Ach, rusovlasá kouzelnice!

F. Scott Fitzgerald

69 

Elektronická kniha: F. Scott Fitzgerald – Ach, rusovlasá kouzelnice! (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: fitzgerald04 Kategorie:

Popis

F. Scott Fitzgerald: Ach, rusovlasá kouzelnice!

Anotace

F. Scott Fitzgerald – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Žánr

Název originálu
Jazyk originálu

Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Ach, rusovlasá kouzelnice!“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

2

Pan Moonlight Quill měl sice záhadnou exotickou a orientální povahu, přesto se však uměl rázně rozhodnout. Rozhodl se rázně i ve věci svého zničeného obchodu. Nehodlal-li vynaložit tolik, co ho původně stál celý jeho sklad – a to z jistých soukromých důvodů nehodlal –, bylo nemožné, aby pokračoval v obchodě stejně jako dřív. Mohl udělat jen jedno. Obratem ruky proměnil svůj podnik z nejmodernějšího knihkupectví v antikvariát. Snížil o pětadvacet až padesát procent ceny poškozených knih, jméno nade dveřmi, jehož klikatá ozdobná písmena kdysi tak drze zářila, nechal zešedivět a vyblednout do nepopsatelně neurčitého odstínu starého nátěru, a jelikož měl silný sklon k obřadnosti, šel dokonce tak daleko, že pro sebe i pro svého zaměstnance Merlina Graingera koupil dvě kulaté čepičky z chatrné červené plsti. Ba co víc, nechal si růst bradku, až připomínala péra z ocasu nějakého letitého vrabce, a místo dřívějšího elegantního obleku obchodníka začal nosit úctu vzbuzující úbor z blýskavé alpakové látky.

Opravdu, sotva rok po katastrofě, kterou způsobila Karolínina návštěva v knihkupectví, zachovala si zdání modernosti jen jediná věc, a tou byla slečna Mastersová. Slečna McCrackenová kráčela ve šlépějích pana Moonlighta Quilla a stala se z ní nesnesitelná špindíra.

Také Merlin, veden citem, v němž se loajálnost mísila s lhostejností, dovolil svému zevnějšku, aby připomínal opuštěnou zahradu. Plstěnou červenou čepičku přijal jako symbol svého úpadku. Býval to podnikavý mladík a od té doby, co absolvoval dílenské oddělení Newyorské střední školy, si vytrvale kartáčoval šaty, vlasy, zuby, a dokonce i obočí a naučil se, jak důležité je ukládat všechny čisté ponožky palec na palec a patu na patu do určité zásuvky prádelníku, která se tak stane zásuvkou na ponožky.

Těmto vlastnostem také, podle svého názoru, vděčil za své místo v knihkupectví Moonlighta Quilla v době jeho největšího lesku. Díky těmto vlastnostem nemusel vyrábět „bedny vhodné k uskladňování“, jak ho to s ohromujícím smyslem pro praxi naučili na střední škole, a nemusil je prodávat lidem, kterým by mohly být k nějakému užitku – patrně asi funebrákům. Nicméně když se vzkvétající knihkupectví Moonlighta Quilla proměnilo v upadající, rozhodl se, že bude klesat s ním, a tak připustil, aby se mu na šatech klidně hromadila drobná břemena vzduchu, a začal ponožky házet bez rozdílu do zásuvky na košile, do zásuvky na prádlo, a dokonce i mimo zásuvky. Při jeho nové nedbalosti nebylo nic zvláštního, že často poslal kusy čistého prádla rovnou zpátky do prádelny, aniž je vůbec vzal na sebe, kterážto výstřednost je běžná mezi zchudlými starými mládenci. A to všechno v době, kdy jeho oblíbené časopisy neustále překypovaly články úspěšných spisovatelů, útočících na příšernou nestydatost těch, kteří jsou odsouzeni k chudobě a kupují přitom košile, jež se dají nosit, a kvalitní maso a dávají přednost solidním investicím do osobních šperků před úctyhodnými vklady na čtyřprocentní úrok do spořitelen.

Byla to skutečně podivná situace a v mnoha vážených a bohabojných lidech vzbuzovala lítost. Poprvé v dějinách republiky mohl člověku téměř každý černoch na sever od Georgie dát za dolar drobné. Ale jelikož se cent tenkrát rychle blížil kupní síle čínského ubu a byla to jen taková věcička, kterou člověk příležitostně dostal zpátky, když si koupil limonádu, a která se dala použít jen k tomu, aby zjistil, kolik přesně váží, nebylo to snad tak podivné, jak by se mohlo na první pohled zdát. Byla to však příliš zvláštní situace, aby se Merlin Grainger rozhodl k tomu, co udělal – aby hazardně téměř proti své vůli požádal slečnu Mastersovou o ruku. Ještě podivnější bylo, že ona řekla ano.

K zasnoubení došlo v sobotu večer u Pulpatů nad lahví vody zředěné vin ordinaire za jeden dolar sedmdesát pět centů.

„Mně víno hnedka stoupá do hlavy, vám ne?“ štěbetala slečna Mastersová vesele.

„Ano,“ odpověděl Merlin nepřítomně a potom dodal po dlouhé a významné přestávce: „Slečno Mastersová – Olive – jestli mě vyslechnete, rád bych vám něco řekl.“

Slečně Mastersové (která věděla, co přijde) to stouplo do hlavy ještě víc, až to vypadalo, že ji vlastní nervy za chvilku spálí jako na elektrickém křesle. Ale v jejím „Ano, Merline,“ nebyla ani stopa nebo záblesk vnitřního nepokoje. Merlin spolkl sousto vzduchu, které se mu zatoulalo do úst.

„Nemám žádný majetek,“ řekl, jako by chtěl učinit nějaké prohlášení. „Nemám vůbec žádný majetek.“

Jejich oči se setkaly, ulpěly na sobě a zaplála v nich touha, snění a krása.

„Olive,“ oslovil ji. „Mám vás rád.“

„Já vás také, Merline,“ odpověděla prostě. „Dáme si ještě láhev vína?“

„Ano,“ vykřikl a srdce se mu rozbušilo zvýšenou rychlostí. „Má to znamenat –“

„Že se napijeme na naše zasnoubení,“ přerušila ho statečně. „Ať netrvá moc dlouho.“

„Ne!“ Téměř zařval a divoce uhodil pěstí do stolu. „Ať trvá navěky!“

„Cože?“

„Totiž – ach tak, já vím, jak to myslíš. Máš pravdu. Ať netrvá moc dlouho.“ Zasmál se a dodal: „Nepochopil jsem tě.“

Když přišlo víno, probrali to důkladně.

„Napřed si budeme muset najmout nějaký malý byt,“ řekl, „a mám dojem, ale houby, vím určitě, že jeden takový byt je zrovna v domě, kde bydlím, má velký pokoj, takovou jako šatnu s kuchyňským koutem, a v poschodí je společná koupelna.“

Radostně zatleskala a Merlin si pomyslil, jak je vlastně hezká, totiž horní polovina jejího obličeje – od nosu dolů už jí něco chybělo. Pokračovala nadšeně:

„A jak si to budeme moct dovolit, najmeme si opravdu pěkný byt s výtahem a slečnou v domovní centrále.“

„A potom si pořídíme domek na venkově – a vůz.“

„Nic báječnějšího si nedovedu představit. Ty ano?“ Merlin se na okamžik odmlčel. Myslil na to, že se bude muset vzdát svého pokoje ve čtvrtém poschodí v zadním traktu. Ale teď už na tom pramálo záleželo. Za posledního půl druhého roku – vlastně přesně od Karolíniny návštěvy v knihkupectví Moonlighta Quilla – ji nikdy neviděl. Týden po její návštěvě se světlo vůbec nerozsvítilo – mezi oběma domy se vznášela temno…