Ostrov v bouři

XXII.

Moskva!

Pěrvoprestolnaja! Bělokamennaja! Stolica! A zase totéž srpnové slunce, laskavé a laskající všecko na zemi.

A zase týž krásný, slunný, smířlivý den jako v Kyjevě.

Branjské nádraží konečně vychrlilo nesmírnou spoustu cestujících.

Město je oživeno jako za starších dob v dni carských návštěv. Arbatem proudí zástupy lidí, krámy jsou obleženy, kavárny a cukrárny přeplněny lidem již od rána.

Neboť v Moskvě zasedají v těchto dnech účastníci všeruských státních porad.

Moskva má dáti odpověď na všeruskou otázku, jež tkví nyní na ústech všech: co dále s Ruskem? Samoděržaví zničeno, odklizeno navždy vítěznou únorovou revolucí. Revoluční vývoj Ruska zajištěn: monarchické síly jsou zlomeny, každý, kdo opravdu miluje Rusko, touží po svobodné republice. Nuže, jak, kdy a kde zastaviti rozrušitelný proces a nastoupiti cestu konstruktivní tvořivosti. Sbírati síly ruské země k velikému dílu zajištění vlasti a Revoluce. Všechny tvořivé elementy Ruska jsou zvány k spolupráci s vládou! Konec hodokvasu, čas vážné práce nastal! Po opojné neděli vítězných revolučních sil týden zodpovědné a úporné práce. Dědictví starých dob a starých hříchů, rozleptavších na tolik veškeré osnovy ruského státního i veřejného života, zanechává na všem svoje neblahé stopy; je nutno je smýti, je nutno v obnoveném domě vysmejčiti starý prach, ale spolu je nutno zaříditi nejnutnější, aby dům mohl býti obýván, aby v něm mohl nastati normální život, zase nejnutnější snídaně, oběd a večeře lidská! Nuže, všichni jste zodpovědní, nejen vláda!

Všichni jste spolustrůjci nového bytu! Všichni nesete na svých bedrech povinnost dělníků na stavbě, od nádenníka, do samého architekta, nikdo nemá práva státi stranou a vyhýbati se zodpovědnosti. Všichni na vinici Páně!

Nižádné noviny světa nemohly míti té výmluvnosti, jako úvodníky moskevských časopisů v těchto dnech. Znělo to jako nejslavnostnější kázání v kostele, zapřísahání i modlitba. Odtud i ulice byly slavnostnější, rušnější a proniknuté nejsladšími nadějemi.

„Není třeba býti stále pessimistou, Alexěji Nikolajeviči, není třeba! S pessimismem ničeho nepořídíš v těchto dobách, ničehož nic, Alexěji Nikolajeviči. Optimisticky… ano, ano, drahý druhu, optimisticky je nutno se dívati, chce-li člověk prožíti…Tak… tak…“

„Tak… tak…“ opakoval si Budecius slova, jež slyšel jako v mlhách ve vlaku, v němž prospal a prodřímal celou cestu z Kyjeva do Moskvy.

Tak… tak… hučely vozy vlaku do jeho snů, neveselých a vzrušených, plných přízraků. Vše se smísilo, vše se smísilo, zcela dle přání Ani Andrejevny, ale tato směs se podobala šedé, mastné a vlhké hmotě, těžké a lepkavé jako bláto.

Vedle něho seděl pan Kódl, stále sebou neblaze vrtěl, stále ho vyrušoval, znaveného smrtelně a rozrušeného po celé hladině bytosti. Nemohl nijak pochopiti, že jeho druh je ospalý. Nudil se hrozně, rád by vypravoval něco ze znamenitých předměstských zkušeností, aby zabil nějak čas a dlouhou chvíli, zase vykládal svým sousedům jakýmsi úžasným jazykem, nářečím, jež samo o sobě bylo plno humoru, o Čechoslovácích, o Praze, o Zborovu a přijímal vděčně pochvalná uznání, vrcholící v častých výkřicích cestujících:

„Jaký komik! Jaký komik!“

„Žádný komik, ani kominík,“ ohrazoval se na oko, ale byl rád, že má nějakou zábavu. Posléze získal celé kupé tím, že vytáhl lahvičku vodky a častoval všechny, i báryšňu, jež se upejpala.

„Jen se napijou, báryšňa. Je dobrá, carská! S bílou golovičkou!“

„Jen s optimismem, Alexěji Nikolajeviči, jen s optimismem…“

Ale byli nyní, sláva Bohu, konečně v Moskvě.

Pryč s vidinami! Pryč Slované! Pryč Slovanské tance! Pryč Hořčička i Josif Salomonovič! A pryč i Aňa Andrejevna! Co by si o něm pomyslel pan Kódl, který ho ráno přišel „vzbudit“ a udiven zvolal:

„Voni sou už hotovej? To sou ale fešák!“

Ano, byl fešák a byl hotov se vším.

Daleko důležitější, daleko vážnější je, že jsou konečně v Moskvě.

Sláva Těbě, Gospodi!

Pan Kódl cupital nyní vedle něho po Arbatu. Oba nesl proud lidí do centra města. Ztráceli se v něm jako dva bíločervení lososi v mohutném tažení ryb. Nikdo si jich nevšímal. Vše spělo kamsi za přesně vytčenou metou.

„Nakoupím tady konserv,“ rozumoval více pro sebe chlapík, „moskevské klobásy, ta je prej moc znamenitá, čokolády od bratří Abrikozových a vůbec, vůbec všelijakých věcí. To budou zas kluci mrkat. Papirosy „Palma“, tabáčku kuřlavého pro pana Husáka, Capttan se to menuje, anglickej voňavej tabák je to, ňáký lulky těm, co se po něm vopičej, potom Křapík chce pěnovou špičku, břitvy nějaké taky budu potřebovat, inu, bude toho zas ranec. Pernýmu sem měl koupit v Kyjevě ukrajinskou mluvnici, zapomněl jsem, až pojedeme zpátky, člověk holt na všecko taky nevzpomene, stejně kluci pak ještě člověkoj vynadaj, ach, jo! Je to ale krásný město, ta Moskva. Ale co je to proti Praze, proti Hradčanám. Nedal bych za ni ani hotel Hamburg v Kadlíně, ani přívoz na Vltavě. Co je to všecko proti tomu! Ale poslouchají, dlouho se na tom komandu nezdržujou, vezmou ty papíry, co tam maj dostat, a já na nich počkám někde, a pudeme do tý hospody, co mně říkali v Kyjevě, že tam choděj naši, je to na Tverské ulici, já bych rád vrazil do sebe trochu polévky po ty cestě…“

Budecius mu naslouchal jen napolo.

„Trochu polévky po cestě…“ souhlasil.

Vešli na Těatralnuju ploščaď.

„Zde tedy, v divadle…“

„Co je? Co tady maj?“ ptal se pan Kódl.

„Všeruské státní porady.“

„A vo čem se budou radit? …“

„O Rusku…“ odtušil Budecius.

„A co se potřebujou radit? Ať dou na frontu a vyženou Němce!“

Budecius se usmál.

„Tomu voni nerozumějí, pane Kódl!“

„Jakto: nerozumím? Já jen vím, že je nejdřív zapotřebí vyhnat Němce. Kdybych měl ženu a hádali jsme se, co vařit, jestli kaši nebo uzený se zelím a knedlíkem, a v tom se k nám dobejval zloděj, tak pudu nejdřív rozmlátit toho zloděje… a potom…“

„Vím, vím, pane Kódl. Mají asi pravdu…“

„Asi… asi… asi,“ pohvizdoval si silák uraženě a cupal nepokojně vedle.

„Kouknou se raději, jsme tady na Kuzněckém mostě…“

„A co je?“

„Nejživější část Moskvy……