Podivuhodný případ Benjamina Buttona

XI

V roce 1920 se Roscoeovi Buttonovi narodilo první dítě – chlapec. Během oslav však nikdo nepovažoval za „vhodné“ poukázat na to, že ten asi desetiletý ušmudlaný klučík, který si po domě hraje s cínovými vojáčky a s miniaturním cirkusem, je novorozencův vlastní dědeček.

Všichni toho hocha, přes jehož svěží, milou tvář občas přelétl náznak smutku, měli rádi, ale pro Roscoea Buttona byla jeho přítomnost zdrojem soužení. Nebyla „smysluplná“, jak by takovou věc označil slovník jeho generace. To, že jeho otec odmítal vypadat na šedesát, pokládal za charakterovou vadu, svým způsobem za podivínskou zvrhlost – „správný chlap“ (to byl Roscoeův oblíbený výraz) se takhle prostě nechová. Představa, že by měl něco takového brát na lehkou váhu a přijmout to prostě jako fakt, ho doháněla k šílenství. Roscoe uznával, že každý má právo na to, aby se snažil zůstat co nejdéle mladý, ale takhle absurdně to přehánět – to opravdu nebylo… smysluplné. A na tom trval.

Uplynulo pět let a jeho chlapeček vyspěl natolik, že si pod dohledem společné chůvy mohli s Benjaminem krásně hrát. Ve stejný den je oba začali vodit do školky a Benjamin zjistil, že hrát si s barevnými papíry, vymýšlet pestré vzory a vyrábět co nejdelší papírové řetězy je ta nejlepší zábava na světě. Jednou nadmíru zlobil a musel pak stát na hanbě v koutě a to moc plakal. Ale jinak trávil v přívětivém prostředí školky báječné chvíle. Velkými okny svítilo dovnitř sluníčko a moc se mu líbilo, když si slečna Bailleyová našla chvilku, položila mu ruku na hlavičku a něžně mu počechrala vlásky.

Roscoeův synek postoupil za rok do první třídy, ale Benjamin ve školce zůstal. Byl tam šťastný. Ovšem když si někdy ostatní caparti začali povídat o tom, co budou dělat, až vyrostou, jeho dětskou tvářičkou přelétl smutný stín, jako by si uvědomoval, že na takové úvahy nemá právo.

Dny, které tam teď trávil, byly pořád stejné – jeden jako druhý. Zůstal ve školce i třetí rok, ale to už byl tak malý, že nechápal, k čemu ty proužky barevného papíru vlastně jsou. Plakal, protože ostatní chlapečci byli větší než on, a tak se jich bál. Když na něj učitelka mluvila, snažil se pochopit, co po něm vlastně chce, ale vůbec se mu to nedařilo.

A tak ho ze školky vzali domů. Nana, jeho chůva, vždycky v naškrobených bavlněných šatech, se teď stala středem jeho malého světa. Když bylo hezky, chodili na procházku do parku. V malé zoologické zahradě mu Nana třeba ukázala na jakousi obrovitou šedivou příšeru a řekla: „Slon!“…