Paní z námoří

DRUHÉ DĚJSTVÍ

Na Vyhlídce, výšině to za městem, křovím zarostlé. Poněkud v pozadí hlídka a větrná růže. Kolkolem hlídky a v popředí porůznu veliké kameny, na nichž lze seděti. V pozadí hluboko dole lze zříti vnější fjord s ostrovy a vybíhajícími předhořími. Širého moře neviděti. Je letní noc, polosvětlá. Žlutě rudý zásvit ve vzduchu a na vrcholcích hor v dalekém pozadí. Zdola vpravo, na úpatí pahorku, zaznívá tlumeně zpěv kvarteta.

Městská mládež, dámy i pánové, přicházejí po dvou zprava a jdou za důvěrného povídání mimo hlídku nalevo. Za chvíli přichází BALLESTED, veda společnost cizozemských turistů a jejich dam. Jest obtěžkán šály a cestovními vaky.

BALLESTED (ukazuje holí vzhůru): Sehen Sie, meine Herrschaften, dort dole liegt eine andere návrší. Das willen wir také besteigen und so herunter… (Pokračuje anglicky a odvádí společnost nalevo.)

HILDA přichází křovím vpravo rychle vzhůru, stane a hledí nazad. Záhy poté přichází touž cestou BOLETTA.

BOLETTA: Ale, má zlatá, načpak utíkat tomu Lyngstrandovi?

HILDA: Protože to nesnesu, drápat se tak pomalu nahoru. Jen se koukni – koukni se, jak se sem škrábe.

BOLETTA: Však víš, jak mu je.

HILDA: Myslíš opravdu, že je to nebezpečno?

BOLETTA: Rozhodně.

HILDA: Vždyť byl dnes odpoledne u tatínka. Ráda bych věděla, co tomu tatínek říká.

BOLETTA: Tatínek mi řekl, že je to ztvrdnutí plic – nebo něco takového. Povídal tatínek, stáří že se nedočká.

HILDA: Opravdu, povídal! Považ – zrovna tohleto jsem si i já pomyslila.

BOLETTA: Jen, propánaboha, nenech to na sobě znát.

HILDA: I co tě napadá! (Polohlasně.) Koukej, Hans už se šťastně vyškrábal. Hans. – Nezdá se ti, že je mu to znát na nose, že se jmenuje Hans?

BOLETTA (šeptá): Ale teď buď způsobná! To ti povídám.

LYNGSTRAND přichází zprava, v ruce slunečník.

LYNGSTRAND: Račte odpustit, dámy, že jsem nemohl tak vyšlapovat jako vy.

HILDA: A taky slunečník jste si vzal?

LYNGSTRAND: Náleží vaší paní matince. Povídala, abych ho použil za hůl. Neměl jsem totiž hole.

BOLETTA: Tatínek je s ostatními ještě dole?

LYNGSTRAND: Ano. Pan otec zašel na chvilku do restaurace. Ostatní sedí venku a naslouchají hudbě. Ale povídala paní matinka, že potom přijdou nahoru.

HILDA (hledí naň, stojíc): Vy jste teď asi pořádně unaven.

LYNGSTRAND: Věru se mi zdá, že jsem tak nějak unaven. Snad abych si na chviličku sed. (Usedne na kámen v pravém popředí.)

HILDA (stojíc před ním): Víte-li pak, že se má potom dole u hudby tancovat?

LYNGSTRAND: Slyšel jsem, mluvilo se o tom.

HILDA: Jistě rád tancujete.

BOLETTA (hledajíc ve vřesu květinky): Ale, Hildo, nech pana Lyngstranda trochu si vydechnout.

LYNGSTRAND (HILDĚ): Ba, slečno, rád bych tančil – jen kdybych mohl.

HILDA: A tak. Nenaučil jste se?

LYNGSTRAND: Také nenaučil. To mi však ani nepřipadlo. Ale, myslím, moje plíce nedovolí.

HILDA: Protože máte ten úraz, jak říkáte.

LYNGSTRAND: Ano, proto.

HILDA: Moc vás to trápí, že máte ten úraz?

LYNGSTRAND: Ó ne, ani bych neřek. (S úsměvem.) Myslím, právě proto…