Ach, rusovlasá kouzelnice!

10

Pan Sem a pan Tam se neobjevují v seznamech při sčítání lidu. Budete je marně hledat v soupisech významných občanů nebo v matrikách narození, sňatků a úmrtí či v hokynářově knížce. Spolklo je zapomenutí a svědectví, že vůbec někdy existovali, je matné a neurčité a soud by je nepřipustil. Přesto však vím z nejspolehlivějších pramenů, že pan Sem a pan Tam na krátký okamžik žili, dýchali, odpovídali na svá jména a vyzařovali živé a svébytné osobnosti.

V krátkém rozmezí svého života kráčeli v domorodých úborech po velké silnici velkého národa; lidé se jim smáli, nadávali jim, pronásledovali je a prchali před nimi. Potom přešli a nikdo o nich už neuslyšel.

Začínali se neurčitě zhmotňovat, už když v prvním záblesku májového svítání proletěl jako vánek po Broadwayi taxík s otevřenou střechou. V tomto voze seděly duše pana Sem a pana Tam a rozmlouvaly s úžasem o modrém světle, které tak překotně zbarvilo oblohu za sochou Kryštofa Kolumba, rozmlouvaly znepokojeně o starých šedivých tvářích těch, kteří tak časně vstali, neurčitě roztroušených po ulici jako kousky papíru rozfoukané na šedivém jezeře. Shodli se ve všem. Od toho, jak absurdní je podomek v Childově restauraci, až k tomu, jak absurdní je celý život vůbec. Jitro jim v zářících duších probudilo svrchovaně rozcitlivělé štěstí, z něhož je jímala závrať. Opravdu, tak svěží a mocná byla jejich radost ze života, že jim přišlo nezbytné, vyjádřit ji hlasitými výkřiky.

„Ju-u-u!“ troubil Petr rukama, složenýma do tvaru megafonu, a Dean se přidal se zvoláním, jež bylo sice stejně významné a symbolické, ale vděčilo za svou ozvěnu právě své neartikulovanosti.

„Johó! Jej! Johó! Jó-bu-bum!“

Třiapadesátá ulice byl autobus s černou krasavicí s mikádem na střeše; Dvaapadesátá byl metař, který uskočil, unikl zkáze a barvitě a bolestně zaječel: „Koukej, kam jedeš!“ Na Padesáté ulici na velmi bílém chodníku před velmi bílou budovou se za nimi s vytřeštěným pohledem obrátila skupina mužů a vykřikla:

„To byl ale tah, kluci!“

Na Devětačtyřicáté ulici se Petr obrátil k Deanovi. „To je krásné ráno,“ řekl vážně a zašilhal sovíma očima.

„Asi je.“

„Takhle sehnat ňákou snídani, co?“

Dean souhlasil – s doplňkem.

„Snídani a chlast.“

„Snídani a chlast,“ opakoval Petr, podívali se na sebe a kývli. „To je logický.“

Potom oba propukli v hlasitý smích.

„Snídani a chlast! No jejda!“

„To neexistuje,“ oznámil Petr.

„Nepodávají to? To nevadí. My je to naučíme podávat. Vyvinem na ně tlak.“

„Rozvinem logiku.“

Taxík náhle odbočil z Broadwaye, přeplul příčnou ulici a zastavil se před těžkopádnou budovou na Páté avenue, která připomínala hrobku.

„Co má bejt?“

Taxikář je informoval, že tohle je Delmonico.

Trochu jim to zamotalo hlavu. Donutilo je to věnovat několik minut intenzivnímu soustředění, protože jestliže dali takový příkaz, museli k tomu mít nějaké důvody.

„Šlo vo ňákej kabát,“ připomněl taxikář.

To bylo ono. Šlo o Petrův kabát a klobouk. Nechal je v Delmonicu. Když se na tomto usnesli, vystoupili z taxíku a loudali se, zavěšeni do sebe, ke vchodu.

„Hej!“ řekl taxikář.

„Co je?“

„Radši zaplaťte!“

Uraženě zavrtěli hlavami.

„Pozdějc, teďka ne – my dáváme rozkazy – vy počkáte.“ Taxikář protestoval; chtěl peníze ihned. Zaplatili mu s rozhněvanou blahosklonností lidí, kteří se musí šíleně ovládat.

Uvnitř Petr marně tápal v šeré opuštěné šatně a hledal svůj kabát a tvrďák.

„Asi zmizel. Někdo ho šlohl.“

„Ňakej sheffielďák.“^[5]

„To asi určitě.“

„To nevadí,“ řekl Dean vznešeně. „Já tu svůj nechám taky – takže budeme voba voblečený stejně.“

Svlékl si kabát, sundal klobouk a právě je věšel na věšák, když jeho bloudící pohled zachytily a jako magnet upoutaly dva velké čtverce lepenky, připíchnuté na dveře šatny. Na tom na levé polovině dveří stálo slovo „Sem“, napsané velkými černými písmeny, a na tom na pravé polovině dveří se skvělo stejně důrazným slovem „Tam“.

„Koukej!“ vykřikl šťastně –

Petr sledoval očima jeho ukazováček.

„Co?“

„Koukej ty tabulky. Ty si vemem.“

„To je nápad!“

„Třeba jsou to hrozně vzácný tabulky. Třeba se nám budou hodit.“

Petr sejmul levou tabulku s dveří a pokoušel se ji ukrýt někde u sebe. Jelikož však tabulka měla povážlivé rozměry, byla to záležitost poněkud obtížná. Myslí mu probleskl nápad, zatvářil se důstojně a tajuplně a obrátil se k Deanovi zády. Za okamžik se dramaticky otočil jako na obrtlíku, roztáhl ruce a ukázal se Deanovu obdivnému pohledu. Zastrčil si tabulku do výstřižku vesty, takže mu úplně přikrývala košili na prsou. Vypadalo to, jako kdyby měl slovo „Sem“ namalováno velkými černými písmeny na košili.

„Johou!“ zajásal Dean. „Pan Sem“.

Zastrčil si svou tabulku taky tak.

„Pan Tam!“ oznámil vítězně. „Pane Sem, dovolte, abych vám představil pana Tam.“

Přikročili k sobě a podali si ruce. Znovu je přemohl smích a roztřásli se křečovitým veselím.

„Johóo!“

„Co takhle dát si teď řáckou snídani!“

„Pudeme – pudeme ke Commodorovi.“

Zavěsili se do sebe, vyrazili ze dveří, na Čtyřiačtyřicáté ulici se obrátili k jihu a zaměřili ke Commodorovi.

Když vyšli ven, otočil se za nimi malý černý voják, velmi bledý a unavený, který se bez cíle potuloval po chodníku.

Užuž je chtěl oslovit, ale jelikož ho ihned zpražili pohledem, svědčícím o tom, že ho neznají, počkal, až nejistě vykročili ulicí pryč, a pak je následoval ve vzdálenosti asi čtyřiceti kroků, přičemž se znovu a znovu s radostným očekáváním pochechtával pod vousy: „Pánové!“

Pan Sem a pan Tam zatím společensky rozmlouvali o příštích plánech.

„Potřebujeme chlast; potřebujeme snídani. Jedno bez druhýho nejde. Patří to nerozlučně k sobě.“

„Potřebujeme voboje.“

„Voboje.“

Teď už bylo úplně světlo a kolemjdoucí se začali po dvojici zvědavě ohlížet. Oddávali se zřejmě rozhovoru, který každému z nich poskytoval bohatou zábavu, neboť čas od času je přepadl záchvat smíchu tak vášnivého, že se zavěšeni jeden do druhého prohýbali v pase.

Když došli do Commodoru, vyměnili si několik kořenných poznámek s vrátným s ospalýma očima, propluli s jistými nes…