Něžná je noc

Kapitola 8

Když Dick vystoupil z výtahu, kráčel chodbou s mnoha zatáčkami, až konečně zamířil za vzdáleným hlasem, vycházejícím z osvětlených dveří. Rosemary měla na sobě černé pyžamo; v pokoji bylo dosud prostřeno k obědu: pila právě kávu.

„Jsi krásná,“ řekl. „Trochu krásnější než kdy předtím.“

„Chceš kávu, mladíku?“

„Mrzí mě, že jsem dnes ráno vypadal tak nespolečensky.“

„Nevypadal jsi dobře – už jsi zas v pořádku? Chceš kávu?“

„Ne, děkuji.“

„Už jsi zase ve formě, ráno jsem měla strach. Příští měsíc sem přijede maminka, jestli tu zůstaneme. Vždycky se mě ptá, jestli jsem tě tu někde viděla, jako by si myslela, že bydlíš za rohem. Maminka tě měla vždycky ráda – vždycky měla pocit, že jsi někdo, koho bych měla znát.“

„To jsem rád, že na mě pořád ještě myslí.“

„To tedy myslí,“ ujistila ho Rosemary. „A hodně.“

„Tu a tam jsem tě viděl ve filmu,“ řekl Dick. „Jednou jsem si dal promítnout Tatínkovu holčičku jen pro sebe.“

„V tomhle filmu budu mít dobrou roli, jestli ji nevystřihnou.“

Obešla ho, přistoupila zezadu k němu a dotkla se ho přitom na rameni. Zatelefonovala, aby přišli sklidit stůl, a usadila se do velké lenošky.

„Když jsem tě potkala, Dicku, byla jsem děvčátko. Teď jsem žena.“

„Chci se o tobě všechno dovědět.“

„Jak se daří Nicole – a Lanierovi a Topsy?“

„Dobře. Často o tobě mluví –“

Zazvonil telefon. Zatímco mluvila, prohlížel si Dick dva romány – jeden od Edny Ferberové, druhý od Alberta McKisca. Číšník přišel pro stůl; beze stolu vypadala Rosemary v černém pyžamu ještě osaměleji.

„…Mám tu návštěvu… Ne, to dobře nejde. Musím jít na dlouhou zkoušku ke kostymérovi… Ne, teď ne…“

Zmizením stolu jako by se jí ulevilo; usmála se na Dicka – a ten úsměv jako by naznačoval, že se jim společně podařilo zbavit se všech starostí a že teď spočinuli v klidu ve vlastním nebi.

„Tak to bychom měli,“ řekla. „Uvědomuješ si, že jsem se celou poslední hodinu jenom připravovala na setkání s tebou?“ Ale znovu ji volal telefon. Dick vstal, aby vzal klobouk z postele a hodil jej na stojánek na zavazadla, a Rosemary vyděšeně přikryla mluvítko dlaní. „Přece už nepůjdeš!“

„Ne.“

Když domluvila, pokusil se jejich odpoledne nějak slepit a řekl: „Já teď očekávám, že mně budou ostatní něco dávat.“

„Já taky,“ souhlasila Rosemary. „Ten člověk, co mě právě volal, znal kdysi jednu mou sestřenici z druhého kolena. Jen si představ, že bys někoho burcoval telefonem jenom proto!“ Ztlumila světla, aby se mohli milovat. Proč by mu jinak chtěla bránit, aby na ni viděl? Posílal jí slova jako dopisy, jako kdyby to trvalo nějaký čas, než se od něho dostanou k ní.

„Je to tak těžké tady sedět a být blízko u tebe, a nelíbat se.“ Pak se vášnivě políbili uprostřed pokoje. Přitiskla se k němu a vrátila se do své židle.

V pokoji nemohlo být pořád jen příjemně. Je třeba buď jít dál, nebo couvnout zpátky; když telefon znovu zazvonil, odloudal se do ložnice, lehl si na její postel a otevřel román Alberta McKisca. Za chvíli Rosemary přišla a posadila se vedle něho.

„Ty máš báječně dlouhé řasy,“ poznamenala.

„Jsme zase na kolejním večírku třetího ročníku. Mezi přítomnými je slečna Rosemary Hoytová, obdivovatelka dlouhých řas –“

Políbila ho a on ji přitáhl k sobě, takže ležela vedle něho, a potom se líbali, dokud jim stačil dech. Dýchala velmi mladě, vzrušeně a dychtivě. Rty měla slabě pootevřené, ale v koutcích měkké.

Když si byli pořád ještě vědomi rukou a nohou a šatů a potyčky jeho rukou a zad a jejího hrdla a prsů, zašeptala: „Ne, teď ne – ty věci mají svůj pravidelný čas.“

Ukáznil se a zahnal vášeň do koutečka mysli, ale zvedl její křehkou postavu asi půl stopy nad hlavu a řekl lehounce:

„Drahoušku – to nevadí.“

Obličej se jí změnil, jak se tak na něj díval vzhůru; zasvítila v něm věčná měsíční zář.

„Byla by to poetická spravedlnost, kdybys to měl být ty,“ řekla. Vykroutila se mu, odešla k zrcadlu a načechrala si rozcuchané vlasy. Potom si přitáhla k posteli židli a pohladila ho po tváři.

„Řekni mi o sobě pravdu,“ žádal.

„Vždycky jsem ti říkala pravdu.“

„Svým způsobem ano – ale nějak to všechno neklape.“

Oba se zasmáli, ale on pokračoval.

„Jsi opravdu panna?“

„Neee!“ zazpívala. „Vyspala jsem se se šesti sty čtyřiceti muži – jestli chceš slyšet takovou odpověď.“

„Mně do toho nic není.“

„Chceš mě studovat jako psychologický případ?“

„Když se na tebe dívám jako na normální dvaadvacetileté děvče, které žije roku devatenáct set dvacet devět, řekl bych, že už sis to s láskou párkrát vyzkoušela.“

„Byly to všechno jen samé – maléry.“

Dick jí nevěřil. Nemohl rozeznat, staví-li záměrně mezi nimi zeď, nebo má-li to případnému podlehnutí dodat větší význam.

„Pojďme se projít do Pincia,“ navrhl.

Protáhl se a uhladil si šaty a vlasy. Okamžik přišel a nějak pominul. Tři léta byl Dick ideálem, jí…