Kniha Urizenova

IV.(b)

Věky a věky se přehnaly nad ním,
a v strnulém spánku se hnaly nad ním, 
jak chmurná poušť se táhly, rvala
je zemětřesení, chrlily ohně;
věk po věku v příšerných, bezmocných mukách 
se valil, a ve virech větrů temnoty
kol něho Věčný prorok tkal,
v své železné svorníky stále bil 
a železem je spájel, děle
noc hroznou v období.

A Urizen (toť jeho věčné jméno)
svou plodnou rozkoš tajně skrýval
vždy víc a v dmoucím se sirnatém proudu 
své fantazie zahaloval.
A Věčný prorok dmýchal měchy 
a obracel čilé kleště a koval 
vždy nové řetězy, označuje 
jejich články leta, hodiny, dni.

Duch věčný, sevřený, bez ustání 
hnal kolem dokola víry hněvu, 
a sirnatá pěna hustě se valíc
se usadila v jezero jasné
a lesklé jak na chladných horách sníh.

Zapomnění, němost, nutnost, 
v mysli řetězech semknuté
jak v stahujících se ledových poutech 
a rozrušené, odtržené
od Věčnosti, Los v železná
svá pouta ukoval, vytápěl pece 
a svářel bronz a železo.

A nesmrtelník bez ustání
se zmítal v poutech, nad sílu mučen, 
až huňatá střecha uzavřela
mu klenbou zřídlo myšlenek.

A v hrozném spánku plném snů, 
jak sčlánkovaný ten pekelný řetěz, 
se zmítala v trýzni velká páteř
a větrem se nesla vysílajíc
pak v bolesti žebra jak klenbu sluje, 
a pevné kosti chladně skryly…