Anabase

XVIII.

Hofírek, maje poslední čísla „Československého deníku“ rozložena na kolenou, dychtivě četl:

„Úřední věstník. Československému vojsku na Rusi.

Bratrem plnomocníkem Československé republiky Bohdanem Pavlů bylo mi předáno prohlášení bývalých delegátů sněmu československé revoluce, následující: „Podepsaní prohlašují, že přiznávají zákonnou platnost všech příkazů vlády Československé republiky i jejích orgánů. Je zabezpečeno, že veškerá přání, žádosti a stížnosti budou předloženy ke konečnému rozhodnutí vládě Československé republiky i také poselství Národního shromáždění. Irkutsk, dne 14. června 1919.“ Následuje 48 podpisů. Toto prohlášení podepsáno všemi přítomnými kromě jednoho. Tímto prohlášením považuji vnitřní spory za skončené. Vyzývám všechny bratry důstojníky a vojáky k svědomitému plnění povinností řádných vojáků Československé republiky. Irkutsk, 14. června 1919. Číslo 02798.

Velitel československého vojska:
Generál Syrový.“

„A je po ftákách!“ prohlásil pan Kódl.

„A je po rebelii,“ řekl Vojta Baroch. A dodal havlíčkovsky:

„U nosu máme rampouchy,

v rukách plácačky na mouchy,

to jsme rebelanti!“

Ale Hofírek se ohradil:

„Ty? Ty bys mohl krásně mlčet. A pokud se tejče těch much, já myslím, že tys měl mouchu na mozku. Pořád se ti něco nezdálo. Pořád jsi taky tak trochu delegátil a votravoval kluky. Já bejt tebou, zalezl bych nynčko, ani bych nedutal. Ty sis asi myslel: Co dyby to ti delegáti přece jen vyhráli? No, no, jen se nekruť. Taky ses už zkazil.“

Vojta Baroch nicméně ještě cosi povídal. Protestoval. Ale Hofírek nepovolil:

„Kdyby měla armáda samé takové kejvaly, jako seš ty, to bysme to, miláčku, dopracovali. Jo… Ale muší bejt jádro. Tady to máš. Tady ti to píše doktor Kudela, máš to černy na bílym.“

A Hofírek uhladil stranu „Deníčku“ opět na kolenou a četl ještě:

„Nerozvážné činy delegátů vzbudily v Irkutsku tak silný dojem, že spojenečtí představitelé se docela úředně začali zajímat o to, co se u nás děje, a že velení ruského vojska i některých spojeneckých částí dělala na každý případ opatření k ochraně bezpečnosti a pořádku. Na štěstí tato nebezpečná hra s ohněm likvidována velmi brzo a námi samými, našimi vlastními silami a prostředky. Zdravé jádro našeho vojska, ti rozumní a poctiví vojáci, kterým nade všecko je zájem národní, pod dojmem těžkých zpráv dovedli strhnout za sebou druhé bratry, takže dnes pozoruje se v částech našeho vojska velmi pěkný proces obrodný. Začal nejdříve a nejúspěšněji v prvním pluku, který také v rozhodnou chvíli klidně a úspěšně odrazil útok záchvatčíků. Ve starých armádách kádry tvoří důstojníci a poddůstojníci, u nás poctiví a rozumní bratři bez rozdílu hodnosti. Tento kádr našich částí musí nyní použíti přelomu v náladě, aby si zase získal pevné místo v důvěře vojáků. Nebudeme zde patrně již dlouho; všichni to cítíme a z našich zpráv ví o tom také vláda Československé republiky. A tu dobu, kterou zde ještě musíme zůstat, nesmíme svému jménu dělat ostudu, nesmíme svému národu škodit nerozvážnými kousky, nesmíme si vzájemně otravovat život nekonečným štvaním, musíme hledět v bratrské shodě čekat toho dne, kdy jako Noe ze své archy vyjdeme z této nevlídné a nevděčné země do drahých krajů naší svobodné otčiny.“

Hofírek dočtl. Při posledních slovech jeho hlas, trochu rozežraný ustavičným kouřením machorky, se nějak rozechvěl a slábl. Ale Hofírek byl tvrdý chlap a „voják vojanský“, jak si někdy říkal na rozdíl od „vojáků občanských“, a proto dočti statečně až do konce.

„Má recht… pft…“ poznamenal Liebermann, hledě přes hofírkovské rameno do listu.

„Docela recht!“

„Jen mu tam neukápni,“ hleděl se vtipem zachrániti Vojta Baroch.

„Tak se delegáti podřídili?“ podivil se starý Bobrujčan.

„Podřídili…“ odvětil Hofírek.

„Nešťastní, nepovážliví hoši,“ zabědoval Borujčan. „Bylo jim toho všeho zapotřebí? Bouřit a štvát řadu měsíců vojsko, stavět bratra proti bratru, zahrávat si s ozbrojeným povstáním, otrávit duše některých bratří až do dna, rozeštvat věrné kamarády a dělat před světem ostudu… takovou ostudu! A proč to všecko? Proto, že místo ruských komitétů budeme nyní mít osvětové kroužky, a že byl rozpuštěn sněm revoluce, který by nám stejně nepomohl domů, poněvadž nemá nijakých lodí, ledaže by ovšem se smluvil se Sověty, aby nás propustily bez vůle, souhlasu a snad i proti vůli naší vlády domů? Nic jiného by nebyl mohl dokázat, to přece ví i ten nejhloupější z nás. A Sověty by to jistě neučinily zadarmo, cožpak jich po ročních bojích neznáme? Dnes bojujeme ještě proti nim se Spojenci a s Rusy, zítra bychom byli snad vtaženi do boje proti dnešním našim Spojencům a bylo by nám bojovat po boku Sovětů… Ne-li bojovat proti všem, i proti rudým, i proti bílým. Jak tohle mohlo dopadnout? A jak potom nazvat počínání delegátů?“

„Cht… cht… to je dobře, že to máme za sebou,“ řekl vážně Liebermann, který pochopil situaci a celý se otřásl. „Nestálo to za nic. Ani za fajfku tabáku.“

I na Vojtu Barocha to mocně zapůsobilo. Tím spíše, že to tvrdil starý Bobrujčan, autorita, jíž nikdo v rotě nesměl podceňovati. Proto se Baroch vložil do věci i s jiné strany.

„A pak, bratři,“ řekl rychle, „copak se takhle dělá revoluce? Ti kluci to mají tady v mátušce Rossiji na denním pořádku, ale jako když jsou slepí. Ničemu praktickému se nenaučili. Jen ňákymu tomu kušnění. Tady Hofírek si myslí, že já jsem jejich člověk. Ale to se mejlí. Kdybych já byl jejich člověk, tak věřte mně, že by jím to muselo jít líp. Aspoň bych jim poradil, když už bych nešel s nimi do gefechtu. Řekl bych jim: Braši, takhle se to nedělá. Když se chcete zmocnit tisku na příklad, pak musíte mít připraveno všecko předem: prohlášení, výzvy, plakáty, musíte mít už pohromadě novou redakci „Deníčku“ a celé nové revoluční, jako už vaše, číslo Deníčku připraveno, jen sázet a tisknout. Ale nejen redakci, musíte mít pohromadě i někoho, kdo by hned skočil na administraci a především lidi, kteří by to hned sázeli a tiskli. Voni se tam tahali vo nějaký klíč, stáli bezradně a hloupě nad…