Ohněm a mečem II

XX

Starý Zachar odjel do Kyjeva zpět po několikadenním odpočinku, a mezitím došla zpráva, že se komisaři vrátili bez velikých nadějí na mír, dokonce ve svrchovaných téměř pochybnostech. Podařilo se jim pouze sjednat armisticium do ruských Svatodušních svátků, po nichž se měla započít nová komise s plnou mocí ke traktátům. Nicméně požadavky a podmínky Chmielnického byly tak dalekosáhlé, že nikdo nevěřil, že by říše polská mohla na ně přistoupit. Bylo tedy zahájeno překotné zbrojení na obou stranách. Chmielnicki vysílal k chánovi posla za poslem, aby v čele veškerých sil pospíšil na pomoc, vysílal i do Stambulu, kde prodléval od delší doby pan Bieczynski ze strany královské, v říši polské byly očekávány každé chvíle wici o všeobecné hotovosti. Došly zprávy o jmenování nových vůdců: korunního podčíšníka Ostroroga, Lanckorońského a Firleje, jakož i o tom, že byl řízení záležitostí vojenských úplně zbaven Jeremi Wiśniowiecki, který nadále mohl chránit vlasti jenom v čele vlastních vojsk. Nejen knížecí vojáci, nejen ruská šlechta, ale dokonce i přívrženci bývalých regimentářů byli rozhořčeni takovouto volbou i nemilostí, tvrdíce právem, že, měla-li obětavost Wiśniowieckého, dokud byla naděje na traktáty, své příčiny politické, pak jeho odstranění pro případ války bylo velikou, neodpustitelnou chybou, protože jen on jediný mohl se měřit s Chmielnickým a zvítězit nad tím znamenitým vůdcem rebelie. Konečně přijel do Zbaraže za tím účelem sám kníže, aby sebral co nejvíce vojska a stál pohotově, až vypukne válka. Příměří bylo uzavřeno, ale přes tu chvíli se ukazovalo bezvýznamným. Chmielnicki sice dal popravit několik plukovníků, kteří si proti úmluvě dovolovali přepadávání zámků a korouhví v ležení tu a tam rozptýlených, ale nemohl ovládnout velikých spoust luzy a četných, uvolněných vatah, které o armisticiu buď vůbec neslyšely, nebo nechtěly slyšet, nebo ani nechápaly významu toho slova. Přepadaly proto bez ustání hranice, zabezpečené úmluvou, porušujíce tím zároveň všeliké sliby Chmielnického. Z druhé strany překračovala často soukromá i kvartová vojska, příliš horlivě pronásledujíce vzbouřence, Pripeť a Horyň na Kyjevsku, zapadajíce hluboko do braclavského vojvodství, a tam přepadána jsouce kozáctvem, sváděla s ním formální boje, mnohdy z míry krvavé a líté. Odtud ustavičné stížnosti polské i kozácké na porušování úmluvy, které dostát nebylo vlastně v moci nikoho. Klid zbraní existoval tedy potud, pokud sám Chmielnicki na jedné a král i hetmani na druhé straně netáhli do pole – ale válka již opravdu dříve vzplála, nežli se hlavní síly vrhly do boje, a první teplejší paprsky jarní ozařovaly jako dříve hořící vesnice, městečka, města, zámky, ozařovaly řeže i lidskou bídu.

Pronikaly až ke Zbaraži vatahy od Baru, Chmielnika, Machnovky, popravujíce, drancujíce, pálíce. Ty drtil Jeremi rukama svých plukovníků, protože se sám oné drobné války neúčastnil, chtěje s celou divizí vytrhnout teprve pak, až půjdou již také hetmani do pole.

Rozesílal proto výzvědné oddíly s rozkazem, aby za krev splácely krví, za drancování a vraždy kůlem. Odešel mezi jinými pan Longinus Podbipięta a porazil nepřítele na hlavu u Černého Ostrova, ale to byl rytíř strašlivý pouze v bitvě, kdežto se zajatci, schytanými se zbraní v ruce, zacházel příliš mírně, a proto nebyl s výzvědným oddílem již posílán. Naproti tomu vyznamenával se při podobných výpravách zejména pan Wołodyjowski, který jako partyzán mohl nalézt soka nanejvýš v jediném Wierszulovi. Nikdo totiž nedovedl urazit tak překotných pochodů, nikdo nedovedl překvapit nepřítele tak neočekávaně, rozrazit jej tak šíleným náporem, rozprášit do čtyř úhlů světa, pochytat, postínat, porozvěsit na oprátku. Proto byl záhy u nepřátel zahrnut postrachem a na druhé straně knížecí přízní. Od konce března do polovice dubna potřel pan Wołodyjowski sedm uvolněných vatah, z nichž každá byla třikrát silnější nežli jeho výzvědný oddíl, neustával v práci a jevil horlivost stále větší, jako by ji čerpal z prolité krve.

Malý rytíř, či spíše malý ďábel usilovně vybízel pana Zagłobu, aby jej na těch výpravách provázel, protože jeho společnost měl nade všecko rád, ale usedlý šlechtic se vzpíral všelikým domluvám a svou nečinnost vysvětloval takto:

„Mám na to třesení a na tu motanici příliš veliké břicho, pane Michale, mimo to každý se hodí k něčemu jinému. Udeřit s husary za bílého dne na hustě sraženého nepřítele, tábory ničit, prapory kořistit – to je můj živel, k tomu mne Pán Bůh stvořil a přizpůsobil, ale stíhat v noci a v houštinách vzbouřenou chátru – to ponechávám tobě, který jsi tenký jako mistrovská jehla a snadněji se všude provlíkneš. Jsem rytíř starého data a raději někoho rozsápu, jako to dělává lev, než abych slídil ve křoví po stopě jako ohař. Ostatně po večerním dojení musím jít spát, to je má nejmilejší chvíle.“

Jezdil tedy pan Wołodyjowski sám a sám vítězil, až jednou, když vytrhnul ke konci dubna, vrátil se v půli května tak sklíčen a smuten, jako by utržil porážku a marně obětoval lidi. Aspoň se tak zdálo všem, ale byla to mylná domněnka. Naopak, na té dlouhé a svízelné výpravě dorazil pan Wołodyjowski až za Ostrog k Holovni a tam rozdrtil ne zcela obyčejnou vatahu, složenou z luzy, nýbrž oddíl Záporožců, čítající několik set lidí, který byl z poloviny porubán, z poloviny vehnán do zajetí. Proto tím podivnější byl hluboký smutek, obestírající jako mlha jeho obličej, od přírody veselý. Mnozí by byli rádi znali příčinu ihned, ale pan Wołodyjowski neřekl nikomu ani slova, a sotva z koně sesedl, odebral se k dlouhé rozmluvě ke knížeti v průvodu dvou neznámých rytířů, potom společně s nimi šel k panu Zagłobovi, nezastavuje se, ačkoli ho cestou ti, kteří dychtili po novinách, chytali za rukávy.

Pan Zagłoba s jakýmsi údivem pohlížel na dva obrovské muže, kterých předtím v životě nikdy neuviděl a jejichž stejnokroj se zlatými stužkami na ramenou ukazoval, že slouží ve vojsku litevském. Wołodyjowski pak řekl:

„Zamkni dveře, vzácný pane, a poruč, aby sem nikdo nebyl v…