Duna

Ó moře Caladanu,
ó lide vévody Leta -
Letova citadela padla,
padla navěky...

PRINCEZNA IRULÁN: PÍSNĚ MUAD’DIBA

Paul cítil, že celá jeho minulost, všechno, co před touto nocí prožil, se stalo pískem vířícím v přesýpacích hodinách. Seděl nedaleko své klečící matky v malém montovatelném přístřešku z tkaniny a plastiku - ve filtrstanu - který spolu s fremenským oblečením, jež měli nyní na sobě, našli ve vaku nachystaném v toptéře.

V duchu byl přesvědčen, že ví určité, kdo dal fremetu do toptéry, která je převážela jako zajatce.

Yueh.

Doktor zrádce je poslal přímo do rukou Duncana Idaha. Průhlednou stěnou filtrstanu Paul upřeně vyhlížel na skály skryté v měsíčním stínu, díky kterým toto místo, kam je Idaho ukryl, splývalo s okolím.

Schovávám se jako dítě, když jsem nyní vévodou, pomyslel si Paul. Cítil, že ho ta myšlenka pobuřuje, ale nemohl popřít, že to, co udělali, nebylo nemoudré.

Té noci se jeho vědomí něco přihodilo - každou okolnost a událost kolem sebe vnímal se zostřenou jasností. Cítil, že nedokáže zastavit příliv údajů, ani tu neosobní přesnost, s níž každou novou položku přidával ke svým znalostem, a do středu jeho vědomí se dostala kalkulace. To byly mentatské schopnosti, i více.

Ve vzpomínce se vrátil k tomu okamžiku bezmocné zuřivosti, kdy cizí toptéra se na ně z noci vrhla střemhlavým letem s větrem ječícím mezi křídly jako obrovský jestřáb nad pouští. Právě tehdy se Paulova mentalita změnila. Toptéra klouzala a přenášela se přes písečné hřebeny směrem k utíkajícím postavám - k jeho matce a k němu. Vzpomněl si, jak k nim zaletěl pach spálené síry, když toptéra klouzala po písku.

Věděl, že jeho matka se v té chvíli otočila v očekávání, že se střetne s laserpalem v ruce harkonnenských zabijáků, ale poznala Duncana Idaha, který se vykláněl z otevřených dveří toptéry a volal: »Pospěšte si! Na jih od vás je červí stopa!«

Ale Paul věděl již tehdy, když se otočil, kdo toptéru pilotuje. Všechny ty detaily z techniky letu, rychlého nasazení na přistání - náznaky tak nepatrné, že ani jeho matka je nepostřehla - napověděly Paulovi přesně, kdo sedí u řízení.

Na druhém konci filtrstanu se Jessica pohnula a pronesla: »Je možné jen jediné vysvětlení. Harkonnenové drželi v zajetí Yuehovu manželku. On Harkonneny nenáviděl, v tom se nemohu mýlit. Četla jsem jeho vzkaz. Proč nás tedy zachránil?«

Matka to nyní pouze chápe, a to ještě nepříliš důkladně, pomyslel si Paul. Ta myšlenka jím otřásla. On tuto skutečnost pochopil jen mimochodem, když pročítal vzkaz přiložený k vévodskému pečetnímu prstenu ve vaku.

»Nepokoušejte se mi odpustit,« psal Yueh. »Nechci vaše odpuštění, již tak nesu těžké břímě. To, co jsem udělal, udělal jsem bez záští a bez naděje, že mě někdo jiný pochopí. Je to můj vlastní tahaddí al-barhán, konečná zkouška. Posílám vám atreidský pečetní prsten na důkaz, že píšu pravdu. Až můj vzkaz budete číst, vévoda Leto nebude mezi živými. Budiž vám útěchou moje ujištění, že nezemřel sám, že ten, kterého nenávidíme nad jiné, zemřel s ním.«

Na vzkazu chyběla adresa i podpis, ale o důvěrně známém, neúhledném rukopise se nedalo pochybovat - patřil Yuehovi. Při vzpomínce na Yuehův vzkaz Paul znovu zakoušel úzkost toho okamžiku - něco ostrého a podivného, co se odehrálo jakoby mimo jeho novou mentální bdělost. Dočetl se, že jeho otec je mrtev, že ta slova jsou pravdivá, ale necítil je o nic hlouběji než kterýkoli jiný údaj, který měl být uložen do jeho paměti.

Miloval jsem svého otce, připomenul si Paul a věděl, že je to pravda. Měl bych pro něho truchlit. Měl bych něco cítit.

Avšak necítil nic kromě vědomí, že je to důležitá skutečnost. Jedna z mnoha důležitých skutečností.

Po celou dobu jeho mozek absorboval citové dojmy a extrapoloval a kalkuloval.

K Paulovi dolehla z minulosti Halleckova slova: »Nálada je dobrá tak leda pro dobytek nebo na milování. Člověk bojuje, když je to nutné, a je jedno, jakou má náladu.«

Snad je to tím, pomyslel si Paul. Budu truchlit pro svého otce později . . ., až bude čas.

Chladná exaktnost jeho já však nepřinášela žádnou úlevu. Cítil, že jeho nové vědomí je pouze začátek, že se vyvíjí. Pronikl jím pocit děsivého poslání, který poprvé zakusil při tvrdé zkoušce Ctihodné matky Gaius Heleny Mohiamové. Jeho pravá ruka - ta, která pamatovala bolest - bodavě zabolela a zachvěla se.

Takové to je být tím jejich Kwisatzem Haderachem? ptal se v duchu sám sebe.

»Jednu chvíli jsem si myslela, že Hawat snad znovu selhal,« ozvala se Jessica. »Říkala jsem si, že Yueh třeba ani ze Sukovy školy není.«

»Byl vším, co jsme si o něm mysleli..., a něčím navíc,« řekl Paul. A ptal se sám sebe: Proč tak pomalu tyto věci chápe? Nahlas poznamenal: »Jestliže Idaho nepronikne ke Kynesovi, budeme...«

»Je naší jedinou nadějí,« řekla.

»To jsem neměl na mysli,« odporoval.

Zaslechla v jeho hlase tvrdost oceli, příchuť rozkazu, a šedivým šerem filtrstanu se na něho upřeně zahleděla. Z Paula se stala silueta na pozadí skal ojíněných měsícem, které bylo vidět přes průhlednou stěnu filtrstanu.

»Také jiným z lidí tvého otce se podaří uniknout,« pronesla. »Musíme je znovu shromáždit, najít...«

»Spolehneme se sami na sebe,« přerušil ji. »Naším prvořadým zájmem bude náš rodinný atomový arzenál. Musíme se k němu dostat dřív, než jej vypátrají Harkonnenové.«

»Není pravděpodobné, že by jej našli,« poznamenala, »je dobře ukryt.«

»Nic nesmíme ponechat náhodě.«

A pomyslela si: Vydírání rodinnými atomovými zbraněmi formou hrozby celé planetě - to má na mysli. Ale to pak nemůže počítat s ničím jiným než s útěkem do anonymity emigrace.

Slova Jessiky podnítila v Paulovi jiný myšlenkový pochod - starost hodnou vévody - starost o všechny lidi, které té noci ztratili. Lidé jsou skutečnou silou velkorodu, uvědomil si. A vzpomněl si na Hawatova slova: »Smutné je loučit se s lidmi; planeta je jenom planeta.«

»Pomáhají jim sardaukaři,« řekla Jessica. »Musíme počkat, až sardaukary stáhnou.«

»Myslí si, že jsme uvízli mezi pouští a sardaukary,« poznamenal Paul. »Chtějí, …