Náměstíčko

DRUHÉ DĚJSTVÍ

První scéna

Paní PASQUA vyjde z domu s pometlem, pak ORSOLA.

PASQUA:

Chce to tu zamést. Špína
všade až za ušima.
Neřádi holky! Kruci —
nadělaj hůř než kluci.
Žmoulá to škebličky,
piškotky, dortíčky
a svinstvo, bože můj,
šup z okna! Samý hnůj!
Mám zametat já sama?
Každý své, aby se to nepletlo.
Zničím si pro ně svoje pometlo!
(Zametá před svými dveřmi.)

ORSOLA:

Vy, paní Pasquo! Pasquo, poslechněte —!
Jak pařez, můj ty světe!
Tak, paní Pasquo —!

PASQUA:

                                        Co mi tu kdo chcete?

ORSOLA:

Když máte koště v ruce chvilinku,
vemte to před našima
už taky trošínku!

PASQUA:

Já metu před svým prahem, meťte taky!
(Dělá dál po svém.)

ORSOLA:

Já se vás nedotýkám, božíčku!

PASQUA (k sobě):

Hele ji, jemnostpaní!

ORSOLA:

Sousedskou službičku —!

PASQUA (k sobě):

Jsem tady za děvečku? Ať se schová!
Co myslí, že je, bába preclíková?

ORSOLA:

Natáhnout kousek koště
už vám nic neudělá…

PASQUA:

Co —?
(K sobě.)
Kdybych aspoň slyšela, co chtěla!

ORSOLA:

Povídám, kmotra, znáte, jak to chodí:
Ty mně, já tobě; ruka ruku meje.

PASQUA:

Jaképak mytí?

ORSOLA:

                           Vy jste hluchá, jéje!

PASQUA:

Hluchá? Já dneska ráno
slyšela všecičko.
Jenomže rýma, rýma na mě sedá.
To je ten počas. Scirocco se zvedá.

ORSOLA:

Vy, Pasquo, poslechněte…

PASQUA (jde k ní):

Co na mě chcete?

ORSOLA:

                                  Jste má kamarádka?

PASQUA:

Jsem. Neříkám to, zkrátka,
že bych vám nechtěla snad zamést vrata.
Pro vás já všecičko, má zlatá.
Jde o to, že se každá plašimuška
otře pak tady o mě,
že jsem obecní služka.

ORSOLA:

Dost, neříkám už slovo, věřím ráda.
A kde je vaše mladá?

PASQUA:

                                         Sedla k práci.
Žádný strach, že se tyhlety dny válí.

ORSOLA:

To děvče se mi líbí. Poklad!

PASQUA:

                                                     Zdali!
(Začne zametat před Orsoliným domem.)
Je hodná, opravdu.

ORSOLA:

Ne ne, to přece nejde —

PASQUA:

A na čem hlavně sejde…
Není z těch, víme

ORSOLA:

                    Hodná holka to je.

PASQUA:

A řekni, není ošklivá, ta moje.

ORSOLA:

Ne, to bych prosila! Kytička!

PASQUA:

                                                        Viďte?
(Mete tím horlivěji.)

ORSOLA:

To stačí, prosím vás —!

PASQUA:

Do práce je vám věčně jako ras.

ORSOLA:

Kdypak ji vdáte?

PASQUA:

                                 To je právě pech:
Tititi nejsou, víme? Ani vzdech!

ORSOLA:

Někdo by ji bral chudou i jak kostelní myš.

PASQUA:

Co?

ORSOLA:

     Nerozumíte? Tak pojďte blíž!

PASQUA:

Co jste to povídala?

ORSOLA:

Říkám, že vaše malá
je hodná, pěkná — kdoví?

PASQUA:

Kdyby tak!

ORSOLA:

                      Pojďte — já vám něco povím.

PASQUA (k sobě):

Má kluka na ženění. Jedna dvě
a mohla by být ruka v rukávě.
(ORSOLE.)
Už utíkám!
(Volá.)
                     Ty, Gnese —!

Druhá scéna

GNESE, PASQUA, ORSOLA.

GNESE (na balkónku):

Co —? Volala jste…