Náměstíčko

PÁTÉ DĚJSTVÍ

První scéna

FABRIZIO se čtyřmi NOSIČI, GASPARINA v besídce.

FABRIZIO (NOSIČŮM):

Tak, tak, jen pojďte se mnou.
Chtěl bych už vyrazit a popílit si.

GASPARINA:

Kdo jzou ti všihni lidi, pane zdrýci?

FABRIZIO:

Nosiči. Do večera
chci být pryč odtud: mám už nový byt.

GASPARINA:

Tak ryhle hcete vžecko zabalit?

FABRIZIO:

Ovšemže.
(NOSIČŮM.)
                     Pojďte!

GASPARINA:

                                     Ale, řekněte mi,
muzíme odtud takhle utíkat?
A co když mně ze byt nebude zdát?

FABRIZIO:

Myslím, že bude.

GASPARINA:

                                  Je to palác, pane?

FABRIZIO:

Ne, měšťanský dům, paní.

GASPARINA:

Je u kanálu? Budeme mít bárku?

FABRIZIO:

A co chceš s bárkou?

GASPARINA:

                                         Aspoň z jedním vezlem:
buďto zi žijem v dobrém, nebo ve zlém.

FABRIZIO:

Mám už tě také po krk, neteřičko.
(NOSIČŮM.)
                                                             Jdem!

Druhá scéna

KAVALÍR, FABRIZIO, NOSIČI, GASPARINA.

KAVALÍR:

Pane Fabrizio, na slovíčko!

FABRIZIO (k sobě):

Zas jedna nepříjemnost.
(KAVALÍROVI.)
                                               Poroučíte?

KAVALÍR (jako by zdravil FABRIZIA, ale zdraví GASPARINU):

Váš služebník.

FABRIZIO:

                             Těší mě převelice.

GASPARINA:

Jzem vaše zlužebnice.

FABRIZIO (si všimne GASPARINY):

Teď chápu.
(NOSIČŮM.)
                      Jděte do tohoto domu.

NOSIČI odejdou.

(GASPARINĚ.)
A ty běž do světnice,
skládat si věci!

GASPARINA (zdraví KAVALÍRA):

Vaše zlužebnice.

FABRIZIO:

Poklona.

KAVALÍR:

                  Klaním se vám.

FABRIZIO (KAVALÍROVI):

                                                 Znova mně?
(Všimne si, že se zdraví s GASPARINOU gesty.)
Těší mě velice.
Už ať tě nevidím v té besídce!

GASPARINA (k sobě):

Kdyby zi mě moh vzít!
(Odchází.)

FABRIZIO (k sobě):

Moc roztomilá!

GASPARINA (k sobě):

Mne by i Její Jaznozd pozdačila.
(Odejde.)

Třetí scéna

KAVALÍR a FABRIZIO.

FABRIZIO:

Řekněte rychle, co mi chcete, pane.

KAVALÍR:

Víte, že krásou vaší milované
ctné neteře mám srdce raněno.

FABRIZIO:

Jde o Gasparinu, či o věno?

KAVALÍR:

Ach, její půvab moje city vzňal.

FABRIZIO (k sobě):

Téměř bych mu ji dal.

KAVALÍR:

Víte, kdo jsem.

FABRIZIO:

                              To vím —
o vás i o rodině.
Jenže jste trochu příliš na mizině.

KAVALÍR:

Tak. Jsem však unavený
tímhletím životem.
Omezím rozpočet
a rozumně se vrátím domů hned.

FABRIZIO:

Kdybych vám mohl alespoň dát víru!

KAVALÍR:

Na slovo kavalírů!

FABRIZIO:

A povězte mi, pane,
jak dáte do pořádku
všecky ty poměry své rozhárané?

KAVALÍR:

Kolik má dostat Gasparina věna?

FABRIZIO:

Vždyť říkám: Pro vás žena
je věno, které utratíte vkrátku.

KAVALÍR:

Máte tu na ně záruku mých statků.

FABRIZIO:

A nejsou v hypotéce?

KAVALÍR:

Mohl byste je získat zpátky lehce.
Postoupím vám své jmění
na deset i víc let
a budu na vás ve všem záviset.
A když mě vaš…