Nepřítel lidu

DRUHÉ DĚJSTVÍ

Doktorův obývací pokoj. Dveře do jídelny jsou zavřeny. Dopoledne.

PANÍ STOCKMANNOVÁ (se zapečetěným dopisem v ruce přijde z jídelny, jde k předním dveřím napravo a nahlédne dovnitř): Tomáši, jsi doma?

DOKTOR STOCKMANN (uvnitř): Ano, právě jsem přišel. (Vejde.) Co je?

PANÍ STOCKMANNOVÁ: Psaní od tvého bratra. (Podá mu je.)

DOKTOR STOCKMANN: Aha, ukaž. (Otevře obálku a čte.) „Zaslaný rukopis se tímto vrací –“ (Čte polohlasně dále.) Hm –

PANÍ STOCKMANNOVÁ: Tak co říká?

DOKTOR STOCKMANN (strčí papíry do kapsy): Nu, píše jenom, že sem k polednímu přijde.

PANÍ STOCKMANNOVÁ: Tak nezapomeň a zůstaň doma.

DOKTOR STOCKMANN: To mohu. Jsem s dopoledními návštěvami hotov.

PANÍ STOCKMANNOVÁ: Jsem náramně zvědava, jak to přijme.

DOKTOR STOCKMANN: Uvidíš, že se mu nebude moc líbit, že jsem to objevil já a ne on sám.

PANÍ STOCKMANNOVÁ: Taky se toho bojíš?

DOKTOR STOCKMANN: No chápeš, vlastně bude mít radost. Ale přece –! Petr má takový zatracený strach, aby nikdo jiný než on nevykonal nic k dobru města.

PANÍ STOCKMANNOVÁ: Ale víš co, Tomáši, pak bys měl být hodný a podělit se s ním o tu čest. Nemohlo by se říci, že to on tě přivedl na stopu –?

DOKTOR STOCKMANN: Pro mne za mne. Jen když tu věc napravím, pak –

STARÝ MORTEN KIIL (strčí hlavu do dveří z předsíně, pátravě se rozhlíží a šelmovsky se zeptá): Je to – je to pravda?

PANÍ STOCKMANNOVÁ (jde k němu): Tatínku – to jsi ty!

DOKTOR STOCKMANN: Hleďme, tchán; dobré jitro, dobré jitro!

PANÍ STOCKMANNOVÁ: Ale tak pojď dál.

MORTEN KIIL: Ano, je-li to pravda, jinak zase půjdu.

DOKTOR STOCKMANN: Co jestli je pravda?

MORTEN KIIL: To bláznovství s vodovodem. Je to pravda?

DOKTOR STOCKMANN: Ovšem, že je to pravda. Ale jak jste se to vy dozvěděl?

MORTEN KIIL (vejde dovnitř): Petra ke mně zaběhla, když šla do školy –

DOKTOR STOCKMANN: Ale?

MORTEN KIIL: A vypravovala mi – Myslil jsem, že si ze mne jen chce tropit blázny. Ale taková Petra není.

DOKTOR STOCKMANN: Jak jste si mohl něco takového myslit!

MORTEN KIIL: Ach, člověk nemá nikdy na nikoho spoléhat, může si z něho ztropit blázny, než se naděje. Ale tak je to přece pravda?

DOKTOR STOCKMANN: Ano, docela jistě. Tak se posaďte, otče. (Donutí ho, aby usedl na pohovku.) A není to skutečné štěstí pro město –?

MORTEN KIIL (přemáhá smích): Štěstí pro město?

DOKTOR STOCKMANN: Ano, že jsem to objevil včas –

MORTEN KIIL (jako prve): Ano, ano, ano! – Ale nikdy bych si nebyl pomyslil, že budete tahat za nos vlastního bratra!

DOKTOR STOCKMANN: Tahat za nos!

PANÍ STOCKMANNOVÁ: Ale drahý tatínku –

MORTEN KIIL (opírá ruce a bradu o knoflík hole a mrká šelmovsky na doktora): Jak to vlastně je? Nedostala se do vodovodních rour nějaká zvířata?

DOKTOR STOCKMANN: Ach ano, nálevníci.

MORTEN KIIL: A prý se tam dostalo mnoho takových zvířat, říkala Petra. Nesmírné množství.

DOKTOR STOCKMANN: Ano, mohou jich tam být statisíce.

MORTEN KIIL: Ale nikdo je nemůže vidět – není-liž pravda?

DOKTOR STOCKMANN: Ano, vidět je není.

MORTEN KIIL (s…