Hedda Gablerová

ČTVRTÉ DĚJSTVÍ

Tytéž pokoje Tesmanových. Je večer. V předním pokoji tma. Zadní pokoj osvětlen lampou, visící nad stolem. Záclony u zasklených dveří jsou staženy.

HEDDA černě oděná chodí tmavým pokojem sem a tam. Vejde pak do zadního pokoje a odejde tudy nalevo. Je slyšeti několik akordů na klavír. Pak se zas objeví a vejde do předního pokoje.

BERTA přichází předsíní zprava, nesouc rozžatou lampu, již postaví na stůl u divanu v koutě. Má uplakané oči, černé stuhy na čepečku. Tiše a opatrně odejde napravo.

HEDDA jde k zaskleným dveřím, pozvedne trochu záclonu a zadívá se do temna. Záhy poté vejde z předsíně SLEČNA TESMANOVÁ ve smutečních šatech, klobouku a závoji.

HEDDA jí jde v ústrety a podá jí ruku.

SLEČNA TESMANOVÁ: Ano, Heddo, přicházím ve smutečních šatech! Má ubohá sestra konečně dotrpěla.

HEDDA: Vím to již, jak vidíte; Tesman mi to oznámil lístkem.

SLEČNA TESMANOVÁ: Ano, slíbil mi to. Ale musila jsem přece k Heddě, sem do domu života, povědět jí sama o té smrti.

HEDDA: Jste laskava.

SLEČNA TESMANOVÁ: Ach, právě teď neměla Rina ten svět opouštět! V téhle době měla býti domácnost Heddina ušetřena zármutku!

HEDDA (odvádějíc řeč): Zesnula přec klidně – že, slečno Tesmanová?

SLEČNA TESMANOVÁ: Ach, tak krásně –! Tak pokojně se rozžehnala! A pak to nevýslovné štěstí, že mohla Jörgena ještě uvidět! A hodně se s ním rozloučit! – Snad ani není doma?

HEDDA: Není. Psal, tak záhy abych naň nečekala. Ale sedněte si přec!

SLEČNA TESMANOVÁ: Ne, děkuju, milá, drahá Heddo! Ráda bych, ale nemám pokdy. Teď ji uložím a vystrojím, jak jen dovedu. Ať ji pochováme hodně hezkou!

HEDDA: Mohla bych vám nějak pomoci?

SLEČNA TESMANOVÁ: Ach, co vás napadá! Takovými věcmi nesmí se Hedda Tesmanová obírati. Ani v myšlenkách se tím nezabývejte! V téhle době ne, pánbůh chraň!

HEDDA: Ach – myšlenky –! Těch nelze udržet!

SLEČNA TESMANOVÁ (pokračujíc): Ba, ba, bože milý, tak je to na světě! U mne doma budeme teď šíti smuteční roucho pro Rinu. A tady bude záhy bohdá také nějaké šití! Ale, ovšem, jiného druhu – zaplať pánbůh!

TESMAN vchází z předsíně.

HEDDA: Dobře, že konečně jdeš!

TESMAN: Tys tu, teto Julo, u Heddy? Považme!

SLEČNA TESMANOVÁ: Chtěla jsem, milý hochu, právě odejít. No, obstarals všechno, cos mi slíbil?

TESMAN: Ach ne, mám ti opravdu strach, že jsem polovičku zapomněl. Zaskočím k tobě zase zítra. Dnes mám hlavu všechnu spletenu a myšlenky neudržím.

SLEČNA TESMANOVÁ: Takhle si to, milý Jörgene, nepřipouštěj!

TESMAN: A jak jinak, prosím tě?

SLEČNA TESMANOVÁ: Upokoj se v tom zármutku. Upokoj nad tím, co se stalo. Jako já!

TESMAN: Ach, ano, ano, myslíš na tetu Rinu!

HEDDA: Teď vám bude osamělo, slečno Tesmanová!

SLEČNA TESMANOVÁ: V prvních dnech arci. Ale doufejme, že to dlouho nepotrvá. Světnička nebožky Riny nebude asi dlouho prázdna!

TESMAN: Tak? Kohopak si tam vezmeš? Což?

SLEČNA TESMANOVÁ: Ach, však já najdu nějakého nemocného chudáka, jemuž je pomoci a ošetření bohužel třeba.

HEDDA: Chcete opravdu vzíti zas na sebe takový …