Ach, rusovlasá kouzelnice!

Diamant velký jako Ritz

1

John T. Unger pocházel z rodiny, kterou v Hadesu – v malém městě na řece Mississippi – znali už po několik generací. Johnův otec tam obhájil titul mistra golfu v mnoha rozčilujících soutěžích. Paní Ungerovou znali „od kováře až po notáře“, jak se v Hadesu říkalo, pro její politické projevy; a mladý John T. Unger, který právě dovršil šestnáct let, tančil všechny nejnovější tance z New Yorku dřív, než oblékl dlouhé kalhoty. A nyní tedy měl na určitou dobu odejít z domova. Úcta k vychování v Nové Anglii, která jako kletba visí nad všemi venkovskými městečky a rok co rok jim odsává nejslibnější muže, se zmocnila i jeho rodičů. Nedali jinak, musí prý do školy sv. Midase u Bostonu – Hádes je příliš malý na to, aby stačil jejich milovanému a nadanému synáčkovi.

Jenže v Hadesu – jak ví každý, kdo tam někdy byl – znamenají jména módních přípravek a kolejí velmi málo. Obyvatelé tam už tak dlouho žijí odříznuti od světa, že ačkoliv velmi okázale drží krok s módou v oblékání, ve vybraných způsobech a v literatuře, musí do značné míry spoléhat jen na to, co se kde doslechnou, a o záležitosti, kterou by v Hadesu považovali za vybranou, vyjádřila prý se chicagská dobytkářská princezna, že „je snad trochu šmírácká“.

John T. Unger se chystal překročit práh svého domova. Paní Ungerová mu mateřsky pošetile nabalila vrchovaté kufry plátěných šatů a elektrických ventilátorů a pan Unger syna obdaroval asbestovou tobolkou, napěchovanou penězi. „Pamatuj si, že tady jsi vždycky vítán,“ řekl. „Můžeš si být jist, chlapče, že rodinný krb pro tebe nikdy nevyhasne.“

„Já vím,“ odpověděl John chraptivě.

„Nezapomeň, kdo jsi a odkud pocházíš,“ pokračoval otec hrdě. „A ať uděláš co uděláš, nic ti neuškodí. Jsi Unger z Hadesu.“

Tak si starý pán a mladík podali ruce a John odešel a slzy mu tekly z očí proudem. Za deset minut přešel hranice města a zastavil se, aby se ještě naposled ohlédl. Zdálo se, že ho staromódní viktoriánské heslo nad městskou branou přitahuje. Otec se několikrát pokoušel prosadit, aby je vyměnili za něco trochu vervnějšího, co by víc dýchalo elánem, jako třeba „V Hadesu na vás čeká příležitost“, nebo aspoň za prostý nápis „Vítejte“, umístěný nad srdečný stisk rukou, pěkně vyšitých elektrickými žárovkami. Pan Unger soudil, že staré heslo působí trochu depresívně, ale teď…

A tak John věnoval pohled heslu a potom odhodlaně nastavil tvář osudu. A jak se obrátil, světla Hadesu proti obloze jako by přetékala hřejivou a vášnivou krásou.

Škola sv. Midase leží půl hodiny cesty rolls-piercem od Bostonu. Nikdo se nikdy nedoví, jak daleko je to skutečně, protože nikdo kromě Johna T. Ungera tam nepřijel jinak než rolls-piercem a nikdo už tam patrně jinak nepřijede. Škola sv. Midase je nejdražší a nejvybranější přípravka na celém světě.

První dva roky uplynuly Johnovi příjemně. Otcové všech chlapců se topili v penězích a John strávil léto vždycky na návštěvách v módních sídlech. Chlapce, které navštěvoval, měl všechny velmi rád. Zato jejich otcové mu připadali z jednoho pytle a svým chlapeckým způsobem často mudroval o tom, jak jsou všichni stejní. Když jim řekl, odkud pochází, zeptali se ho vždycky žoviálně: „Tam máte hezky horko, co?“ A John vždycky nasadil slaboučký úsměv a odpověděl: „To máme.“ Byl by odpoví…