Poslední magnát

Kapitola II

Byl červencový večer, devět hodin, a v dragstóru naproti ateliéru bylo ještě několik statistů – když jsem zaparkovala vůz, viděla jsem, jak se vevnitř sklánějí nad hracím automatem. Na rohu stál ve svém polokovbojském úboru „Dědek“ Johnny Swanson a zádumčivě hleděl na měsíc. Kdysi znamenal ve filmu tolik jako Tom Mix nebo Bill Hart – teď bylo příliš smutné s ním mluvit a já si pospíšila přes ulici a hlavním vchodem do ateliéru.

V ateliéru není nikdy naprostý klid. Vždycky je tam noční směna techniků v laboratořích a v dabingu a do kanceláří se trousí údržbáři. Ale zvuky jsou docela jiné – ztlumené šustění pneumatik, klidné tikání motoru běžícího na volnoběh, obnažený výkřik sopranistky zpívající do nočního mikrofonu. Za rohem jsem narazila na člověka v gumových botách, který omýval vůz v zázračně bílém světle – podobalo se prameni, tryskajícímu mezi mrtvými průmyslovými stíny. Zpomalila jsem, když jsem viděla, jak před správní budovou usazují pana Marcuse do vozu, protože mu vždycky trvalo hroznou dobu, než cokoliv řekl, i dobrou noc – a jak jsem čekala, uvědomila jsem si, že sopranistka zpívá Pojď pojď, jen tebe ráda mám, pořád kolem dokola; vzpomínám si na to, protože tentýž verš zpívala i za zemětřesení. To přišlo až za pět minut.

Tatínkovy kanceláře byly ve staré budově s dlouhými balkóny a železným zábradlím, které připomínalo nekonečný napjatý provaz. Tatínek seděl ve druhém poschodí, Stahra měl na jedné straně a pana Marcuse na druhé – a ten večer svítila světla po celé délce chodby. Ze Stahrovy blízkosti se mi trochu sevřel žaludek, ale uměla jsem se už dobře ovládat – za ten měsíc, co jsem byla doma, jsem ho uviděla jen jednou.

V tatínkově kanceláři bylo leccos divného, ale zkrátím to. V předpokoji byly tři sekretářky s nehybnými tvářemi, které tam, pokud moje paměť sahá, seděly jako čarodějnice – Birdy Petersová, Maude nějaká a Rosemary Schmielová. Nevím, jestli se tak jmenovala, ale byla v tom triu, abych tak řekla, kápo a pod psacím stolem měla to šlapací zařízení, které člověku otevíralo dveře do tatínkovy trůnní komnaty. Všechny tři sekretářky byly vášnivé kapitalistky a Birdy zavedla pravidlo, že jestliže nějaké písařky byly spolu spatřeny u oběda častěji než jednou za týden, zavolali si je na kobereček. Tenkrát se v ateliérech báli vlády davu.

Vešla jsem dovnitř. Dnes mají už všichni šéfové ohromné přijímací místnosti, ale tatínkova byla první. Byla také první, která měla velké skleněné dveře, průhledné jen jedním směrem, a zaslechla jsem i povídačku o padacích dveřích v podlaze, jimiž prý nepříjemní návštěvníci propadávají do zapomnění, ale to je počítám výmysl. Na nápadném místě visel veliký obraz Willa Rogerse, podle mého názoru kvůli tomu, aby naznačoval tatínkovo přímo pokrevní příbuzenství s hollywoodským sv. Františkem; byla tam také fotografie Minny Davisové, Stahrovy nebožky ženy, s věnováním, a fotografie jiných slavných filmových osobností a vedle uhlové portréty maminky a mne. Ten več…