nápadem Osvaldovým.

MANDERS: Jak jsem už řek, nemám zkušeností v takových věcech; ale přec věřím najisto –

PANÍ ALVINGOVÁ: Ona musí z domu. A to hned. Toť nad slunce jasnější –

MANDERS: Zajisté, zajisté.

PANÍ ALVINGOVÁ: Ale kam? Přece si nemůžeme vzíti na svědomí, aby –

MANDERS: Kam? Ovšem že domů k svému otci.

PANÍ ALVINGOVÁ: Ke komu, povídáte?

MANDERS: Ke svému – Ne, vždyť Engstrand vůbec není – Pro pánaboha, má milá, jak je to možno? Snad se přec konec konců mýlíte.

PANÍ ALVINGOVÁ: Bohužel, naprosto se nemýlím. Johanna musila se mi ze všeho vyzpovídat – a Alving nemohl zapírat. Nezbývalo tedy než tu věc zabílit.

MANDERS: Ano, jinak nebylo možno.

PANÍ ALVINGOVÁ: Děvče musilo hned opustit službu a dostalo velmi slušný peníz, aby prozatím mlčelo. O ostatek postarala se sama, když přišla do města. Obnovila starou známost s truhlářem Engstrandem, patrně také dala najevo, mnoho-li má peněz, a namluvila mu pak něco o jakémsi cizinci, jenž se tu přes léto se svou výletní lodí zdržoval. Pak si ji Engstrand horempádem vzal. Vždyť jste je sám oddával.

MANDERS: Ale jak si vysvětlit –? Dobře si ještě vzpomínám, jak Engstrand ke mně přišel smluvit oddavky. Byl nadobro zdrcen a přetrpce naříkal na lehkomyslnost, jíž prý se dopustil se svou nevěstou.

PANÍ ALVINGOVÁ: Arci, musil vzíti vinu na sebe.

MANDERS: Ale té neupřímnosti! A to vůči mně! Toho bych se byl od Jakuba Engstranda nikdy, nikdy nenadál. Nu, však si s ním pořádně promluvím, na to ať se připraví – A pak, jaké to nemravné spojení! Pro peníze –! Mnoho-li mělo to děvče?

PANÍ ALVINGOVÁ: Tři sta tolarů.

MANDERS: Považme – vzít si padlé děvče za mizerné tři stovky!

PANÍ ALVINGOVÁ: A což já, která jsem si dovedla vzít padlého muže?

MANDERS: Pro pánaboha – jak to mluvíte? Padlý muž!

PANÍ ALVINGOVÁ: Myslíte snad, že Alving, jda se mnou k oltáři, byl č…