Hedda Gablerová

PRVNÍ DĚJSTVÍ

Rozlehlý, jemně a vkusně zařízený pokoj tmavších barev. Na zadní stěně široký vchod s rozhrnutými portiérami. Tudy se vchází do menšího pokoje, jenž je stejným slohem zařízen. Na pravé stěně předního pokoje dveře, jimiž se vchází z předsíně. Naproti nalevo zasklené dveře, rovněž s rozhrnutou záclonou. Tudy viděti na část vnější kryté verandy a na stromoví podzimně zbarvené. V popředí oválný stůl s pokrývkou, kolem židle. U pravé zdi široká tmavá kachlová kamna, lenoška s vysokým opěradlem, stolička s poduškami a dva taburety. V pravém zadním koutě divánek a kulatý stolek. V levém popředí, trochu dále ode zdi, pohovka. U zasklených dveří klavír. Po obou stranách zadního vchodu etažéry s terakotovými a majolikovými předměty. Na zadní stěně druhého pokoje divan, u něho stůl a několik židlí. Nad tím visí podobizna staršího pěkného muže v generálské uniformě. Nad stolem visací lampa s mléčnou koulí. – V prvním pokoji kolkolem plno kytic ve vázách a sklenicích; několik jich leží na stole. Oba pokoje jsou kryty silnými koberci. – Ranní osvětlení; zasklenými dveřmi svítí slunce.

JULIANA TESMANOVÁ s kloboukem a slunečníkem přichází předsíní; za ní jde BERTA, nesouc kytici v papíru zabalenou.

SLEČNA TESMANOVÁ je dáma příjemného a milého vzezření; jest jí asi 65 let. Jednoduše, ale pečlivě oděná; má šedý vycházkový oděv. BERTA je starší služka, prostého, trochu venkovského vnějšku.

SLEČNA TESMANOVÁ (stane ve dveřích, naslouchá a řekne tlumeným hlasem): Ale –! Opravdu se mi zdá, že ještě nevstali!

BERTA (rovněž tlumeným hlasem): Vždyť jsem to říkala, slečno! Považte, jak pozdě v noci parník přijel! A potom! Jemináčku – co toho musila mladá paní ještě rozbalovat, než ulehla!

SLEČNA TESMANOVÁ: Ano, ano – nu, jen ať si pořádně pospí! Ale aby tady v pokoji měli čerstvý ranní vzduch, až přijdou! (Jde k zaskleným dveřím a do široka je otevře.)

BERTA (u stolu, nevědouc kam s kyticí, již drží): Propánečka, vždyť už tady není kouska místa! – Snad abych ji dala sem, slečno! (Položí kytici na piano.)

SLEČNA TESMANOVÁ: Nu, má zlatá Berto, teď máš tedy nové panstvo! Ví bůh, hrozně těžko mi bylo s tebou se rozloučiti!

BERTA (plačtivě): A což mně, slečno! Co já mám říci? Tolik let jsem u slečny sloužila!

SLEČNA TESMANOVÁ: Musíme se do toho vpravit, Berto! Bůh milý ví, nic jiného nám nezbývá. Podívej se, Jörgen tě musí mít v své domácnosti. Musí! Od dětství byl zvyklý, že ses o něho starala.

BERTA: Ano, ale slečna, na tu na chudáka nemohu zapomenout, že tak doma leží! Ubohá, je tak nemohoucí! A teď ta nová holka! Ta se jakživa nenaučí chuděře vyhovět.

SLEČNA TESMANOVÁ: Ach, však já ji zaučím. Ostatně, především se budu o ni starat sama, rozumíš? Má milá Berto, pro mou ubohou sestru si hlavu netrap!

BERTA: Ale jde, slečno, ještě o něco jiného! Mám já vám hrozný strach, že mladé paní nevyhovím.

SLEČNA TESMANOVÁ: Inu, božíčku – na začátku snad to či ono –

BERTA: Ach, ona je jistě tuze vybíravá.

SLEČNA TESMANOVÁ: To ti dá rozum. Dcera gener…