Tři muži ve člunu (o psu nemluvě)

Kapitola II

Děláme plány - Radosti "táboření pod širým nebem" za krásných noci - Totéž za deštivých nocí - Kompromisní dohoda jaký udělal Montmorency první dojem - Obavy, že Montmorency je pro tento svět příliš dobrý, obavy později zapuzené jako bezpodstatné - Schůze se odročuje.

Vytáhli jsme mapy a začali dělat plány.

Rozhodli jsme se, že příští sobotu vyplujeme z Kingstonu. Harris a já tam odjedeme ráno, dopravíme člun do Chertsey a Jiří, který může opustit City až odpoledne (chodí denně spát do jedné banky od deseti do čtyř, kromě soboty, kdy ho probudí a vystrčí ven ve dvě), tam přijede za námi.

Máme "tábořit pod širým nebem", nebo spát po hospodách?

Jiří a já jsme byli pro táboření pod širým nebem. Řekli jsme si, že v tom bude romantika a volnost, cosi, co připomíná zašlé časy. Zlatá vzpomínka na mrtvé slunce pomalu uhasíná v srdci studených, smutných mraků. Ptáci, ztichlí jako truchlící děti, přestali zpívat a jen naříkavý křik vodni slípky a drsný skřek sluky ruší posvátné ticho vodního lůžka, na němž umírající den vydává poslední vzdech.

Z šerých hájů na obou březích se plíží bezhlesým krokem šedé stíny - armáda nočních duchů - aby zahnala otálející zadní voj světla a nehlučně vstoupila neviditelnou nohou na rozvlněnou říční trávu a prošla vzdychajícím rákosím. Noc na temném trůnu rozprostírá černá křídla nad ztemnělým světem a mlčenlivě vládne ze svého přízračného paláce, osvětleného bledými hvězdami. Zamíříme se svým malým člunem do klidné zátoky, postavíme stan, připravíme prostou večeři a pojíme. Potom nacpeme a zapálíme dlouhé dýmky a lahodným polohlasem rozpředeme příjemný hovor. Když na chvíli zmlkneme, řeka, čeřící se kolem našeho člunu, bude vyprávět podivné staré zkazky a tajemství a bude zpívat píseň, kterou zpívá po tolik tisíciletí - a kterou bude zpívat ještě po mnohá tisíciletí, než její hlas zdrsní a zestárne. Píseň, o níž my, kteří jsme se naučili milovat měnivou tvář řeky a kteří jsme tak často spočinuli na jejich měkkých ňadrech, se domníváme, že jí rozumíme, i když slovy nedovedeme vypovědět příběh, jemuž jsme naslouchali.

Sedíme tu na jejím okraji, zatímco luna, která ji také miluje, sestupuje, aby ji políbila sesterským polibkem a aby ji pevně objala stříbrnými rameny. Díváme se na řeku, jak za stálého zpěvu a vzlykotu plyne vstříc svému vládci, moři - až se naše hlasy ztratí v tichu a dýmky vyhasnou - až my, obyčejní, všední mladí lidé, pocítíme, jak jsme podivně plni myšlenek, napolo smutných, napolo slastných, a už nestojíme o rozhovor, ani ho už nepotřebujeme. Potom se zasmějeme, vstaneme, vyklepeme popel z vyhaslých dýmek, řekneme "dobrou noc" a ukolébáni šploucháním vody a šuměním stromů usneme pod velkými, tichými hvězdami a budeme snít, že země je zase mladá - mladá a sladká, jako bývala, než staletí utrpení a starostí zbrázdila její krásnou tvář, než hříchy a pošetilosti jejich dětí daly zestarat jejímu milujícímu srdci, sladká, jako bývala v těch zašlých dnech, kdy jako mladá matka hýčkala nás, své děti, na svých ňadrech - dokud nás svody falešné civilizace nevylákaly z její milující náruče a dokud otravné posměšky vyumělkovanosti nás nenaučily stydět se za prostý život, který jsme kdysi vedli, a za prostý, důstojný domov, kde se lidstvo před tolika tisíciletími zrodilo.

Povídá Harris:

"Co když bude pršet?"

Harrise ničím neuchvátíte. Harris nemá smysl pro poezii, nemá prudké touhy po tom, co je nedosažitelné. Harris nikdy "nepláče, nevěda proč". Naplní-li se Harrisovy oči slzami, můžete se vsadit, že Harris buď jedl syrovou cibuli, nebo si nalil na kotletu příliš mnoho worcesterské omáčky.

Kdybyste stáli s Harrisem v noci na břehu moře a řekli: "Poslouchej! Slyšíš? To zpívají mořské panny hluboko v rozvlněných vodách. Nebo jsou to smutné žalozpěvy duchů nad bledými mrtvolami, zachycenými v chaluhách?"

Harris by vás vzal za loket a řekl by:

"Tohle, staroušku, znám; nastydl ses. Půjdeš se mnou. Vím tady o jednom místě za rohem, kde dostaneš kapku nejlepší skotské whisky, jakou jsi kdy pil - a ta tě okamžitě postaví na nohy." Harris vždycky ví o nějakém místě za rohem, kde dostanete něco skvělého k pití. Jsem přesvědčen, že kdybyste potkali Harrise v ráji (za předpokladu, že by se něco takového mohlo stát), okamžitě by vás přivítal slovy:

"To jsem rád, kamaráde, že jsi přišel. Objevil jsem hezoučké místečko hned za rohem, kde dostaneš opravdu prvotřídní nektar." V tuto chvíli však, kdy jsme uvažovali o tábořeni pod širým nebem, byl jeho praktický názor na věc včasnou připomínkou. Táboření pod širým nebem za deštivého počasí není nic příjemného.

Je večer. Jste skrznaskrz promoklí, v člunu je na dobré dva couly vody a všechno je vlhké. Najdete na břehu místo, kde není tolik bláta jako jinde, přistanete, vytáhnete stan a dva z vás se pokoušejí ho postavit.

Je prosáklý vodou, je těžký, padá na vás, ovíjí se vám kolem hlavy a přivádí vás k šílenství. Přitom bez přestáni leje. Je dost těžké postavit stan za suchého počasí; když prší, je to práce herkulovská. Máte dojem, že váš kamarád, místo aby vám pomáhal, dělá si z vás legraci. Právě když svou stranu krásně upevníte, zatáhne z druhé strany a je po všem.

"No tak, co děláš?" vykřiknete.

"Co ty děláš?" odpoví, "nemůžeš dát pozor?"

"Přestaň tahat. Všechno jsi zkazil, hloupý osle!" křičíte. "Já ne!" křičí on. "Pusť to na své straně!" "Říkám, žes všechno zkazil," řvete a rádi byste se na něho vrhli. Škubnete provazem a všechny koliky na jeho straně jsou venku. Slyšíte, jak brumlá: "Ach, ten zatracený idiot." Následuje prudké trhnutí a vyletí vaše strana. Odložíte kladivo, obejdet…