Nepřítel lidu

PÁTÉ DĚJSTVÍ

Pracovna doktora Stockmanna. Police knih a skříně s různými preparáty u stěn. V pozadí východ do předsíně, v popředí nalevo dveře do obývacího pokoje. Na stěně vpravo jsou dvě okna, u nichž jsou všechny tabulky vytlučeny. Uprostřed pokoje stojí doktorův psací stůl, pokrytý knihami a papíry. V pokoji je nepořádek. Je dopoledne.

Doktor STOCKMANN v županu a pantoflích, s čepičkou na hlavě, stojí sehnut a hrabe deštníkem pod jednou skříní; konečně vytáhne kámen.

DOKTOR STOCKMANN (mluví otevřenými dveřmi do obytného pokoje): Katrino, tady jsem našel ještě jeden.

PANÍ STOCKMANNOVÁ (v obývacím pokoji): Ach, najdeš jich jistě ještě plno.

DOKTOR STOCKMANN (položí kámen na hromadu jiných na stole): Ty kameny si schovám jako svátost. Ejlif a Morten se na ně budou každý den dívat, a až dospějí, zdědí je po mně. (Hrabe pod policí.) Nešla – jak se u čerta jmenuje – nešlo to děvče ještě pro sklenáře?

PANÍ STOCKMANNOVÁ (vejde): Ano, ale řekl, že neví, bude-li moci dnes přijít.

DOKTOR STOCKMANN: Uvidíš, že si nebude troufat.

PANÍ STOCKMANNOVÁ: Randina také myslí, že si nebude troufat kvůli sousedům. (Mluví do obytného pokoje.) Co chceš, Randino? Aha. (Jde dovnitř a hned se zase vrátí.) Tomáši, tady je pro tebe psaní.

DOKTOR STOCKMANN: Ukaž. (Otevře je a čte.) No tak –

PANÍ STOCKMANNOVÁ: Od koho je to?

DOKTOR STOCKMANN: Od domácího. Dává nám výpověď.

PANÍ STOCKMANNOVÁ: Opravdu? Je to přece takový slušný člověk –

DOKTOR STOCKMANN (hledí do psaní): Říká, že si netroufá jinak. Dělá to nerad, ale netroufá si jinak – kvůli svým spoluobčanům – z ohledu na veřejné mínění – je závislý – netroufá si urazit vlivné muže –

PANÍ STOCKMANNOVÁ: Tady vidíš, Tomáši.

DOKTOR STOCKMANN: Ano, vidím to, jsou zbabělí všichni tady ve městě. Nikdo si nic netroufá z ohledu na jiné lidi. (Hodí dopis na stůl.) Ale nám to může být, Katrino, jedno. Pojedeme do Nového světa a tam –

PANÍ STOCKMANNOVÁ: Ale Tomáši, rozmyslil sis to dobře s tou cestou?

DOKTOR STOCKMANN: Měl bych snad zůstat tady, kde mne postavili na pranýř jako nepřítele lidu, vypálili mi znamení, vytloukli mi okna! A podívej se tady, Katrino. Roztrhli mi také moje černé kalhoty.

PANÍ STOCKMANNOVÁ: Opravdu, a jsou to tvoje nejlepší!

DOKTOR STOCKMANN: Člověk by si nikdy neměl oblékat své nejlepší kalhoty, když jde bojovat za svobodu a pravdu. Chápeš, neběží mi tolik o kalhoty, protože ty mi můžeš vždycky spravit. Ale jde o to, že dav a masa si troufají se do mne pustit, jako bychom si byli rovni – to je věc, kterou za živého boha nemohu strávit!

PANÍ STOCKMANNOVÁ: Ano, Tomáši, byli na tebe tady v městě náramně hrubí, ale potřebujeme proto odjet i ze země?

DOKTOR STOCKMANN: Myslíš snad, že plebejci nejsou stejně drzí v jiných městech jako tady? Ach, věř mi, bude to asi prašť jako uhoď. Nu, to nic, ať psi štěkají, to ještě není nejhorší, nejhorší je, že všichni lidé zde po celé zemi jsou otroci stran. Ovšem – možná, že to ani na západě nebude lepší, tam řádí jistě také kompaktní většina a&nbs…