Anabase

XXV.

To už nebylo město. To byl vřící kotel.

Navřel i za hrůzného mrazu onoho roku. Onoho dalšího roku, v němž ještě nechtělo býti konce chaosu, krvi a utrpení. Roku tisícíhodevítistého dvacátého, tyto mechanické síly přizvukovaly, seč byly, rozvratu, který přímo chytil město do svého lassa a zvolna a jistě je škrtil.

Voják posléze vyskočil z lůžka, zaklel, což znamenalo, že i jemu už je hořko i stydno ze všeho, vklouzl do pláště, narazil si huňatou papáchu a vyrazil ven.

Lokomotivy vychrlovaly těžký, ohnivý dým do zimní, lednaté noci. Také výtopny vydechovaly jiskřivý oheň a ohně plály i podél trati a po svazích, běžících k Angaře. To byly ohně vojsk a běženců, kteří tu tábořili, lámali a pálili plot nádražní ohrady, aby zahřáli namrzlé údy. V šedé, mlhavé, mrazivou vatou ledovějících par prostouplé tmě připomenulo irkutské nádraží peklo.

Aspoň Budeciusovi je připomínalo. I byl zarmoucen a srdce mu křehlo, snad ani ne mrazem, ale hrůzou z lidského bytí.

Proč tedy vylezl z teplého vozu na mráz, který spaloval uši a tváře, a který by spálil i duši, kdyby mohl? Těžko říci. Tak těžko, jak těžko se dnes převalují slova v ústech a myšlenky v mozku.

Těžko je žíti! děl sám k sobě. Centnýřem je tu život, a síly, jež ho mají unésti, měly by býti nadlidské.

Klopýtal mezi kolejemi, vrážel do různých lidí, klnoucích a pospíchajících někam k ohni nebo do teplého, třeba smrdutého vozu. Kolejnice byly nebezpečně hladké, obroušené a vyhlazené mrazem a běda noze, která na ně vstoupila.

„Zde, na druhé koleji, stál ten vlak,“ řekl si nahlas. Ale ani ti, kteří spěchali mimo, ho neslyšeli.

Jaký vlak? byli by se snad otázali.

„Vlak amerického červeného kříže,“ odpověděl do tmy.

Tak i bylo. Jednoho dne i vlak amerického červeného kříže opustil Irkutsk. Vše opouští Irkutsk. Angara se podobá krasavici, již Bůh potrestal za její hříchy. Ztrnula a zledověla. Břehy za noci praskaly a někdy se ozvaly rány, připomínající rány z děla. Svět opravdu jen připomínal vojnu. I hlasové jeho. „Svět byl v sobě samá vojna.“

Ale ovšem, vlak amerického červeného kříže odjel na východ. I mnoho jiných vlaků odjelo na východ. I vlak I. O. O, odjel na východ. Ale některým československým kališníkům přikázal osud i generál Syrový, aby vypili kalich svůj až do dna.

„Zde to bylo…“ řekl si opět voják Jan Budecius.

Slušný, úpravný vlak. Na jaký jsou uvyklí Amerikánci.

„V jejích očích zasvítila slza,“ děl k sobě Budecius. „Dobře tak! Nechť plakala. Snad jsem jí nikdy neviděl plakat. Podivná ženská…“

Stála opravdu u okna, a nehledíc na zimu, spustila sklo a mávala mu rukou. A když vlak se hnul, i šátečkem zamávala. Podivná ženská…

A vlak se hnul a jel směrem východním, a ztrácel se a zmizel… Zmizel!

„Zde to bylo!“ řekl opět Budecius. A byl by se málem shroutil na to místo.

„Byla to ona, která mluvila o soumraku,“ připomněl si po chvíli, když se byl trochu vzpamatoval. Dnes už to nebyl soumrak, nýbrž tma. A rudé ohně v ní. Jak planuly! Peklo! Kus pekla poslal Bůh na zemi – a věru, Veliký Režisér, nemohl ho umístiti lépe. Učte se, režiséři!

„Byla oblečena v šat sestry amerického červeného kříže,“ řekl si opět. „Jak už Američané to dovedou: sestra, která by také mohla tančit jejích tance. Zůstane v Americe? Vrátí se domů? Co by bylo přijatelnější pro ni? Zahynout v Sibiři? Tolik lidí tu zahynulo…“

Vypravovala mu před odjezdem o malé Zii, dceři Tatařína Agafurova. Nebohá i neblahá malá Zia! I ona zmizela na východě. Vše směřuje k východu. A tolik se nedávno ještě směřovalo k západu! Ať žije západ! Ať žije východ! Jaký mumraj! Bože, buď milostiv nám hříšným!

Malá Zia, teď, na sklonku velikého putování, se přihlásila se svou láskou… Jaké bědné srdce si vyhledala pro svoji lásku, je-li to láska… Také malá Zia je Rusko. Malá Zia je Sibiř – a její otec Agafurov říká, předjermakovská Sibiř. Hle, každý tu má svůj mohutný sen! Snad i malá Zia. A jistě i malý Agafurov. Snad i Boris Smirnov má svůj mohutný sen. Je to asi nejhrůznější sen ruského člověka! Neujdeš ukřižování, říká si patrně Boris Smirnov. Ale přijde i den zmrtvýchvstání, chtělo by se říci Budeciusovi. Jaká tvrdošíjná víra! Kdo má, kdo může míti pravdu? Jak jsou vratké nejen lidské představy a vidění, ale lidské „jasnovidectví“. Kdo ví… Kdyby nebylo Rusku zapotřebí bolševismu, nebylo by ho – hle, k jakému determinismu, byť i trochu náboženskému, dospěl i tento „učenej pán“. Shoduje se bezmála s bláznem, jemuž jest jméno Boris Smirnov.

Obraz studentův vyvstal před ním. Dlouhý plášť studentské uniformy. Furažka s odznáčkem. Bílá, skoro vápenitá tvář, na očích černý „cvikr“. Slovanský čert – nebo duše Ruska? Ani bolševik, ani bělogvardějec – tyto dva německé přízraky! Ale ani eser, a dokonce ne kadět… tyto dva přízraky „jevropejské“ vzdělanosti. Boris Smirnov! Rus…

Co chce ještě ten mladík? Má všeho do sytosti! Strádání, utrpení, hanby, prokletí, mučednictví – a začasté i mučednictví pro mučednictví! Co chce míti ruštějšího? Při tom ten jeho dojemný strach, ta jeho tklivá úzkost o osud Čechoslováků! Což Čechoslováci nepatří sem? Nedokázali by sem patřit? Strádání, utrpení, hanba, prokletí, mučednictví – není také to osud Čechoslováků? Ale Rusové jsou tvrdošíjnější. Neprotiv se zlu, ruský člověče. A nastav druhou tvář. Čechoslováci toho nedovedou. Protiví se zlu, seč stačí jejich síly, vždy a všude. A ani jim nenapadá, aby nastavovali jednu i druhou tvář. Podivný lid! Tedy západníci?

Budecius nechtěl přitakati k této otázce. Nechtěl přitakati však ani k opačné otázce. Jaký národní osud! Býti Slovany – a nesměti jimi být. Býti Evropany – a nemoci jimi být! Země středu! Národ středu! Ohnisko křižovatek! Kde nesmí být vášní a tudíž také snad ani genia! Vyhýbkáři světa! Jaký osud!

Kterýsi člen delegace z vlasti řekl nedávno nahlas, že to mohl slyšeti i Budecius, prostý voják „československé armády na Rusi“, že ví a že věří pro svoji osobu, že Rusko slovanské spasit by mohl jen nějaký nový car! A proč prý my, Čechoslováci, měli bychom právě při tom býti nápomocni? …