Něžná je noc

KNIHA IV
—
ÚTĚK
1925–1929

Kapitola 1

V listopadu vlny zčernaly a vrhaly se přes zídku u moře až na cestu na pobřeží, co ještě zbylo z letního života, zmizelo a pláže byly v mistralu a v dešti melancholické a opuštěné. Gaussův hotel zavřeli, kvůli opravám a přistavování, a lešení na letním kasinu v Juan le Pins vyrostlo a zhrozivělo. V Cannes a u Nizzy potkávali Dick a Nicole nové lidi – muzikanty z kapel, restauratéry, zahradnické nadšence, stavitele lodí – neboť Dick si koupil starou loďku – a členy Syndicat d’initiative. Obklopovalo je dobře známé služebnictvo a přemýšleli víc o výchově dětí. V prosinci se zdálo, že Nicole je zase v dobrém stavu; když uplynul měsíc bez napětí, bez stažených úst, bez ničím nemotivovaného úsměvu a bez nevysvětlitelných poznámek, vydali se na vánoční prázdniny do Švýcarských Alp.

Než vešel dovnitř, oprášil si Dick z tmavomodrého lyžařského oděvu čepicí sníh. Velkou halu, jejíž podlaha byla poďobána dvěma desetiletími cvočků v podešvích, vyklidili pro odpolední taneční zábavu a na osmdesát mladých Američanů, ubytovaných ve školách blízko Gstaadu, se pohupovalo k veselým zvukům písně Neber s sebou Lulu nebo divoce vyskakovalo s prvními údery charlestonu. Byla to kolonie mladých, prostých a nákladně žijících lidí – šturmtrupy boháčů byly ve Svatém Mořici. Baby Warrenová měla pocit, že se čehosi okázale vzdala, když přijela za Diverovými sem.

Na druhém konci mírně přízračné, rozkolébané místnosti rozeznal Dick snadno obě sestry – jako by sem přišly rovnou z nějakého plakátu, vypadaly ohromě ve svých lyžařských dresech, Nicole v blankytně modrém, Baby v cihlově červeném. Mluvil k nim mladý Angličan, ale ony ho neposlouchaly a okouzleny upřeně zíraly na mladičké tanečníky.

Nicole se obličej, rozpálený sněhem, ještě víc rozsvítil, když uviděla Dicka. „Kde je?“

„Zmeškal vlak – uvidím se s ním později.“ Dick se posadil a přehodil si nohu v těžké botě přes druhou. „Vy dvě spolu vypadáte ohromně. Každou chvíli zapomenu, že patříme k jedné partě, a hrozně se leknu, když se na vás podívám.“

Baby byla vysoká, hezká žena, která se usilovně snažila, aby jí právě bylo přes třicet. Bylo příznačné, že s sebou z Londýna přitáhla dva muže; jeden sotva vychodil Cambridge, druhý byl zavalitý stařík, poznamenaný viktoriánskými neřestmi. Baby měla některé rysy starých panen – nebyla zvyklá, aby se jí někdo dotýkal, když ucítila náhlý dotyk, vylekala se, a dlouhé doteky jako polibky a objetí jí tělem rychle pronikaly k plnému vědomí. Málokdy něco naznačovala trupem, tělem ve vlastním slova smyslu – spíš si téměř staromódně dupla a pohodila hlavou. Vychutnávala předzvěst smrti ve zprávách o katastrofách přátel; vzala si také do hlavy, že i Nicole je předurčena nějaké tragédii.

Její mladší Angličan dělal oběma ženám průvodce, sjížděl s nimi z vhodně mírných svahů a vláčel je po bobové dráze. Dick, který si v příliš náročném telemarku pohmoždil kotník, se pln vděčnosti potuloval po stráni mezi dětmi nebo popíjel s jedním ruským lékařem v hotelu kvas.

„Užívej si trochu, Dicku,“ vybízela ho Nicole. „Pročpak se neseznámíš s nějakým pěkným zajíčkem a odpoledne si s ním nezatancuješ?“

„O čem bych s ním asi mluvil?“

Zvýšila hluboký, skoro drsný hlas o několik tónů a napodobila naříkavě koketování: „Řekni: ‚Zajochu, ty ši ten nejklášnější zajíček na světě.‘ Co myslíš, že se jim říká?“

„Nemám zajíčky rád. Jsou cítit dětským mýdlem a peprmintem. Když s nimi tančím, mám vždycky dojem, jako bych strkal kočárek.“

Byl to nebezpečný námět – dával si záležet – a byl si vědom, že je to na něm vidět –, aby se přitom díval přes hlavy mladičkých děvčat.

„Máme spoustu práce,“ řekla Baby. „Především jsou tady zprávy z domova. Ty pozemky, kterým jsme říkali nádražní. Dráha z nich napřed koupila jenom prostředek. Teď koupila zbytek, a patřilo to matce. Jde o to, jak ty peníze investovat.“

Angličan předstíral, že ho tento druhý zvrat v rozhovoru odpuzuje, a vydal se na taneční parket za nějakým děvčetem. Baby po něm šlehla nejistým pohledem americké dívky, která celý život Angličany zbožňuje, a pak vzdorně pokračovala:

„Je to spousta peněz. Tři sta tisíc pro každého. Já se o své investice postarám, ale Nicole neví o cenných papírech vůbec nic a ty myslím taky ne.“

„Musím jít k vlaku,“ řekl Dick vyhýbavě.

Venku vdechoval vlhké sněhové vločky, které proti tmavnoucímu nebi už neviděl. Prolétly kolem něho tři děti na sáňkách a vykřikly nějakým podivným jazykem, aby ho varovaly; slyšel ještě, jak ječí v příští zatáčce, a o něco dál zaslechl rolničky stoupající ve tmě do kopce. Prázdninové nádraží zářilo očekáváním, chlapci a děvčata čekali na jiné chlapce a děvčata, a když přijel vlak, přizpůsobil se už Dick rytmu toho prostředí a předstíral Franzi Gregoroviusovi, že si vlastně utrhl půlhodinku z nekonečného koloběhu zábavy. Ale Franz byl v té chvíli posedlý nějakým naléhavým posláním, a to se nedalo přehlušit žádnou Dickovou náladou. „Možná že se dostanu na den do Curychu,“ napsal mu Dick, „nebo se ti třeba podaří přijet do Lausanne.“ Franzovi se podařilo přijet až do Gstaadu.

Bylo mu čtyřicet. O zdravou zralost se klidně opíraly příjemně úřední způsoby, ale nejlépe se cítil v poněkud kožené jistotě, z jejíhož útočiště mohl opovrhovat zlomenými boháči, které převychovával. Jeho vědecké dědictví mu mohlo odkázat širší svět, ale on jako by si dobrovolně vybral hledisko skromnější třídy, a ta volba se zračila i ve volbě manželky. V hotelu ho Baby Warrenová podrobila rychlé prohlídce, a jelikož na něm neshledala žádné rysy, kterých si vážila, jemnější ctnosti nebo zdvořilosti, podle nichž se navzájem poznávají příslušníci privilegovaných tříd, chovala se k němu potom způsobem vyhrazeným pro druhořadé lidi. Nicole se ho vždycky trochu bála. Dick ho měl rád – jako měl rád všechny své přátele – bez výhrad.

Navečer sjížděli dolů z kopce do vesnice na malých sáňkách, které slouží stejnému účelu jako v Benátkách gondoly. Cílem jejich cesty byl hotel se staromódním švýcarským výčepem, vyklád…