2
Montanský západ slunce ležel mezi dvěma horami jako obrovská jizva, z níž se přes jedovaté nebe rozprostíraly temné tepny. V nesmírné vzdálenosti pod oblohou se krčila vesnice Fish, nepatrná, zasmušilá a zapomenutá. Bylo prý dvanáct mužů ve vesnici Fish, dvanáct podmračených a nevysvětlitelných duší, které sály hubené mléko ze skály téměř doslovně holé, na níž je zplodila záhadná rodící síla. Stali se plemenem sami pro sebe, těch dvanáct mužů z Fishe, jako druh vyvinuvší se z raného rozmaru přírody, která si to potom rozmyslila a vydala je napospas boji o život a vyhubení.
Z modrotmavé jizvy v dálce se přes zpustošenou zemi plazila dlouhá čára pohyblivých světel a dvanáct fishských mužů se shromáždilo u ošumělého nádraží jako duchové, aby se podívali na vlak projíždějící v sedm hodin, na transkontinentální expres z Chicaga. Asi tak šestkrát ročně transkontinentální expres z nějakého nepředstavitelného nařízení ve vesnici Fish zastavil, a když se tak stalo, vystoupila vždycky jedna postava, nebo několik postav nasedly do kočáru, který se pokaždé vynořil ze soumraku, a odjely k zjizvenému západu slunce. Pozorovat tento nesmyslný a absurdní jev se stalo pro fishské muže jakýmsi kultem. Pozorovat, jinak nic. Nezůstala v nich ani stopa po činorodé iluzi, která by je vedla k dohadům a úvahám; jinak by kolem těchto záhadných navštívení mohlo vzniknout nějaké náboženství. Ale fishští muži byli mimo jakékoliv náboženství – ani nejprimitivnější a nejdivočejší zásady křesťanství se na té neplodné skále nemohly uchytit – a tak nebylo oltáře, nebylo kněze, nebylo oběti; jen každý večer v sedm to mlčenlivé shromáždění u ošumělého nádraží, obec věřících, kteří se pozvedli k modlitbě mdlého bezkrevného údivu.
Toho červnového večera Velký Brzdař, jehož si mohli klidně zvolit za svého nebeského hrdinu, kdyby byli chtěli někoho zbožnit, určil, aby vlak v sedm hodin zanechal svůj lidský (nebo nelidský) náklad ve Fishi. Dvě minuty po sedmé Percy Washington a John T. Unger vystoupili, spěšně prošli kolem okouzlených, civějících, děsivých očí dvanácti fishských mužů, nastoupili do kočáru, který se zřejmě objevil odnikud, a odjeli.
O půl hodiny později, když se soumrak srazil s temnotou, mlčenlivý černoch, jenž řídil kočár, pozdravil jakési nejasné těleso někde před sebou v příšeří. V odpověď na jeho výkřik otočilo na ně světelný kotouč, který si je prohlížel jako zlomyslné oko z bezedné noci. Když se přiblížili, John uviděl, že je to zadní světlo ohromného automobilu, většího a skvělejšího, než jaký kdy viděl. Jeho karosérie byla ze zářivého kovu, lesklejšího než nikl a jasnějšího než stříbro, a talíře kol byly posázeny duhově zářícími zelenými a žlutavými geometrickými obrazci – John se neodvažoval dohadovat, zda jsou ze skla nebo z klenotů.
Dva černoši, oblečení v zářivých livrejích, jaké lze uvidět na obrázcích královských průvodů v Londýně, stáli v pozoru vedle vozu, a když oba mladí muži vystoupili z kočáru, pozdravili je jazykem, jemuž host nerozuměl, ale který se zdál být jakousi extrémní variantou jižanského černošského dialektu.
„Nastup si,“ řekl Percy svému příteli, když jim kufry hodili na ebenově černou střechu limuzíny. „Promiň, že jsme tě musili vézt tak daleko tím kočárem, ale pochopitelně nechceme, aby lidé ve vlaku anebo ti chlapi z fishskéhoo zapadákova viděli tenhle automobil.“
„To je ale bourák!“ Tento výkřik byl reakcí na vnitřek vozu. John uviděl, že čalounění sestává z tisíce nepatrných a jemných hedvábných gobelínů, protkaných klenoty a výšivkami a spočívajících na podkladě zlatého tkaniva. Dvě sedadla ve tvaru křesel, v nichž se hoši uvelebili, byla pokryta látkou, která připomínala dyftýn, ale zdálo se, že je utkána v nesčetných barvách z konečků pštrosích per.
„To je bourák,“ vykřikl John znovu užasle.
„Tohle?“ zasmál se Percy. „To je jen takový starý krám, který používáme jako dodávku.“
To už klouzali tmou k průrvě mezi dvěma horami.
„Za půl druhé hodiny jsme tam,“ řekl Percy a podíval se na hodinky. „Snad bude líp, když ti rovnou řeknu, že něco takového jsi ještě neviděl.“
Byl-li vůz náznakem toho, co má vidět, John očekával, že bude opravdu žasnout. Prvním článkem víry prostičké zbožnosti, která převládala v Hadesu, byla úcta a oddané zbožňování bohatství – kdyby John před ním cítil něco jiného než zářivou pokoru, byli by se jeho rodiče od takového kacířství s hrůzou odvrátili.
Dosáhli nyní průrvy mezi dvěma horami; vjeli do ní a cesta se téměř okamžitě značně zhoršila.
„Kdyby sem svítil měsíc, viděl bys, že jsme v hluboké propasti,“ řekl Percy, který se snažil zahlédnout něco okénkem, řekl několik slov do mluvítka a sluha okamžitě zapjal otáčivý reflektor a přejel úbočí hor pronikavým paprskem.
„Vidíš – samá skála. Obyčejný vůz by se tu za půl hodiny rozpadl na kousky. Nezná-li člověk cestu, potřeboval by tu vlastně tank. Všiml sis, že teď jedeme do kopce?“
Stoupali zřetelně a za několik minut už vůz přejel vysoký hřeben, z něhož zahlédli bledý měsíc, který právě vyšel v dálce. Vůz náhle zastavil a ze tmy se vynořilo několik postav a stanuli u něho – byli to také černoši. Pozdravili oba mladíky opět tím stěží rozeznatelným dialektem; pak se dali do práce a k nábojům velkých kol, zdobených drahými kameny, připevnili čtyři ohromná lana, která se snesla shora. Ozvalo se „Hej – rup“ a John cítil, jak se vůz pomalu zvedá ze země – výš a výš – nad nejvyšší skály na obou stranách – pak ještě výše, až bylo vidět zvlněné, měsíčním svitem zalité údolí, rozprostírající se před ním v ostrém kontrastu s divokou změtí skal, kterou právě opustili. Jenom na jedné straně byla ještě skála – a pak náhle už vedle nich ani nikde kolem nebylo po skalách ani památky.
Bylo zřejmé, že se přenesli přes nějaké nesmírné skalnaté ostří, vyčnívající kolmo do vzduchu. Ale to už zase klesali a konečně s měkkým nárazem dosedli na hladkou zemi.
„To nejhorší máme za sebou,“ řekl Percy a zašilhal z okénka. „Odtud už je to jen pět mil a celou cestu po naší vlastní silnici – dlažba ja…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.