Ach, rusovlasá kouzelnice!

3

A vzali se, poněkud usedle, pod lustrem v bytě, kde Olive bydlela s matkou. Po svatbě se dostavilo vzrušení a pak pomalu začala narůstat únava. Na Merlina dopadla zodpovědnost, zodpovědnost, jak vyjít s jeho třiceti a jejími dvaceti dolary týdně tak, aby si uchovali úctyhodnou tloušťku a důkazy o ní ukryly pod slušnými šaty.

Po několika týdnech zhoubných a téměř ponižujících experimentů s restauracemi se rozhodli, že se přidají k velké armádě těch, kteří si kupují jídlo v lahůdkářství, a tak se Merlin vrátil ke starému způsobu života, každý večer se zastavoval v Braegdortově lahůdkářství a kupoval bramborový salát, krájenou šunku a někdy v záchvatu rozmařilosti i plněná rajská jablíčka.

Pak se táhl domů, vstupoval do tmavé chodby a ploužil se po rozviklaných schodech, pokrytých starobylým kobercem s dávno zašlapaným vzorem do třetího poschodí. Chodba páchla starobylostí – zeleninou z roku 1880, leštěnkou na nábytek, která byla v módě, když „Adam a Eva“ Bryan kandidoval proti Williamu McKinleymu, závěsy, jejichž váhu značně zvyšovala vrstva prachu z obnošených bot a z cupaniny ze šatů, které se už dávno proměnily v hadrové přikrývky. Ten pach ho pronásledoval po schodech, na každém odpočívadle jej oživovala vůně právě vařených jídel a potom, když začal vystupovat do dalšího poschodí, se rozplýval v zápach mrtvé setrvačnosti mrtvých generací.

Konečně se objevily dveře jeho pokoje, s neslušnou ochotou se prudce otevřely a téměř pohrdavým frknutím doprovodily při zavírání jeho „Nazdar, drahoušku! Dneska si ale pochutnáš!“

Olive, která vždycky jezdila domů autobusem, aby „se trošku nadýchala vzduchu“, rozestýlala postel a rozvěšovala prádlo. Na jeho zvolání k němu přistoupila a se široce otevřenýma očima ho rychle políbila; držel ji přitom zpříma jako žebřík, rukama za obě paže, jako kdyby neměla žádnou vlastní rovnováhu, a kdyby ji pustil, padla by strnule dozadu na podlahu. Tenhle polibek se dostavuje v druhém roce manželství místo svatebního polibku (který je, jak říkají ti, kdo tomu rozumí, v nejlepším případě trochu divadelní a obvykle se kopíruje podle vášnivých filmů).

Pak následovala večeře a potom šli na procházku kolem dvou bloků do Ústředního parku, anebo do biografu, který je trpělivě učil, že život je střižen na míru právě takovým lidem, jako jsou oni, a že je brzo potká něco báječného, skvělého a krásného, budou-li trpělivě poslouchat své nadřízené a držet se stranou radovánek.

Tak vypadaly jejich dny po tři roky. Potom nastala v jejich životě změna. Olive se narodilo dítě a následkem toho se Merlinovi dostalo nového přílivu materiálních zdrojů. Když byla Olive ve třetím týdnu šestinedělí, vydal se po hodinovém nervózním nacvičování do kanceláře pana Moonlighta Quilla a požádal o ohromný přídavek.

„Jsem tady už deset let,“ řekl, „od svých devatenácti. Vždycky jsem se v zájmu podniku snažil ze všech sil.“

Pan Moonlight Quill řekl, že si to rozmyslí. Druhý den ráno oznámil k Merlinově velké radosti, že hodlá uskutečnit plán, o němž už dlouho přemítal – vzdá se aktivní práce v knihkupectví, omezí se jen na pravidelné návštěvy a svěří Merlinovi ředitelské místo s platem padesát dolarů týdně a s desetiprocentním podílem na zisku. Když šéf domluvil, Merlinovi tváře jen hořely a do očí mu vstoupily slzy. Uchopil svého zaměstnavatele za ruku, mohutně jí začal potřásat a znovu a znovu opakoval:

„To je od vás moc hezké, pane Quille. Je to od vás moc laskavé. Je to od vás moc, moc hezké.“

Po deseti letech věrné práce v podniku tedy konečně zvítězil. Když se ohlédl do minulosti, nejevil se mu již jeho výstup k tomuto vznešenému vrcholku jako někdy ubohé a vždycky šedivé desetiletí starostí, blednoucího nadšení a blednoucích snů, jako léta, kdy se měsíční světlo mezi jeho a sousedním domem zakalilo a z Oliviny tváře se vytratilo mládí, ale jako slavný a triumfální vzestup přes překážky, které odhodlaně překonal nezlomnou silou vůle. Optimistický sebeklam, který jej zachraňoval před zoufalstvím, přiodělo nyní zlaté roucho pevného odhodlání. Tolikrát se připravoval, že opustí pana Moonlighta Quilla a vznese se někam k výšinám, ale z pusté maloduchosti u něho vždycky zůstal. Teď se kupodivu domníval, že v oněch dobách osvědčil nesmírnou vytrvalost a „vzal si do hlavy“ vybojovat svůj zápas tam, kde byl.

Nezlobme se však teď na Merlina pro to nové a skvělé mínění, které si sám o sobě utvořil. Vždyť mu to přece jen vyšlo. Ve třiceti letech se dostal na důležité místo. Toho večera odešel z obchodu celý rozzářený, vynaložil veškerý obsah svých kapes na nejmohutnější hostinu, jakou Braegdortovo lahůdkářství mohlo poskytnout, a klopýtal domů s velikou novinou a čtyřmi gigantickými papírovými sáčky. Okolnost, že Olive bylo příliš nevolno, aby mohla jíst, že jemu samému se udělalo neurčitě, ale nepochybně špatně z toho, jak bojoval se čtyřmi plněnými rajskými jablíčky, a že v ledničce bez ledu podlehla většina potravin příští den rychle zkáze, nemohla ten slavný den pokazit. Poprvé od svatebního týdne žil Merlin Grainger pod klidnou oblohou bez jediného mráčku.

Chlapečka pokřtili Arthur a život nabyl důstojnosti, významu, a konečně i ústředního smyslu. Merlin a Olive se ve svém vlastním kosmu smířili s poněkud druhořadým místem; ale to, co ztratili na osobnosti, získali na jakési pravěké pýše. Domek na venkově se sice neuskutečnil, ale mezeru zaplnil každé léto měsíc v penziónu v Asbury Parku; a po dva týdny Merlinovy dovolené proměnil se tento výlet ve skutečně veselou extravaganci – zejména když děťátko spalo v širokém pokoji, který měl okno prakticky k moři, a Merlin se procházel s Olive po přeplněném nábřeží, bafal z doutníku a snažil se vypadat, jako by měl dvacet tisíc ročně.

Dny plynuly stále pomaleji, roky stále rychleji a Merlin s jistým úlekem shledával, že je mu jednatřicet, dvaatřicet – a potom téměř jedním rázem dosáhl věku, kdy, ať proplachujeme nebo nahýbáme misku sebevíc, vyrýžujeme z ní už jen nepatrnou hrstku vzácného daru mládí: bylo mu pětatřicet. A jedno…