Strašidla

PRVNÍ DĚJSTVÍ

Rozlehlý zahradní pokoj s dveřmi na levé stěně a s dvojími dveřmi na pravé. Uprostřed pokoje kulatý stůl, kolem něho židle; na stole leží knihy, časopisy a noviny. Nalevo v popředí okno, u něho malá pohovka, před ní šicí stolek. V pozadí souvisí pokoj s otevřeným, poněkud užším skleníkem, uzavřeným velikými okenními tabulemi. Zprava skleníku dveře dolů do zahrady. Okny lze rozeznati ponuré okolí fjordu, zahalené nepřetržitým deštěm.

TRUHLÁŘ ENGSTRAND stojí vzadu u dveří do zahrady. Má levou nohu poněkud pootočenu, na chodidle dřevěnou podrážku. REGINA, nesouc prázdný kropáč, nechce ho pustit dovnitř.

REGINA (tlumeným hlasem): Copak chceš? Ani se nehni! Vždyť z tebe jen teče.

ENGSTRAND: Však prší, dceruško, jen se leje.

REGINA: Zatracený déšť!

ENGSTRAND: Kristepane, to jsou řeči! (Vejde kulhavě několik kroků do pokoje.) Ale co jsem chtěl říci –

REGINA: Člověče, nedupej tak! Mladý pán nahoře spí.

ENGSTRAND: Ještě spí? Za bílého dne?

REGINA: Co je ti do toho!

ENGSTRAND: Včera večer jsem si vyhodil z kopýtka –

REGINA: To ti věřím.

ENGSTRAND: Inu, holčičko, jsme slabí lidé –

REGINA: Nu, bodejť!

ENGSTRAND: – a na světě je tolik pokušení, vidíš… Ale, pánbůh ví, přivstal jsem si dnes ráno k práci hned o půl šesté.

REGINA: Dobrá, dobrá – ale teď hleď zmizet. Nechce se mi tady stát a mít s tebou rendez-vous.

ENGSTRAND: Cože nechceš mít?

REGINA: Nechci, aby tě tady někdo zastal. Tak je to, a teď se strkej.

ENGSTRAND (přistoupí o několik kroků): Na mou milou, nehnu se, dokud si s tebou nepopovídám. Dnes odpoledne dodělám dole ve škole svou práci a pak se rozjedu hned večer parníkem domů.

REGINA (mručí): Šťastnou cestu!

ENGSTRAND: Pěkně děkuju, dceruško. Vidíš, zítra má být ten azyl vysvěcen, a tu se toho tady zas asi vypije a semele. Nu, a nikdo nesmí říci o Jakubu Engstrandovi, že neodolá, přijde-li pokušení.

REGINA: Nono!

ENGSTRAND: Zítra se tu přec sejde plno lepších lidí. Na pastora Manderse přec také z města čekají.

REGINA: Přijde už dnes.

ENGSTRAND: Nu, vidíš. Ďasa, nesmím zavdat příčinu k výčitkám, viď?

REGINA: Aha, tedy tak!

ENGSTRAND: Cože tak –?

REGINA (se naň zostra podívá): V čempak to chceš zase pastora Manderse zkoupat?

ENGSTRAND: Pst, pst; jaképak to jsou řeči! Já že chci pastora Manderse zkoupat? Oh ne, toho by si pastor Manders ode mne nezasloužil. A co jsem ti chtěl říci – jak jsem řekl, dnes pojedu zas domů.

REGINA: Inu, s pánembohem.

ENGSTRAND: Arci, ale tebe chci vzít s sebou, Regino.

REGINA (otevře ústa): Mě že –? Co to povídáš?

ENGSTRAND: Že tě chci vzít s sebou domů, povídám.

REGINA (výsměšně): To se načekáš, než mě dostaneš.

ENGSTRAND: Uvidíme.

REGINA: Bodejťže uvidíš! Já, která vyrostla u paní komoří Alvingové –? Já, která jsem tady bezmála jako vlastní dítě –? Já že mám jít k tobě? Do takového domu? Fuj, fuj!

ENGSTRAND: Copak je tohle? Ty se vzpíráš svému otci, ty žábo?

REGINA (mručí, aniž by se naň podívala): Řekls častokrát, že ti do mě nic není.

ENGSTRAND: Eh což, toho …