Něžná je noc

Kapitola 7

Abe odjel v jedenáct hodin z Gare Saint-Lazare – stál sám pod špinavou skleněnou kupolí, která tu zbyla ze sedmdesátých let, z éry Křišťálového paláce; ruce bezvýrazně šedivé, jaké mohou být jenom po čtyřiadvaceti hodinách bdění, měl v kapsách kabátu, aby zakryl, že se mu třesou prsty. Sundal klobouk a bylo jasně vidět, že si sčesal dozadu jenom horní vrstvu vlasů; spodnější vrstvy trčely rezolutně na všechny strany. Stěží by v něm někdo poznal muže, který před čtrnácti dny plaval na Gaussově pláži.

Přišel příliš brzo; rozhlížel se vlevo vpravo, ale jen očima; k tomu, aby pohnul jinou částí těla, by potřeboval nervové síly, které nyní neovládal. Kolem něho projížděla zavazadla, která vypadala jako nová; temné postavičky budoucích pasažérů volaly „Heej-aaj!“ pronikavými temnými hlasy.

V okamžiku, kdy se pustil do úvahy, zda má nebo nemá čas něčeho se napít v bufetu, a začal listovat v provlhlém svazku tisícifrankových bankovek v kapse, zastavil se jeden hrot jeho kyvadlového pohledu na přízraku Nicole nahoře na schodišti. Zadíval se na ni – její výraz byl výmluvný, jak tomu bývá u lidí, na které někdo čeká, ale oni ho sami nevidí. Mračila se, myslela na děti, ne že by je s hrdostí sledovala zrakem, spíš je pouze s živočišným instinktem počítala – jako kočka, která tlapkou kontroluje koťata.

Sotva spatřila Aba, výraz tohoto rozpoložení se jí vytratil z obličeje; záře ranní oblohy byla smutná a Abe, pod očima temné kruhy, které prosvítaly zarudlým opálením, se proměnil v truchlivou postavičku. Posadili se na lavici.

„Přišla jsem, protože jste chtěl,“ řekla Nicole jako v sebeobraně. Zdálo se, že Abe zapomněl, proč chtěl, a Nicole docela stačilo dívat se na kolemjdoucí pasažéry.

„Tahleta bude královna krásy na vaší lodi – ta, co se s ní přišla rozloučit ta spousta mužů – chápete, proč si koupila takové šaty?“ Nicole mluvila rychleji a rychleji. „Chápete, proč by si je nikdo jiný nekoupil, jenom taková královna krásy na cestu kolem světa? Chápete to? Ne? Probuďte se! To jsou přece šaty, které mluví – tak parádní materiál mluví a cestou kolem světa bude někdo určitě tak osamělý, že si to bude chtít poslechnout.“

Poslední slova jako by spolkla; mluvila proti svému zvyku už příliš mnoho; a na jejím vážném obličeji Abe skoro ani nepoznal, že vůbec promluvila. Namáhavě se narovnal, aby to vypadalo, že stojí, ačkoli vlastně seděl.

„Když jste mě tenkrát odpoledne vzali na ten legrační ples – víte, v St. Genevieve –“ začal.

„Pamatuji se. To byla legrace, že?“

„Pro mě ne. Když jsem vás tenkrát viděl, tak to pro mě legrace nebyla. Mám vás obou po krk, ale není to vidět, protože vy mátě ještě víc po krk mě – víte, jak to myslím. Kdybych byl schopen ještě nějakého nadšení, vydal bych se hledat nové lidi.“

Nicoliny sametové rukavice jako by se zježily, když mu to vrátila:

„Mám dojem, že nemá smysl být nepříjemný, Abe. Stejně to nemyslíte vážně. Nedovedu pochopit, proč se tak vzdáváte.“

Abe uvažoval, snažil se ze všech sil, aby nezakašlal ani nepopotáhl.

„Mám dojem, že mě to začalo otravovat; a pak, člověk se musel vždycky takový kus cesty vrátit, aby se někam dostal.“

Muž si před ženou dokáže často zahrát na bezmocné dítě, ale skoro nikdy se mu to nepovede, když si nejvíc jako bezmocné dítě připadá.

„To není žádná omluva,“ řekla ostře Nicole.

Abovi bylo každou minutu hůř a hůř – nenapadalo ho nic jiného než nepříjemné a vyloženě nervózní poznámky. Nicole se domnívala, že je pro ni nejvhodnější zírat do prázdna a ruce mít v klíně. Nějakou chvíli si neměli co říct – jeden uháněl pryč od druhého; dýchal, jen pokud měl před sebou modrou dálku, nebe, které ten druhý neviděl. Na rozdíl od milenců neměli minulost. Na rozdíl od manželů neměli budoucnost; a přece až do dnešního rána měla Nicole Aba raději než koho jiného kromě Dicka – on byl láskou k ní malátný a zmatený celá léta.

„Mám už po krk ženských světů,“ promluvil náhle.

„Tak proč si nepostavíte vlastní svět?“

„Mám pro krk přátel. Nejlepší je mít patolízaly.“

Nicole se snažila popohnat minutovou ručičku na nádražních hodinách, ale Abe dorážel dál: „Souhlasíte?“

„Jsem žena a jsem tu od toho, abych držela věci pohromadě.“

„Já jsem tu od toho, abych je trhal na kousky.“

„Když se opijete, netrháte na kousky nic, jenom sám sebe,“ řekla už docela chladně, vylekaná a zbavena jistoty. Nádraží se zaplňovalo, ale nepřicházel nikdo, koho by znala. Za okamžik vděčně spočinula pohledem na vysoké dívce s helmou slaměných vlasů, která házela do schránky dopisy.

„S tím děvčetem musím mluvit, Abe. Abe, vzbuďte se! Vy blázne!“

Abe ji trpělivě sledoval pohledem. Žena se vylekaně obrátila, pozdravila Nicole a Abe si vzpomněl, že ji už někdy v Paříži viděl. Využil Nicoliny nepřítomnosti, vykašlal se namáhavě do kapesníku, jako kdyby se mu chtělo zvracet, a hlasitě se vysmrkal. Oteplilo se a prádlo měl promočené potem. Prsty se mu třásly tak prudce, že spotřeboval čtyři sirky, než si zapálil cigaretu; připadalo mu naprosto nezbytné vypravit se do bufetu a něčeho se napít, ale to už se Nicole vrátila.

„To jsem se zas jednou spletla,“ řekla s mrazivým humorem. „Napřed pořád škemrá, abych k ní přišla na návštěvu, a teď mě takhle usadí. Dívala se na mě, jako bych byla prašivá.“ Rozčileně se zasmála, jako kdyby dvěma prsty brnkla vysoko do kláves. „A pak se řekne, otevřete dveře lidem dokořán.“

Abe se vzpamatoval z kuřáckého kašle a poznamenal:

„Potíž je v tom, že když je člověk střízlivý, nechce nikoho vidět, a když má špičku, nikdo nechce vidět jeho.“

„To myslíte mě?“ zasmála se Nicole znovu; po tom posledním setkání se jí bůhvíproč zvedla nálada.

„Ne – sebe.“

„Tak mluvte jen za sebe. Já mám lidi ráda, spoustu lidí – mám ráda –“

Objevily se Rosemary a Mary Northová, kráčely pomalu a hledaly Aba, a Nicole spustila zuřivý povyk: „Hej! hej!“, zasmála se a mávala balíčkem kapesníků, které Abovi přinesla.

Utvořili malou, nedobře se cítící skupinku, kterou tísnila Abova obrovitá přítomnost: spočíval na nich jako vrak galéry, ovládal t…