Paní z námoří

PRVNÍ DĚJSTVÍ

Dům doktora Wangela, s velikou krytou verandou vlevo. Před domem a kolem domu zahrada. Pod verandou stožár na vlajku. Napravo v zahradě besídka se stolem a židlemi. V pozadí plot s vrátky. Za plotem cesta podél pobřeží. Podél cesty stromoví. Tímto lze viděti fjord i vysoká pásma pohoří a hřbety hor v dálce. Je teplé, svítivě jasné letní jitro.

BALLESTED, muž středních let, se starou sametovou kamizolou a s uměleckým širákem, stojí pod stožárem na vlajku a obírá se šňůrou. Vlajka leží na zemi. Trochu opodál malířský stojan s napjatým plátnem. Vedle na polní stoličce leží štětce, paleta a malířská skříňka.

BOLETTA WANGELOVÁ vchází otevřenými dveřmi zahradního pokoje na verandu. Přináší velikou vázu s květinami a staví ji na stůl.

BOLETTA: No, Ballestede, zdalipak to svedete?

BALLESTED: Toť se ví, slečinko. Bodejť by ne. S dovolením – očekáváte dnes návštěvu?

BOLETTA: Arciže, očekáváme dnes ráno řídícího Arnholma. Přijel minulé noci do města.

BALLESTED: Arnholma? Počkejme, počkejme… Arnholma? Ne­jmenoval se Arnholm váš někdejší domácí učitel?

BOLETTA: Ovšem. On je to.

BALLESTED: I vida, vida! On se tedy zas podíval do téhle krajiny.

BOLETTA: Proto bychom rádi vytáhli vlajku.

BALLESTED: Jak se sluší a patří.

BOLETTA jde zpátky do zahradního pokoje.

Záhy poté přichází LYNGSTRAND cestou zprava a stane zaujat, spatřiv stojan a malířské náčiní. Je to vyzáblý mladík, prostě, leč řádně oděný, usláblého vzezření.

LYNGSTRAND (za plotem): Dobré jitro.

BALLESTED (se otočí): Hoho…! Dobré jitro. (Vytáhne vlajku.) Tak, už se třepetá. (Uváže šňůru a obírá se stojanem.) Dobré jitro, vašnosti. Nemám vlastně potěšení –

LYNGSTRAND: Ráčíte být zajisté malíř?

BALLESTED: Toť se ví. A proč bych nebyl malíř?

LYNGSTRAND: Však pozoruji. Smím se osmělit a vejít?

BALLESTED: Chcete se snad kouknout?

LYNGSTRAND: Tuze rád bych se podíval.

BALLESTED: No, neuvidíte ještě nic zvláštního. Ale jen račte. Pojďte blíž.

LYNGSTRAND: Díky. (Vejde zahradními vrátky.)

BALLESTED (maluje): Obírám se právě tamhle fjordem mezi ostrovy.

LYNGSTRAND: Pozoruji.

BALLESTED: Ale schází mi ještě figura. Model ve městě ne a ne sehnat.

LYNGSTRAND: Figura do toho přijde?

BALLESTED: Ano, tady v popředí na skalisku má ležet polomrtvá mořská žínka.

LYNGSTRAND: A proč polomrtvá?

BALLESTED: Zabloudila sem z moře a netrefí zpátky, a teď tady leží a zajde v podkalu, rozumíme?

LYNGSTRAND: Ach tak!

BALLESTED: Zdejší domácí paní vnukla mi nápad, abych tohle maloval.

LYNGSTRAND: A jak nazvete ten obraz, až jej domalujete?

BALLESTED: Myslím, aby se nazval: „Smrt mořské žínky“.

LYNGSTRAND: To se hodí výborně. Z toho lze provést věru něco pěkného.

BALLESTED (se naň podívá): Odborník, prosím?

LYNGSTRAND: Jako malíř?

BALLESTED: Ano.

LYNGSTRAND: Ne, nejsem. Ale chci se státi sochařem, jmenuji se Hans Lyngstrand.

BALLESTED: Tak, tak, sochařem? Sochařství je také tuze pěkné umění, je, je! – Tuším, že už jsme se viděli několikrát na ulici. Jste už tady u nás dávno?