Veliké dni

XXI.

V Jezerné to bylo, kde nastalo veliké shledání celého pluku!

Od počátku války nebylo pohromadě ještě nikdy tolik Čechoslováků-dobrovolníků, jako zde. Přicházela rota za rotou, první, druhá, třetí, čtvrtá, pátá se opozdila někde v Rumunsku, ale přišla posléze také, šestá, sedmá, osmá, devátá, desátá! Později také přišly jedenáctá a dvanáctá rota. Druhý a třetí pluk! Celá brigáda! Ale přece jen ne více, než něco přes tři tisíce bojovníků.

Shledávali se zde známí. Mnozí si psali psaníčka z úseku na úsek, z Rumunska na Dřinu, z Haliče a z Bukoviny pod Kovel, od Tarnopolu snad až pod Rigu. Po celé obšírné frontě od Černého moře k Baltu putovala bratrská psaníčka a hledala československé rozvědčíky.

Mnozí ze známých se zde teprve poprvé viděli.

„Ty jsi tu také?“

„A ty také?“

„Co dělá Praha, Plzeň, Brno, Olomouc, Ostrava, Zvolen a Nitra?“

„Žena a děti?“

„Od kdy jsi ve vojsku?“

Městečko se rozjiskřilo československým životem. Bylo celé bílé a červené.

„Říkají, že celý 41. armádní sbor odmítl jíti do útoku!“

„Ale byl vyměněn 49. sborem. Jsou tam molodci.“

„Kozáci půjdou jistě! Zabajkalci! Potom jsou některé sibiřské pluky! Údarné revoluční bataliony!“

„Nu, budou-li se dobře držet, jistě strhnou i ty ostatní.“

„Materiálu je všude hojnost… Ale nás vybavili pramizerně.“

„Snad ještě něco dostaneme…“

„Naše rota má ještě zimní oděv. A je konec června! Pečeme se ve vatovaných kalhotách a v huňatých čepicích…“

„Dostaneme prý všichni helmice…“

„I čerta dostaneme…“

„Chodí tu plno agitátorů. Rozdávají bolševický časopis „Pravda“. Jsou tam asi pěkné pravdy…“

„V druhém gardovém sboru jsou prý samí bolševici. I důstojníci! Odtud je pověstný kapitán Dzevaltovskij…“

„Pěkný sbor… gardový!“

„Viděl jsi Kerenského? Projel tudy automobilem dnes dopoledne. Je chudák celý uštvaný… Přece zbubnoval ten nástup…“

„Všude se nastupuje. Ve Francii, v Italii… Má to býti generální útok spojenců.“

„I Rusové budou prý útočit na celé frontě… Bude to mela…“

„Jsou zde Belgičané. Celý oddíl pancéřových aut. Naši s nimi mluvili. Chtějí býti do týdne ve Lvově.“

„Také nějaké Francouze jsme viděli. Jsou prý to důstojníci generálního štábu…“

„Byl’s dopoledne na meetingu? Mluvil Horáček z Rybářovy roty. Pěkně mluvil… Zemljáčkové byli nadšeni…“

„Jen jestli je to nadšení již zase nerozešlo…“

„Byly to tisíce lidí! A naslouchali všichni s vyjevenýma očima a s otevřenými ústy velikou zvěst o československém vojsku. Můj bože, s těmi lidmi bylo by možné v určitých okamžicích dobýti celého světa…“

„Snad. Ale tito lidé dovedou také v určitých okamžicích všichni do jednoho zradit celou Rus, svoji vlast.“

„Někdy jsou mi velmi protivni. Ale jindy je mám hrozně rád…“

Rybář s Březou se procházeli po hlavní cestě a nemohli se vynadívat na své lidi.

„Přece měl pravdu Budecius. Čekáme ho každou chvíli. Bude to krásné, Březo! Jen lituji, že tu není s námi Vít,“ řekl Rybář zasmušile.

„Ale snad tu nezůstaneme dlouho civět,“ prohodil myslivec trochu mrzutě. „Německé aeroplány každou chvíli bombardují zde nějaký objekt. Jaký by mělo smysl, dáti se od nich rozbíjeti před bojem, tak zbůhdarma! Hle, pan Kódl je tu též. Pojďme, dá nám svoje „kafe“.“

Ano, byl tu též pan Kódl.

Měl před jakousi velmi slušnou chalupou obrovský hrnec, který jistě někde ukradl, takový solidní prádelní hrnec, plný černé kávy. Rozdával zdarma kalíšky – koho dobře neznal, nebo se mu zdál mladým ještě a nezasloužilým vojákem, resolutně odmítal:

„Kouknou vodprejsknout, voni syčáku. To si musej dřív zasloužit vod pana Kódla svůj hrníček. Až budou mít po nástupu, tak přijdou. To je pro starý roty vod prvního… To by muselo bejt hrnců, abych napojil celou brigádu. Dou, dou, pane Rybář,“ zvolal pojednou vesele, uzřev známého důstojníka. „Tohle jsou moji páni, ty cucáku,“ řekl k mladíčkovi, který se lačně díval na kávu.

„Daj mu, pane Kódl. Toho znám. Je to sirotek…“

Nebyl to ovšem sirotek a Březa ho neznal, ale pan Kódl mu dal zato pořádný hrnec. „Jak se tady vzali?“

„No, snad nemyslej, že bych tam byl vostal, v tom kyjevským hajzlu? To maj tak: teďka jsou ze všech těch chlapů, co vodjakživa nechtěli v Kyjevě do vojska, samí socialisti a bolševici. Že prej bude a musí bejt mír. Já bych je, ty trhaný…! Mír! Já bych jim dal mír!“

„A co jejich bárin?“

„No, přijde za mnou ještě. Je tam zatím někde u pana profesora!“

„U kterého?“

„U pana Masaryka, v Petrohradě. Však tam nemají co do huby. Vezl jsem tam buchty panu profesorovi. A trochu mouky…“

„To koupili?“

„Koupil! Na mou duši! Chtěj kafe?“

„Chceme. Tak co říkali ranní přehlídce zdejších rot? Jak se jim líbil Čeček?“

„No, je to fešák. Tak von nás má tady z prvního pluku všecky pod komandem?“

„Zatím. Bude velitelem prvního batalionu. Starý Trojanov konečně dostal všecky svoje děti do kupy. Je to dobrý komandýr!“

„No, a kdy jako to už začne? Copak já tu budu do smrti vařit kafe?“

„Jen ať jim do toho hrnce Němci nehodí nějaký knedlík, pane Kódl!“

„Já bych jim dal, syčákům!“

„No, a s panem Syrovým už mluvili?“

„Jakby ne? Mluvil. I s panem Husákem, Voženílkem, Vašátkem, Kašparem. Já se znám i s druhým a třetím plukem, s panem Gajdou, Kopalem, Demským, Vobrátílkem… Jo, pane, a mně taky zas všichni znaj… A báťušku, pátera Němečka viděli? A to von, můra, přijel asi pochovávat. Raděj dyby si tam vostal. Kluci se ho beztoho vo to prosit nebudou. Co je to platný: všichni jsme vodsouzený žrát jednou hlínu. Dnes ty, zejtra já. Jaký fraky! A vojna je vojna.“

„Lepší spravedlivá vojna než nespravedlivý mír. Lepší čestná smrt než bídácký život,“ prohodil jako pro sebe Rybář.

„A vědí, kdo tu taky je? Hádaj! Indián Hořčička. Dělá dolmeče jednomu Francouzovi s bradkou…