Tržiště senzací

Češi a Němci

Byl to můj předchůdce, pan Melzer, jehož zpráva o vyloupení klenotníka Rummla na mne kdysi tak zapůsobila. K Melzerovu jménu se víže ještě jiná vzpomínka z dětství. Jeho otec byl cukrářem v Jindřišské ulici a v jeho výkladní skříni se skvěl nebesky modrý znak s třemi zlatými liliemi a s nápisem: „Dodavatel francouzského krále“. Melzerovy mandlové obloučky byly oblíbeným pečivem Karla Desátého. „A neztvrdly, než došly do Francie?“ vyptával jsem se jako dítě a byl jsem poučen, že francouzský lid sesadil tohoto krále a on potom žil se svým vnukem v Praze. „Chlapeček se jistě nechce vrátit do Francie,“ řekl jsem. („Chlapeček“, z něhož se mezitím stal starý baron z Frohsdorfu, společenský lev salónů rakouské aristokracie, odmítl krátce předtím francouzskou královskou korunu, kterou mu nabídla vláda Mac Mahonova.) „Proč myslíš, že nechce zpět do Francie?“ ptali se mne dospělí. „Protože by tam neměl Melzerovy mandlové obloučky.“

Pan Melzer mladší měl jinou ctižádost než vyrábět mandlové obloučky. Stal se novinářem, a to dobrým novinářem, ale pracoval nepravidelně. Zanedbával dokonce i vraždy, svou specialitu, jestliže k nim došlo mimo jeho pracovní periodu. Tím se lišil od svého českého soka Václava Vilda, který hbitě přemohl vrozenou lenost, když na něho čekal veliký případ. Jeho žena ho mohla dostat z postele jenom tak, že zavolala: „Václave, rychle, loupežná vražda!“

Pan Melzer byl v neustálém konfliktu s šéfredaktorem. Proto se rozhodl po desetileté práci reportéra, že se stane sám šéfredaktorem v městečku Jablonci. Tam nevyžadovala novinářská práce takové neustálé vypětí, jak svědčí poznámka, uveřejněná jednoho dne v čele jabloneckých novin: „Na přání četných čtenářů otiskujeme včerejší úvodník ještě jednou.“ Všimněte si, ne snad předvčerejší nebo jiný, který četní čtenáři už třeba zahodili, nýbrž ten, který měli právě ještě v rukou, když projevili redakci přání, že jej chtějí mít opět zítra v novinách.

Po odchodu pana Melzera se na jeho starém působišti ještě dlouho debatovalo o tom, je-li to degradace spokojit se s tisíci čtenáři, když mohl člověk psát pro čtyři tisíce. Byl jsem v redakci ještě příliš nováček, než abych se mohl účastnit těchto rozhovorů, avšak zdálo se mi, že cenu novináře neurčuje počet jeho čtenářů. Jinak by se moji noví kolegové byli musili dívat na redaktory rozšířenějšího „Prager Tagblattu“ s respektem. Tomu však tak nebylo, naopak spíše pohrdali „Mercyho příručími“, jak jim říkali.

„Prager Tagblatt“ byl opravdu obchodní podnik. Byl založen hugenotskou rodinou Mercyovou výlučně jako inzertní list, a teprve postupně přidával redakční část, kterou vzhledem k monopolnímu postavení svého „Malého oznamovatele“ (zaměstnání, výměny, prodej starých věcí a nabídky k sňatku) mohl vybudovat s velkými prostředky. V textové části zabíraly největší místo zprávy z maloobchodu; platební potíže nebo konkurs obchodu s kravatami, kursy zboží a ceny husího peří a štětin z vepřů byly zaznamenávány s puntičkářskou svědomitostí. Společný titul této rubriky byl „Národohospodářství“, což dovolovalo každému handlíři s husím peřím nebo s prasečími štětinami vydávat se za národohospodáře. A jeho žena se pokládala za vzdělanou, četla-li články Heinricha Tewelesa, vyšperkované latinskými citáty.

Když došly ještě večer inzeráty, vypadly celé stránky redakčního textu, čili jak se říkalo eufemisticky „daly se do přesazby“. Jestliže si autor obětovaného článku stěžoval, dostalo se mu od šéfa administrace poučení: „Naši předplatitelé čtou tisíckrát raději inzeráty nežli vaše moudrosti.“

Byly ovšem také události, které byly chráněny před takovýmto nebezpečím a na něž se obětovalo místo i peníze. Za Hilsnerova procesu v Písku předběhl „Prager Tagblatt“ světový tisk nejnovějším opatřením. Všichni dopisovatelé musili čekat, až bude volná jediná telefonní linka, jenom dopisovatelé „Prager Tagblattu“ uháněli v automobilu – chlubili se, že rychlostí dvaceti kilometrů za hodinu – do Prahy a tady psali své zprávy.

Naproti tomu vládly v „Bohemii“ patriarchální poměry. Existovala už osmdesát let a byla především listem politickým. Její stanovisko se pokládalo za stanovisko všech Němců v Čechách, venkovské noviny ji přetiskovaly a se zahraničními novinami byla v telefonickém spojení. Pražský dopisovatel všemocné vídeňské „Neue Freie Presse“, pan Heřman Katz, byl současně redaktorem „Bohemie“, také pražští dopisovatelé jiných vídeňských a berlínských novin seděli v redakci.

Ve vnitřní politice byly věčné pře o tom, zda jsou rakouskou vládou zanedbáváni Němci či Češi, zda novým listonošem na Mělníku má být Čech nebo Němec, zda na orientačních tabulkách na Šumavě mají být česká jména obcí nad německými či pod německými názvy. O nějakém vědeckém pojetí národnostní otázky, o jejíž řešení se tehdy vážně pokoušeli socialističtí teoretikové, se nedalo mluvit. Jenom několika stále se opakujícími citáty snažila se „Bohemie“ dát své sterilní polemice učený nátěr – Mommsenovým výrokem o tvaru české lebky nebo veršem Friedricha Hebbela:

I národy, jež slouží, třesou
stavbou, jež se už kymácí,
co sochy střapatou hlavu svou
zvedají Češi i Poláci.

Jako důkaz o bezvýznamnosti a neznámosti Čechů se stále znovu uvádělo, že Shakespeare v „Zimní pohádce“ umístil zemi Čechy na mořské pobřeží. Při každé příležitosti se vytahovalo padělání Královédvorského rukopisu; šéfredaktor „Bohemie“ Josef Willomitzer vydal již dříve knižně parodii na rukopis, novinář Bedřich Mauthner napsal satirický román „Český rukopis“.

Willomitzer a Mauthner už ostatně nebyli členy novinářského cechu, když jsem já do něho vstoupil. Willomitzer zemřel a Mauthner se stal za hranicemi velkým jazykovým filozofem, k jehož sedmdesátým narozeninám připravovaly oslavy akademie a učené společnosti. Proto jsem interviewoval o jeho mládí jeho sestru, stařičkou ženu lékaře. „Ano, ano,“ řekla mi stará dáma, hroužíc se do vzpomínek, „Fric byl nadaný chlapec.“ Náhle její rysy zpřísněly: „Moh docela dobře dodělat doktorát!“

Z těchto slov ml…