Pražská dobrodružství

Útulna

Tak minutku od Eliščiny třídy^[38], kudy jezdí do Stromovky auta, fiakry, tramvaje, ekvipáže a drožky, odbočuje z Klimentské ulice Novomlýnská. Není to dopravní ulice. Tvoří čtyři ostré rohy a vrací se nazpět ke Klimentské ulici. Tady už není vidět ani promenádu, ani luxusní vozy. Oživuje ji jen několik chodců. Zato večer se tu shromažďují hloučky lidí čekajících na okamžik, kdy se otevřou vrata domu číslo 11, na němž je napsáno velkými černými písmeny „Útulna“.

Několik jich sedí na zídce zábradlí, které oplocuje úzký parčík kolem Klimentského kostela, jiní sedí na schodech u zadního chrámového vchodu. Někteří stojí před hospodou v Klimentské ulici a další jsou opřeni o domy v Novomlýnské. Jsou mezi nimi také ženy. Hlídkují tu dva strážníci.

Ve skupině, kde jsem se postavil do řady, byl patnáctiletý stavební dělník, který právě přišel pěšky z Terstu do Prahy. Potom pražský obchodní sluha bez rodičů a bez příbuzných, bez zaměstnání. Předevčírem dostal u jednoho bývalého kolegy polévku a od té doby nic nejedl. Za jiných okolností bych snad bral tyto údaje skepticky. Ale tady jsem o nich nemohl pochybovat. Proč by vlastně obelhával kolegy, kteří na tom byli stejně jako on? Nemohl od nich přece nic očekávat.

Slíbil jsem mu svou porci polévky, jestliže se dostanu dovnitř bez pracovní knížky. Mám zkažený žaludek a nemohu nic jíst. Od té chvíle se ode mne nehnul. Jeho jediná starost, kterou neustále projevoval, byla: „Jen jestli tě pustí bez knížky dovnitř?“

Tu a tam se zastavila u naší skupiny návštěva, lidé, kteří hledali laciné příležitostné dělníky. Většinou jsou to neoprávnění zprostředkovatelé. Hledají zboží. Jsou jím chudáci, „jejichž životní úroveň klesla pod průměrnou normální úroveň pracující třídy, a právě to z ní dělá“, jak Marx teoreticky objevil, „pro kapitál širokou základnu odvětví zvláštního vykořisťování“.

„Nejsi náhodou mlynářskej?“ zeptal se mne dobře živený pán, který přistoupil k naší skupině. „Ne, nejsem.“ Tím se však pán ještě nespokojil: „Nechceš pracovat tři dny ve mlýně?“ „Musím zítra odjet,“ řekl jsem, ale již přistoupí jiní a naléhavě se nabízejí: tři dny v teple, mít střechu nad hlavou, snad si donést hrstku mouky – to už stojí za trochu lichotek panu mlynáři!

Přišel také pekařský pomocník: „Seš pekař?“ Zavrtěl jsem hlavou. „To nevadí,“ řekl. „Moh bys dnes v noci pracovat za mě u nás v dílně. Přijela mi ráno do Prahy holka a rád bych s ní strávil večer. Nemusíš toho moc dělat, jen aby starej nezpozoroval, že jeden chybí. Dám dvacet krejcarů.“ Bohužel musím odmítnout, řekl jsem. Už tři noci jsem nespal.

„Zaměstnavatelé“ a „zprostředkovatelé“ nebyli však jediní, kteří se ucházeli o naši přízeň. Přistoupily k nám také dvě ženy a nabízely nám soukromý nocleh. Neměly štěstí, neboť jejich požadavky byly přemrštěné. Po dvou jsme měli spát na jedné posteli a každý zaplatit třicet haléřů. Jeden mladší vandrovník začal vyjednávat, ale zkušenější druh ho odtáhl. „Neblbni! V azylu chrníš na posteli sám, neplatíš ani fuka a fasuješ eště dvakrát polívku.“ Tak bytným nezbylo než zase odejít.

Stáli jsme od tři čtvrti na šest do sedmi večer. Pak se otevřela vrata, buď že správce chtěl vidět, kolik je venku lidí, nebo že pustili dovnitř nějakého zaměstnance Útulny. Otevření vrat bylo znamením k nástupu. Byl to dlouhý oblouk lidí bez přístřeší, kteří se tu tlačili. Ženy pustili do první řady. Za nimi na povel jednoho staršího klienta se seřadili nejprve ti, kteří se už den předtím těšili pohostinství v azylu. V dalších řadách stáli hledající přístřeší, kteří měli potvrzení své odborové organizace, že jsou bez práce a v Praze na vandru. Pak další, kteří mohli prokázat nezaměstnanost pracovní knížkou a měli proto právo, aby byli přijati pod přístřeší pro lidi bez přístřeší. Nakonec zástup mládenců, kteří sice byli bez místa, ale už dva nebo tři dny spali v Útulně. Věděli, že se sotva zase dostanou dovnitř, a radili se, kde budou nocovat v případě, že budou odmítnuti.

Také tři ostatní vrstvy – teď byli i tito lidé bez přístřeší, tito nejnižší reprezentanti lidské společnosti rozděleni do tříd! – horlivě debatovaly.

Vrata se znovu otevřela a debaty rázem ustaly. Nejprve vpustili ženy – většinou zemědělské nebo tovární dělnice bez zaměstnání – a opět zavřeli. Potom asi za deset minut muže. Zaměstnanec Útulny vyvolával skupinky. Pouštěli nás po jednom a každý se musil legitimovat. Ve skupině „pracovní knížky“ jsem byl také já.

„Kde máš pracovní knížku?“ zeptal se mne vrátný.

„Nemám ji,“ odpověděl jsem. „Přijel sem z Liberce a chtěl jsem do špitálu. Ale nevzali mě, je přeplníno.“

„Proč teda nejedeš zpátky?“

„Nemám peníze. Na policii mi dají zpáteční lístek. Ale až zítra. Vodpoledne se neouřaduje, a tak mě poslali sem.“

„Kdo ti řek, aby si šel sem?“

„Oficiál Souček.“ Jméno úředníka, který vystavuje cestovní podpory, postačilo, aby přesvědčilo augura o správnosti mé výpovědi. Ale měl ještě jednu starost:

„Proč si chtěl do nemocnice?“

„Mám srdeční vadu.“

Tak mě tedy pustili. „Nový!“ zavolal na dalšího zřízence, který stál na druhé straně vchodu a vedl protokol. Přidružil jsem se k ostatním, kteří se tlačili na chodbě. Zaměstnanec Útulny se obrátil nyní k těm, kteří čekali venku. „Je tu ještě někdo, kdo tu nespal dvě noci?“ Žádná odpověď. „Dobrou noc, velevážení.“ S tímto ironickým pozdravem zavřel jim před nosem vrata a na padesát lidí musí přespat v kanálech a na mokrém trávníku…

Jeden zaměstnanec Útulny se postaví na první stupeň točitých schodů a nařizuje:

„Očistit boty, rozepnout košile a kalhoty, po dvou nastoupit!“

S hlukem se provedl rozkaz a z prvního patra se ozval druhý:

„První dva nahoru!“

Asi za minutu: „Další dva nahoru.“ A tak dále. Nahoře každého důkladně prohlédli, jestli nemá hmyz. Tu a tam je slyšet shora láteření a protesty a nato sešel vždycky jeden zase dolů: našli u něho, co hledali… Dveře se otevřely a pária byl propuštěn.

Nahoře v místnosti si všichni zuli boty a každý si vzal pár tvrdých kožených pantofli, které stály na železnýc…