Sluha dvou pánů

Scéna 20

BEATRICE a KLÁRINKA.

BEATRICE: Tak co, slečno Klárinko…

KLÁRINKA: Jděte pryč a nebuďte dotěrný!

BEATRICE: Takhle odměřená jste k svému nastávajícímu?

KLÁRINKA: A kdyby mě nakrásně k té svatbě donutili: mou ruku dostanete, mé srdce nikdy!

BEATRICE: Vy se na mne zlobíte, a já vás přece chci jen uklidnit.

KLÁRINKA: Vy mi budete vždycky jenom protivný!

BEATRICE: Kdybyste mě znala, mluvila byste jinak.

KLÁRINKA: Znám vás už až dost. Připravil jste mě o všechen klid!

BEATRICE: Však já vím, čím vás potěšit.

KLÁRINKA: Vy nevíte vůbec nic! Mne potěší jen Silvínek a jinak nikdo!

BEATRICE: Takovou útěchu jako váš Silvínek vám ovšem já dát nemohu. Ale k vašemu štěstí přispět mohu.

KLÁRINKA: Nemyslete si, že do vás nevidím. Chcete mne jen potrápit, protože jsem vám řekla svoje rovnou a bez obalu!

BEATRICE (k sobě): Chuděra děvče – je mi jí líto. Už se na to nemohu dívat. (Ke KLÁRINCE.) Raději se vám svěřím se svým tajemstvím, slečno Klárinko.

KLÁRINKA: Neslibuji vám, že si je nechám pro sebe. Raději se mi s ním nesvěřujte!

BEATRICE: Takhle mi berete každičkou možnost, jak vám pomoci ke štěstí.

KLÁRINKA: Vy mi můžete pomoci leda do hrobu!

BEATRICE: Mýlíte se, drahoušku. Upřímně řečeno, ještě štěstí, že mě nechcete. Jinak byste mě totiž přivedla do hrozných rozpaků. Vy už jste se zadala někomu jinému – a moje srdce zrovna tak.

KLÁRINKA: Pomalu se mi začínáte líbit.

BEATRICE: Vždyť vám to povídám, že vím, čím vás potěšit.

KLÁRINKA: Mám strach, že si se mnou jen zahráváte.

BEATRICE: Nechtěla jste mi zaručit, že si necháte mé tajemství pro sebe. Slibte mi to teď a povím vám něco, co vás uklidní nadobro.

KLÁRINKA: Na mou duši – budu mlčet jako hrob!

BEATRICE: Nejsem Frederico Rasponi. Jsem Beatrice, jeho sestra.

KLÁRINKA: Co to povídáte? Vy jste žena?

BEATRICE: Jsem. A teď řekněte sama, jaký jsem já pro vás ženich!

KLÁRINKA: A co víte o panu bratrovi?

BEATRICE: Až příliš dobře, že zemřel na ránu kordem. A vinu dávají mému milenci…