Poslední magnát

Kapitola III

V době mezi svým návratem a zemětřesením jsem si všimla mnoha věcí.

Například na tatínkovi. Měla jsem tatínka ráda – tak nějak podle nepravidelného grafu, který se mnohokrát zhoupl dolů – ale začala jsem si uvědomovat, že jeho silná vůle z něho ještě nedělá přijatelného člověka. Většinu toho, co dokázal, bylo možno v poslední instanci vysvětlit vychytralostí. Štěstím a chytrostí získal čtvrtinový podíl v prosperujícím cirkuse – spolu s mladým Stahrem. To bylo jeho životní dílo – a pak už mu instinkt napověděl, jak se udržet. Na Wall Streetu samozřejmě bájil, že zná tajemství filmového umění, ale ve skutečnosti neměl potuchy o dabování nebo dokonce střihu. Ani skutečnou atmosféru Ameriky nepocítil jako pikolík v baru v Ballyheganu a dramaturgii rozuměl jako koza petrželi. Naproti tomu nebyl zas žádný skrytý paralytik; přicházel do ateliéru před polednem, podezíravost měl vyvinutou jako biceps a bylo těžké něčím ho obalamutit.

Stahra mu nahrál šťastný osud – a Stahr byl zase něco jiného. Ve filmové branži znamenal mezník jako Edison nebo Lumière, Griffith nebo Chaplin. Vyvedl film z dosahu a moci divadla a do jakéhosi zlatého věku před zavedením cenzury.

Důkazem jeho vůdcovství byla špionáž, která kolem něho neustále stahovala sítě – pídili se nejenom po důvěrných informacích nebo po patentovaných výrobních tajemstvích, ale i po tom, v čem cítí příští módu, jak se podle jeho odhadu budou věci vyvíjet. Jenom ubránit se těmto pokusům ho stálo neúměrně mnoho životní síly. Jeho práci to částečně dodávalo charakteru nějakého tajemství, často ji zavádělo do bludiště, zpomalovalo – dala se stěží popsat, jako když generál dělá plány, v nichž psychologické složky příliš prořídnou, takže nakonec jen sčítáme úspěchy a nezdary; ale rozhodla jsem se, že vám umožním, abyste ho zahlédli v činnosti, čímž se omlouvám za to, co následuje. Čerpala jsem to částečně ze seminární práce Producentův den, kterou jsem napsala na univerzitě, a částečně z vlastní představivosti. Ty všednější záležitosti jsem tam obvykle doplnila sama, kdežto ty podivnější jsou pravdivé.

Časně ráno po povodni vyšel na balkón v průčelí správní budovy jakýsi muž. Podle očitého svědka tam chvilku zaváhal, potom vylezl na kovové zábradlí a vrhl se po hlavě dolů na chodník. Výsledek – zlomená ruka.

Slečna Doolanová, Stahrova sekretářka, o tom Stahrovi řekla, když pro ni zazvonil v devět ráno. Spal v kanceláři a ten malý rozruch neslyšel.

„Pete Zavras!“ vykřikl Stahr, „– ten kameraman?“

„Odvezli ho k doktorovi. V novinách nic nebude.“

„To je zatracená záležitost,“ řekl. „Věděl jsem, že je na hromadě – ale nevím proč. Když pro nás před dvěma lety dělal, byl v pořádku – proč přišel zrovna sem? Jak se doslal dovnitř?“

„Spletl je starou propustkou do ateliéru,“ řekla Catherine Doolanová. Byla to žena asistenta režie, taková vyschlá jestřábice. „Třeba s tím má co dělat to zemětřesení.“

„Býval to nejlepší kameraman v Hollywoodu,“ řekl Stahr. I když pak uslyšel o stovkách mr…