Cesta do země Mašukulumbů

11
Pobyt v Lešumském údolí a při dolním toku řeky Čobe

Prvního dne naší cesty do Lešumského údolí táhli jsme podél říčky Matece, potom jsme stoupali lesnatou lateritovou výšinou, a dostihnuvše jejího temene, rozbili jsme tam na mýtině noční ležení. Poblíž Panda-ma-Tenky jsme překročili říčku poprvé a pozdě odpoledne u své první zastávky podruhé. V mateckém údolí i v nízkých postranních údolích se rozkládají tučné lučiny s vysokou trávou, z níž místy vyniká husté stromoví nebo nízké skalnaté výšiny. Poněkud vyšší lateritové pahorky lemují tyto lučiny. Pan Blockley se k nám choval velmi laskavě a odložil svůj návrat z Panda-ma-Tenky na tak dlouho, až jsme byli na pochod úplně připraveni. Za tuto ochotu jsme mu byli zavázáni dvojnásobným díkem, neboť jednak byl velmi milým společníkem, jednak v tomto případě nenahraditelným vůdcem. Zahájil totiž takzvanou novou cestu, tj. pustil se tentokrát přímo k cíli, nedbaje dřívějších cest ani překážek. V lese na lateritových pahorcích jsme musili mnohdy přejíždět velmi neschůdná místa, ale přece jsem se tentokrát nemusil osobně ujmout řízení vozu. Zabýval jsem se po cestě chytáním hmyzu a má snaha byla odměněna hojným výtěžkem, zejména pokud se týče brouků a motýlů.

Na dalších pochodech jsme objeli Gašumskou mýtinu a rybník zvaný Missis a čtvrtého dne jsme dostihli misijní stanice ve středu Lešumského údolí, kterou zde zřídil hugenotský misionář Coillard.

Za našeho příchodu do Lešumského údolí rev. Coillard nebyl ve svém působišti přítomen. Dlel právě na návštěvě u Luaniky. Stanice v Lešumském údolí prozatím neměla žádného misionáře. Coillard jí užíval pouze jako skladiště zboží, přicházejícího od jihu i nakoupeného u řeky Zambezi. Za tím účelem si ponechal pouze malý domek, všechny ostatní budovy, totiž malý obytný domek, několik chatrčí a kolnu, ponechal bezplatně panu Blockleymu za dozor nad stanicí a zásobami zboží. Blockley, který byl dříve ve službách Westbechových, zavedl si v Lešumském údolí samostatný obchod. Zboží evropského původu odebíral dílem přímo od šošonžských obchodníků, většinou však od Westbeche. V údolí se rozkládala mabelová a kukuřičná pole i skupina chatrčí náležejících lovci Afrikovi a vystavěných podle známého bečuánského způsobu. Na protějším břehu lešumské říčky a v údolí stály chatrče křováckého míšence Jantjeho, jemuž donchuán Afrika velmi často působil těžké starosti. Mimoto obývali údolí ještě Masarvové, praví Masarvové, a nikoli snad Madenasanové (míšenci Masarvů s temnobarevnými kmeny zulskými a zambezijskými), se kterými se v těchto krajinách velmi zhusta setkáváme. Bylo jich zde několik rodin, jiné pak obývaly v lesích na lateritových pahorcích, v údolí řeky Čobe, jižně od místa, kde se toto údolí spojuje s Lešumským údolím.

Nikde na celé cestě jsme neviděli tolik Masarvů jako v Lešumském údolí. Zde výjimečně přebývali ve špatných chatrčích bečuánských, kdežto jindy mívají pouze nedbale zrobené chýše z trávy, které si obyčejně zřizují v pustině a proti nimž bečuánská chatrč je pravým palácem. Když Masarvové chtějí stavět chýši z trávy, nastrkají nejprve v kruhu (6–9 metrů v obvodu) do země tenké a ohebné větve, svážou jejich konce ve výši 1 ½ až 2 metrů lýkem, potom přes tuto kostru naházejí suchou trávu a masarvská chýše je v několika hodinách hotova. Dvě až dvacet takových chýší tvoří osadu, jež obyčejně bývá několik kilometrů vzdálena od vody. Kolem chatrčí vidíme několik nízkých kůlů, spojených navzájem tyčemi, na kterých sušívají Masarvové nesolené zvířecí maso rozřezané na úzké, dlouhé pruhy. Hromady popelu, kusy lusků natrhaných na stromech i křovinách, roztlučené a zčásti spálené zbytky kostí bývají další známkou těchto primitivních příbytků v pustině. Někteří Masarvové pracovali u Blockleyho a dostávali za dvouletou službu karabinu (předovku), střelivo, dva kilogramy skleněných perel, deset metrů kartounu a dvě bavlněné pokrývky. Ti, kteří si již ručnici vysloužili, dostávali střelivo a odváděli za to polovinu ulovené kořisti.

Jedna masarvská žena k nám docházela denně, protože dostávala od mé manželky potravu. Byla to čtyřiatřicetiletá žena, která již měla osmnáctiletou dceru a šest jiných dítek. Poněvadž jí péče o malé děti zabírala veškerý čas, nemohla sbíráním kořínků, jahod a jiných plodů, opatřit pro všechny dostatečné množství potravy, a proto se jí ujala moje choť. Tato i ostatní masarvské ženy, kromě obou manželek míšenců a Jantjeho ženy, které chodily v kartounových šatech, odívaly se krátkou suknicí, zhotovenou buď z jedné, nebo z několika koží. Byla to vesměs politováníhodná stvoření, hlad a těžká práce se jim vryly nejen do tváří, ale projevovaly se i na třesoucích se údech. Z dívek na vdavky zaujímala přední místo „slečna“ Pallah, příbuzná paní Afrikové, která jako potulný módní masarvský žurnál udávala tón. Podobala se kočovnému kramářskému skladu těchto krajin, jemuž se černí prodavači obilí, přicházející ze severního zambezijského břehu, lakotnýma, chtivýma očima obdivovali a doslova ho hltali. Mimo koženou suknici, která byla ozdobena a olemována ohromným množstvím bílých, tmavočervených, světle modrých, tmavomodrých, žlutých a velkých pestrých perel, nosila skleněné perly také ve vlasech a perlové šňůry, těžké kilogram, na krku a prsou. Ňadra nikdy nezahalovala, ačkoli měla přes ramena přehozený kožený pláštík. Přední části jejích rukou ovíjely asi dvoukilové náramky z mosazného, měděného a ocelového drátu, horní části paží a kotníky na nohou byly ozdobeny šňůrami perel, v uších pak nosila množství drátěných náušnic. Svými šperky se stala slečna Pallah ovšem osobností velmi důležitou. Později nás překvapil tento živý módní masarvský žurnál něčím novým, totiž účesem „jednorožec“. Po několikadenním namáhání podařilo se jí splést své vlnaté vlasy na přední části hlavy v malý copánek, asi pět centimetrů dlouhý, který jako růžek vyčníval dopředu.

Již několik dní jsme prodlévali v Lešumském údolí, ale nebyli jsme dosud s to, abychom si podle potřeby nakoupili dostatek potravin. …