Něžná je noc

Kapitola 9

Druhý den odpoledne ve čtyři hodiny zastavil u brány taxík od nádraží a vystoupil z něho Dick. Nicole to najednou vyvedlo z míry a rozběhla se mu z terasy naproti, celá zadýchaná, jak se snažila ovládnout.

„Kde je vůz?“ zeptala se ho.

„Nechal jsem ho v Arles. Už se mi nechtělo řídit.“

„Podle tvého vzkazu jsem se domnívala, že budeš pryč několik dní.“

„Chytil mě mistral a trochu pršelo.“

„Pobavil ses aspoň?“

„Asi jako každý, kdo před něčím utíká. Dovezl jsem Rosemary až do Avignonu a tam jsem ji posadil na vlak.“ Kráčeli spolu k terase, kde postavil kufr. „Na tom lístku jsem se o tom nezmínil, protože jsem si myslel, že by sis představovala bůhvíco.“

„To bylo od tebe velmi ohleduplné.“ Nicole zase nabývala sebejistoty.

„Chtěl jsem zjistit, jestli mi Rosemary může něco dát – a na to jsem s ní musel být sám.“

„A mohla ti – něco dát?“

„Rosemary vůbec nedospěla,“ odpověděl. „Asi je to tak lepší. Co jsi dělala ty?“

Cítila, jak jí v obličeji škubá jako králíkovi.

„Šla jsem si včera večer zatančit – s Tommym Barbanem. Jeli jsme –“

Kývl a přerušil ji:

„O tom mi nevyprávěj. Nezáleží na tom, co děláš, jenom nechci vědět nic určitého.“

„Nestalo se nic, co bys měl vědět.“

„Dobře, dobře.“ Potom, jako kdyby byl pryč celý týden: „Jak se daří dětem?“

V domě zazvonil telefon.

„Jestli je to pro mne, nejsem doma,“ řekl Dick a rychle se otočil. „Musím zařídit něco v dílně.“

Nicole počkala, až zmizel za studnou z dohledu; pak vešla do domu a zvedla telefon.

„Nicole, comment vas-tu?“

„Dick se vrátil.“

Zasténal.

„Přijeď za mnou do Cannes,“ navrhl. „Musím s tebou mluvit.“

„Nemůžu.“

„Řekni, že mě miluješ.“ Nepromluvila a přikývla do telefonu; opakoval: „Řekni, že mě miluješ.“

„Ale ano,“ ujistila ho. „Jenže teď se nedá nic dělat.“

„Samozřejmě že dá,“ řekl netrpělivě. „Dick chápe, že mezi vámi dvěma je konec. Je zřejmé, že už se vzdal. Co si myslí, že uděláš ty?“

„Nevím. Musím –“ zastavila se právě včas, aby neřekla: počkat, až se budu moct zeptat Dicka, a místo toho skončila: „Napíšu ti a zítra ti zavolám.“

Potulovala se celkem spokojeně po domě a dopřávala si po svém výkonu odpočinku. Provedla lotrovinu, a to jí skýtalo uspokojení; už nebyla jen lovkyní zvěře zahnané do ohrady. Včerejšek se jí vybavoval v nesčetných podrobnostech – v podrobnostech, které se zvolna kladly přes vzpomínky na podobné okamžiky, kdy její láska k Dickovi byla svěží a nedotčená. Začala tu lásku podceňovat, takže jí připadala od prvního okamžiku poskvrněná sentimentálním zvykem. S ženskou oportunistickou zapomnětlivostí si už sotva vzpomínala, jaké to bylo, když si s Dickem náleželi v tajných ústraních v různých koutech světa, měsíc předtím, než se vzali. Stejně včera večer Tommymu zalhala, když mu přísahala, že ještě nikdy nebyla tak úplně, tak naprosto, tak dokonale…

…potom ji výčitky svědomí za ten okamžik zrady, který tak zpupně znevážil deset let jejího života, dohnaly vydat se k Dickově svatyni.

Přibližovala se potichu a uviděla ho, jak sedí za svým domkem v lehátku u zídky nad útesem, a chvíli ho mlčky pozorovala. Přemýšlel, žil právě ve světě, který patřil jen jemu, a podle drobných pohybů obličeje, podle toho, jak zvedal nebo vraštil obočí, mhouřil nebo otvíral oči, špulil a povoloval rty a pohrával si s rukama, sledovala, jak v duchu pokračuje v ději svého vlastního příběhu od jedné epizody k druhé, svého příběhu, ne jejího. Jednu chvíli zaťal pěsti a předklonil se v lehátku, pak …