Opory společnosti

DRUHÉ DĚJSTVÍ

Zahradní pokoj v domě konzula BERNICKA.

PANÍ BERNICKOVÁ sedí sama u šicího stolku a pracuje. Hned poté vejde zprava konzul BERNICK s kloboukem na hlavě, s hůlkou a rukavicemi.

PANÍ BERNICKOVÁ: Už jdeš domů, Karstene?

BERNICK: Ano. Objednal jsem si sem někoho.

PANÍ BERNICKOVÁ (vzdychne): Ach ano, Jan zas patrně přijde.

BERNICK: Někoho, povídám. (Smekne.) Kde jsou dnes ty paničky?

PANÍ BERNICKOVÁ: Paní Rummlová a Hilda neměly pokdy.

BERNICK: Tak? Odřekly?

PANÍ BERNICKOVÁ: Ano; mají prý doma plno práce.

BERNICK: To se ví. A ty ostatní patrně také nepřijdou.

PANÍ BERNICKOVÁ: Ne; také je něco zdrželo.

BERNICK: To se mohlo prorokovat. Kde jest Olaf?

PANÍ BERNICKOVÁ: Poslala jsem ho s Dinou trochu ven.

BERNICK: Hm; Dina, ta lehkomyslná holka. – Že se včera hned obírala tolik Janem.

PANÍ BERNICKOVÁ: Ale, milý Karstene, Dina vůbec neví –

BERNICK: Tedy měl mít aspoň Jan dosti taktu a nevšímat si jí. Viděl jsem zcela dobře, jak na to Vigeland koukal.

PANÍ BERNICKOVÁ (odloží šití do klína): Chápeš, Karstene, co tu vlastně chtějí?

BERNICK: Hm; on tam má farmu, které se patrně valně nedaří; vždyť se včera zmínila, že musili cestovat v mezipalubí.

PANÍ BERNICKOVÁ: Bohužel, bude tomu asi tak. Ale že přišla s ním! Ona! Po té smrtelné urážce, kterou ti udělala –!

BERNICK: Prosím tě, nemysli na tuhle starou historii.

PANÍ BERNICKOVÁ: Mohu myslit za těchto okolností na něco jiného? On je přece můj bratr – ne kvůli němu; ale těch nepříjemností, které tobě z toho vzejdou. – Karstene, mně je hrozně úzko –

BERNICK: Z čeho je ti úzko?

PANÍ BERNICKOVÁ: Nemohli by ho sebrat a zavřít pro ty peníze, které byly tvé matce ukradeny?

BERNICK: Nesmysl! Kdo dokáže, že ty peníze byly ukradeny?

PANÍ BERNICKOVÁ: Ach jé, to ví celé město. A ty sám jsi povídal –

BERNICK: Nic jsem nepovídal. A nic se v městě neví; to byly samé povídačky.

PANÍ BERNICKOVÁ: Karstene, tys velkomyslný!

BERNICK: Povídám, ušetři mne těch vzpomínek! Ani nevíš, jak mě trápíš, že tyhle věci zas ohříváš. (Chodí sem a tam pokojem, pak odhodí hůl.) A že přišli zrovna teď – teď, kdy potřebuji v městě i v novinách náladu ničím nekalenou. – To bude zas psaní do okolních novin! Ať ty dva přijmu dobře, nebo špatně, bude to rozbíráno a kritizováno stejným způsobem. Lidé zase hnou celou tou starou historií – zrovna jako ty. Ve společnosti jako naše – (Odhodí rukavice na stůl.) A nemám človíčka, s nímž bych se mohl vymluvit, který by mi byl oporou.

PANÍ BERNICKOVÁ: Nemáš nikoho, Karstene?

BERNICK: A koho? – A tohle nadělení zrovna teď! Není pochyby, že nějaký skandál vyvedou – zvlášť ona. Je to neštěstí, má-li člověk takové lidi v rodině!

PANÍ BERNICKOVÁ: Já za to přec nemohu, že –

BERNICK: Zač nemůžeš? Že jsi s nimi příbuzná? Bodejť že ne!

PANÍ BERNICKOVÁ: A taky jsem jich neprosila, aby se vrátili.

BERNICK: Vidíš, tu to máme! Neprosila jsem jich, aby se vrátili; nepsala jsem jim o to; nepřivlékla jsem jich sem násilím. Ó, tuhle písničku znám už zpaměti!

PANÍ BERNICK…