Cesta do země Mašukulumbů

6
Bezvodými končinami ve středu Východního Bamangvatska

Prvá naše zastávka dne 15. srpna byla v rovině Makveské, deset kilometrů na sever od mého předchozího ležení u řeky Misy. Nazejtří jsme dorazili k vyschlým kalužinám Makveským a odtud jsme se dali po cestě, kterou jsem se ubíral už roku 1875. Pro nás Evropany je nezvyklé, že některé území, kde v zimě lidé a zvířata takřka hynou nedostatkem vody, v létě se promění v nepřehlednou bažinu a blata, která jsou pro neschůdnost a zimnici ještě nebezpečnější než v zimě. Právě takovou zemí je Východní Bamangvatsko, vroubící pánev solných jezer, která náleží k nejnižším místům na jihoafrické vysočině.

Ačkoli žízeň náleží k nejhorším svízelům, které jsme zakusili na svých cestách po jižní Africe, přece jsem se raději vydal na pochod k severu v zimě, kdy se tyto končiny doslova staly „žíznivým územím“, a vedlo se nám mnohem lépe než za návratu, když jsme se tudy ubírali v době letní. Přicházeli jsme od jihu, kde malárie není vůbec známa. Přicházeli jsme v plné síle; naše vůle a odhodlanost se utvrdila nabytými zkušenostmi a vzpružila se opět novými nadějemi. Poměry nás nutily cestovat velmi rychle, ve dne i v noci, abychom co nejdříve vyvázli z tohoto území, kde není voda. Slasti a strasti letního cestování tímto krajem jsme zažili bohužel v plné míře, když jsme se vraceli od řeky Zambezi, tedy v době, když jsme se už dále na severu dobře obeznámili s malárií. Kdo v této době přichází od severu, může být ujištěn, že malárie, třeba ji byl v poříčí zambezijském přestál, opět se navrátí, jakmile vstoupí do pánve solných jezer, která v tu dobu tvoří jedinou souvislou bažinu. Nekonečné bláto utýrá tahouny až k úplnému vysílení, takže v letní době k průchodu touto končinou je zapotřebí čtyřikrát více času než v zimě.

Dne 16. srpna, tedy uprostřed zimy na jižní polokouli, jsme vykonali po rovině Makveské tři dlouhé pochody. Zdejší solnatá půda, pokrytá v létě bahnem, v zimě pak jemným pískem, nám působila i v zimě velké obtíže. Ačkoli jsme pozorovali v písku mnoho zvířecích stop, přesto po zvěři nebylo ani památky. Podél naší cesty se táhl řídký, nízký les s úzkými, dlouhými mýtinami, zvrásněnými tu a tam vrstvami karooského vápence. Dne 17. srpna jsme vykonali opět tři pochody ve dne i v noci. Krajina byla poněkud pahorkovitá, se znatelným svahem k západu, směřujícím nejspíše k vyschlému řečišti, které se tu vine směrem na sever k pánvi solných jezer.

Večer dne 17. jsme dospěli k vypuklině karooského vápence, která se táhla od západu k východu napříč přes naši cestu. K velikému svému podivení jsem tu nalezl stopy fosilií vyskytujících se též v karooském pískovci, většinou malé skořápky měkkýšů.

Tento den jsme opět strávili úplně bez vody. Naši karavanu zahalovaly obrovské spousty prachu, které zdvihal vítr z písčité a lateritové půdy i ze solného jílu. Prach neustále dráždil naše plíce i dýchací ústrojí žíznivých tahounů, poněvadž velmi rychle odnímal sliznici vlhkost a působil ubohým zvířatům pravá muka.

Příštího jitra, když jsme ještě tábořili u nízké vápencové výšiny, jsem shledal své tahouny tak zmořené, že vůbec nemohli vykonávat další služby. Proto jsem je odeslal se třemi průvodci k Dinokanským pramenům, vzdáleným odtud ještě asi 17 kilometrů, a této zastávky jsem použil k tomu, abych nasbíral co nejvíce zkamenělin. Bohužel jsem nalezl pouze úlomky hlemýžďů a mušle. Zato tu však bylo hodně hadů, štírů a stonožek, což možno velmi snadno vysvětlit tím, že pouze tato nízká vyvýšenina v dalekém širokém okolí byla pokryta kamením a balvany, a poskytovala tedy vítané skrýše. Večer předtím jsme spatřili na západě stádo antilop kamzičích a zpozorovali jsme i kouř, který pocházel bezpochyby z několika makalaharských chatrčí. Nejen my, ale i koně byli namáhavým pochodem po rovině Makveské tak utýráni, že nikdo nepomyslel na to, aby se pustil za zvěří nebo se vydal k Makalaharům pro kozí mléko.

Odpoledne 18. srpna se vrátili lidé vyslaní s tahouny k Dinokanským pramenům. Ačkoli zvířata téhož dne už urazila 34 kilometrů, přesto se zotavila natolik, že jsme se mohli vydat na další cestu. Na cestě u jedné nádrže jsme vypřáhli; potom jsme pokračovali v pochodu a v noci jsme dojeli k Dinokanským pramenům.

Když se naši tahouni po třídenním pobytu u pramenů dostatečně zotavili, opustili jsme Dinokanu a vydali se do druhého „žíznivého údolí“ v Bamangvatsku, mezi prameny Dinokanskými a řekou Čuane, kterýžto kraj zaujímá jižní polovinu a východní okraj pánve solných jezer. Vykonavše osmikilometrový pochod, zůstali jsme na onom místě přes noc a příštího jitra jsme poslali svůj dobytek ještě jednou k pramenům a potom teprve dne 22. jsme nastoupili další cestu k severu. Před odjezdem polapil Špíral dva z nejjedovatějších hadů, kteří se zdržují v jižní Africe, totiž dvě hnědě zbarvené mamby.

V noci z 22. na den 23. srpna 1885 jsme vykonali nejrychlejší jízdu celé cesty, neboť po hladkém dnu solných jezer, která jsou v létě bažinatá a téměř neschůdná, jsme urazili tři míle (téměř pět kilometrů) za hodinu. Mezi zastávkou jsme pátrali po vodě, ale žádnou jsme neobjevili. Voda byla jenom tu a tam v některé špinavé kaluži, které zůstaly v řečišti nedalekého potoka. Tam jsme potkali dva Makalahary, kteří se stádem ovcí, čítajícím na sto kusů, se ubírali dál k severu. Ovce nenáležely těmto pastevcům, nýbrž Bamangvatům, a Makalaharové opustili dosavadní pastviny, poněvadž z nich zmizela pramenitá voda. Ubírajíce se odpoledne dál, vypřáhli jsme ještě jednou. Provázen Söllnerem a Tomem Meintjesem, jel jsem koňmo napřed, abych vyhledal vodu v řece Čuane. Avšak moje jízda měla ještě jiný účel. Chtěl jsem se totiž přesvědčit, zda řeka Čuane odtéká směrem k solným jezerům, nebo zda své vody odvádí na jihovýchod a tam se vlévá do některého z přítoků Limpopa, jak mi bylo sděleno. Za jízdy jsme překročili dva kilometry od řeky čerstvě vyšlapanou stezku. Vyslal jsem po ní Meintjese, aby vyzvěděl, není-li snad dále nějaká vesnice Makalaharů, poněvadž bychom se tím způso…