Kniha Urizenova

V.

Los s hrůzou se děsil svého díla
a kladivo velké mu vypadlo.
Jeho ohně to viděly, ochably
a skryly v dýmu své silné údy;
neb s hlasitým, zhoubným rachotem
a s chřestotem, řinčením, sténáním
své řetězy snášel Nesmrtelný,
ač sklíčen byl spánkem smrtelným.

Avšecky ty tisíce Věčnosti,
všechna moudrost a radost života
jako moře ho oblévají,
krom toho, co jeho malé oči
mu postupně zjevují.
A teď jeho věčný život
byl zahlazen jako sen.

Pak zachvěv se Věčný prorok, ranou
od severu k jihu udeřil;
teď umlkly měchy a kladivo;
mdlé mlčení zchvátilo prorocký hlas,
a sevřen byl Urizen a Los
v chlad samoty, v temnou prázdnotu.

Věk po věku přešel nad nimi,
a vzdáleni života, světla byli
a ztuhli strašně znetvořeni.
Los nechal hasnout ohně své,
pak ohlédl se s úzkostnou touhou,
ale prostor, bytím nerozdělen,
mu duši hrůzou jal.

Los plakal smutkem zastíněn
a prsa se vzdechy zachvěla;
zřel Urizena jak mrtvolu černou
a v řetězech-soncit zrodil se.

A v úzkosti dělil jej a dělil,
neb soucit duši v bolestech
vždy rozděluje, věčně avěčně
se život lil proudy s jeho skal.
A prázdnota srazila limfu v nervy,
jež po ňadrech noci se daleko táhly
a zanechaly kouli z krve,
jež nad prázdnem se chvěla.
Tak Věčný prorok byl rozdělen
před Urizenovým obrazem smrti,
neb v měnivých mracích a v temnotách
se dole zimní nocí táhla
ta Losova propast…