Poslední magnát

Kapitola VI

O tom všem jsem nevěděla nic. Zajela jsem si k jezeru Louise, a když jsem se vrátila, vyhýbala jsem se ateliérům. Myslím, že bych se v polovině srpna byla vdala na Východ – kdyby mě Stahr nebyl jednoho dne zavolal domů.

„Potřeboval bych něco zařídit, Cecílie – potřebuju se sejít s nějakým členem komunistické strany.“

„S kterým?“ zeptala jsem se trochu překvapeně.

„S kterýmkoliv.“

„Nemáte jich tam sám dost?“

„Myslím s nějakým organizátorem – z New Yorku.“

Léto předtím jsem vězela až po krk v politice – byla bych mu asi mohla zařídit schůzku i s Harrym Bridgesem, ale můj mládenec se zabil v automobilové nehodě, když jsem se vrátila na univerzitu, a já už s takovými věcmi neměla kontakt. Slyšela jsem, že se někde po Hollywoodu potlouká někdo z časopisu New Masses.

„Slíbíte mu beztrestnost?“ zeptala jsem se žertem.

„Ale ano,“ odpověděl Stahr vážně. „Já mu neublížím. Sežeň někoho, kdo umí mluvit – řekni mu, aby s sebou vzal nějakou tu svou knihu.“

Mluvil, jako by se chtěl setkat s nějakým členem kultu „Já jsem, a ostatní ať vezme čert“.

„Chcete blondýnku, nebo brunetu?“

„Ne, sežeň nějakého chlapa,“ řekl spěšně.

Jak jsem uslyšela Stahrův hlas, hned jsem dostala lepší náladu. Od té doby, co jsem překvapila tátu v trapné situaci, zdálo se mi, že všechno kolem mne plave v plivátkových splašcích. Stahr všechno změnil – změnil stanovisko, z něhož jsem se na to dívala, změnil i sám vzduch.

„Tvůj tatínek by o tom myslím nemusel vědět,“ řekl. „Nemohli bychom předstírat, že je to třeba nějaký bulharský muzikant nebo něco takového?“

„Kdepak, oni se teď už tak nestrojí,“ řekla jsem.

Sjednat tu schůzku bylo těžší, než jsem si myslela – Stahrovo jednání se Svazem scenáristů, které pokračovalo už přes rok, směřovalo do slepé uličky. Snad se báli, aby je Stahr nezkorumpoval, a vyptávali se, co jim chce „navrhnout“. Později mi Stahr vykládal, jak se na schůzku připravoval tím, že si pouštěl filmy o ruské revoluci, které měl doma v archívu. Pustil si také Doktora Caligariho a Andaluského psa Salvatora Dalího, neboť si snad myslel, že s tím nějak souvisí. Ruské filmy ho kdysi ve dvacátých letech vylekaly a na návrh Wylieho Whitea si objednal ze scenáristického oddělení dvoustránkovou „synopsi“ Komunistického manifestu.

Nebyla naděje, že by něco z toho pochopil. Byl racionalista, který uvažoval sám, bez pomoci knih, a právě se mu podařilo došplhat se z tisícileté židovské tradice ke sklonku osmnáctého století. Nevydržel by přihlížet, jak se to všechno rozplývá – jako každý parvenu choval nevykořenitelnou úctu k tradici.

Ke schůzce došlo v místnosti, které jsem říkala „pokoj z vypreparované kůže“ – byla to jedna z šesti místností, které pro nás před lety upravil architekt od Sloanů, a tenhle termín mi utkvěl v paměti. Tento pokoj nejvýrazněji nesl pečeť architektovy práce: koberce z angorské vlny jitřní barvy; nejjemnější šeď, jakou si umíte představit – člověk se sotva odvážil na něj šlápnout; a stříbrné panelování, kožené stolk…