Mohutný sen

XXV.

Venku pršelo.

Nesmírné spousty kalné vody zalévaly celý bezbarvý, v sychravém podzimu vůčihledě stárnoucí kraj. Holé, kostlivcovité stromy, osaměle stojící tu tam při trati, rozpínaly proti jedoucímu vlaku své okoralé větve jako vyzáblé hnáty.

Bylo odpoledne – a byla již tma.

Proto se v těplušce svítilo.

A jako kdysi, tak i dnes seděl Liebermann u rozpálených kamínek. Opatroval je, přidával navlhlých polínek a kolem rovnal třísky a louče, jež právě naštípal, aby měl dostatek suchého dřeva na zátop.

„Kam to jedeme?“ ozval se někdo na hořejší pryčně.

„No kam… Na východ!“ odpověděl někdo na dolejší pryčně.

Pak se opět dlouhou chvílí mlčelo.

„Zahrajte někdo…“

„To jo… rači ne…“

„Tak co, k sakru! … Todle je ale blbý… ležíme tu jako umrlci. Hofírku, zahraj…“

„To víš, nechce se mu asi… Nikdo neumí tak hrát, jako uměl Vambera. To je, pane, těžká věc. To máš harmoniku jako varhany. Klapky ve dvou poschodích a ještě všelijaký rejstříky. Tyhle ruské harmušky hrají jako naše harmonium. Na to muší bejt kumštýř, a dobrej kumštýř. Jo kozáci, ti to uměj. Takovej chlap ti to veme v neděli odpoledne do ruky, holky a mládenci se postavěj do kola někde na návsi, von to natáhne a stáhne, vono ti to hraje jako kapela, a už ti celá vesnice tancuje nebo aspoň plácá do dlaní,“ vysvětloval Vojta Baroch.

Hofírek však přece jen vylezl na hořejší pryčnu, kde spával kdysi Vambera a kde na jeho místě ležela nyní po celé dny zamlklá a opuštěná jeho harmonika. Chytil nástroj, jenž zabručel i zaúpěl, slezl, sedl dole a postavil „harmušku“ na rozevřená kolena.

„Tak jakou…“

„A já více přes hranice…“

„Žádnou!“ křikl kdosi zle.

„Ale tak zahraj Kolíne, Kolíne…“

„No jo, tak ji zahraj…“

Hofírek to zkusil.

Po chvíli někteří zanotovali:

Šenkuje tam má milá,
má panenka rozmilá,
šenkuje tam ve víně…

Někdo zpíval Mařenka místo panenka, Andulka, Fanynka…

„Nechte toho rači… Je nás na to beztoho málo. Chybí nám tenoři i basy. To jindá bejvalo… lepší.“

Nechali toho.

„Je nás vůbec málo…“ zahučel kdosi v koutě.

Mlčení.

Vlak se hnal kupředu.

Pod těpluškou drkocala kola v pravidelném rytmu a zpívala nyní sama písničku. V uších vojáků však znělo dále:

Šenkuje tam má milá…
…šenkuje tam ve víně…

„A možná, že ta tvá Mařenka se už dávno vdala. A ta tvá Andulka má klazana s jiným. A ta tvá Fanynka… darmo mluvit! To víš, doma! Domov si na nás třeba ani nevzpomene. Cák můžou vědět, jestli se vůbec někdy vrátíme domů? Nesmíš bejt centimentálnej…“ napomínal Vojta Baroch po chvíli.

„Ba!“ řekl pouze Bobrujčan, ač nerozuměl poslednímu slovu.

Všichni zmlkli, ztišili se, zadumali se.

Mysleli na domov.

Bylo to mlčení a myšlení těžké a dusné. A bylo chvílemi k nesnesení.

Proto se Budecius po několika okamžicích ozval:

„Četli jste deníček?“

„Taky by ho mohli rychleji posílat!“ zlobil se Bobrujčan.

„Četli… je tam říkání z vlasti…“ ozval se Hofírek.

„Ale přečti to… ani jsme to pořádně neproslabikovali. To je od toho doktora?“

„Je to vzkaz národu československé armádě. Přinesl jej počátkem července z Čech do Francie Lev Borský, který se nějak kumštovně dostal z Rakouska. K nám to přišlo z Ameriky do Vladivostoku,“ vysvětloval Perný, který po svém zranění byl už zase mezi vojáky. Všude mu bylo hrozně. Všude ho rána bolela. A nejen tato rána. Zde mu bylo lépe.

„Četl jsem to,“ řekl tiše. „Je to krásné! A je to i smutné. Ale čti to ještě, čti,“ zaprosil. „Čti to bratřím. Teď se to musí číst. Každý den by se to teď mělo předčítat bratřím… Čti! …“

Jan Budecius četl „vzkaz národa armádě“. Četl pomalu, jasným a silným hlasem. Všichni zamlkle a pobožně poslouchali. Ještě nikdy nezněl jeho hlas tak jako nyní. Cítili to a vroucně se tomu oddali.

„Ty…“ přerušil ho najednou Bobrujčan, „přečti toto místo ještě jednou.“

Budecius četl:

„Hrdě potlačují slzy a svůj bol, když uslyší, že syn neb muž padl za vlast v řadách československého vojska. Jsou slepí ke všemu, co se netýká vás. Jsou hluší ke lžím, jež šíří rakouské úřady, neboť jejich víra ve vás je bezměrná. Z ruky do ruky jdou noviny, když přinesou zprávu o vás. Od úst k ústům, z Prahy do nejzapadlejší vísky krkonošské a slovenské nesou posilové zprávy, jež veřejně nesmějí býti známy. Úsměv blaha a radosti jde národem v takový den. Stisk ruky a pohled praví s dostatek, co ústa říci nesmějí – že přišly dobré zprávy od Vás a o Vás…“

Bobrujčan zakašlal. Pak ze sebe vypravil s námahou:

„No… to je…“

„Co je?“

„Hezké…“

Budecius četl dále. O tom, jak před blížícími se vánocemi 1917, v době smutných zpráv z Ruska, jež chystalo brestlitevský mír, jediným dárkem pod stromeček v úzkostech hynoucímu národu byl dekret spojenců o samostatné československé armádě, uznané takto za dohodové vojsko.

„Nebylo co jíst – ale byla armáda,“ četl. „Naše vlastní vojsko s naším praporem! Takových vánoc nezažily Čechy po celá dlouhá staletí. Nebylo čím topit, ale v Čechách byl žár. Žár nadšení a štěstí nevylíčitelného. Objímali se lidé, plakali radostí a usmívali se vírou skály pevnější. Čechy hladovící a mrznoucí hleděly tam za hranice vlasti. Jejich vděčné, šťastné oči hledaly toho, jenž je jim vůdcem, zosobněním vedení politického, jenž je jejich praporem a heslem – Masaryka!“

„Masaryka…“ opakoval tiše Bobrujčan. Pak dodal ještě tišeji:

„Pořád ho vidím, jak stojí před námi v Bobrujsku. Šest tisíc nás před ním mašírovalo. Jakživ neviděl pohromadě tolik vojáků, tolik českých vojáků… táta starej!“

„Mladej, věčně mladej… Ten nebude nikdy starej…“ řekl Baroch s pevným přesvědčením.

Budecius četl dále. Četl o uznání státu československého, státu samostatného, suverénního, Francií, Amerikou, Italií, Anglií. O tom, jak armáda je milována svým národem, který vzkazuje obdiv plukům ve Francii a v Rusku.

„Zbožňuje vás,“ četl, „kdož jste se v Sibiři a v Rusku odhodlali sami vypověděti válku odvěkému nepříteli svého národa – Germánům, kdož jste sami na sebe vzali úkol ohromného dosahu vojenského a politického – zachránit Rusko a jeho čest. Zbožňuje vás, kdož jste provedli dílo v dějinác…