Duna

Bůh stvořil Arrakis, aby vychovával věrné.

PRINCEZNA IRULÁN: MOUDROST MUAD’DIBA

V tichu jeskyně Jessica zaslechla, jak pod nohama procházejících lidí skřípe písek na skále a jak se v dálce ozývá ptačí volání, o němž Stilgar prohlásil, že jsou to signály jeho hlídek.

Z otvorů do jeskyně již odstranili rozměrné plastikové kryty. Před sebou viděla, jak se přes skalní převis plíží večerní stíny, a na opačné straně se jí nabízel pohled na volnou kotlinu. Vnímala, jak jim denní světlo uniká, vnímala je v suchém horku stejně jako stíny. Věděla, že její vycvičená vnímavost jí brzy poskytne to, co těmto fremenům bylo zřejmě přirozené - schopnost vycítit i tu nejnepatrnější změnu vlhkostí vzduchu.

Jak spěšně si utěsňovali filtršaty, když se jeskyně otevřela!

Kdesi v hloubi jeskyně začal někdo prozpěvovat:

»Ima trava okolo!

I korenja okolo!«

Jessica v duchu přeložila: Toto je popel! A toto jsou kořeny!

Pohřební obřady za Jamise začínaly.

Vyhlédla ven, kde zapadalo arrakiské slunce, kde se na obloze kupily vedle sebe vrstvy barev. Noc začala pokládat stíny na vzdálené skály a duny.

Horko však přetrvávalo.

A nutilo ji myslet na vodu a na skutečnost, kterou zjistila, že totiž všichni tito lidé byli vychováni tak, aby měli žízeň jen v určitou dobu.

Žízeň. Přemohla ji vzpomínka na měsíčním svitem zalité vlny na Caladanu rozlévající bílou řízu po skalách..., a na větry prosycené vlhkostí. Vánek, který jí nyní čechral plášť, leptal kůži na nechráněných místech na obličeji a čele. Nové nosní filtvaty jí dráždily pokožku a ona zjistila, že si až příliš uvědomuje existenci vodolinky pro regeneraci vlhkostí z dechu, která vede přes její obličej do filtršatů.

Ve filtršatech si připadala jako v parní lázni.

»Ve filtršatech se budeš cítit pohodlněji, když je nastavíš na nižší obsah tělesné vlhkosti,« poradil jí už dříve Stilgar.

Věděla, že má pravdu, ale to jí v této chvíli na pohodlí nepřidalo. Podvědomá starostlivost o vodu jí ležela v hlavě jako břemeno. Ne, opravila se, byla to starostlivost o vlhkost.

A toto představovalo delikátnější a velmi vážnou věc.

Zaslechla přibližující se kroky, otočila se a spatřila, že z hloubek jeskyně vychází Paul, následován drobným obličejíčkem Chani.

Tohle je další věc, napadlo Jessiku. Musím Paula poučit, jak se má k jejich ženám chovat. Žádná z těchto pouštních žen by se za manželku vévody nehodila. Jako konkubína, prosím, ale jako manželka nikoli.

Pak se zamyslela nad sebou a řekla si s podivem: Nenakazil mě svými fantaziemi? A uvědomila si, jak dobře byla mentálně zpracována. Mohu uvažovat o manželských náležitostech urozených, aniž bych vzala v úvahu, že jsem sama byla konkubínou. Avšak... byla jsem víc než konkubína.

»Matko.«

Paul se před ní zastavil. Chani stála po jeho boku.

»Matko, víš, co tam v jeskyni dělají?«

Jessica pohlédla do tmavé brázdy jeho očí, pozorně vyhlížejících zpod kápě. »Zřejmě ano.«

»Chani mě tam zavedla..., protože se ode mne chce, abych to viděl a dal... svolení k odvažování vody.«

Jessica sklouzla pohledem na Chani.

»Sbírají Jamisovu vodu,« vysvětlovala Chani a její hlas vycházející nosem přes filtvaty zněl slabě. »Tak zní zákon. Tělo patří člověku, ale jeho voda patří kmeni..., když nešlo o souboj.«

»Říkají, že jeho voda patří mně,« doplnil Paul.

Jessica v duchu hledala důvod, proč se jí zmocnila opatrnost a ostražitost.

»Voda ze souboje patří vítězi,« pokračovala Chani ve vysvětlování. »To proto, že člověk musí bojovat na volném prostranství bez filtršatů. Vítěz musí dostat zpátky vodu, kterou při souboji ztratil.«

»Nechci jeho vodu,« zabručel Paul. Cítil, že je součástí mnoha výjevů, současně se prolínajících a neúplných natolik, že to zneklidňovalo jeho vnitřní zrak. Nemohl poznat, co udělá, ale jedno věděl určitě: že nechce vodu vydestilovanou z Jamisova těla.

»Je to... voda,« poznamenala Chani.

Jessica žasla nad tím, jak to slovo Chani vyslovila. »Voda.« Tolik důrazu na význam jednoduchého zvuku. Napadla ji benegesseritská poučka: »Přežití je schopnost plavat v neznámých vodách.« A pomyslela si: Paul a já musíme v těchto neznámých vodách najít proudy a vzorce chování..., jestliže máme přežít.

»Tu vodu přijmeš,« rozhodla Jessica.

Uvědomila si, že tón, jakým to řekla, dobře poznává. Stejným kdysi oslovila Leta, svého ztraceného vévodu, když mu říkala, aby přijal velkou sumu peněz, kterou mu nabízeli za to, že bude podporovat jakési problematické podnikání - protože pro uchování moci potřebovali Atreidové peníze.

Na Arrakisu však byla platidlem voda. To jasně chápala.

Paul mlčel, a najednou věděl, že ji poslechne - ne proto, že to poručila, ale protože tón v jejím hlase ho donutil, aby si vše znovu promyslel. Odmítnout tu vodu by znamenalo porušit fremenskou zvyklost.

Paul si připomenul slova 467. kalimy v Yuehově O. K. bibli. »Z vody veškeren život pochází,« pronesl nahlas.

Jessica se na něj nedůvěřivě podívala. Kde se ten citát naučil? ptala se sama sebe. Mystérie přece nestudoval.

»Takto se praví,« řekla Chani. »Gjudišar mantene: Psáno jest v Šáh-Námě, že první ze všeho byla stvořena voda.«

Z nějakého důvodu, který nechápala (a to ji trápilo víc než to, co vnímala), se Jessica náhle zachvěla. Odvrátila se, aby skryla, že je zmatená, a když se odvrátila, spatřila, že právě zapadá slunce. Jakmile se slunce ponořilo za obzor, na obloze se rozlily divoké barvy.

»Nastal čas!«

Hlas patřil Stilgarovi a zvučel celou jeskyní. »Jamisova zbraň byla zabita. Jamis byl povolán Jím, šaj-hulúdem, který řídí měsíce tak, aby se denně zmenšovaly, takže ke konci vypadají jako ohnuté a povadlé větévky.« Stilgar ztišil hlas. »Takto je tomu s Jamisem.«

Na jeskyni se sneslo ticho jako pokrývka.

»Přátelé Jamise přistoupí,« vyzval Stilgar.

Za Jessikou se dali do pohybu muži a spustili přes otvor závěs. Vzadu v jeskyni se rozsvítila jedna iluminační koule. Její žluté doutnající světlo nabídlo pohled na lidské postavy proudící dovnitř. Jessica slyšela, jak šustí pláště.

Chani poodstoupila o krok, jako by ji to …