Něžná je noc

Kapitola 2

Jednou v červenci se Dick probudil v pět hodin ráno z dlouhého snu o válce, přistoupil k oknu a zahleděl se ven na Zugersee. Sen začal pochmurně a důstojně; tmavomodré uniformy přecházely po tmavém náměstí a kapely vyhrávaly druhou větu Prokofjevovy Lásky ke třem pomerančům. Najednou se objevily hasičské stříkačky, symboly neštěstí, a došlo k příšernému povstání zmrzačených na obvazišti. Rozsvítil lampu u postele a pečlivě si to zaznamenal s poloironickou poznámkou na závěr: „Válečný šok nevojáka.“

Jak seděl na pelesti postele, měl pocit, že pokoj, dům a noc jsou prázdné. Vedle v pokoji zoufale zanaříkala Nicole a on ji politoval pro tu samotu, ať je jakákoli, v níž se ve snu ocitla. Pro něho se čas zastavil a vždycky za několik let se dal najednou do běhu, jako když se rychle přetáčí film, ale Nicole roky plynuly podle hodin a podle kalendáře a narozenin, a navíc jí trpce připomínaly pomíjivost její krásy.

I poslední rok a půl na Zugersee jako by, pokud šlo o ni, byl promarněný čas; roční doby se od sebe daly rozeznat jen podle dělníků na cestě, která v květnu zrůžověla, v červenci zhnědla, v září zčernala a na jaře zase zbělela. Z původní nemoci se probrala s novými nadějemi, tolik toho očekávala, ale neměla žádný smysl života kromě Dicka, vychovávala děti, sirotky nepostrádající vedení, k nimž lásku pouze předstírala. Lidé, které měla ráda, byli většinou rebelové, rozčilovali ji a nedělali jí dobře – hledala v nich vitalitu, jež jim pomohla k nezávislosti, k schopnosti tvořit nebo prostě k drsné sebejistotě, a hledala marně – neboť jejich tajemství byla pohřbena hluboko v dětských zápasech, na něž zapomněli. Je zajímala více Nicolina vnější harmonie a kouzlo, ta druhá stránka její nemoci. Žila osamělým životem a vlastnila Dicka, který nechtěl, aby ho někdo vlastnil.

Mnohokrát se bez úspěchu pokusil vzdát moci, již nad ní měl. Prožili spolu mnoho krásných chvil, krásných hovorů za bílých nocí mezi milováním, ale kdykoli se od ní odvrátil sám do sebe, zjistil, že Nicole, osamocena, svírá v rukou prázdnotu a zírá do ní, nazývá ji všelijak, ale ví, že je to jen naděje, že se k ní Dick brzy vrátí.

Zmačkal důkladně polštář, lehl si a přitiskl se k němu zátylkem, jak to dělají Japonci, aby zpomalili krevní oběh, a na chvíli opět usnul. Když se později holil, Nicole se vzbudila, obcházela po bytě a udílela úsečné rozkazy dětem a služebnictvu. Lanier se přišel podívat, jak se tatínek holí – život v sousedství psychiatrického sanatoria v něm vzbudil mimořádnou důvěru a obdiv k otci spolu s přehnanou lhostejností k většině ostatních dospělých; pacienti se mu jevili buď jako podivíni, nebo jako odživotnělá, přehnaně korektní a neosobní stvoření. Byl to hezký, slibný hoch a Dick mu věnoval mnoho času; jejich poměr se vyvíjel jako vztah mezi přívětivým, ale náročným důstojníkem a úctyhodným nováčkem.

„Pročpak si vždycky necháš trochu mýdla nahoře na hlavě, když se holíš?“ zeptal se Lanier.

Dick opatrně otevřel namydlená ústa: „Na to jsem nikdy nepřišel. Mockrát jsem se tomu sám divil. Myslím, že to je tím, že si namočím do mýdla ukazováček, jak ho položím k uchu, abych se oholil rovně, ale jak se mi to dostane až na hlavu, to nevím.“

„Zítra se budu koukat, jak to děláš.“

„To je tvá jediná otázka před snídaní.“

„Ona to vlastně ani není otázka.“

„Jedna nula pro tebe.“

Půl hodiny nato se Dick vydal ke správní budově. Bylo mu sedmatřicet – pořád ještě odmítal nosit bradku, ale přesto vypadal víc na doktora než dřív na Riviéře. Už osmnáct měsíců bydlel v sanatoriu, které rozhodně patřilo k nejlépe vybaveným v Evropě. Bylo to, podobně jako Dohmlerovo, moderní sanatorium – ne už jediná pochmurná a podezřelá budova, ale malá, roztroušená vesnice, tvořící přesto téměř nepostřehnutelný celek. Dick a Nicole celému zařízení velmi pomohli, pokud šlo o vkus, takže objekt vynikal krásou a každý psycholog, který projížděl Curychem, ho navštívil. Stačilo přidat domek pro nosiče golfových holí a mohl z něho docela dobře být sportovní klub. Eglantine a Buky, pavilony pro ty, kdož byli ponořeni do věčné temnoty, zastíraly pohledu od hlavní budovy chomáčky mlází, takže připomínaly maskované pevnosti. Vedle byla velká zelinářská farma, kde zčásti pracovali pacienti. Dílny pro egoterapii byly tři, kryla je společná střecha, a tam začal doktor Diver s ranní vizitou. Truhlárna, plná sluneční záře, dýchala sladkou vůní pilin, ztraceného věku dřeva; bylo tam vždycky půl tuctu mužů bušících kladivy, hoblujících, řezajících na cirkulárce – mlčenlivých mužů, kteří slavnostně zvedali oči od práce, jak procházel kolem nich. Dick byl sám dobrý tesař a dal se s nimi na okamžik klidně a s osobním zájmem do hovoru o výkonnosti různých nářadí. Vedle byla knihárna, přizpůsobená nejpohyblivějším pacientům, kteří však neměli vždycky největší vyhlídky na vyléčení. V poslední místnosti se navlékaly korále, předlo se a pracovalo s mosazí. Pacienti se tady tvářili jako někdo, kdo právě hluboce vzdychl a něco neřešitelného hodil za hlavu – ale ty vzdechy označovaly jen začátek dalšího, neustále se opakujícího řetězu úvah, jež nenavazovaly jedna na druhou jako u normálních lidí, ale točily se v kruhu. Dokola, dokola a zase dokola. Pořád dokola. Avšak jasné barvy materiálu, s nímž pracovali, uváděly cizince na chvilku v iluzi, že tu je všechno v pořádku jako v nějaké dětské školce. Tito pacienti se rozzářili, když vstoupil doktor Diver. Většinou ho měli raději než doktora Gregoroviuse. Ti, kteří kdysi žili ve velkém světě, měli ho vždycky raději. Několik si jich myslelo, že je zanedbává nebo že není takový prosťáček nebo že něco předstírá. Jejich reakce se příliš nelišila od té, jakou Dick vyvolával v lidech, s nimiž se stýkal jako soukromá osoba, ale byla pokřivená a znetvořená.

Jedna Angličanka s ním vždycky hovořila o tématu, které považovala za sobě vlastní. „Budeme mít dnes večer nějakou hudbu?“

„Nevím,“ odpověděl. „Nemluvil jsem ještě s doktorem Lladislauem. Jak se vám líbil včera večer ten koncert paní Sa…