Něžná je noc

Kapitola 3

„Čeho se to hodláte vzdát?“ zeptala se Rosemary v taxíku a vážně se zadívala na Dicka.

„Ničeho důležitého.“

„Jste vědec?“

„Jsem doktor medicíny.“

„Ale ale!“ usmála se radostně. „Tatínek byl také doktor. Tak proč vlastně –“ zarazila se.

„To není žádné tajemství. Neztratil jsem dobrou pověst na vrcholu kariéry a na Riviéře se neskrývám. Prostě jenom neprovozuji praxi. Ale člověk nikdy neví; možná že se k medicíně zase jednou vrátím.“

Rosemary tiše nastavila tvář k polibku. Na okamžik se na ni podíval, jako by nerozuměl. Potom ji objal jednou rukou a otřel se tváří o její hebké líčko a opět se na ni dlouze zadíval.

„Takové hezounké dítě,“ řekl vážně.

Usmála se na něho a hrála si konvenčně s klopami jeho kabátu. „Jsem zamilována do vás a do Nicole. To je vlastně mé tajemství – nemohu o vás ani s nikým mluvit, protože nechci, aby se ještě někdo dověděl, jak jste báječný. Na mou duši – miluji vás a Nicole. Vážně.“

Tohle už tolikrát slyšel – a dokonce stejnými slovy.

Náhle se k němu přimkla – jak se octla v ohnisku jeho očí, její mládí zmizelo a on ji políbil bez dechu, jako by na tom nezáleželo, kolik jí je. Potom se mu opřela o ruku a vzdychla.

„Rozhodla jsem se, že se vás vzdám,“ řekla.

Dick sebou trhl – copak jí snad něčím naznačil, že se ho aspoň zčásti zmocnila?

„Ale to je od vás hrozně ošklivé,“ podařilo se mu říct lehkovážně, „zrovna když mě to začalo zajímat.“

„Já vás tak milovala –“ jako kdyby to trvalo už léta. To už trochu plakala. „Já vás tak milovala.“

Měl se asi zasmát, ale místo toho slyšel sám sebe: „Nejenže jste krásná, ale je ve vás nějaká velikost. Ať uděláte cokoliv, ať třeba předstíráte, že jste zamilovaná nebo že jste ostýchavá, působí to věrohodně.“

V temné jeskyni taxíku, naplněné vůní parfému, který si Rosemary koupila s Nicole, se mu opět přiblížila, přitiskla se k němu. Líbal ji, aniž z toho měl potěšení. Věděl, že je v ní vášeň, ale v jejích očích ani na ústech nebylo po ní nejmenší stopy; dech jí byl slabě cítit šampaňským. Tiskla se k němu zoufale, políbil ji ještě jednou a zchladila ho nevinnost jejího polibku, pohled, který v tom okamžiku mířil za něj do noční temnoty, do temnoty světa. Nevěděla ještě, že nádhera je věcí srdce; ve chvíli, kdy si to uvědomí a roztaje ve vášni vesmíru, by si ji mohl vzít bez zaváhání nebo lítosti.

Její pokoj v hotelu ležel šikmo proti jejich a blíže u výtahu. Když došli ke dveřím, řekla náhle:

„Vím, že mě nemilujete. Neočekávám to. Ale říkal jste, že jsem vám měla povědět, že mám narozeniny. Já vám to tedy pověděla a jako dárek k narozeninám chci, abyste teď na okamžik přišel ke mně do pokoje, a já vám něco řeknu. Jenom na okamžik.“

Vešli dovnitř, Dick zavřel dveře a Rosemary se postavila těsně k němu, ale nedotýkala se ho. Noc jí vymazala barvu z obličeje – byla najednou nesmírně bledá, byla bílý karafiát, který zbyl po taneční zábavě.

„Když se zasmějete –“ zaujal opět otcovský postoj, snad díky Nicolině tiché blízkosti, „vždycky mám dojem, že uvidím mezeru po nějakém vypadlém mléčném zubu.“

Ale začal příliš pozdě – přiblížila se k němu s ubohým zašeptáním.

„Vemte si mě.“

„Kam si vás mám vzít?“

Strnul úžasem.

„Udělejte to,“ zašeptala. „Udělejte to prosím, ať je to, co je to. Nevadí, jestli se mi to nebude líbit – nikdy jsem nečekala, že by se mi to líbilo – už jen pomyšlení na tu věc mi bylo vždycky protivné, ale teď už není. Musíte to udělat.“

Žasla sama nad sebou – nikdy si nepředstavila, že by dovedla takhle mluvit. Čerpala z věcí, které četla, které viděla, o nichž deset let snila v klášteře. Najednou také poznala, že to je jedna z jejích největších rolí, a vrhla se do ní ještě vášnivěji.

„Tohle přece není samo sebou,“ zauvažoval Dick. „Není to snad tím šampaňským? Radši na to zapomeneme.“

„Ne, ne! Hned! Chci, abyste to udělal hned. Vezměte si mě, ukažte mi…