Evropa: Proroctví

Proroctví

Střed zimy byl, když tajemné dítě
z bran východu věčného dne
se snášelo dolů, přestala válka, vojska veškerá
jak stíny prchala zas zpátky do domovů svých.

A Enitharmon zřela své děti zvedat se dokola ­-
jak perlové mraky v křišťálovém domě se scházely;
Los, vládce měsíce, z noci klidné se těše, promluvil
­ a zástup synů ohnivými křídly zamával:

„Zas noc, kdy Urthona
si odpočívá, přišla dnes
a Urizen pout zbavený
se v dálném severu jako meteor skví.
Teď mocně v struny živlů udeřte
a hromy hlubin probuďte.

Svist větrů zbuďte,
ať synové Urizenovi mne se závistí zří.
Všech životních duchů se chopte, vpojte
v zvuk našich strun jejich švitorný ples!
Vše sladké a živné na zemi spojte
nám v rozkoš, ať můžeme píti víno Losovo perlivé.
A smějme se válce a námah
a starostí nedbejme,
neb v hodinách šťastných vracejí se radostné noci a dni.

Vstaň, Orku, z hluboké skrýše své!
Vstaň Enitharmonin nejstarší!
A na hlavu ti vložíme věnce z rudého révoví;
neb spoután jsi teď
a chtěl bych tě vidět v chvíli blaha, prvorozený můj!“

Vstal hrozný démon obklopený ohněm rudých hvězd,
jež vířily kolem nesmrtelníka v kruzích zuřivých.

Pak Enitharmon sestoupila v rudou jeho zář;
tak mluvil k dětem její hlas a z nebes zněl ozvěnou:

„Noc přišla, kdy Enitharmon zaplesá!
A koho zavolám, koho pošlu teď,
by půvabná žena měla vládu a moc?

Sem, Rintro a Palamabrone, volám vás!
Nuž, povězte lidem, že láska k ženě je hřích;
že život věčný čeká červy šedesáti zim
tam v alegorickém obydlí, kam bytí nevešlo.
A všechnu radost zapovězte a dívka ať od dětství
stře sítě po skrytých cestách všech.
Mdlá víčka má klesají k večeru; mé blaho je nedávné.

Vstaň, Rintro, můj nejstarší, jejž nikdo nepředčí, jenom Ork!
Lve Rintro, zuřivost svou vypusť z temných lesů svých!
A Palamabrona, rohatého kněze, jež skáče po horách,
mi přiveď a tichou Elynittrii s lukem stříbrným.
Kde skryl jsi, Rintro, nevěstu svou?
Zda v stínech pouště lká?
Ach, přiveď, Rintro, Okalythronu půvabnou, žárlivou.

Vstaň, synu, bratry své všecky přiveď, ty králi ohnivý!
Ty kníže slunce! Vidím tě a nesčíslný tvůj rod;
je jich tolik jak letních hvězd;
svou zlatou hřívou bujně třesou,
tvé oči se těší silou, ó, Rintro, králi zuřivý!“

A Enitharmon spala
pak osmnáct set let. A člověk byl snem!
Noc přírody a její harfy beze strun!
A spala za jejího nočního zpěvu
snem ženy osmnáct set let.

Stíny mužů v tlupách větrem se vznášejí
a dělí evropské nebe,
až anděl Albionu, oběť ran vlastních, prchá s tlupou svou.
Mrak prudce se žene v břeh Albi…