Strašidla

TŘETÍ DĚJSTVÍ

Dřívější pokoj. Všechny dveře jsou otevřeny. Na stole svítí posud lampa. Venku je tma; jen v pozadí slabý svit požáru.

PANÍ ALVINGOVÁ, velký šátek na hlavě, stojí vzadu ve skleníku a hledí ven. REGINA, rovněž v šátku, stojí poněkud za ní.

PANÍ ALVINGOVÁ: Všechno shořelo. Do základu.

REGINA: V sklepích ještě hoří.

PANÍ ALVINGOVÁ: Že Osvald nejde! Vždyť už nelze nic zachránit.

REGINA: Mám mu snad donést klobouk dolů?

PANÍ ALVINGOVÁ: Ani klobouk si nevzal!

REGINA (ukáže do předsíně): Nevzal; tam visí.

PANÍ ALVINGOVÁ: Ať visí. Vždyť už přec přijde. Podívám se sama za ním. (Odejde dveřmi do zahrady.)

PASTOR MANDERS (přichází z předsíně): Není tu paní Alvingová?

REGINA: Právě šla dolů do zahrady.

MANDERS: Nezažil jsem hroznější noci.

REGINA: Je to příšerné neštěstí, viďte, pane pastore?

MANDERS: Ach, nemluvte o tom! Ani myslit na to nesmím.

REGINA: Jak se to asi stalo –?

MANDERS: Neptejte se mne, panno Engstrandová! Jak bych to já věděl? Snad i vy byste –? Nestačí, že váš otec –?

REGINA: Co můj otec?

MANDERS: Ach, celého mne popletl.

TRUHLÁŘ ENGSTRAND (přichází předsíní): Pane pastore –!

MANDERS (obrátí se polekaně): I tady jste mi v patách!

ENGSTRAND: Bodejť by ne –! Pro pána krále, je to hrůza, pane pastore!

MANDERS (chodí sem a tam): Bohužel, bohužel.

REGINA: A co vlastně –?

ENGSTRAND: Považ, stalo se to při té pobožnosti. (Tiše.) Teď ho mám v hrsti, holčičko. (Nahlas.) A já to zavinil, že pan pastor Manders tohleto provedl!

MANDERS: Ujišťuji vás, Engstrande –

ENGSTRAND: Vždyť se přec nikdo světlem neoháněl, než pan pastor.

MANDERS (stane): To říkáte vy. Ale já si vůbec nevzpomínám, že bych byl měl světlo v ruce.

ENGSTRAND: Já však viděl zcela jasně, jak pan pastor vzal světlo a jak je rukou čistil a jak odhodil oharek do hoblovaček.

MANDERS: To že jste viděl?

ENGSTRAND: Bodejťže.

MANDERS: Nechápu a nechápu. Vždyť to není mým obyčejem čistit světlo prsty.

ENGSTRAND: Však to namoutě vypadalo dost divně. A jde opravdu o krk, pane pastore?

MANDERS (chodí nepokojně sem a tam): Bože, neptejte se mne.

ENGSTRAND (za ním): A pan pastor neráčil ani vindry pojistit?

MANDERS (stále chodí): Ne, ne, ne; slyšíte.

ENGSTRAND (za ním): Nic nepojistit! A jen si potom přijít a celý ten krám zapálit. Kristepane, kristepane, je to neštěstí.

MANDERS (si otírá pot z čela): Ba, Engstrande, je to neštěstí.

ENGSTRAND: A že se to musilo stát zrovna takovému dobročinnému ústavu, z kterého mělo mít město i venek, jak se říká, užitek. Noviny nebudou asi zacházet s panem pastorem v rukavičkách.

MANDERS: To mě právě teď trápí. Toť bezmála to nejhorší na celé věci. Těch ošklivých útoků a obviňování –! Ach, hrozné pomyšlení!

PANÍ ALVINGOVÁ (přichází ze zahrady): Nedá se přimět, aby nechal hašení.

MANDERS: To jste vy, paní Alvingová?

PANÍ ALVINGOVÁ: Teď jste, pastore Mandersi, přec přišel o svou slavnostní řeč.

MANDERS: Byl bych s radostí –

PANÍ ALVINGOVÁ (tlumeným hlasem): Patrně je nejlíp, že se to stalo tak a ne jin…