Opory společnosti

ČTVRTÉ DĚJSTVÍ

Zahradní pokoj konzula Bernicka. Pracovní stůl je odstraněn. Je bouřlivé odpoledne a už šero, jehož za následujících scén přibývá.

Sluha rozsvěcuje lustr; několik děvčat snáší květináče, lampy a světla, jež rozestavuje po stolech a podél stěn. RUMMEL ve fraku, rukavicích a s bílou vázankou stojí v pokojí a udílí rozkazy.

RUMMEL (sluhovi): Jen ob svíčku, Jakube. Nesmí to vypadat příliš slavnostně; má to býti překvapení. A což tyhle květy? – Nu, nechte je; ať se myslí, že jsou tu vždycky –

BERNICK přichází ze svého pokoje.

BERNICK (ve dveřích): Co to je?

RUMMEL: Jejej, jejej! Tys tady? (Služebnictvu.) Nu, prozatím jděte.

Sluha a děvčata odejdou zadními dveřmi vlevo.

BERNICK (pokročí): Ale, Rummle, co to znamená?

RUMMEL: To znamená, že nastala nejpyšnější chvíle tvého života. Dnes večer uspořádá město slavnostní průvod na počest svého prvního muže.

BERNICK: Cože?

RUMMEL: Slavnostní průvod s hudbou! Byli bychom také rádi vzali pochodně; ale za toho bouřlivého počasí jsme si netroufali. Nu, osvětlen bude, a to vždycky v novinách dobře vypadá.

BERNICK: Poslyš, Rummle, nechci to.

RUMMEL: Teď už je pozdě; za půl hodinky jsou tu.

BERNICK: A žes mi o tom dřív nic neřekl?

RUMMEL: Právě že jsem se bál, abys tomu neodporoval. A tu jsem se schoval za tvou paní; ta mi dovolila, abych to trochu spořádal, a postará se též o občerstvení.

BERNICK (naslouchá): Co to je? Už jdou? Jako bych slyšel zpívat.

RUMMEL (u dveří do zahrady): Zpívat? Ach, to jsou jen ti Američani; spouští se „Indiánka“.

BERNICK: Spouští se! – Ano. – Ne, nemohu dnes večer, Rummle, jsem nemocen.

RUMMEL: Opravdu vypadáš bídně. Ale musíš se vzmužit. Hrome, musíš se vzmužit! Mně i Sandstadovi a Vigelandovi přenáramně na tom záleží, aby se tahle slavnost povedla. Naši odpůrci musí býti umlčeni silou co možná velkolepé demonstrace. Proskakují pověsti; se zprávou o koupi pozemků nelze si už déle hráti na schovávanou. Na všechen způsob musíš dnes večer za zpěvu, cinkotu sklenic a krásných řečí, zkrátka pod dojmem rušné slavnostní nálady ohlásit, čeho ses pro dobro společnosti odvážil. Pod dojmem takové rušné slavnostní nálady, jak jsem se právě vyjádřil, lze u nás náramně mnoho udělat. Ale té nálady je třeba – sic to nepůjde.

BERNICK: Ovšem, ovšem –

RUMMEL: A zvlášť, máme-li se vytasit s tak delikátní a choulostivou věcí. Nu, Bernicku, tvoje jméno už bohudík snese nějaký ten náraz. Ale poslyš, přece bychom se měli dřív trochu dorozumět. Tönnesen zbásnil na tebe nějakou píseň. Počíná velice pěkně slovy: „Ať zavlá prapor ideje!“ A Rörlund byl vyzván, aby promluvil slavnostní řeč. Ty musíš arci odpovědět.

BERNICK: Nemohu dnes, Rummle. Nemohl bys ty –?

RUMMEL: Nemohu, ač bych milerád. Ta řeč bude arci platit především tobě. Inu, na nás snad vybude také několik slov. Mluvil jsem o tom s Vigelandem a Sandstadem. Myslili jsme, že bys mohl připít zdaru naší společnosti; Sandstad chce povědět několik slov o svornosti různých společenských tříd; Vigeland pak chce vyl…