Duna

Velikost je pomíjivý zážitek. Nikdy přesně neodpovídá skutečnosti. Zčásti závisí na fantazii lidí, která mýtus utváří. Člověk ověnčený velikostí musí mít cit pro mýtus, který ho opřádá. Musí odrážet to, co na něj dopadá. Musí mít sardonický úsměv. Ten ho odpoutává od víry ve vlastní aspirace. Sardonické je vše, co mu umožňuje pohybovat se v sobě samém. Bez této vlastnosti i náhodná velikost člověka zničí.

PRINCEZNA IRULÁN: SEBRANÁ RČENÍ MUAD’DIBA

V jídelním sále arrakénského sídla již za soumraku rozžali suspenzorová světla, která vrhala svůj žlutý jas vzhůru na černou hlavu býka s rohy potřísněnými krví a na temně se lesknoucí olejomalbu zobrazující starého vévodu.

Pod těmito talismany svítil bílý ubrus a na něm se zrcadlilo naleštěné atreidské stříbro, které bylo přesně naaranžováno na velkém stole - malé souostroví laskavosti čekající vedle křišťálových sklenic, každá souprava vyzývavě připravená před těžkou dřevěnou židlí. Klasický středový lustr rozsvícen nebyl a jeho řetěz se šroubovitě vinul vzhůru do stínů ukrývajících mechanismus čichače jedu.

Když se vévoda zastavil mezi veřejemi vchodu, aby zkontroloval úpravu stolu, myslel na čichač jedu a na to, jaký má v jeho společnosti význam.

Všechno má nějakou strukturu, pomyslel si. Lze nás měřit podle naší řeči - přesných a delikátních návodů, jak podávat záludnou smrt. Zkusí dnes večer někdo šaumurky - jed v nápoji? Nebo to bude šaumás - jed v netekuté potravě?

Potřásl hlavou.

Vedle každého talíře na dlouhém stole stál džbán s vodou. Vévoda odhadl, že v těch džbánech je dost vody na to, aby vystačila chudé arrakénské rodině déle než rok.

Dveře, v nichž stál, lemovala široká umývadla ze zdobené žluté a zelené keramiky. U každého z nich stál stojan s ručníky. Je zde takový zvyk, jak mu hospodyně vysvětlila, že hosté, když vstoupí, obřadně smočí v nádobě ruce, vylejí na podlahu několik kalíšků vody, osuší si ruce ručníkem a použitý ručník odhodí do zvětšující se louže u dveří. Po večeři se venku sejdou žebráci, aby si z ručníků vymačkali vodu.

Jak typické pro harkonnenské léno, pomyslel si vévoda. Jakékoli ponižování lidského ducha, jež lze vymyslet. Nadechl vlhký vzduch a pocítil, jak mu rozhořčení svírá žaludek.

»Teď se s tím zvykem přestane!« zabručel.

Na protější straně zahlédl ve dveřích do kuchyně postávat služebnou - jednu z těch starých a sukovitých služebných, které doporučila hospodyně. Pokynul jí zdviženou rukou. Vystoupila ze stínu, rychle se rozběhla kolem stolu k němu a on si povšiml jejího kožnatého obličeje, očí s modří v modři.

»Můj pán si přeje?« Hlavu nechala skloněnou, oči jí nebylo vidět.

Ukázal rukou. »Dejte ty nádoby a ručníky odnést.«

»Ale... urozený...« Vzhlédla s ústy široce rozevřenými.

»Znám ten zvyk!« vyštěkl. »Odneste ty nádoby k předním dveřím sídla. Do chvíle, než skončíme s naším jídlem, každý žebrák, který přijde, může dostat plný šálek vody. Jasné?«

Na jejím kožnatém obličeji se rozprostřel spletenec emocí: úžas, hněv...

Vévoda najednou pochopil, že asi měla v úmyslu prodat tu vodu vyždímanou z pošlapaných ručníků, a tak připravit o pár měďáků ubožáky, kteří přijdou ke dveřím. Možná že to byl také zvyk.

Zachmuřil se a výhrůžně dodal: »Postavím tam strážného, aby dohlédl, že se moje rozkazy do posledního písmene plní.« Rychle se obrátil a rázným krokem zamířil zpět chodbou k velké hale. Hlavou mu vířily vzpomínky jako bezzubé brebentění stařen. Vzpomínal na vodu a vlny pod širým nebem - na dny trávy namísto písku - na omamné roky, které kolem něho proletěly jako listí orvané bouřlivým větrem.

Vše v nenávratnu.

Stárnu, pomyslel si. Už jsem pocítil chladnou ruku své smrtelnosti. A z čeho? Z chamtivosti jedné stařeny.

Ve velké hale stála před krbem lady Jessica, obklopená skupinkou lidí. V krbu praskal otevřený oheň a vrhal plápoly oranžového světla na klenoty a krajky a drahé tkaniny. Ve skupince rozpoznal výrobce filtršatů z Kartága, dovozce elektronického zařízení, přepravce vody, jehož letní sídlo se nacházelo poblíž jeho továrny u polární čepičky, zástupce Gildovní banky (toho hubeného a málo přístupného), překupníka náhradních dílů pro těžební zařízení na koření, hubenou ženu přísného obličeje, jejíž služba, poskytující doprovod pro návštěvníky z jiných planet, byla údajně zástěrkou nejrůznějších pašeráckých, špionážních a vyděračských akcí.

V hale se zřejmě většinou sešly ženy odlité ze specifické formy - určené k ozdobě, perfektně oblečené: podivný koktají nedotknutelné smyslnosti.

Pomyslel si, že by Jessica skupince vévodila, i kdyby nevystupovala v roli hostitelky. Neměla na sobě žádné šperky a vzala si teplé barvy - dlouhé šaty v odstínu velmi podobném otevřenému ohni a stuhu kolem bronzových vlasů laděnou do hlinkové hnědi.

Uvědomil si, že tu barevnou kombinaci zvolila jako jemnou narážku, výčitku za to, že se k ní v poslední době chová odměřeně. Dobře věděla, že se mu v těchto odstínech nejvíc líbí - že ji vnímá jako šelest teplých barev.

Poblíž stál v lesklé vycházkové uniformě Duncan Idaho, vypadal spíše jako záškodník než člen této společnosti; z jeho hladké tváře se nedalo nic vyčíst, kučeravé černé vlasy měl pečlivě učesané. Povolali ho od fremenů zpátky a Hawat mu vydal rozkaz: »Pod záminkou, že zajišťuješ její bezpečnost, budeš mít lady Jessiku pod neustálým dohledem.«

Vévoda přeletěl pohledem místnost.

V rohu obklopovala Paula servilní skupinka mladších příslušníků arrakénské smetánky, s níž kontrastovali tři rezervovaní důstojníci z osobní stráže. Vévoda si obzvláště povšiml mladých dam. Jakou partii tady následník vévody sehraje? Ale Paul se ke všem choval stejně - se zdrženlivou vznešeností.

Titul mu bude slušet, pomyslel si vévoda, a náhle ho zamrazilo, když si uvědomil, že to je další myšlenka na smrt.

Paul zahlédl otce ve dveřích, a vyhnul se jeho očím. Rozhlédl se po skupinkách hostů, povšiml si rukou obtěžkaných šperky a svírajících nápoje (i nenápadné kontroly pomocí dálkově ovládaných čichačů jedu). Jak pozoroval jejich tlachající oblič…