Něžná je noc

F. Scott Fitzgerald

74 

Elektronická kniha: F. Scott Fitzgerald – Něžná je noc (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: fitzgerald03 Kategorie:

Popis

F. Scott Fitzgerald: Něžná je noc

Anotace

Něžná je noc, psychologický román o úskalí lásky a sebelásky, patří k vrcholům světové literatury. Dějově bohaté, čtivě a zábavně napsané dílo zalidněné pronikavě vykreslenými postavami vyniká zároveň jako hluboká sonda do nejzazších končin individuální lidské existence.
Skrze tento Fitzgeraldův fascinující příběh sledumeme v roztančené době divokých večírků mladého talentovaného psychiatra, jenž v sobě cítí dar empatie i poslání pomáhat narušeným lidským bytostem. Ty je třeba milovat profesní odosobněnou láskou – a mladý doktor chce být za svou laskavost milován. Stává se bavičem i utěšitelem svých zámožných krajanů, kteří v Evropě hledají osvobození od dosavadních ctností povinnosti a sebeovládání. V osudovém vztahu k mladé pacientce z miliardářské rodiny jej život strhává do neovladatelného víru.

F. Scott Fitzgerald – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

,

Název originálu

Tender Is the Night

Originál vydán

Jazyk originálu

Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Něžná je noc“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Kapitola 6

Do Innsbrucku dorazil za soumraku, poslal zavazadla do hotelu a vydal se do města. Císař Maxmilián klečel při západu slunce v modlitbách nad postavami z bronzu, které ho oplakávaly; v univerzitní zahradě se procházel a v chůzi četl kvartet jezuitských noviců. Když slunce zapadlo, mramorové památníky starých tažení, sňatků a výročí se rychle ztrácely v šeru a Dick si poručil Erbsensuppe s nakrájenými Würstchen, vypil čtyři žejdlíky plzeňského a odmítl ohromný moučník, jemuž se říkalo Kaiserschmarren.

Nad městem čněly štíty hor, ale Švýcarsko bylo daleko, Nicole byla daleko. Později, když se úplně setmělo, procházel se v zahradě a myslel na ni s odstupem, miloval ji pro to, co v ní bylo nejlepší. Vzpomněl si, jak k němu jednou přiběhla mokrou trávou a tenké pantoflíčky měla promočené rosou. Postavila se mu na boty, uhnízdila se u něho, zvedla obličej a ukázala mu jej jako knihu, otevřenou na nějaké stránce.

„Mysli na to, jak mě máš rád,“ zašeptala. „Nechci na tobě, abys mě měl takhle rád pořád, ale chci, aby sis to pamatoval. Někde ve mně bude vždycky ten člověk, který jsem dnes večer.“

Ale Dick v zájmu své duše odjel pryč a začal o tom přemýšlet. Ztratil se sám sobě – nedovedl říci, v kterou hodinu, který den v týdnu, který měsíc v roce. Kdysi se dovedl do věcí zakousnout, řešit nejsložitější rovnice stejně jako nejprostší problémy neprostších pacientů. Někdy mezitím našel Nicole, která kvetla pod kamenem na Curyšském jezeře, a v okamžiku, kdy se setkal s Rosemary, ostří jeho oštěpu se otupilo.

Viděl kdysi, jak otec bojuje o živobytí v chudých farnostech, a vštípilo mu to, ačkoli mu v podstatě byla hrabivost cizí, touhu po penězích. Nebyla to zdravá potřeba bezpečí – nikdy se necítil jistější sám sebou, nikdy se tak dokonale neovládal jako tehdy, když si vzal Nicole. A přece ho to polklo jako gigola a nějak bůhvíjak připustil, aby Warrenovi zamkli jeho zbraně do svých trezorů.

„Měli jsme dospět k nějaké dohodě, jako to dělají na kontinentu; ale ještě není všem dnům konec. Promarnil jsem devět let tím, že jsem učil boháče abecedě lidské slušnosti, ale ještě nejsem vyřízen. Mám v ruce pořád příliš mnoho trumfů, které jsem nevynesl.“

Loudal se mezi planými keři a záhony vlhkého, sladce vonícího kapradí. Na říjen bylo teplo, ale přitom dost chladno, aby člověk snesl těžký tvídový kabát, zapjatý u krku na gumové poutko. Z černého stínu stromu se oddělila postava a Dick věděl, že je to ta žena, kolem níž přešel v hale cestou ven. Zamiloval se teď do každé hezké ženy, kterou zahlédl, do jejích tvarů z dálky, do stínu na stěně.

Byla k němu obrácena zády a stála tváří k světlům města. Škrtl sirku, takže to musela slyšet, zůstala však nehybná.

Je to pozvání? Nebo příznak zapomenutí? Žil dlouho mimo svět jednoduchých tužeb a jejich naplnění, a připadá si neschopný a nejistý. Kdoví, možná že opuštění chodci v zapomenutých lázních mají nějaké tajné heslo, podle něhož jeden rychle najde druhého.

Snad je teď řada na něm. Děti, které se neznají, by se na sebe usmály a řekly: „Pojď si hrát!“

Popošel blíž, stín ustoupil stranou. Možná že ho zpraží jako nějakého vlezlého cesťáka, o kterých slýchával v mládí. Srdce mu hlasitě bušilo v blízkosti čehosi nevyzkoušeného, nerozpitvaného, neanalyzovaného, nepředvídaného. Náhle se odvrátil, a v tom okamžiku i dívka rozbila iluzi černého, zmrzlého mramorového reliéfu, který vytvářela s listím, a nespěchajícími, ale rozhodnými kroky obešla lavičku a vydala se po pěšině zpátky k hotelu.

S průvodcem a se dvěma dalšími muži se Dick druhého dne ráno vypravil na Birkkarspitze. Byl to hezký pocit, když se dostali nad kravské zvonce na nejvyšších pastvinách – Dick se těšil na noc v malé chatě, vychutnával vlastní únavu, vychutnával průvodcovy povely, radoval se z vlastní anonymity. Ale v poledne se počasí změnilo a přišla černá plískanice, kroupy a horská bouře. Dick a ještě jeden alpinista chtěli jít dál, průvodce však odmítl. Lítostivě se vlekli zpátky do Innsbrucku a druhý den se hodlali vydat znovu.

Po večeři a láhvi těžkého místního vína v opuštěné jídelně zmocnilo se Dicka vzrušení, aniž věděl proč, až se dal znovu do přemýšlení o zahradě. Před večeří přešel kolem toho děvčete v hale a tentokrát se na něho dívala a setkal se s jejím souhlasem, ale pořád si říkal: Proč? Když jsem mohl mít svého času hezkou řádku krásných žen a stačilo jen kývnout prstem, proč bych s tím měl začínat teď? S nějakým přízrakem, s troškou touhy? Proč?

Obrazotvornost se však nedala odstranit – starý …