Podivuhodný případ Benjamina Buttona

IV

O životě Benjamina Buttona mezi jeho dvanáctým a jednadvacátým rokem se tu nemíním příliš šířit. Postačí poznamenat, že to byla léta jeho naprosto normálního odspívání. Když mu bylo osmnáct, pohyboval se vzpřímeně a pevným krokem jako padesátiletý muž, měl podstatně víc vlasů, tmavě šedých, a jeho hlas ztratil stařeckou rozechvělost a zněl jako zdravě sytý baryton. A tak ho otec poslal do Connecticutu, aby tam absolvoval přijímací zkoušky na Yale. Benjamin je hladce složil a nastoupil do prvního ročníku.

Třetího dne po imatrikulaci obdržel výzvu od pana Harta, tajemníka oné vysoké školy, aby se k němu dostavil k projednání podrobností studijního programu. Benjamin se na sebe podíval do zrcadla a došel k závěru, že si potřebuje znovu dobarvit vlasy nahnědo. Avšak když spěšně otevřel zásuvku psacího stolu, zjistil, že tam žádná lahvička s barvivem není. Vzápětí si vzpomněl – den předtím ho přece vypotřeboval a lahvičku vyhodil.

Ocitl se v prekérní situaci. Za pět minut se má hlásit u tajemníka. Nedá se nic dělat – musí se k němu vydat i bez obarvených vlasů.

„Dobré jitro,“ uvítal ho muž zdvořile. „Přišel jste se asi zeptat na svého syna.“

„Totiž – mé jméno je Button, prosím –“ začal Benjamin, ale tajemník ho přerušil.

„Těší mě, že vás poznávám, pane Buttone. Váš syn by tu měl být každou chvíli.“

„Ale to jsem přece já!“ vyhrkl Benjamin. „Ten nový student.“

„Cože?“

„To já tu začínám studovat.“

„Nedělejte si legraci.“

„To bych si nedovolil.“

Tajemník se zamračil a upřel pohled na lejstro, které měl před sebou. „Tady stojí, že panu Benjaminu Buttonovi je osmnáct let.“

„Přesně tolik mi je,“ potvrdil Benjamin s lehkým ruměncem.

Tajemník si ho znuděně přeměřil. „Pane Buttone, čekáte snad, že uvěřím takové hlouposti?“

Benjamin se chabě usmál. „Ale mně je opravdu osmnáct, vážně…“

Tajemník se zamračil a ukázal ke dveřím. „Vypadněte,“ vyzval Benjamina. „A to nejen ze školy, ale rovnou i z města. Jste nebezpečný šílenec.“

„Ale mně je opravdu osmnáct let.“

Pan Hart otevřel dveře. „T…