Podivuhodný případ Benjamina Buttona

III

I když pak novému přírůstku do rodiny dali ostříhat vlasy nakrátko a potom obarvit načerno, hladce ho oholili, až se mu tváře přímo leskly, a potom ho oblékli do klukovských šatiček, které mu na zakázku ušil užaslý krejčí, nemohl pan Button ignorovat nespornou skutečnost – totiž že jeho syn byl jako prvorozené dítě jen těžko uvěřitelný. Přes výrazné stařecké shrbení měřil Benjamin – tohle jméno mu totiž nakonec přidělili, místo mnohem přiměřenějšího, avšak diskriminujícího ‚Metuzalém‘ – metr pětasedmdesát, a to se žádným oblečením nedalo zamaskovat; a ani přistřižené a obarvené obočí nemohlo zakrýt, že oči pod ním jsou uslzené a pohaslé. A tak chůvě, kterou najali, aby syna opatrovala, stačil po příchodu do domu jediný pohled, aby vzápětí silně pohoršena beze slova odešla.

Pan Button se ovšem ve svých představách nedal ničím zviklat. Benjamin byl dítě a dítětem měl zůstat. Zprvu prohlásil, že když Benjamin nemá rád teplé mlíčko, nedostane k jídlu nic jiného; ale nakonec se nechal obměkčit ke kompromisu a povolil synáčkovi chléb s máslem, a dokonce i ovesnou kaši. Jednoho dne přinesl domů chrastítko a předal ho Benjaminovi s příkazem, aby si s ním „občas hrál“; staroch ho s otráveným výrazem ve tváři převzal a v průběhu dne s ním několikrát poslušně zachrastil.

Nebylo ovšem pochyb o tom, že ho to výrazně nudí, a když zůstal sám, krátil si čas zábavami mnohem příjemnějšími. Pan Button tak například jednoho dne seznal, že během předcházejícího týdne vykouřil podstatně víc doutníků než kdykoli předtím – skutečnost, která se vysvětlila o několik dní později, když neočekávaně vešel do dětského pokoje a ocitl se v oblaku jemného namodralého dýmu, zatímco Benjamin se s provinilým úšklebkem pokoušel schovat tmavě hnědý nedopalek doutníku známého jako havana. To samozřejmě volalo po vydatném výprasku, ale pan Button se jaksi nedokázal donutit, aby ho synáčkovi uštědřil. Varoval ho pouze, že když bude kouřit, nikdy nevyroste.

Nicméně svůj počáteční postoj k synovi důsledně zachovával. Na hraní mu koupil cínové vojáčky, opatřil dřevěný vláček, nosil domů velká plyšová zvířátka, a aby podpořil jistou iluzi rodičovství přinejmenším sám v sobě, naléhavě se v hračkářství dotazoval prodavačky, jestli „ta růžová kachnička nebude náhodou pouštět barvu, když si ji bude synáček strkat do pusy“. Ale navzdory veškeré otcově snaze nejevil Benjamin o hračky žádný zájem. Místo toho sestupoval plíživě zadním schodištěm do knihovny v přízemí a nosil si odtamtud postupně jednotlivé díly Britské encyklopedie, jejichž studiem pak trávil dlouhá odpoledne, zatímco jeho plyšové kravičky zahálely na podlaze vedle miniaturní Noemovy archy. Proti takové paličatosti veškerá snaha pana Buttona nic nezmohla.

Případ zprvu v Baltimore vyvolal obrovskou senzaci. Těžko odhadnout hloubku společenského pádu, kterým by tato nešťastná událost Buttonovu rodinu a veškeré její příbuzenstvo byla poznamenala, poněvadž vypuknutí občanské války obrátilo pozornost města zcela jiným sm…