Pasák

Třináctá kapitola

Je tomu již měsíc a uplynulo ho ještě půl, co na dvoře nemocnice rozkvetly kaštany. Svíčky jejich bílých květů prosvětlovaly pokoj, který je pro Jaroslava Chrapota vlastně vězením. V pokoji je dusno, téměř k nedýchání, zkažený vzduch splývá s výpary nemocných, pachem po jodoformu a rtuti.

Na pokoji je šestnáct postelí, po osmi na každé straně. Na dvou nikdo neleží. U dveří stojí stůl a skříňka na obvazový materiál, pro lékaře je zde na omývání umývadlo a na vaření je tu lihový vařič, jinak kromě lůžek a nočních stolků nic. Všechno z jednotvárného bílého kovu, bílé je i povlečení postelí, bílé jsou zdi a úbory nemocných. Věčně jedno a totéž. Ráno se objeví profesor, řekne, kdo dostane mazání nebo injekci. Nebo odebere některému pacientovi krev na zkoušku, stáhne mu paži gumovou páskou, nabodne jehlou žílu, z níž prýští do zkumavky kapky krve. Odpoledne chodí po pacientech asistent. Jinak jsou pacienti sami mezi sebou. Někdy zazní písnička na foukací harmoniku. Je rovněž stále stejná, harmonikář asi jinou neumí: „Když jsem já šel do Vršovic…“ A zase znova. Když zašustí karty, vyhrabou se z postele i operovaní a účastní se hry nebo dělají kibice. Ale jakápak hra. Málokdo má peníze a karty jsou tak obehrané, že už zezadu je poznat, která karta to je. Na nočních stolcích je to také všude stejné: nahoře láhev sodovky, noviny, kapesník, dole žlutě naplněný pohárek.

Vždycky po dvou hodinách se objeví sestra s teploměrem a měří teplotu. Má obličej celý rozežraný od lupusu, a když se posadí k člověku na postel, otřese se jeden přímo odporem. Kdyby tak aspoň chodila pořád Anděla. Ta chápe, že bychom při předepsané mléčné dietě nebo polovičních porcích musili pomalu pojít hladem, a proto i kdyby na tabulce nad námi stálo sebevětšími písmeny zkráceně MD (mléčná dieta) nebo PP (poloviční porce), zamhouří oko, když vidí, že si přilepšujeme.

Hned vedle je pokoj sester. Slyšíme, jak tam zpívá kanárek nebo bublá samovar. Někdy se stěží uhodne, co je to za zvuk, tak stejně to zní.

Trochu změny přinese, když dostaneme přírůstek. Nového pacienta se lze pozeptat na jméno, zaměstnání a po tom, jestli ho má na svědomí jeho slečna snoubenka.

Největší radost z příchodu nového pacienta má starý Panýrek. Hned si jde do skříně, kde je uložen obvazový materiál, pro porcelánovou mističku, šablonu na písmenka a křídu. Rozdělá křídu a na tabulku nad nováčkovou postelí napíše jeho jméno a začáteční písmena ještě všelijak ozdobí. Tím se starý Panýrek zabývá nejraději. Je na klinice starý mazák a je tu dobrovolně. Je to zvláštní zajímavý případ kožní nemoci, nad kterou jsou bezradní všichni lékaři, má doslova hroší kůži, velmi silnou a úplně zčernalou. Proto má na klinice útulek a stravu a starý Panýrek se nijak nezlobí, že tu má nadosmrti vystaráno. Přiloží ruku k dílu, když se myjí podlahy, vypisuje jmenovky nad postelemi pacientů a je nápomocen sestrám při různých úkonech.

Předtím tady měly službu tři sestry, ale jedna z nich měla milostný poměr s pacientem. Když jednou zašel k ní na pokoj jiný pacient, uvědomil o tom ze žárlivosti asistenta. Ten u ošetřovatelky zaklepal, a když otevřela, nakoukl do pokoje, ale nespatřil tam nikoho cizího. Už se chystal k odchodu, když tu padl jeho zrak na zrcadlo, v kterém se odrážel onen pacient, jak se schovává za otevřené dveře skříně. Nato sestřička i pacient dostali vyhazov.

Vedle starého Panýrka je tu maličký Arturek. Je mu třináct roků a vinu na tom, že je zde, mají jeho rodiče. Je veselé povahy a na klinice ho mají všichni rádi. Dělá poslíčka na „oddělení dam“, chodí pro cigarety, ba i s pivem nepozorovaně proklouzne kolem vrátného ve vrátnici.

Dopoledne přes zákaz se okukuje operační sál na ženské klinice, který je celý ze skla. Jsou vidět ženy na operačním stole. Nejchtivější je Paclt, který se celý přitiskne na mříž v okně, aby mu nic neuteklo. Mrzí ho jen, že nemá kukátko, které mu už dlouho leží v zastavárně. Pepík Sladký přitom všelijak vtipkuje.

Jardu to všechno vůbec neláká a nechává chladným.

Bětce Dvořákové dali pro kuplířství tři neděle vězení a po odpykání musí do donucovací pracovny. „Protože v životě nesáhla na práci,“ uvádí Emy Dvořáková, od které se dovídá Jarda o odsouzení její sestry. Ale Emy se pousměje důvěrně a pro uklidnění připojuje: „Bětka co nevidět bude z Kostomlat tady, ta jim nafilmuje takovou napravenou, že ji propustí. Nebo jim jednoduše vezme roha. Ta se vyzná. Bětka je velká potvora.“

Tak vida, z Bětky už je tedy velká potvora. Jarda musí myslit na to, jak mu jednou Bětka ještě jako dítě vyprávěla, jak sklidila pochvalu od pana továrníka, který si vydržoval její starší sestru: „Z Bětky bude jednou velká potvora.“ Ani Bětka, ani on nerozuměli za mák tomu, co tohle proroctví vlastně znamená. Ale oba naplnila tehdy tato slova pýchou, slova „velká potvora“ otvírala před nimi nádherný, kouzelný svět a všechno, po čem toužili, a oba pevně věřili, že Bětka nezklame toto očekávání. Teď je to konečně tady. Zrovna teď musí se Jarda dovědět, že je Bětka velká potvora, když tu leží nemocen a slyší, že Bětka byla odsouzena a že přijde do zemské donucovací pracovny. A ani teď to nezní jako nějaké pokárání, nýbrž je v tom jako tehdy kus pochvaly a jistá sympatie. S jeho první milenkou, která se tak rychle vyšvihla, s jeho první učitelkou a podílnicí je to jako s ním, který si tak zakládal na přízvisku pasák.

Místo netečnosti, která na Jardu zpočátku doléhala, se dostavuje stále silněji zuřivá nenávist k sobě samému, ke komisaři, který se k němu zachoval nespravedlivě a odsoudil ho, k matce, která ho v dětství tak vymódila, že strašil na Kampě mezi dětmi jako princátko a nabyl oné neblahé moci nade všemi, k paničce na Riegrově nábřeží, která to jistě na něho píchla na policii, k panu Dušnicovi, který si myslí, že už není ničím povinován za zachránění svého života a za svedení zachráncovy ženy, k jídlonoši Theodorovi, kvůli němuž dostal vyhazov z předního hotelu, k Ilonce Varadyové, která ho úmyslně nakazila a zkaz…