Paní hostinská

Scéna 6.

Kavalír. Mirandolina.

KAVALÍR: Jste plna ohledů, paničko, k svému sluhovi.

MIRANDOLINA: Co tím chcete říci?

KAVALÍR: Je patrné, že jste do něho zamilována.

MIRANDOLINA (žehlíc): Já zamilována? A do sluhy? Děláte mi pěkné poklony, pane barone! Tak špatný vkus přece nemám. Kdybych se chtěla Zamilovat, dovedla bych s časem svým přece lépe hospodařiti.

KAVALÍR: Vy byste zasloužila, aby se do vás král zamiloval.

MIRANDOLINA (žehlíc): Špádský nebo baštónský?

KAVALÍR: Mluvme vážně, Mirandolino, a zanechme žertů.

MIRANDOLINA (žehlíc): Nu mluvte, vždyť poslouchám.

KAVALÍR: Nemohla byste na chvíli nechati toho žehlení?

MIRANDOLINA: To ne, třeba oškrobiti toto prádlo do zítřka.

KAVALÍR: Vám záleží tedy na tom prádle víc než na mně?

MIRANDOLINA (žehlíc): Zajisté!

KAVALÍR: A ještě to tvrdíte?

MIRANDOLINA: Ovšem že, a to proto, že toto prádlo potřebuji, ale vás nemohu potřebovati k ničemu, rozumíte, k praničemu.

KAVALÍR: Jak pak ne? Dělejte se mnou, co chcete!

MIRANDOLINA: Ale co mohu dělati s vámi, když vy žen nenávidíte?

KAVALÍR: Nemučte mě déle. Jste pomstěna juž dosti. Ctím vás, ctím i ženy vašeho druhu, jsou-li ještě takové. Ctím vás, miluji vás a prosím vás, smilujte se nade mnou.

MIRANDOLINA: Dobře, pane, my mu to vyřídíme. (Žehlí v chvatu a nechá spadnouti manšetu.)

KAVALÍR: Věřte mi… (Zvedne ze země manšetu a podává jí.)

MIRANDOLINA: Nenamáhejte se…

KAVALÍR: Vy přece zasloužíte, aby se vám posloužilo. (Mirandolina se směje hlasitě.) Co se smějete?

MIRANDOLINA: Poněvadž si mne dobíráte.

KAVALÍR: Mirandolino, déle to nevydržím.

MIRANDOLINA: Je vám špatně?

KAVALÍR: Ano, je mi, jak bych měl omdlíti.

MIRANDOLINA (hodí mu pohrdavě lahvičku): Zde máte své melisové kapky!

KAVALÍR: Nezacházejte se mnou tak tvrdě. Věřte mi, miluji vás. Přísahám vám to. (Chce ji vzíti za ruku – Mirandolina odstrčí jej cihličkou.) Oiwé!

MIRANDOLINA: Odpusťte, neudělala jsem t…