Hedda Gablerová

TŘETÍ DĚJSTVÍ

Pokoj Tesmanových. Záclony na zadních dveřích jsou staženy, rovněž na zasklených dveřích. Na stole svítí zpola stažená lampa se stínítkem. Dvířka kamen jsou otevřena; bylo tam zatopeno, ale už skoro dohořelo.

PANÍ ELVSTEDOVÁ zahalena velkým šátkem, nohy na stoličce, sedí těsně u kamen; opřena nazad v lenošce. HEDDA sedí oblečena pod pokrývkou na divanu.

PANÍ ELVSTEDOVÁ (se po chvilce rychle vzpřímí na židli, napjatě poslouchá; pak zase klesne nazad a tiše zanaříká): Ještě ne – bože, bože – ještě ne!

BERTA přichází opatrně z předsíně. Nese psaní.

PANÍ ELVSTEDOVÁ (se obrátí a napjatě zašeptá): No, byl tu někdo?

BERTA (tiše): Ano, právě tu bylo děvče s tímto dopisem!

PANÍ ELVSTEDOVÁ (rychle natáhnouc ruku): Psaní! Dejte mi je!

BERTA: Ne, milostpaní! Je pro pana doktora.

PANÍ ELVSTEDOVÁ: Ach tak!

BERTA: Přineslo je děvče od slečny Tesmanové. Položím je na stůl.

PANÍ ELVSTEDOVÁ: Ano, položte!

BERTA (položí tam psaní): Bude líp, zhasím-li lampu. Čoudí.

PANÍ ELVSTEDOVÁ: Zhaste! Jistě bude brzy den.

BERTA (zhasivši lampu): Už je, milostivá paní.

PANÍ ELVSTEDOVÁ: Ano, plný den! A ještě nejsou doma!

BERTA: Však jsem si to, božíčku, myslila, že to tak dopadne!

PANÍ ELVSTEDOVÁ: Myslila?

BERTA: Jak jsem viděla, že se ten mužskej vrátil a že se s nimi svez – O tomhle panečkovi slýchalo se dřív moc a moc!

PANÍ ELVSTEDOVÁ: Nemluvte tak nahlas, vzbudíte milostivou paní.

BERTA (pohlédne k divanu a zavzdychne): Bože, ať si chudáček pospí. Mám ještě přiložit?

PANÍ ELVSTEDOVÁ: Děkuji, kvůli mně ne.

BERTA: No tak. (Vyjde tiše do předsíně.)

HEDDA (se probudí, any dveře zapadly, a vzhlédne): Co se děje?

PANÍ ELVSTEDOVÁ: To bylo jen děvče!

HEDDA (se rozhlédne): Ach – tady –? Ano, teď vím! (Posadí se na pohovce, natáhne se a protírá oči.) Kolik je hodin, Theo?

PANÍ ELVSTEDOVÁ (pohlédne na své hodinky): Už bylo sedm!

HEDDA: Kdy přišel Tesman?

PANÍ ELVSTEDOVÁ: Není ještě doma.

HEDDA: Ještě není doma?

PANÍ ELVSTEDOVÁ (povstane): Nikdo tu ještě není.

HEDDA: A my tu ponocovaly a do čtyř čekaly!

PANÍ ELVSTEDOVÁ (lomíc rukama): A jak jsem na něj čekala!

HEDDA (zívne a řekne, ruku na ústech): Ba, ba, nemusily jsme!

PANÍ ELVSTEDOVÁ: Spalas ještě trochu?

HEDDA: Ó ano! Myslím, že jsem spala docela dobře. Ty ne?

PANÍ ELVSTEDOVÁ: Ani chvilku! Nemohla jsem, Heddo, bylo to nemožno!

HEDDA (povstane, jde k ní): No, no! Jaképak úzkosti! Chápu, co a jak.

PANÍ ELVSTEDOVÁ: Co myslíš? Prosím tě!

HEDDA: Inu, patrně si u asesora pořádně pobyli –

PANÍ ELVSTEDOVÁ: Božíčku, jistě – ale přec –

HEDDA: No, a vidíš! Tesman patrně nechtěl pak přijít domů a povykovat a zvonit vprostřed noci. (Zasměje se.) A snad by se byl po té veselé pitce také nerad hned ukázal!

PANÍ ELVSTEDOVÁ: Ale kampak by byl, má zlatá, šel?

HEDDA: Jistě nahoru k tetám a uložil se tam. Jeho bývalý pokoj je dosud prázdný.

PANÍ ELVSTEDOVÁ: Ne, u těch jistě není. Právě teď přišlo psaní od slečny Tesmanové. Támhle leží.

HEDDA: Tak? (Dívá se na nápis.) Je psáno rukou tet…