Duna

Nad východem z arrakénského letiště byl jakoby nějakým hrubým nástrojem primitivně vytesán nápis, který si měl Muad’Dib mnohokrát opakovat. Spatřil jej té první noci na Arrakisu, kdy ho přivedli na vévodské velitelské stanoviště, aby se zúčastnil první porady štábu svého otce. Slova nápisu se obracena s prosbou na ty, kdož opouštěli Arrakis, ale do očí chlapce, který právě unikl o vlásek smrti, udeřila ponurým významem. Zněla: »Ó vy, kdož víte, jak zde trpíme, nezapomeňte na nás ve svých modlitbách.«

PRINCEZNA IRULÁN: PRAVÁ KNIHA O MUAD’DIBOVI

»Celá teorie válčení počítá s určitým rizikem,« řekl vévoda, »ale když jde o to riskovat svou vlastní rodinu, jakékoli výpočty ustupují do pozadí před... něčím jiným.«

Věděl, že nekrotí svůj hněv, jak by měl, a proto se otočil a ráznými kroky přecházel podél dlouhého stolu sem a tam.

V zasedací místnosti na letišti byl vévoda s Paulem sám.

Místnost hluše odrážela zvuky, její vybavení sestávalo pouze z dlouhého stolu, starobylých trojnohých židlí kolem něj, deskové mapy a projektoru na jeho jednom konci. Paul seděl u stolu poblíž mapy: Před chvílí vyprávěl svému otci o zážitku s lovcem-pátračem a o tom, že mu usiluje o život zrádce.

Vévoda se zastavil naproti Paulovi a udeřil pěstí do stolu: »Hawat mi tvrdil, že ten dům je čistý!«

Paul promluvil váhavě: »Měl jsem taky vztek - zpočátku. A dával jsem vinu Hawatovi. Ale ta hrozba přišla zvenčí. Byla v ní jednoduchost, chytrost a přímost. A byla by se naplnila, nebýt výcviku, který jsi mi dal ty a ještě jiní - včetně Hawata.«

»Zastáváš se ho?« chtěl vědět vévoda.

»Ano.«

»Stárne. V tom to je. Měl by...«

»Díky svým mnohým zkušenostem je moudrý,« odporoval Paul. »Na kolik omylů, kterých se dopustil, si můžeš vzpomenout?«

»Já bych měl být ten, kdo ho obhajuje,« řekl vévoda. »Ne ty.«

Paul se usmál.

Leto se posadil do čela stolu, položil svoji ruku na synovu. »Tak... už jsi dospěl, synu. Z toho mám radost.« Odtáhl ruku a oplatil Paulovi úsměv. »Hawat se sám potrestá. Sám na sebe se rozzlobí víc, než jak bychom to dokázali oba dva dohromady.«

Paul letmo pohlédl k potemnělým oknům za mapou a zadíval se do noční tmy. Na venkovním zábradlí balkónu se odráželo světlo z místnosti. Zahlédl, že se tam někdo pohnul, a z obrysu poznal stráž v atreidské uniformě. Sklouzl pohledem zpět na bílou zeď za svým otcem a pak na lesklý povrch stolu. Jeho ruce zaťaté v pěst spočívaly před ním.

Dveře naproti vévodovi se hlučně otevřely. Rázným krokem vstoupil Thufir Hawat, jenž teď vypadal starší a vrásčitější než kdy jindy. Prošel podél celého stolu a zastavil se v pozoru před Letem.

»Můj pane,« začal a díval se na neurčité místo nad Letovou hlavou. »Právě jsem se dozvěděl, jak jsem vás zklamal. Nezbývá mi než rezig . . .«

»Ach, posaď se a přestaň se chovat jako blázen,« přerušil ho vévoda. Ukázal na židli naproti Paulovi. »Jestli ses v něčem mýlil, pak v tom, že jsi Harkonneny přecenil. V jejich primitivním mozku se zrodila primitivní lest. S jednoduchými lstmi jsme nepočítali. A můj syn mi důrazně připomenul, že se z toho dostal hlavně díky tvému výcviku. V tom jsi nezklamal!« Zaťukal prsty na opěradlo prázdné židle. »Posaď se, povídám!«

Hawat klesl na židli. »Ale...«

»Nechci o tom už nic slyšet,« řekl vévoda. »Ta nepříjemná událost patří minulosti. Máme na práci důležitější věci. Kde jsou ostatní?«

»Požádal jsem je, aby počkali venku, než...«

»Zavolej je.«

Hawat se zahleděl do Letových očí. »Sire, já...«

»Vím, Thufire, kdo patří k mým opravdovým přátelům,« přerušil ho vévoda. »Zavolej je.«

Hawat polkl. »Provedu, můj pane.« Vsedě se otočil k otevřeným dveřím a zvolal: »Gurney, přiveď je.«

Do místnosti vplul zástup mužů vedený Halleckem: štábní důstojníci se smrtelně vážným výrazem na tváři a s mladšími pobočníky v patách a specialisté; ze všech vyzařovala dychtivost. Místností na chvíli zaznělo šoupání židlí, jak muži usedali ke stolu. Kolem stolu se linul nevýrazný zápach po rašagu.

»Jestli si někdo přeje kávu, může ji mít,« nabídl vévoda. Přeletěl pohledem shromážděné a pomyslel si: Je to dobrá parta. Pro tento druh války by člověk vystačil s mnohem horšími. Čekal, než přinesou ze sousední místnosti kávu. Přitom si povšiml, že z některých obličejů vyzařuje únava.

Pak si nasadil masku schopného vůdce, povstal a zaťukal kotníky o stůl, aby si vynutil jejich pozornost.

»Nuže, pánové,« prohlásil, »zdá se, že v naší civilizaci se tak hluboce zakořenil zvyk začínat nevyhlášené války, že nemůžeme splnit jednoduchý rozkaz Impéria, aniž bychom si nevzpomněli na staré praktiky.«

Kolem stolu to zaznělo chraplavým potlačovaným smíchem a Paul si uvědomil, že jeho otec pronesl v pravý čas přesně to, co mělo pozvednout náladu. I náznak únavy v jeho hlase měl správnou míru.

»Myslím, že bychom se měli nejdříve dozvědět, zda Thufir nechce něco dodat ke své zprávě o fremenech,« pokračoval vévoda. »Thufire?«

Hawat vzhlédl. »Po všeobecné zprávě mám k projednání pár ekonomických otázek, sire. Nejdříve chci uvést, že se jeví stále určitější, že fremeni jsou těmi spojenci, které potřebujeme. Teď vyčkávají, aby zjistili, zda nám mohou důvěřovat, ale podle všeho jednají otevřeně. Poslali nám dary - filtršaty své vlastní výroby..., mapy některých pouštních oblastí obklopujících pevnůstky, které po sobě zanechali Harkonnenové...« Sklopil oči ke stolu. »Zprávy špionážního charakteru, které nám předali, jsou - jak se prokázalo - naprosto spolehlivé a značně nám pomohly při jednání se soudcem změny. Fremeni nám dále poslali pár maličkostí - klenoty pro lady Jessiku, koření, likér, cukrovinky, léky. Právě teď mají moji muži tu zásilku v práci. Zdá se, že je v pořádku.«

»Máš ty lidi rád, Thufire?« zeptal se někdo ze vzdálenějšího konce stolu.

Hawat se otočil směrem k tazateli. »Duncan Idaho říká, že bychom je měli obdivovat.«

Paul krátce pohlédl na svého otce, pak opět na Hawata a odvážil se zeptat: »Máš nějaké nové informace o tom, kolik zde žije fremenů?«

Hawat pohlédl na Paula. »Podle produkce potravin a jiný…