Duna

Frank Herbert
(Hodnocení: 4)

89 

Elektronická kniha: Frank Herbert – Duna (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: herbert01 Kategorie: Štítek:

Popis

Frank Herbert: Duna

Anotace

První kniha z proslulého cyklu kronik o planetě Duna, fenomenálního díla světové sci-fi. První díl šestidílného sci-fi románu vypráví o pouštní planetě Arrakis s naprostým nedostatkem vody, která je ale zároveň jediným známým zdrojem výjimečného koření, nejdůležitější a nejcennější látky ve vesmíru s podivuhodnými vlastnostmi – mimo jiné má moc prodloužit lidský život a poskytuje člověku mimořádné psychické schopnosti.
Příběh Duny se odehrává v daleké budoucnosti v mezihvězdném impériu. Mladý Paul Atreides odlétá planetu na Arrakis. V tu chvíli se rozbíhá mnohovrstvá interakce složitého světa politiky, náboženství, ekologie, technologie a lidských emocí, to vše ve snaze ovládnout Arrakis, protože ten, kdo ovládá Arrakis, ovládá i koření a disponuje mimořádnou mocí…

Frank Herbert – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

Název originálu

Dune

Originál vydán

Jazyk originálu

Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

4 recenze Duna

  1. Jolana

    Duna je jedna z nejlepších sci-fi knih, které jsem kdy četla. Kniha je detailně propracovaným světem plným složitých vztahů, velké řady postav hrajících významnou roli ve spletitém ději, nových technologií a také nových termínů. Při čtení vás čeká epické vyprávění o chtivosti, touze po moci a touze po svobodě. Přestože je svět Duny drsný, krutý a nehostinný, Herbert celý příběh líčí tak přesvědčivě, že i přes veškerá nebezpečí jsem celou dobu chtěla být součástí tohoto světa. Jsem nadšená a knihu vřele doporučuji.

  2. Honza Drábek

    Pravděpodobně jedno z nejzásadnějších děl sci-fi žánru. Začátek možná trochu pozvolnější, ale poslední třetina strhující. Herbert si v sérii Duny vymyslel vlastní vesmír s vlastními pravidly, což se v této knize ukázalo jako velká výhra, ale je pravda, že v dalších dílech se v složitosti tohoto vesmíru Herbert začal trochu zamotávat. Teda aspoň podle mého pohledu.
    Každopádně této knize nemůžu jinak než dát pět hvězdiček.

  3. Petr Klačka

    V podstatě „povinná četba“ pro každého milovníka fantasy literatury, ale kouzlo a nápaditost této knihy je právě i v tom, že podle mě přitáhne i spoustu čtenářů, kteří jinak scifi moc neholdují. Příběh v sobě mistrovsky mixuje mystično, osobní vztahy, politiku, technologie budoucnosti… Nebudu víc prozrazovat, přečte si sami 🙂
    Co se týká celkového hodnocení, možná je to k téhle legendární knize trošku kruté, ale ubral bych jednu hěvzdičku za místy určitou spletitost (ale to ji zase na druhou stranu dělá zajímavou a odlišnou od spousty jiných přímočařejších scifi příběhů), kdyby šlo dát 4,5 z 5, asi by to bylo přesnější.
    Tenhle román se taky dočkal několika filmových adaptací, na tu poslední avizovanou se vážně těším.

  4. Jitka Straková

    Neskutečně propracovaný a čtivě napsaný příběh, který už je dneska legendou žánru. A řekla bych, že do značné míry překračuje hranice sci-fi a můžu ho směle doporučit i lidem, kteří sci-fi jinak moc nečtou.

Přidat recenzi

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Koncepce pokroku funguje jako ochranný mechanismus, který nás chrání před hrůzami budoucnosti.

PRINCEZNA IRULÁN: SEBRANÁ RČENÍ MUAD’DIBA

 

Na svoje sedmnácté narozeniny Feyd-Rautha Harkonnen zabil při rodinných gladiátorských hrách svého stého otroka. Kvůli této události navštívili Giedi Primu, domov rodu Harkonnenů, baron a lady Fenringovi jako pozorovatelé od imperiálního dvora.

Na počest narozenin budoucího barona a proto, aby se všem Harkonnenům a poddaným připomenulo, že Feyd-Rautha je budoucí dědic, byl na ten den na Giedi Primě vyhlášen svátek. Starý baron vydal dekret, že po celé jedno otočení planety kolem její osy se nepracuje, a v rodinném městě Harko se vynaložilo hodně úsilí, aby zde vznikl dojem radostné pohody.

Ale baron a lady Fenringovi si povšimli, že stranou této hlavní třídy jsou hromady odpadků, že v tmavých kalužích okolních uliček se odrážejí otlučené, hnědé zdi, že spěchající lidé klopí oči.

Baronova tvrz s modrými stěnami zářila úděsnou dokonalostí, ale hraběti a jeho lady neušlo, za jakou cenu - všude stráže a zbraně, jejichž lesk zkušenému oku prozradil, že nezahálejí. V běžně používaných průchodech z jedné oblasti do druhé byla kontrolní stanoviště, a to i v samotném areálu tvrze. O tom, že kontrolující prodělali přísný výcvik, svědčila jejich chůze, držení ramen, ale také to, jak neustále pozorovali okolí.

»Vládne zde napětí,« zamumlal hrabě své lady v jazyce, který znali jen oni dva. »Baron začíná chápat, jakou cenu ve skutečnosti zaplatil za to, že se zbavil vévody Leta.«

»Někdy ti budu muset vyprávět pověst o fénixovi,« řekla.

Stáli v přijímací hale tvrze a čekali, až budou uvedeni. Hala nevynikala velikostí - měla asi čtyřicetkrát dvacet metrů - ale nepravé sloupy po stranách končily v náhlém zkosení a strop byl mírně klenutý; vše navozovalo dojem mnohem širšího prostoru.

»Ach, tamhle přichází baron,« upozornil hrabě.

Baron se pohyboval halou tím příznačným kolébavým, klouzavým krokem, jaký vyvolává nutnost usměrňovat váhu těla nadnášeného suspenzory. Podbradky mu poskakovaly, suspenzory se pod jeho oranžovou tunikou trhavě natřásaly a posunovaly. Na rukou se mu leskly prsteny a na jeho tunice se třpytily opajasy.

Vedle barona kráčel Feyd-Rautha. Tmavé vlasy měl vyčesané do loken, které v kontrastu k zasmušilým očím působily veselým dojmem. Na sobě měl těsně padnoucí černou delší blůzu a pohodlné kalhoty, dole mírně rozšířené. Na svých malých nohou měl lehké boty s měkkou podrážkou.

Když si lady Fenringová povšimla, jak se mladý Feyd pohybuje a jak se mu pod blůzou vlní svaly, pomyslela si: To je člověk, který si nedovolí ztloustnout.

Baron se před nimi zastavil, majetnicky sevřel Feydu-Rauthovi paži a ujal se představování: »Můj synovec, na-baron Feyd-Rautha Harkonnen.« Pak natočil svou dětsky buclatou tvář k Feydu-Rauthovi: »Hrabě a lady Fenringovi, o nichž jsem ti vyprávěl.«

Feyd-Rautha sklonil hlavu, jak to vyžadovala zdvořilost. Pak upřel na lady Fenringovou pátravý pohled. Lady měla zlaté, hebké vlasy, její dokonalou postavu halily splývavé šaty přírodní barvy a jednoduchého, dobře padnoucího střihu. Byly bez ozdob. Svýma šedozelenýma očima mu jeho pohled oplácela. Vyzařovala z ní benegesseritská poklidná harmonie, kterou mladý muž shledal mírně znepokojující.

»Am-m-m-m-m-ehm-m-m-m,« zabručel hrabě. Pozorně se na Feyda Rauthu zahleděl. »Am-m-m-m, správný mladý muž, ach, moje... hm-m-m-m... drahá?« Hrabě pohlédl úkosem na barona. »Milý barone, říkáte, že jste o nás s tímto mladým mužem hovořil? Co jste říkal?«

»Říkal jsem svému synovci, jak hluboce si vás, hrabě Fenringu, náš imperátor váží,« odpověděl baron. A pomyslel si: Dobře si ho prohlédni, Feyde! Zabiják, který se chová jako zbabělec - to je ten nejnebezpečnější typ.

»Nu ovšem!« zvolal hrabě a věnoval své lady úsměv.

To, jak ten člověk mluvil a jak se choval, připadalo Feydu-Rauthovi téměř urážející. Ale nic z toho nepřekročilo hranici snesitelnosti, kdy by bylo nutné reagovat. Mladík soustředil svou pozornost na hraběte: člověk malé postavy, napohled slabý. Měl vychytralý výraz v obličeji a příliš velké tmavé oči. Na spáncích mu prokvétala šeď. A ty jeho pohyby - ukázal rukou nebo otočil hlavou jedním směrem, pak promluvil k někomu jinému. Bylo obtížné mu rozumět.

»Am-m-m-m-eh-h-h-hm-m-m, člověk se s něčím tak, mm-m-m, jedinečným setká tak zřídka,« pokračoval hrabě, a mluvil baronovi přes rameno. »Já... eh, vám gratuluji, hm-m-m, k dokonalosti vašeho, eh-h-h, následníka. Tak to vidí, hm-m-m, starší člověk, dalo by se říct.«

»Jste příliš laskav,« řekl baron. Uklonil se, ale Feyd-Rautha si povšiml, že oči jeho strýce s projevenou zdvořilostí nesouhlasí.

»Když jste, mm-m-m, ironický, to, eh-h-h, naznačuje, že, hm-m-m, hluboce přemýšlíte,« usoudil hrabě.

A zase je takový, uvědomil si Feyd-Rautha. Vypadá to, jako by urážel, ale není v tom nic, co by člověka opravňovalo žádat satisfakci.

Když tomu člověku Feyd-Rautha naslouchal, měl dojem, že mu někdo strčil hlavu do kaše... am-m-mah-h-h-hm-m-m! Věnoval svou pozornost opět lady Fenringové.

»Příliš toho, eh-h-h, mladého muže zdržujeme,« řekla lady. »Mám za to, že se dnes večer má objevit v aréně.«

Ve srovnání s huriskami z imperiálního harému je skutečně půvabná, pomyslel si Feyd-Rautha. A nahlas oznámil: »Dnes budu zabíjet pro vás, má lady. S vaším svolením oznámím toto věnování v aréně.«

Oplatila mu klidným, laskavým pohledem, ale její hlas šlehl jako bič, když pronesla: »Svolení vám nedávám!«

»Feyde,« vyhrkl baron. Ten rošťák. Chce, aby ho tento smrtelně nebezpečný hrabě vyzval na souboj?

Ale hrabě se pouze usmál a utrousil hm-m-m-m-m-m-m.

»Je nejvyšší čas, aby ses připravil do arény, Feyde,« pronesl důrazně baron. »Musíš si odpočinout a hloupě neriskovat.«

Feyd-Rautha se uklonil, ale obličej mu ztmavl hněvem. »Jsem si jist, že vše proběhne tak, jak si přeješ, strýčku.« Krátce se uklonil hraběti Fenringovi. »Pane.« Pak k lady: »Má lady.« A otočil se, rázným krokem vyšel z haly, aniž rodinám z nižších rodů shromážděným v houfu poblíž dvojitých dveří věnoval sotva letmý pohled.

»Je tak mladý,« povzdechl si baron.

»Am-m-m-m-eh, skutečně, hmmm,« souhlasil hrabě.

A lady Fenringová si pomyslela: Může být tento mladík tím, koho Ctihodná matka mínila? Je toto rodová linie, kterou musíme zachovat?

»Máme víc než hodinu času, než půjdeme do arény,« poznamenal baron. »Snad bychom si měli náš malý rozhovor odbýt nyní, hrabě Fenringu.« Naklonil svou odulou hlavu mírně doprava. »Je toho hodně, co je v běhu a co bychom měli prodebatovat.« A pro sebe v duchu řekl: Teď uvidíme, jak ten imperátorův poslíček vyjádří své poselství, aniž by se uchýlil k takové prostotě a nevyklopil to rovnou.

Slova hraběte patřila jeho lady: »Am-m-m-m-eh-h-h-hm-m-m, omluvila byste, eh-h-h, nás, má drahá?«

»Každý den, někdy také každá hodina přináší změnu,« řekla.

»Mm-m-m-m.«

A než se od nich odvrátila, věnovala lady baronovi sladký úsměv. Dlouhá sukně jejích šatů zašustěla a ona vzpřímeně a důstojně zamířila k dvojitým dveřím vchodu na druhém konci haly.

Když se přiblížila ke dveřím, baron si povšiml, jak příslušníci nižší šlechty, kteří tam postávali, přestali spolu hovořit a jak ji doprovázeli očima. Benegesseriťanka! ulevil si v duchu. Kdyby jich nebylo, ve vesmíru by bylo líp.

»Mezi těmi dvěma sloupy nalevo od nás je kužel ticha,« navrhl baron. »Tam můžeme hovořit bez obav, že nás někdo zaslechne.« Kolébavým krokem zamířil jako první do pole potlačujícího zvuk a slyšel, jak okolní zvuky slábnou a znějí jako z dálky.

Tam se hrabě postavil vedle barona. Oba se otočili tváří ke stěně, aby nikdo nemohl z jejich rtů odezírat.

»Nejsme spokojeni s tím, že jste nařídil sardaukarům opustit Arrakis,« začal hrabě.

Mluví bez obalu! uvědomil si baron.

»Sardaukaři nemohli zůstat déle, jinak by vzniklo nebezpečí, že ostatní zjistí, jak mi imperátor pomáhal,« vysvětloval baron. »Nezdá se však, že by při řešení fremenského problému postupoval váš synovec Rabban dostatečně důrazně.«

»Co si imperátor přeje?« otázal se baron. »Na Arrakisu nezůstala víc než hrstka fremenů. Jižní poušť není obyvatelná. Nad severní pouští létají pravidelně naše hlídky.«

»Kdo říká, že jižní poušť není obyvatelná?«

»To tvrdil váš planetolog, milý hrabě.«

»Ale doktor Kynes je mrtev.«

»Ach ano..., bohužel ano.«

»Dozvěděli jsme se něco z přeletu přes jižní oblasti,« poznamenal hrabě. »Jsou tady známky rostlinného života.«

»Gilda tedy souhlasila s tím, že zařídí kosmické hlídky?«

»Vy moc dobře víte, barone, že imperátor nemůže legálně zřídit na Arrakisu strážní stanoviště.«

»A si to nemohu dovolit,« opáčil baron. »Kdo ten přelet uskutečnil?«

»Nějaký... pašerák.«

»Někdo vám lhal, hrabě,« řekl baron. »Pašeráci se v jižních oblastech nemohou orientovat o nic líp než Rabbanovi lidé. Bouře, písečná statika a takové věci, víte. Navigační značky jsou zlikvidovány dřív, než se je podaří nainstalovat.«

»Různé druhy statiky probereme jindy,« slíbil hrabě.

Aha, pomyslel si baron. »Zjistili jste tedy v mých účtech nějakou chybu?« chtěl vědět.

»Když člověka napadají chyby, nemá se čím bránit,« naznačil hrabě.

Schválně se snaží vzbudit ve mně hněv, uvědomil si baron. Dvakrát se zhluboka nadechl, aby se uklidnil. Cítil svůj vlastní pot a popruhy od suspenzorů ho začaly svědit a znervózňovat. »Smrt konkubíny a jejího chlapce jistě imperátora neznepokojila,« poznamenal. »Utekli do pouště. Zuřila tam bouře.«

»Ano, událo se mnoho nešťastných náhod, které přišly vhod,« souhlasil hrabě.

»Váš tón se mi nelíbí,« řekl baron.

»Zlost je jedna věc, brutalita něco jiného,« naznačil hrabě. »Dovolte mi, abych vás na něco upozornil: Kdyby mě zde potkala nějaká nešťastná náhoda, všechny velkorody se dozvědí, co jste udělal na Arrakisu. Už dlouho tuší, jak to se vším, co děláte, doopravdy je.«

»Z toho, co jsem dělal naposledy,« zdůraznil baron, »si vzpomínám pouze na přesun několika legií sardaukarů na Arrakis.«

»Myslíte si, že byste s něčím takovým mohl imperátorovi vyhrožovat?«

»To by mě ani nenapadlo!«

Hrabě se usmál. »Dalo by se najít pár sardaukarských velitelů, kteří by doznali, že jednali bez rozkazů, protože chtěli bojovat s vašimi fremenskými tlupami.«

»Mnozí by o takovém doznání mohli pochybovat,« namítl baron, ale ta hrozba ho vyvedla z míry. Jsou sardaukaři skutečně tak disciplinovaní? podivoval se v duchu.

»Imperátor si přeje revizi vašich účetních záznamů,« oznámil hrabě.

»Kdykoli.«

»Nemáte... eh... žádné námitky?«

»Naprosto žádné. Můj podíl ve správní radě společnosti CHOAM snese nejdůkladnější kontrolu.« A pomyslel si: Jen ať vznese vůči mně falešné obvinění, které bude jako takové odhaleno. Pak se postavím a budu pateticky pronášet: “Pohlédněte na mě. Ukřivdili mi.” Pak ať vznese vůči mně další obvinění, tentokrát třeba pravdivé. Druhému napadení od žalobce, který už jednou obvinil neprávem, velkorody neuvěří.

»Vaše účty nepochybně snesou hloubkovou kontrolu,« zabručel hrabě.

»Proč má můj imperátor takový zájem na vyhlazení fremenů?« otázal se baron.

»Chcete změnit směr hovoru, že?« Hrabě pokrčil rameny. »To chtějí sardaukaři, nikoliv imperátor. Potřebují se cvičit v zabíjení... a hrozně neradi nechávají práci nedodělanou.«

Myslí si, že mě postraší, když mi připomene, že za ním stojí krvežízniví zabijáci? ptal se sám sebe baron.

»Zabíjení v určitém rozsahu bylo vždy součástí podnikání,« připustil baron, »ale někde musí mít svou mez. Někdo musí zůstat, aby se mohlo těžit koření.«

Hrabě se krátce, ale ostře zasmál. »Vy se domníváte, že dokážete zapřáhnout fremeny?«

»Takových, u nichž se to podařilo, nebylo nikdy dost,« uznal baron. »Ale zabíjení zneklidňuje ostatní populaci. Dosahuje takového stupně, milý Fenringu, že začínám uvažovat o jiném řešení arrakiského problému. A musím přiznat, že za inspiraci vděčím imperátorovi.«

»Eh-h-h?«

»Víte, hrabě, inspiruje mě imperátorova internační planeta Salusa Secundus.«

Hrabě na něho upřel pronikavý, jiskřivý pohled. »Jaká možná souvislost existuje mezi Arrakisem a Salusou Secundus?«

Baron poznal, že se do Fenringových očí vkradla ostražitost, a řekl: »Dosud žádná.«

»Dosud?«

»Musíte uznat, že by to byl způsob, jak na Arrakisu rozvinout značný pracovní potenciál - zřídit z něj internační planetu.«

»Očekáváte nárůst vězňů?«

»Jsou zde nepokoje,« připustil baron. »Musel jsem je zmáčknout hodně silně, Fenringu. Vy přece sám víte, kolik jsem té zatracené Gildě musel zaplatit za přesun našich spojených sil na Arrakis. Takové peníze nespadly z nebe.«

»Doporučuji vám, barone, abyste bez souhlasu imperátora Arrakis jako internační planetu nepoužíval.«

»Samozřejmě že ne,« řekl baron a v duchu se divil, proč Fenringovi v hlase náhle zazněla chladná odměřenost.

»A další věc,« pokračoval hrabě. »Dozvěděli jsme se, že mentat vévody Leta Thufir Hawat není mrtev a že ho zaměstnáváte.«

»Nedokázal jsem se přimět, abych ho odstranil,« řekl omluvně baron.

»Lhal jste našemu sardaukarskému veliteli, když jste mu tvrdil, že Hawat zahynul.«

»To byla milosrdná lež, milý hrabě. Neměl jsem žaludek na to, abych s tím člověkem dlouho diskutoval.«

»Byl to Hawat, kdo doopravdy zradil?«

»Ach nebesa, to ne! Zrádcem byl falešný doktor.« Baron si setřel ze zátylku pot. »Musíte si uvědomit, Fenringu, že jsem zůstal bez mentata. To nakonec víte. Ještě nikdy jsem bez mentata nebyl. Cítil jsem se celý nesvůj.«

»Jak jste dokázal přimět Hawata k tomu, aby změnil svou loajalitu?«

»Jeho vévoda je mrtev.« Baron se přinutil k úsměvu. »Od Hawata se není čeho obávat, milý hrabě. Jeho mentatská tkáň je prosycena latentním jedem. Protilátku mu podáváme v jídle. Bez protilátky se jed zaktivuje - Hawat by zemřel během několika dní.«

»Přestaňte dávkovat protilátku,« řekl hrabě.

»Ale Hawat je užitečný!«

»A ví příliš mnoho věcí, které by žádný žijící člověk vědět neměl.«

»Říkal jste, že se imperátor odhalení nebojí.«

»Nezahrávejte si se mnou, barone!«

»Až uvidím pod takovým rozkazem imperiální pečeť, uposlechnu,« prohlásil baron. »Ale vašim vrtochům se podřizovat nehodlám.«

»Vy to považujete za vrtoch?«

»A co je to jiného? Imperátor je mi také zavázán, Fenringu. Zbavil jsem ho obtížného vévody.«

»S pomocí několika sardaukarů.«

»Kde jinde by imperátor našel rod, který by mu poskytl uniformy, potřebné k utajení skutečnosti, že v té záležitosti má prsty?«

»On si položil tutéž otázku, barone, jen ji poněkud jinak frázoval.«

Baron se na Fenringa pozorně zahleděl a povšiml si, jak má napjaté svaly na čelistech, jak pečlivě se ovládá. »Ale no tak,« prohodil baron. »Doufám, že si imperátor nemyslí, že by proti mně mohl v naprosté tajnosti něco podniknout.«

»On doufá, že to nebude nutné.«

»Snad imperátor nevěří, že ho ohrožuji!« Baron si dovolil vložit do ostří svého hlasu pobouření a zármutek, a pomyslel si: Ať si myslí, že mi křivdí! Dokázal bych se sám posadit na trůn a přitom se bít v prsa a naříkat, jak mi křivdí.

Když hrabě promluvil, jeho hlas zněl chladně a vzdáleně: »Imperátor věří tomu, co mu říkají jeho smysly.«

»Odváží se imperátor obvinit mě ze zrady před celou radou landsraadu?« A baron zatajil dech v naději, že ano.

»Imperátor se nepotřebuje ničeho odvažovat

Baron se na svých suspenzorech rychle odvrátil, aby nebylo vidět, jak se tváří. Mohlo by se to stát ještě za mého života! pomyslel si. Imperátor! Ať mi ukřivdí! Pak - úplatky a nátlak, soustředěni velkorodů v jeden šik: seběhli by se pod mou korouhev jako venkované hledající bezpečí. Nejvíce se totiž obávají toho, že imperátorovi sardaukaři se postupně vrhnou na jeden rod po druhém.

»Imperátor upřímně doufá, že vás nikdy nebude muset obviňovat ze zrady,« dodal hrabě.

Baron zjistil, že není jednoduché zabránit, aby do jeho hlasu nepronikla ironie a byl v něm prostor pouze pro bolestný tón, ale podařilo se mu to. »Vždy jsem byl velice loajálním poddaným. Tato slova mě tak zranila, že to nedokážu vyjádřit.«

»Am-m-m-m-eh-hm-m-m,« řekl hrabě.

Stále stál k hraběti natočen zády a pokyvoval hlavou. Nakonec pronesl: »Je čas jít do arény.«

»Jistě,« souhlasil hrabě.

Vystoupili z kuželu ticha a bok po boku kráčeli směrem ke skupinkám lidí z malorodů postávajících na konci haly. Někde uvnitř tvrze začal rozváženě vyzvánět zvon - upozornění, že za dvacet minut začne v aréně představení.

»Malorody čekají, že půjdete v jejich čele,« poznamenal hrabě a pohodil hlavou směrem k lidem, k nimž se přiblížili.

Dvojsmyslné... dvojí význam, napadlo barona.

Vzhlédl k novým talismanům lemujícím východ z haly - hlava býka připevněná k desce a olejomalba starého vévody Atreida, otce zabitého vévody Leta. Talismany naplňovaly barona podivným neblahým tušením a baron si v duchu říkal, jaké myšlenky asi vzbuzovaly u vévody Leta, když visely v halách caladanského zámku a později na Arrakisu - udatný otec a hlava býka, který ho zabil.

»Lidstvo ovládá, eh, pouze jediné, mm-m-m, umění,« poznamenal hrabě, když vyšli z haly do čekárny - úzké místnosti s vysokými okny a podlahou ze vzorovaných bílých a purpurových dlaždic.

»A co je to za umění?« otázal se baron.

»Je to, am-m-m-eh-h, umění, eh-h-h, nespokojenosti,« odvětil hrabě.

Ustrašení příslušníci malorodů, kteří šli za nimi a naslouchali, se zasmáti tónem přesně vyjadřujícím zdvořilé uznání, ale v tom zvuku zazněla disharmonie, když se srazil s náhlým řevem motorů - ten k nim doléhal ode dveří, které pážata prudce otevřela a nabídla jim tak pohled na řadu vozidel s trojúhelníkovými praporky roztřepanými vánkem.

Baron pozvedl hlas, aby přehlušil náhlý hluk, a řekl: »Doufám, hrabě Fenringu, že dnes s výkonem mého synovce nespokojen nebudete.«

»Ano, eh-h-h, jsem naplněn, am-m-m, pouze pocitem, hm-m-m, očekávání,« odpověděl hrabě. »Při verbálním procesu, eh-hm, člověk vždy musí, am-m-m-eh-h-h, vzít v úvahu, eh-h-h, odkud vítr vane.«

Náhlé ochromující překvapení skryl baron jen tím, že na prvním schodu za východem klopýtl. Verbální proces! To znamenalo oznámeni zločinu proti Impériu!

Ale hrabě se pousmál, aby to vyznělo jako žert, a poklepal barona po paži.

Celou cestu k aréně seděl baron vzadu mezi opancéřovanými polštáři svého auta a potají vrhal letmé pohledy na hraběte sedícího vedle něho. Vrtalo mu hlavou, proč imperátorův poslíček považoval za nutné žertovat před příslušníky malorodů právě tímto způsobem. Nedala se pochybovat o tom, že Fenring zřídka dělal něco, co nepovažoval za nezbytné, nebo používal dvě slova, když postačovalo jedno.

Usadili je do zlaté lóže nad trojúhelníkovou arénou - trubky jásavě vřískaly, řady nad nimi a kolem nich byly přecpány změtí lidí a vlaječek , a v tu chvíli se baron dozvěděl odpověď.

»Milý barane, « začal hrabě a naklonil se k jeho uchu, »víte - že ano? - že vaši volbu následníka imperátor oficiálně neschválil?«

Baron měl dojem, jako by ho náhle pohltil osobní kužel ticha vytvořený jeho vlastním duševním otřesem. Upřel na hraběte pronikavý pohled a sotva si povšiml, jak lady Fenringová prochází mezi strážemi, aby se přidala k jejich společnosti ve zlaté lóži.

»To je ten pravý důvod, proč jsem dneska tady,« pokračoval hrabě. »Imperátor si přeje, abych mu podal zprávu o tom, zda jste si zvolil následníka, který je toho hoden. K tomu, aby se poznalo, jaký člověk doopravdy je, není nic vhodnějšího než aréna, že?«

»Imperátor mi slíbil, že si mohu vybrat následníka sám!« zaskřípal baron.

»Uvidíme,« uzavřel Fenring a obrátil se, aby přivítal svou lady. Ta se posadila, usmála se na barona, a pak věnovala pozornost aréně pod nimi, kde se právě objevil Feyd-Rautha v síťové košili a přiléhavých kalhotách - na pravé ruce měl černou rukavici a v ní dlouhý nůž, na levé ruce bílou rukavici a v ní krátký nůž.

»Bílá pro jed, černá pro čistotu,« poznamenala lady Fenringová. »Zvláštní zvyk, že, můj drahý?«

»Am-m-m-m,« připustil hrabě.

Z rodinných galérií zaznělo pozdravné volání a Feyd-Rautha se zastavil, aby na ně reagoval, vzhlédl a pozorně si prohlížel obličeje - poznal bratrance a pobratrance, polobratry, konkubíny a vzdálené příbuzné. Mezi třepetáním barevných obleků a vlaječek se nesl zvuk mnoha trubek.

V té chvíli Feyda-Rauthu napadlo, že ty obličeje, nalepené jeden k druhému, by se dívaly na jeho krev stejně dychtivě jako na krev otroka v aréně. O výsledku jeho boje se samozřejmě nedalo pochybovat. Zde šlo pouze o formu nebezpečí, ne o jeho podstatu - avšak...

Feyd-Rautha pozvedl nože ke slunci a podle starobylého obyčeje pozdravil všechny tři rohy arény. Nejdříve zmizel v pochvě krátký nůž z ruky v bílé rukavici (bílá - znamení jedu). Pak dlouhý nůž z ruky s černou rukavicí - čistá čepel, která byla nyní nečistá, jeho tajná zbraň, která měla dnešní den zvrátit v jeho čistě osobní vítězství: jed na černé čepeli.

Nastavení osobního štítu trvalo pouze chvíli, a on znehybněl, aby vychutnal, jak se mu na čele stahuje kůže na důkaz, že ochrana funguje správně.

Ten okamžik sám o sobě navozoval napětí z očekávání a Feyd-Rautha jej protahoval s jistotou rutinéra pro dramatický efekt, když kýval na své pomocníky a kontroloval jejich vybavení pozorným, rozvážným pohledem - řetězy s ostrými, lesknoucími se ostny, banderilly a háky s chvějícími se modrými stužkami.

Feyd-Rautha pokynul hudebníkům. Zazněl pomalý pochod, z něhož se ozývala starodávná okázalost a Feyd-Rautha se vydal v čele svých lidí přes arénu pod lóži svého strýce, aby tam vzdal hold. Do ruky zachytil ceremoniální klíč, který mu hodili.

Hudba zmlkla.

V náhlém tichu poodstoupil o dva kroky, pozvedl klíč a zvolal: »Tuto pravdu věnuji...« A odmlčel se, věděl, že jeho strýc si v duchu říká: Ten mladý blázen přece jenom hodlá oznámit věnování lady Fenringové a vyvolat zmatek!

»... svému strýci a ochránci, baronu Vladimiru Harkonnenovi!« dodal ještě silnějším hlasem.

A nesmírně ho potěšilo, když zahlédl, jak si jeho strýc oddechl.

Hudba spustila rychlý pochod a Feyd-Rautha zamířil v čele svých mužů, teď poskakujících a odbíhajících do stran, zpět přes arénu ke dveřím prozíravosti, jimiž mohli vstoupit pouze ti, kdo měli na sobě příslušnou identifikační pásku. Feyd-Rautha se mohl chlubit tím, že ještě nikdy dveře prozíravosti nepoužil a že jen málokdy potřeboval zásah pomocníků. Ale dnes bylo dobré vědět, že jsou po ruce - speciální plány někdy skrývají speciální nebezpečí.

Nad arénou se znovu rozhostilo ticho.

Feyd-Rautha se otočil, postavil se čelem k velkým červeným dveřím na protější straně arény, z nichž se vynoří gladiátor.

Speciální gladiátor.

Plán, který vymyslel Thufir Hawat, je obdivuhodně jednoduchý a účinný, uvědomil si Feyd-Rautha. Otrok nebude otupen drogami - v tom spočívalo nebezpečí. Místo toho mu bylo do podvědomí vryto klíčové slovo, které v kritickém okamžiku ochromí jeho svaly. Feyd-Rautha si s tím životně důležitým slovem pohrával v myšlenkách a bezhlasně si je opakoval: »Bídáku.« Divákům bude připadat, že do arény někdo propašoval nenadrogovaného otroka, který má zabít baronova následníka. A vše bude nasvědčovat tomu, že to byl velitel otrokářů.

Ozvalo se tiché hučení servomotorů, které připravovaly červené dveře k otevření.

Feyd-Rautha soustředil celou svou pozornost na dveře. Tento první okamžik byl kritický. To, jak gladiátor vypadal, když se objevil, napovědělo zkušenému oku hodně z toho, co potřeboval člověk vědět. Všichni gladiátoři měli být nadávkováni elakkou tak, aby se objevili jako bojovníci připravení zabíjet - ale člověk si musel pozorně všimnout, jak potěžkávají nůž, jak se obracejí při obraně, zda si ve skutečnosti publikum vůbec uvědomují. To, jak otrok nakláněl hlavu, mohlo poskytnout životně důležitou informaci pro protivýpad a klamný manévr.

Červené dveře se s rachotem otevřely.

Vystoupil z nich vysoký, svalnatý muž s vyholenou hlavou a tmavýma, vpadlýma očima. Pokožku měl zbarvenou červeně, jakoby vlivem elakky, ale Feyd-Rautha věděl, že je natřená červenou barvou. Na sobě měl zelený trikot á rudý pás s pološtítem - šipka na pásu ukazovala doleva a to znamenalo, že štít chrání levou polovinu těla. Nůž držel tak, jako se drží meč. Nakláněl ho mírně dopředu, jak se sluší na zkušeného bojovníka. Pomalu postupoval do arény a bokem, chráněným štítem, se natáčel ke skupině u dveří prozíravosti.

»Nelíbí se mi, jak tenhle vypadá,« vyjádřil svoje mínění jeden z Rauthových pomocníků. »Jste si jist, že je nadrogován, můj pane?«

»Má správnou barvu,« odvětil Feyd-Rautha.

»Ale zaujal postoj, jako by nebyl,« upozornil jiný pomocník. Feyd-Rautha udělal na písku dva kroky vpřed a pozorně si otroka prohlížel.

»Co si to udělal na paži?« zeptal se jeden z pomocníků.

Feyd-Rautha soustředil pozornost na krvavý šrám na předloktí, očima sklouzl po ruce dolů, šrám vedl k levé straně zeleného tílka. Byl tam krví načmáraný obrazec; stylizovaný obrys jestřába.

Jestřáb!

Feyd-Rautha vzhlédl do tmavých, zapadlých očí a zjistil, že z nich čiší neobvyklá ostražitost.

Je to jeden z bojovníků vévody Atreida, které jsme zajali na Arrakisu, uvědomil si Feyd-Rautha. Žádný obyčejný gladiátor! Náhle ho zamrazilo a napadlo ho, zda Hawat nevymyslel pro tuto arénu ještě jeden plán - úskok v úskoku jiných úskoků. A jedině hlavní cvičitel by za to všechno mohl!

Vedle ucha se mu ozval hlas jeho šéfa pomocníků: »Nelíbí se mi, můj pane, jak vypadá. Dovolte mi, abych ho vyzkoušel a zasekl mu do paže jednu nebo dvě banderilly.«

»Zaseknu mu svoje vlastní banderilly,« odmítl Feyd-Rautha. Vzal si od pomocníka dvojici dlouhých tyček s háčky na konci a potěžkal je, aby zjistil, jak jsou vyvážené. Háčky měly být napuštěné drogou - avšak tentokrát nebyly. Šéf pomocníků by kvůli tomuhle mohl přijít o hlavu. Ale to vše bylo součástí plánu.

»Vyjdeš z arény jako hrdina.« ujistil ho tehdy Hawat. »Zabiješ svého gladiátora v rovnocenném boji a navzdory zradě. Mistr otrokář bude popraven a na jeho místo nastoupí tvůj člověk.«

Feyd-Rautha postoupil do arény o dalších pět kroků. Chtěl si otroka pozorné prohlédnout. Věděl, že znalci v ochozech si již uvědomili, že zde něco nehraje. Gladiátor měl přesné takovou barvu pokožky jako člověk nadávkovaný elakkou, ale tenhle stál pevně a nechvět se. Afficionados si nyní budou mezi sebou šeptat: »Koukněte, jak stojí. Měl by se pohybovat - útočit nebo ustupovat. Koukněte, jak sbírá sílu, jak vyčkává. Vyčkávat by neměl.«

Feyd-Rautha pocítil, jak se ho zmocňuje vzrušení. Ať si Hawat kuje zradu, řekl si, tohoto otroka dokážu zvládnout. A tentokrát je to dlouhý nůž, který je napuštěn jedem, nikoli krátký. O tom ani Hawat neví.

»Hej, Harkonnene!« zvolal otrok. »Jsi připraven zemřít?«

Arénu sevřelo mrtvolné ticho. Výzvy otroci nevykřikovali! Feyd-Rautha nyní již dobře viděl gladiátorovi do očí, v nichž spatřil chladnokrevnou krutost ze zoufalství. Povšiml si, jak ten člověk stojí, uvolněně a v pohotovosti, svaly připravené na vítězství. Hawat zařídil, aby tento otrok prostřednictvím jiného otroka dostal tajný vzkaz: Budeš mít skutečnou možnost zabít baronova následníka. Takto to bylo v plánu, který tehdy připravili.

Nevýrazný úsměv sevřel Feydu-Rauthovi ústa. V tom, jak gladiátor stál, spatřoval úspěch pro svoje záměry, a pozvedl banderilly.

»Hej! Hej!« vyzýval gladiátor a opatrně postoupil o dva kroky.

Teď už si to v hledišti nikdo nemůže vykládat jinak, uvědomil si Feyd Rautha.

Tento otrok měl být zčásti ochromen elakkou, která vyvolává hrůzu. Každý jeho pohyb měl prozrazovat, že je vnitřně přesvědčen, že nemá žádnou naději - že nemůže zvítězit. Měl mít plnou hlavu příběhů o nejrůznějších jedech, které si na-baron vybíral pro otrávení nože v ruce s bílou rukavicí. Feyd-Rautha nikdy nezabíjel rychle; s potěšením předváděl vzácné jedy, zůstával v aréně, aby na svíjející se oběti poukazoval na zajímavé vedlejší účinky jedu. Tento otrok strach měl, ale nebyl ochromen hrůzou.

Feyd-Rautha pozvedl vysoko banderilly a kývl hlavou téměř jako na pozdrav.

Gladiátor udeřil.

Jeho klamný manévr a obranný protivýpad patřily k těm nejlepším, jaké kdy Feyd-Rautha viděl. Načasovaný úder z boku minul jen o vlas místo, v němž by přesekl šlachy na jeho levé noze.

Feyd-Rautha odtančil a zanechal za sebou banderillu zabodnutou do pravého předloktí otroka, s háčky zabořenými hluboko do masa, odkud je nemohl nikdo vytrhnout, aniž by porušil šlachy.

Nad hlediště se vzneslo spontánní vydechnutí.

Ten zvuk rozehřál Feyda-Rauthu radostným vzrušením.

Věděl, jak jeho strýci je, když tam nahoře sedí s Fenringovými, pozorovateli od imperiálního dvora, vedle sebe. Průběh zápasu nesměl nikdo narušovat. Před očima svědků musely být všechny formality dodrženy. A pro všechno, co se děje v aréně, bude mít baron jen jediné vysvětlení - je to hrozba jemu samotnému.

Otrok poodstoupil, nůž držel v zubech a stužkou si přivázal banderillu k paži. »Tvoje jehly ani necítím!« vykřikl a znovu se kradl vpřed s nožem připraveným k akci, s levým bokem natočeným dopředu a tělem prohnutým dozadu, aby co nejvíce jeho povrchu bylo chráněno pološtítem.

Ani toto počínání galériím neuniklo. Z rodinných lóží zazněly pronikavé výkřiky. Sekundanti Feyda-Rauthy volali, zda je nepotřebuje. Pokynem ruky je odkázal zpět ke dveřím prozíravosti.

Předvedu jim podívanou, jakou ještě nikdy neviděli, slíbil si Feyd-Rautha. Žádné krotké zabíjení, kdy mohou pohodlně sedět a obdivovat styl. Musí to být něco, co jim pěkně pocuchá vnitřnosti. Až se stanu baronem, vzpomenou si na tento den, a díky tomuto dni v každém z nich zůstane strach - strach ze mě.

Gladiátor se sunul vpřed pohybem připomínajícím chůzi kraba a Feyd-Rautha před ním pomalu ustupoval. Pod nohama jim skřípal písek. Feyd-Rautha slyšel, jak otrok těžce oddychuje, cítil svůj vlastní pot a nevýrazný pach krve ve vzduchu.

Baronův synovec ustupoval stále stejným tempem, stáčel se přitom doprava a svou druhou banderillu měl připravenou k zásahu. Otrok se zhoupl do strany, Feyd-Rautha naznačil klopýtnutí a z galérií se ozval pronikavý výkřik.

Otrok znovu udeřil.

To je ale bojovník, pomyslel si Feyd-Rautha, když uskakoval stranou. Zachránila ho pouze rychlost mládí, ale svou druhou banderillu stačil zabořit do deltového svalu otrokovy pravé ruky.

Z galérií se snesl pronikavý jásot.

Teď mě povzbuzují, uvědomil si Feyd-Rautha. V těch hlasech slyšel divokost, přesně jak to předpověděl Hawat. Takovým způsobem ještě nikdy žádného jiného bojovníka z rodu nepovzbuzovali. A s příchutí krutosti si vzpomněl na to, co mu řekl Hawat: »Člověku snadněji nažene hrůzu takový nepřítel, kterého obdivuje.«

Feyd-Rautha se svižným krokem přesunul do středu arény, kam všichni dobře viděli. Vytáhl dlouhý nůž, přikrčil se a vyčkával, až k němu otrok zamíří.

Ten se zdržel jen tak dlouho, aby si přivázal druhou banderillu těsně k pokožce, ale pak vyrazil k útoku.

Ať rodina vidí, co dovedu, pomyslel si Feyd-Rautha. Jsem jejich nepřítelem: ať si myslí, že jsem takový, jakého mě nyní uvidí.

Vytasil krátký nůž.

»Nebojím se tě, ty harkonnenská svině,« zvolal gladiátor. »Tvoje mučení mrtvého člověka nemůže bolet. Mohu zemřít svým vlastním nožem dřív, než se mě pomocník dotkne. Ale ty budeš mrtev vedle mě!«

Feyd-Rautha vycenil zuby v úsměvu a vytáhl nyní dlouhý nůž, ten s jedem. »Zkus tenhle,« vykřikl a naznačil výpad s krátkým nožem v druhé ruce.

Otrok si přehodil nůž do druhé ruky, kryl se a oplatil klamný výpad, aby zachytil jeho krátký nůž, který měl být podle tradice napuštěn jedem.

»Zemřeš, Harkonnene,« vydechl gladiátor.

Bojovali a pohybovali se po písku ze strany na stranu. Když se Feydův štít dotkl otrokova pološtítu, vzplál v místě kontaktu modrý doutnavý výboj. Vzduch kolem nich se vyplňoval ozónem ze štítů.

»Zemři na svůj vlastní jed!« procedil otrok.

Začal stlačovat ruku s bílou rukavicí a odtlačoval od sebe nůž, o němž se domníval, že je napuštěn jedem.

Ať se nyní dívají, řekl si Feyd-Rautha. Bodl dlouhým nožem dolů, ale pocítil, jak nůž beznadějně narazil na banderillu přitisknutou k otrokově paži.

Feyd-Rautha propadl na chvíli zoufalství. Nenapadlo ho, že by banderilly mohly poskytnout protivníkovi výhodu, že by mu mohly poskytnout další ochranu. A jakou měl gladiátor sílu! Krátký nůž se neúprosně přibližoval k jeho tělu, a Feyd-Rautha si jasně uvědomil, že člověka může zabít i neotrávený nůž.

»Bídáku!« vydechl Feyd-Rautha.

Na toto klíčové slovo reagovaly gladiátorovy svaly chvilkovou¨ochablostí a to Feydu-Rauthovi stačilo. Rozevřel se mezi nimi prostor dostatečný pro dlouhý nůž, otrávená špička nože se mihla a do otrokovy hrudi vykreslila rudou čáru. Jed vyvolal okamžitou smrtelnou křeč. Otrok potácivě poodstoupil.

Teď ať se moje vážená rodina dívá, pomyslil si Feyd-Rautha. Ať má před očima tohoto otroka, který se pokusil odvrátit od sebe nůž, o němž se domníval, že je otráven, a použít ho proti mně. Ať se diví, jak se do této arény mohl dostat otrok připravený pokusit se o něco takového. A ať jim navždy zůstane v paměti, že nikdy si nemohou být jisti, v které ruce přináším jed.

Feyd-Rautha stál a beze slova pozoroval zpomalené pohyby otroka. Odráželo se v nich postupné uvědomění. Otrok měl nyní v obličeji vepsán výraz, který každý, kdo se na něho díval, musel poznat. Byla v něm vepsána smrt: Otrok věděl, že za ním přišla smrt, a věděl, jak za ním přišla. Jedem byl napuštěn nepravý nůž.

»Ty!« zasténal otrok.

Feyd-Rautha se odtáhl, aby přenechal prostor smrti. Plný účinek paralyzující složky jedu se měl sice teprve dostavit, ale to, jak pomalu se poraněný pohyboval, dokazovalo, že se stále více projevuje.

Otrok postoupil vrávoravě vpřed, jako by ho někdo vlekl na provaze. Každý jeho plíživý krok byl pouze krokem v jeho vesmíru. Nůž dosud držel pevně, ale hrot nože se chvěl.

»Jednoho... dne... někdo... z nás... tě... dostane,« pronesl a ztěžka lapal po dechu.

Ústa mu zkřivila nevýrazná grimasa vyjadřující zármutek. Klesl do sedu, natáhl se na písek, odvalil se od Feyda-Rauthy a znehybněl. Jeho obličej zůstal zabořený do písku.

Aréna ani nedýchala, když se k němu Feyd-Rautha přiblížil, zasunul špičku nohy pod jeho tělo a překulil ho na záda, aby z galérií bylo dobře vidět, jak začne jed křivit jeho obličej a napínat svaly. Ale bylo vidět pouze to, že z hrudi gladiátora vyčnívá jeho vlastní nůž.

Do zklamání, které Feyd-Rautha pocítil, pronikl i určitý obdiv k úsilí, jaké otrok vyvinul, aby předešel ochromení tím, že se sám zabil. S obdivem se dostavilo pochopení, že se zde ukázalo něco, čeho je třeba skutečně se bát.

To, co dělá z člověka nadčlověka, je přímo úděsné.

Přes závoj zahloubání nad touto myšlenkou začal Feyd-Rautha vnímat, že z míst na stání a z galérií kolem něho vytryskla bouře jásotu. Všichni ho nadšeně zahrnovali ovacemi.

Feyd-Rautha se otočil a vzhlédl.

Nadšením šíleli všichni kromě barona, který seděl s bradou zabořenou do dlaně a hluboce přemýšlel, a hraběte a jeho lady, kteří se na něho přes masku z úsměvů pozorně dívali.

Hrabě Fenring se otočil ke své lady a pronesl: »Eh-h-h-h-am-m-m, je šikovný, am-m-m-m, ten mladý muž. Že, mm-m-m-m, má drahá?«

»Má velmi rychlé, eh-h-h, synaptické reakce,« konstatovala.

Baron zaletěl pohledem na lady, na hraběte, ale pak opět věnoval pozornost aréně a pomyslel si: Tak blízko se dosrat k jednomu z mých nejbližších! Jeho strach začal ustupovat zuřivosti. Hlavního cvičitele dám dnes v noci pomalu upálit k smrti..., a jestli hrabě a jeho lady v tom měli prsty...

Konverzaci v baronově lóži vnímal Feyd-Rautha pouze jako gestikulaci, hlasy zanikly v dupotu nohou a ve skandování, které se ozývalo kolem dokola:

»Hlavu! Hlavu! Hlavu! Hlavu!«

Baron se zakabonil, když viděl, jak se na něho Feyd-Rautha obrátil. Jen s obtížemi ovládl svůj vztek a pak mladému muži stojícímu v aréně vedle roztaženého těla otroka malátně pokynul rukou. Dejte tomu chlapci hlavu. Zaslouží si ji už proto, že odhalil hlavního cvičitele.

Když Feyd-Rautha spatřil gesto znamenající souhlas, rozhodl se: Oni si myslí, že mi prokazují čest. Nechť vidí, co si myslím já!

Zahlédl, že k němu zamířili jeho pomocnici s pilkovým nožem. Mávl rukou na znamení, aby se vrátili, a když zaváhali, svůj pokyn opakoval. Myslí si, že mi prokážou čest pouhou hlavou! pomyslel si rozhořčené. Sehnul se a zkřížil gladiátorovi jeho ruce na prsou kolem vyčnívající rukojeti nože, pak vytáhl z jeho těla nůž a vložil jej do ochablých rukou.

To vše trvalo jen krátký okamžik, a když se narovnal, kývl na svoje pomocníky. »Pohřběte toho otroka tak, jak zde leží, s nožem v rukou,« nakázal. »Zasloužil si to.«

Ve zlaté lóži se hrabě Fenring naklonil těsně k baronovi, aby poznamenal: »Ušlechtilé gesto, opravdu ušlechtilé - skutečná bravura. Váš synovec má styl i odvahu.«

»Ale tím, že odmítá hlavu, uráží lid,« zabručel baron.

»V žádném případě,« namítla lady Fenringová. Otočila se a pohlédla na řady kolem nich.

A baron si přitom povšiml linie jejího krku - opravdu nádherného vlnění svalů - jako u mladého chlapce.

»Těm se líbí, co váš synovec udělal,« dodala.

Když význam toho, co učinil Feyd-Rautha, pronikal až k nejvzdálenějším řadám, když se lidé dívali, jak pomocníci odnášejí neporušené tělo mrtvého gladiátora, baron zkoumavě pozoroval publikum a uvědomil si, že lady Fenringová odhadla reakci lidí správně. Ti jako by zdivočeli, vzájemně se tloukli, vřískali a dupali.

Budu muset nařídit veřejnou oslavu. Člověk nemůže posílat domů lidi v takovém stavu, s nevybitou energií. Musí vidět, že jejich radostnou náladu sdílím, usoudil baron unaveně. Dal své stráži znamení rukou, a vlajkonoš nad nimi sklonil oranžovou trojúhelníkovou vlajku Harkonnenů nad lóži - jednou, dvakrát, třikrát - pokyn k veřejné oslavě.

Feyd-Rautha zamířil přes arénu a zůstal stát pod zlatou lóží, nože měl v pochvách, ruce spuštěny podél těla. Zvolal tak, aby přehlušil neutuchající šílenství: »Oslava, strýčku?«

Hluk začal utichat, když si lidé jejich rozhovoru povšimli.

»Na tvoji počest, Feyde!« odpověděl mu baron zvučně. A znovu dal pokyn, aby se trojúhelníková vlajka na pokyn k oslavě snesla dolů.

Na protější straně arény byly spuštěny bariéry a do arény seskakovali mladí lidé a úprkem běželi k Feydu-Rauthovi.

»Barone, vy jste nařídil, aby spustili bariéry?« zeptal se hrabě.

»Tomu mládenci nikdo neublíží,« odvětil baron. »Je z něho hrdina.«

První z valících se lidí dospěli k Feydu-Rauthovi, zvedli ho na ramena a pochodovali s ním kolem arény.

»Dnes večer by se mohl procházet nejubožejšími čtvrtěmi Harka beze zbraně a bez štítu,« dodal baron. »Dali by mu poslední jídlo a pití, jen aby mohli být v jeho společnosti.« Pak se odstrčil od sedadla a svoji hmotnost svěřil suspenzorům. »Omluvte mě, prosím. Jisté záležitosti vyžadují, abych se jim bez prodlení věnoval. Do tvrze vás doprovodí stráž.«

Hrabě povstal a uklonil se. »Jisté, barone. Na slavnost se těšíme. Ještě nikdy jsem neviděl, eh-h-hm-m, harkonnenskou oslavu.«

»Ach ano,« řekl baron, »oslavu.« Otočil se, a když zamířil z lóže k soukromému východu, obklopili ho příslušníci osobní stráže.

Kapitán stráže se uklonil hraběti Fenringovi. »Jaké jsou vaše rozkazy, můj pane?«

»Počkáme zde, eh-h-h, než nejhorší tlačenice, am-m-m, pomine,« řekl hrabě.

»Ano, můj pane.«

Kapitán se odpoklonkoval o tři kroky. Hrabě Fenring se natočil obličejem ke své lady a promluvil jejich rychlou kódovanou řečí: »Samozřejmě že jsi to pochopila.«

Odpověděla stejnou rychlou řečí: »Ten mládenec věděl, že gladiátor nebude nadrogován. Byl tam okamžik strachu, to ano, ale ne překvapení.«

»Bylo to naplánováno,« pokračoval. »Celé představení.«

»Nepochybné.«

»Zavání to Hawatem.«

»To ano,« souhlasila.

»Nedávno jsem požadoval, aby baron Hawata zlikvidoval.«

»To byla chyba, drahoušku.«

»Teď to chápu.«

»Harkonnenové mohou mít vbrzku nového barona.«

»Jestli to Hawat plánuje.«

»To pravdivě prokáže zkouška,« řekla. »Ten mladý se bude snadněji ovládat.«

»Námi..., po dnešní noci,« doplnila.

»Nepředpokládáš, že bude obtížné ho svést, ty moje chovná maminko?«

»Ne, miláčku. Viděl jsi, jak se na mě díval.«

»Ano, a teď chápu, proč tu rodovou linii musíme mít.«

»To je dobře. Je zřejmé, že na něho musíme mít prostředek k ovládání. Abych ho přizpůsobila, zasadím mu do nejhlubšího já nezbytné fráze pro pranu a bindú.«

»Odjedeme co nejdříve - jakmile budeš mít jistotu,« navrhl. Zachvěla se. »Každopádně. Ani nápad, abych na této hrozné planetě prožívala těhotenství.«

»Děláme to ve jménu lidskosti,« poznamenal.

»Ty máš snadnější úlohu,« namítla.

»Existují určité starodávné předsudky, které přemáhám,« povzdechl. »Jsou naprosto primitivní, to ano.«

»Ubožáčku,« ztišila hlas a pohladila ho po tváři. »Vždyť víš, že tohle je jediný způsob, jak spolehlivě tuto krevní linii zachránit.«

»Docela chápu to, co děláme,« řekl chraptivě.

»Podaří se nám to.«

»Pocit viny začíná jako pocit neúspěchu,« připomenul.

»Nijak se neproviníme,« odpověděla. »Jen hypnoligatura psychiky Feyda-Rauthy a jeho dítě v mém lůně - pak vypadneme.«

»Ten jeho strýc,« řekl. »Viděla jsi už někdy takovou deformaci?«

»Je hodně krutý,« uznala, »ale jeho synovec by klidně mohl vyrůst v něco ještě horšího.«

»Díky svému strýci. Víš, když tak člověk uvažuje o tom, co by z toho mládence mohlo být, kdyby měl jinou výchovu - kdyby měl třeba vzor v atreidských zásadách.«

»Je to smutné,« souhlasila.

»Kéž bychom tak mohli zachránit jak atreidského, tak tohoto mládence. Podle toho, co jsem o mladém Paulovi slyšel - byl to velice obdivuhodný mládenec, představoval dobré spojení výchovy a výcviku.« Potřásl hlavou.

»Existuje jedno benegesseritské rčení,« řekla.

»Vy máte rčení na všechno!« protestoval.

»Toto se ti bude líbit,« slíbila. »Zní: “Nepovažuj člověka za mrtvého, dokud neuvidíš jeho tělo. Ale i pak se můžeš dopustit omylu.”«

Mohlo by se Vám líbit…