Antigoné

SBOR:

Týž los přinutil též Danau půvabnou
zaměnit nebeský svit za temnou kovovou síň.
Ukryta v kobce, podobné hrobu,
v zajetí byla držena;
a slavný byl přec i její rod, ó dítě mé,
a pěstila símě, jímž zlatý déšť Diův jí oplodnil klín.
Však osudu moc je úžasná.
Té neunikne bohatství
ni mocná zbraň ni hradební zeď
ni koráby černé, bičující moře.

Také Édónů král, prchlivý Lykúrgos,
pro svůj výsměch a vztek těžce byl uvězněn.
Uzavřen pevně od Dionýsa
úpěl ve skalním žaláři.
Byl vyhojen tak jeho bujný vzdor a zuřivost,
a poznal sám, že v šílenství jen svým jazykem zlým
se dotýkal syna božího.
On rušil mainad orgie
i rozjásaný pochodní žár
a dráždil Múzy, milovné hry píšťal.

TEIRESIÁS (vystoupí, veden hochem, slepý):

Ó thébští páni, jdeme společně,
dva jedním zrakem hledíce; neb jít
je možno slepcům jenom s průvodcem.

KREÓN:

Ó Teiresio, co se stalo zas?

TEIRESIÁS:

Já povím, ty však věštce poslechni.

KREÓN:

Já nikdy rady tvé se nestranil!

TEIRESIÁS:

A protos řídil šťastně města loď.

KREÓN:

Žes prospěl mi, to mohu dosvědčit.

TEIRESIÁS:

Nuž věz: teď na ostří jsi osudu!

KREÓN:

Co je? Mne mrazí tato slova tvá!

TEIRESIÁS:

Mým uměním to poznáš, jenom slyš!
Já na své staré sídlo věštecké
si usedl, kde ptactvo veškeré
se shromažďuje, a tu zaslechnu
hlas ptáků neobvyklý: divokým
a pomateným skřekem křičeli.
Já poznal, že se rvou až do krve:
zněl jasně tlukot jejich perutí.
I leknu se, hned oltář rozžehnu
a zapaluji oběť; plamen však
se z žertvy nezdvíhal, tuk rozpouštěl
se na popelu, prýště z tučných kýt,
jež prosty obalu tu ležely.
Zde tento hoch mi všechno vyprávěl,
že oběť sledují zlá znamení
a že se věštná žertva nedaří.
Ten hoch je vůdcem mně, já jiným zas –
Ten neduh obce zavinils ty sám!
Neb naše svaté krby, oltáře,
jsou plny krmě pro dravce a psy,
již padlý Polyneikés nešťastný
jim poskytl. A proto nechtějí
už přijmout od nás bozi plamen kýt
ni prosby obětní, a proto pták
již zvuky blahozvěstné nekřičí,
když nažrán tučné krve padlého.

Nuž rozvaž to, ó synu! Chybovat
je společné všem lidem smrtelným;
však chybí-li kdo, není bláhový
ni bezhlavý, když, klesnuv v pohromu,
se snaží chybu zhojit a je ústupný.
Být tvrdošíjný – toť být zpozdilý.
Nuž dbej mé rady, nemuč padlého.
Což je to mužné vraždit mrtvolu?
To k tvému dobru s dobrou rozvahou
ti pravím; a je milé poučit
se dobrou radou, je-li prospěšná.

KREÓN:

Ó starče, všichni na mne míříte
jak střelci do terče; i s věštectvím
jste na mne přišli! Však cech věštecký
mě dávno zradil již a zaprodal.
Jen vydělávejte a kupujte
si drahé kovy, zlato indické:
však Polyneika nepochováte!
Ni kdyby orli, ptáci Diovi,
ho chtěli roznést sobě za pokrm
až před trůn Diův, věru ani pak
ho nedovolím pohřbít, poskvrny
se nezaleknu! Bohy poskvrnit
tvor lidský nemůže, to dobře vím!
Však, Teiresio starý, hanebně
i mocní klesají, když zkrášlují
jen pro zisk slovy věci hanebné!

TEIRESIÁS:

Ach!
Kdo ví a umí ještě povážit –

KREÓN: