Duna

A nastal ten den, kdy Arrakis stanul ve středu vesmíru, připraven otáčet jeho během.

PRINCEZNA IRULÁN: ARRAKIS SE PROBOUZÍ

»Jen se na to, prosím tě, podívej!« zašeptal Stilgar.

Byli vysoko na Štítovém valu. Paul ležel ve skalní štěrbině vedle Stilgara s očima upřenýma do kolektoru fremenského dalekohledu, jehož olejové čočky byly zaostřeny na kosmickou přepravní loď v pánvi pod nimi, na kterou nabízel pohled postupující rozbřesk. Strana lodě natočená k východu se v matném slunečním světle leskla, ale na boku ponořeném do stínu dosud zářila do noci kruhová okna žlutým jasem iluminačních koulí. Za lodí se rozprostíralo město Arrakén, lhostejné a třpytící se ve světle severního slunce.

Paul věděl, že to nebyla loď, která vzbudila u Stilgara obdiv a úžas, ale konstrukce, pro niž byla loď pouze dopravním prostředkem. Nad základnou lodi se z kruhu o kilometrovém průměru vypínala jednoduchá montovaná budova z kovu, vysoká několik poschodí - polní stan složený ze vzájemně provázaných kovových listů - prostor pro přechodné ubytování pěti legií sardaukarů a Jeho Imperiální Výsosti, padišáha imperátora Shaddama IV.

Z místa, kde se po Paulově levici krčil ve svém postavení Gurney Halleck, se ozvalo: »Napočítal jsem na ní devět podlaží. Tam teda musí být hezkých pár sardaukarů.«

»Pět legií,« řekl Paul.

»Rozednívá se,« sykl Stilgar. »Nelíbí se nám, když se tak ukazuješ, Muad’Dibe. Vraťme se už do skal.«

»Tady jsem v naprostém bezpečí,« namítl Paul.

»Ta loď je vyzbrojena palnými zbraněmi,« opáčil Gurney.

»Věří, že máme ochranné štíty,« řekl Paul. »Ti nebudou zbytečně střílet na neznámou trojici, i kdyby nás uviděli,« dodal ke Stilgarovi.

Paul pootočil dalekohledem na vzdálené stěny pánve a prohlížel si útesy poznamenané krátery a sesuvy horniny, které označovaly místa hrobek tolika vojáků jeho otce. A na krátký okamžik ho zaplavilo uspokojení, že vše je uspořádáno tak, aby se přízraky těch mužů mohly na tento okamžik dívat z výšky. Harkonnenské pevnůstky a města po celém kraji chráněné štíty byly v rukou fremenů nebo byly odříznuty od svých zdrojů jako stonky odtržené od rostlin a ponechány, aby zvadly. Nepříteli zůstala pouze tato pánev a její město.

»Mohou se pokusit o nálet toptérami,« usoudil Stilgar. »Jestliže nás zahlédnou.«

»Ať to zkusí,« řekl Paul. »Dneska máme toptér nazbyt... a víme, že se blíží bouře.«

Nyní zaměřil dalekohled na vzdálenější konec arrakénského letiště, kde stály ve vyrovnané řadě harkonnenské fregaty a kde se pod nimi na žerdi zaražené do země lehce vlnila vlajka společnosti CHOAM. A pomyslel na to, jaké zoufalství přimělo Gildu ke svolení, aby tyto dvě skupiny přistály, i když všichni ostatní zůstali v rezervě. Gilda se chovala jako člověk, který před tím, než rozbije stan, zkouší palcem nohy, jakou má písek teplotu.

»Dá se odtud vidět ještě něco, co jsme neviděli?« zeptal se Gurney. »Už bychom se měli jít schovat. Bouře se skutečně blíží.«

Paul se znovu zadíval na obrovský imperiální dvůr. »Přivedli si s sebou dokonce ženy,« potřásl hlavou. »A dvořany a sluhy. Ach, můj drahý imperátore, jak si věříš!«

»Někdo leze tajným průchodem,« oznámil Stilgar. »To se asi vrací Otheym a Korba.«

»Dobrá, Stile,« řekl Paul. »Půjdeme zpátky.«

Ale ještě naposledy se rozhlédl dalekohledem kolem dokola - soustředěně si prohlížel planinu s jejími vysokými loděmi, lesknoucím se obrovským obývacím válcem, ztichlým městem a fregatami harkonnenských žoldáků. Pak ustoupil podél skalního srázu. Jeho místo u dalekohledu zaujal jeden z důstojníků fedajkinské gardy.

Paul vklouzl do mělké prohlubně na povrchu Štítového valu. Prohlubeň měla asi třicet metrů v průměru a byla zhruba tři metry hluboká; byl to přírodní skalní útvar, který fremeni ukryli pod průsvitný kryt. Kolem otvoru do stěny na pravé straně bylo shromážděno komunikační zařízení. Gardy fedajkinů zaujímající v prostoru prohlubně bojové postavení čekaly na Muad’Dibův rozkaz k útoku. Z otvoru vedle komunikačního zařízení se vynořili dva muži a něco vysvětlovali strážným.

Paul pohlédl krátce na Stilgara a pokynul hlavou ve směru k těm dvěma. »Převezmi jejich hlášení, Stile.«

Když Stilgar odešel, Paul si stoupl zády ke stěně, protáhl si svaly a narovnal se. Viděl Stilgara, jak posílá oba muže zpátky do tmy toho otvoru ve skále, a pomyslel na to, jak dlouho trvá, než tím úzkým, uměle vyhloubeným tunelem sešplhá člověk ke dnu pánve.

Stilgar zamířil k Paulovi.

»Co to bylo tak důležitého, že nemohli poslat zprávu po cielagovi?« chtěl vědět Paul.

»Šetří si ptáky na bitvu,« odpověděl Stilgar. Dotkl se očima komunikačního zařízení, pak se opět podíval na Paula. »Něco takového není rozumné používat ani při směrovém paprsku, Muad’Dibe. Mohou tě zjistit, když zaměří směr vysílání.«

»Brzy budou mít jiné starosti než mě hledat,« poznamenal Paul. »Co přinesli ti dva za zprávy?«

»Naši milovaní sardaukárci byli skoro zadarmo vypuštěni na skalní římsu nedaleko Staré průrvy a teď jsou na cestě za svým pánem. Odpalovací rampy pro rakety a ostatní palné zbraně jsou na místě. Lidé zaujali bojová postavení, jak jsi rozkázal. Všechno proběhlo normálně.«

Paul se krátce rozhlédl po mělké prohlubenině a ve světle procházejícím přes kryt si muže své jednotky zkoumavě prohlížel. Připadalo mu, že čas se vleče jako hmyz, který se plazí ke svému cíli přes holou skálu. »Našim sardaukarům to bude pěšky chvilku trvat, než budou schopni vyslat signál pěchotnímu transportéru,« usoudil. »Pozorujete je?«

»Pozorujeme,« potvrdil Stilgar.

Vedle Paula si odkašlal Gurney Halleck, aby na sebe upozornil. »Neměli bychom se raději stáhnout na bezpečné mísu?«

»Něco takového jako bezpečné místo neexistuje,« odmítl Paul. »Jsou meteorologické zprávy dosud příznivé?«

»Blíží se velká pramáti bouře,« odvětil Stilgar. »Copak ji, Muad’Dibe, necítíš?«

»Ve vzduchu je skutečně cítit nejistota,« souhlasil Paul. »Ale já mám rád jistotu.«

»Bouře se přižene během hodiny,« doplnil Stilgar. Kývl hlavou směrem k trhlině, odkud bylo vidět na imperiální cestovní tábo…