Něžná je noc

Kapitola 8

Bylo už pozdě odpoledne, když uzavřeli diskusi, co by měl Dick dělat; musí se chovat velmi laskavě, ale přitom musí zmizet ze scény. Když lékaři nakonec vstali, sklouzl Dickův pohled oknem ven, kde se snášel lehký déšť – někde v tom dešti čekala dychtivě Nicole. Sotva vyšel, zapjal si u krku nepromokavý plášť a narazil si do čela klobouk, našel ji pod stříškou hlavního vchodu.

„Vím o jednom novém místečku, kam můžeme jít,“ řekla. „Dokud jsem byla nemocná, nevadilo mi sedět večer s ostatními – měla jsem dojem, že mluví jako každý jiný. Teď v nich ovšem vidím nemocné a to je – to je –“

„Brzy už odtud odjedete.“

„Ano, brzy. Za pár týdnů si pro mne přijede sestra Beth, my jsme jí vždycky říkali Baby; a pak se ještě vrátím a zůstanu tu ještě jeden, poslední měsíc.“

„To je vaše starší sestra?“

„Ano, mnohem starší. Její čtyřiadvacet – vypadá hrozně anglicky. Bydlí v Londýně s tatínkovou sestrou. Byla zasnoubena s nějakým Angličanem, ale toho zabili – nikdy jsem ho neviděla.“

Její tvář, na pozadí rozmazaného západu slunce, který pronikal deštěm, jako vyřezaná ze zlaté slonoviny, vyjadřovala příslib, jaký Dick ještě nikdy neviděl: vystouplé lícní kosti, neurčitá bledost, spíše chladná než zimničná, mu připomínala nadějné hříbě – stvoření, jehož život neslibuje, že bude jen obrazem mládí, promítnutým na šedivější plátno, ale opravdovým růstem; ve středních letech bude ten obličej hezký, a bude hezký i ve stáří: nepostrádá základní rysy krásy a účelné střízlivosti.

„Na co se díváte?“

„Myslel jsem si jen, že budete dost šťastná.“

Nicole se vylekala: „Tak? No dobrá – horší, než to bylo, to být nemůže.“

Zavedla ho ke kryté kůlně a posadila se tam se zkříženýma nohama na své kecky. Zabalila se do nepromokavého pláště a tváře se jí lehce zarděly vlhkým vzduchem. Vážně opětovala jeho pohled a povšimla si trochu hrdého postoje, který se nikdy zcela nepřizpůsobil dřevěnému sloupu, o nějž se opíral; pohlédla mu do obličeje, který se po krátkých záchvěvech vlastní uštěpačné radosti vždycky snažil ukázněně složit do výrazu pozorně vážného. Tuhle část jeho osobnosti, která zřejmě odpovídala irské nazrzlosti, znala nejméně; bála se jí, ale tím více toužila ji prozkoumat – byla to jeho mužnější stránka: tu druhou, výcvikem zdokonalenou část, ohleduplnost zdvořilých očí, si jako většina žen beze všeho přivlastnila.

„Aspoň jsem se v tomhle ústavu pocvičila v cizích řečech,“ řekla Nicole. „Se dvěma doktory jsem mluvila francouzsky, se sestrami německy, s posluhovačkami a s jednou pacientkou italsky a od jiné pacientky jsem pochytila trochu španělštiny.“

„To je výborné.“

Snažil se zaujmout nějaký postoj, ale nezdálo se mu, že v tom byla nějaká logika.

„– A taky v hudbě. Doufám, že si nemyslíte, že mě zajímá jen ragtime. Každý den cvičím. Posledních několik měsíců chodím do Curychu na přednášky o dějinách hudby. Někdy mě vlastně jenom to udrželo na nohou – hudba a kreslení.“ Najednou se sehnula, ukroutila si z podrážky natržený proužek kůže a vzhlédla k němu. „Ráda bych vás nakreslila, tak jak vypadáte teď.“

Bylo mu smutno, když mu všechno, co dovedla, předkládala k pochválení.

„Závidím vám. Mě právě teď zřejmě nezajímá nic než práce.“

„To je pro muže myslím dobré,“ řekla rychle. „Ale děvče má po mém soudu ovládat spoustu všelijakých drobností a předat je potom dětem.“

„Asi ano,“ řekl Dick úmyslně lhostejně.

Nicole ztichla. Dick si přál, aby mluvila, neboť by potom mohl lépe hrát svou snadnou roli ledového obkladu, ale seděla tichá jak myška.

„Jste už úplně v pořádku,“ řekl. „Snažte se zapomenout na minulost; rok nebo tak ještě nic nepřehánějte. Vraťte se do Ameriky, začněte chodit do společnosti a zamilujte se – a buďte šťastná.“

„Nemohla bych se zamilovat.“ Rozbitou botou sešlápla z klády, na které seděla, chomáček shnilotiny.

„Ale mohla, určitě,“ trval Dick na svém. „Ne možná hned první rok, ale dřív nebo později ano.“ Potom dodal surově: „Můžete vést naprosto normální život a mít dům plný krásných potomků. Už skutečnost, že jste se ve vašem věku dokázala tak dokonale vyléčit, ukazuje, že všechno bylo vlastně jen záležitostí precipitujících faktorů. Mladá dámo, vy se budete mít k světu, ještě když vaši přátelé budou už dávno vyřízeni.“

Ale tahle koňská injekce, ta brutální připomínka probudila jen bolestný pohled.

„Vím, že bych dlouho nebyla schopná se vdát,“ řekla pokorně.

Dicka to vyvedlo z míry natolik, že nemohl pokračovat. Zadíval se daleko do lánů obilí a snažil se opět zvládnout svůj obrněný postoj.

„B…