Ach, rusovlasá kouzelnice!

3

Ráno. Když se probudil, zjistil ještě v ospalosti, že pokoj se právě v tomto okamžiku naplnil slunečním světlem. Ebenové desky jedné stěny se na jakýchsi kolejničkách posunuly stranou a zpola otevřely jeho pokoj vstříc dni. Vedle postele stál velký černoch v bílé uniformě.

„Dobrý večer,“ zamumlal John a přivolával přitom myšlenky nazpět z divokých potulek.

„Dobré jitro, pane. Chcete se vykoupat, pane? Ale ne, nevstávejte – doprovodím vás tam, stačí, když si rozepnete pyžama – tak. Děkuji, pane.“

John ležel tiše, zatímco mu sluha svlékal pyžama – bylo mu příjemně a pobavilo ho to: čekal, že ho ten černý Gargantua, který o něj pečuje, zvedne jako dítě, ale nestalo se nic takového; místo toho cítil, že se postel pomalu sklání k jedné straně – napřed se polekal, jak se začal valit ke zdi, ale když se dostal až k ní, čalounění povolilo a John sklouzl ještě půldruhého metru po hebkém svahu a jemně dopadl do vody, která měla stejnou teplotu jako jeho tělo.

Rozhlédl se. Dráha nebo skluzavka, po které přijel, se jemně složila zpátky na své místo. Vhodila ho do jiného pokoje a teď seděl ve vaně zapuštěné do země a hlavu měl právě nad úrovní podlahy. Všude kolem něho, ve stěnách pokoje i po stranách a na dně vany samé bylo modré akvarium, a jak se díval křišťálovým víkem, na kterém seděl, viděl mezi jantarovými světly plavat ryby, které bez zvědavosti klouzaly dokonce kolem jeho roztažených prstů, oddělených od nich jen tloušťkou krystalu. Sklem, zeleným jako moře, sem shora pronikalo sluneční světlo.

„Budete si dnes přát horkou růžovou vodu s mydlinkami, pane, a na závěr snad studenou slanou, není-liž pravda?“

Vedle něho stál černoch.

„Ano,“ souhlasil John s nejapným úsměvem, „jak chcete.“ Myšlenka, že by si měl koupel objednávat podle svého vlastního hubeného životního standartu, připadala mu pokrytecká a značně trestuhodná.

Černoch stiskl knoflík a začal padat teplý déšť – zřejmě z nebe, ale ve skutečnosti, jak John za okamžik objevi…