Oidipús vladař

Scéna třetí

(Iokasté vyjde se služkami.)

IOKASTÉ

Rozhodla jsem se, starší obce, jít
s obětinami do božího chrámu.
Oidipús je až příliš rozrušen
a hrozné myšlénky ho trápí. Už
nesoudí dnešek podle zkušeností
z dřívějška jako soudný člověk, ale
kdejakou hrůzostrašnou předzvěst má
za bernou minci. Všecky domluvy
jsou marné… Utíkám se tedy k tobě,
ochránce Apollóne — prosebnice
s žertvami v rukou — abys ty nám dal
nějaké smírné rozřešení. Chvějem
se všichni o něho, jak plavci, když
loď ztrácí kormidelníka —

(Vejde posel z Korinta.)

POSEL

Hej, cizinci,
můžete mi říc, kde je tady dům
vladaře Oidipa? A nebo kde ho najdu?

NÁČELNÍK SBORU

Tady v tom domě uvnitř, cizinče.
Ta žena zde je matka jeho dětí.

POSEL

Abys s ním byla vždycky šťastná. Aby ses
s ním dočkala jen štěstí na dětech!

IOKASTÉ

I já ti přeji všecko stejně tak.
Zasloužíš si to za svůj pozdrav. Ale
co chceš a co nám neseš, cizinče?

POSEL

Příznivou zprávu, paní — pro tvůj dům
i tvého manžela.

IOKASTÉ

A jakoupak?
Odkud jsi přišel?

POSEL

Jdu sem z Korinta.
Hned řeknu svůj vzkaz. Potěší — a jak by
netěšil — ale také zarmoutí.

IOKASTÉ

Prosímtě, co má tuhle dvojí moc?

POSEL

Na Istmu chtějí prý mít Oidipa
vladařem. Aspoň říká se to tak.

IOKASTÉ

Proč? Starý Polybos už nevládne?

POSEL

Už ne — ten spí už v hrobě.

IOKASTÉ

Cizinče,
co říkáš? Polybos že zemřel?

POSEL

Ať
na místě umřu, jestli jsem ti lhal!

IOKASTÉ

Děvče, jdi, hned to vyřiď pánovi.
Nu, boží věštby, kdepak, kde to jste?
Jak dávno je to, co prch Oidipús
z domova ve strachu, že jinak by
zavraždil otce — a ten zemřel teď
sám přirozeně, aniž on hnul prstem!

(Vejde Oidipús.)

OIDIPÚS

Iokasté moje drahá, proč jsi mě
volala z domu?

IOKASTÉ

Pojď si poslechnout
zde toho člověka a vzpomeň si,
jak slavně končí boží proroctví!

OIDIPÚS

Kdo je to? Co mi nese?

IOKASTÉ

Přichází
z Korinta. Přináší ti zprávu, že
tvůj otec Polybos je mrtev.

OIDIPÚS

Jak?
Cizinče, řekni mi to sám!

POSEL

Když chceš:
Tvůj otec umřel.

OIDIPÚS

Zavraždili ho?
Nebo byl nemocen?

POSEL

Eh, starý člověk —
ten už moc k smrti nepotřebuje.

OIDIPÚS

Umořila ho zřejmě nemoc…

POSEL

Měl
už svoje léta.

OIDIPÚS

Vida, ženo! Kdopak
by ještě věřil delfským proroctvím
a těmhle křiklounům — povětrným věštným ptákům!
Podle nich jsem měl zabít otce. Ale
on zemřel sám a teď už leží v hrobě
a já se meče ani nedotkl
a byl jsem tady! Leda že ho snad
zabila touha po mně — leda tak
bych já byl vinen jeho smrtí. — Konec!
Polybos odpočívá v podsvětí
a s sebou odnes navždy všecka zlá
bezcenná proroctví!

IOKASTÉ

A neřekla jsem ti to
už dávno?

OIDIPÚS

Řekla, ale strach mě zmát.

IOKASTÉ

Neber si teď už k srdci vůbec nic!

OIDIPÚS

Ne — vždyť mi hrozí ještě sňatek s matkou! —

IOKASTÉ

Čeho se bát, když člověku přec vládne
jen náhoda a pranic nemůžeš
předvídat najisto! Žij nazdařbůh,
jak nejlíp můžeš — jiné rady není.
Pusť z hlavy strach ze sňatku s matkou! Leckdo
spal ve snách s vlastní matkou …